Grano Salis - Chvála organizovaného křesťanství

Negativní zkušenost jako norma

Před pár lety jsem se dočetl, že lékaři vyoperovali člověku zdravou ledvinu a ponechali mu ledvinu nemocnou. Závěr musí být každému jasný: lékařům nelze věřit a je třeba se léčit sám. Jindy jsem se dočetl, že v Chorvatsku havaroval autobus, kde zahynula řada turistů. Není to nezvratný důkaz, že je hříchem jezdit do Chorvatska? No a korunou všemu je velký výskyt alimentárních nákaz z masa na severní Moravě. No řekněte, není to oprávnění pro vegetariánství? Ne není! Jde o selhání jednotlivců. Nadále budu využívat lékařské péče, budu jezdit na zájezdy a nepřestanu jíst maso. Ale někteří křesťané dnes, kteří vidí selhávání – a přiznejme si, že docela rozšířené – lidí v církevních úřadech, z toho vyvozují následující: církev nesmí být organizovaná, protože se jedná o organismus, nikoliv organizaci. Žádné církevní úřady, žádné výbory, žádná teologie, žádné školy… ! Řešením je prý živelné, neorganizované křesťanství, kde je každý individuálně veden Duchem svatým, sám si studuje Písmo, není nikde členem a setkání s ostatními je vždy jen předem neorganizované a spontánní. Vždyť církev je tam, kde se dva nebo tři sejdou v jeho jménu a Pán je uprostřed nich.

Struktura a vedení Duchem

Ne, neříkám, že každý není veden Duchem svatým. I Písmo uvádí, že Boží synové jsou vedeni Duchem. Nový Zákon vskutku potvrzuje, že Pán je přítomen, kde se dva nebo tři sejdou v jeho jménu a dokonce uvádí, že jsme vyučeni a nepotřebujeme již učitele. Ale nikde neříká, že nemáme mít svůj sbor se svými staršími, pastýři a učiteli a že se s nimi nemáme společně a pravidelně scházet. Vždy, když se z Písma vybere jen část pravdy a část veršů, vzniká úchylka, která pak pohlcuje mnohé. Zejména ty, kteří v církvi zažili trpká zklamání, křivdy a kteří často nezažili fungující církev. Já osobně mohu dosvědčit, že jsem uvěřil ve fungujícím sboru a mnoho let jsem byl součástí fungující církve. Prožil jsem však ve svém společenství něco, co zažili Galatští. Začali sice Duchem, ale poté vyměnili Boží vedení za vedení přesně připravených konceptů, manuálů, módních vln a nakonec tuhé disciplíny nezpochybnitelných lidských autorit. Znamená to ovšem, že denominace, výbory, školy, církevní vedoucí jsou přežitkem, který je třeba nahradit živelným křesťanstvím? Nemyslím si to. Vždyť právě v tomto případě bylo třeba umlčet ty, které Bůh do každé jím budované konkrétní církve dal, a kteří pozvedli svůj hlas k nápravě.

Tělo nebo organizace?

Což ale neplatí, že církev je tělo a ne organizace? Svého času jsem musel skládat zkoušky z předmětů s obsahem témat, jako je anatomie, fyziologie, biochemie, imunologie, ale i patologie. Každý zdravotník mi může potvrdit, jak detailně a propracovaně je zařízeno lidské tělo. Jsou zde orgány, které musí být plně propojené s ostatními, přijímat podněty od jiných orgánů a poslouchat příkazy z řídících mozkových center. Ovšem žádný orgán v těle není konečnou autoritou a každý orgán v těle je podřízen orgánům dalším. Oko sice vidí, ale je plně závislé na živinách, které mu dodává krevní řečiště, které rozvádí srdce. Srdce samo přijímá živiny, které tělo zpracovává z potravy, kterou fixuje oko. Jinými slovy v těle je jasná a Bohem daná organizace a jednotlivé orgány se nevznášejí někde ve vzduchoprázdnu, ale mají spolu vztah, závisí na sobě a životně se potřebují. Bible to říká docela jasně:

„Tělo není jeden úd, nýbrž mnoho údů. Kdyby řekla noha: „Protože nejsem ruka, nepatřím k tělu“, tím by ještě nepřestala být částí těla. A kdyby řeklo ucho „Protože nejsem oko, nepatřím k tělu,“ tím by ještě nepřestalo být částí těla. Kdyby celé tělo nebylo než oko, kde by byl sluch? A kdyby celé tělo nebylo než sluch, kde by byl čich? Ale Bůh dal tělu údy a každému z nich určil úkol, jak sám chtěl. Kdyby všechno bylo jen jedním údem, kam by se podělo tělo? Ve skutečnosti však je mnoho údů, ale jedno tělo. Oko nemůže říci ruce: „Nepotřebuji tě!“ Ani hlava nemůže říci nohám: „Nepotřebuji vás!“ A právě ty údy těla, které se zdají méně významné, jsou nezbytné, a které pokládáme za méně čestné, těm prokazujeme zvláštní čest, a neslušné slušněji zahalujeme, jak to naše slušné údy nepotřebují. Bůh zařídil tělo tak, že přehlíženým údům dal hojnější čest, aby v těle nedošlo k roztržce, ale aby údy shodně pečovaly jeden o druhý. Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny. A dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním. Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů.“ (1 K 12:14–27)

Zdá se mi proto nepochopitelné, že jednotlivé údy se spolu pravidelně nescházejí, nemodlí se spolu a nejsou v závazném vztahu v jednom sboru. A lhostejno, jak se tento vztah formálně projevuje, jaké je zřízení, zda jde o ústní souhlas, podpis, přihlášku a podobně.

Církev jako sejití dvou?

Mnozí jistě namítnou: Ale copak církev netvoří dva křesťané, kteří se náhodně setkají v Kristově jménu? Ne! Toto setkání má sice zaslíbené, že Pán je uprostřed nich, ale nejedná se o Novozákonní církev. Většina teologů a velkých protestantských reformátorů se shoduje, že církev má jasné vyjádření ve společně sdílených svátostech, jako je Večeře Páně a křest. Mnozí k tomu přidávají ještě kázané slovo a vykonávanou kázeň.

První křesťané byli pokřtění, scházeli se po domech, lámali chléb, zůstávali v apoštolském učení a společně se modlili (Sk 2–42–46). První problém se vyskytuje už při křtu, který je samotnou branou ve vztahu s církví. Je to první duchovní úkon na duchovní cestě, ke kterému křesťan potřebuje konkrétního člověka. Znám sice svérázné příběhy toho, že se někdo doma sám pokřtil ve vaně, ale Bibli je takováto partyzánština na hony vzdálená. I když jsou jistě krajní situace v životě jedinců, jako je například vězeňská cela, smrtelné lůžko nebo v minulosti otroctví, Bůh ke křtu ustanovil církev. Apoštol Pavel, který křtil, uvádí (i když ve verších, které se vztahují k jiné konkrétní situaci), že ke křtu je třeba církve. Kristus ho totiž neposlal křtít, ale zvěstovat evangelium, ovšem ne moudrostí slov, aby Kristův kříž nepozbyl smyslu (1 K 1:17). Nikde v Bibli není, že by se lidé sami křtili bez přítomnosti církve.

Dalším problémem je společné scházení se. Pavel ve svých dopisech jmenuje zcela konkrétní církve, kterým věnuje své pozdravy. Vždy se jednalo o lidi, kteří se scházeli na určitém místě resp. v určitém domě a měli spolu nepochybně trvalý vztah. Tito lidé se scházeli pravidelně a Pavel s jejich pravidelným, dokonce nedělním scházením počítá (1 K 16,2) a dává podrobně pokyny, jak mají církevní shromáždění vypadat ohledně služby charismat, čemuž věnuje celou 12. kapitolu stejného listu. Pisatel listu Židům pak před zanedbáváním pravidelných shromáždění varuje (Žd 10,25).

Mnohost úřadů jako ochrana před herezí

Další problém je pak zachovávání apoštolského učení. Pokud se podíváte na internet, naleznete velkou škálu jedinců i církví, kteří mají to jediné a pravé „apoštolské učení“. Bývá pravidlem, že čím větší individualista a čím extrémnější církev, tím více si nárokuje pravdivost svého učení. Při bližším pohledu na toto „apoštolské učení“ ale shledáme, že není ani tak vyčteno z Písma, jako spíše z knížek oblíbených autorů nebo dokonce soudobých apoštolů, kteří přijímají „věroučná zjevení“ přímo od Boha. Znalost církevní historie, biblických jazyků nebo dokonce systematické teologie je zde zpravidla na přítěž, která tomuto jasnému zjevení brání. Co na to říká Písmo? Opět něco zcela jiného.Když se v církvi vyskytl věroučný problém, církev svolala koncil (Sk 15,1–6), který přijal závazné ustanovení (Sk 15,23–26). Jeho delegáty byli lidé s pověřením místních společenství, a každý se zde mohl vyjádřit (Sk 15,2). Stejně Pavel, sám jedním z delegátů, předložil své učení k rozsouzení apoštolům (Ga 2,2). To by dnešní apoštolové, či samozvaní učitelé, neučinili ani náhodou. Běžný křesťan přeci nemá na to, aby jejich učení rozsoudil. Netvrdím, že církev je neomylná, což nám potvrzuje i historie, ale obejít ji a vyhnout se konfrontaci, jak to činili proroci či reformátoři, nelze. Tito sami byli lidmi často sečtělými, vzdělanými a dovolávali se jak Písma, tak učení apoštolských či církevních otců a ekumenických koncilů. Pro samozvané učitele je to ovšem ztrátou času a v posledku by takovýto postup byl pro jejich „službu“ likvidační.

Autorita a kázeň

Dalším, neopomenutelným atributem církve je kázeň, která byla v apoštolské církvi vykonávána slovem (Sk 5,1–5), či skutkem (1 K 5,5). Vykonávání kázně má přitom svá jasná pravidla, počínaje napomenutím mezi čtyřma očima, přizváním svědků a oznámením církvi (Mt 18,15–17). Nevím, koho by se dnes chtěli dovolat křesťané na volné noze? Jak by zavolali církev, když tato pro ně nemá žádné závazné a konkrétní vyjádření?

Jsem si dobře vědom, jak je dnes slovo církevní autorita v církvi zneužíváno, jak autority – na rozdíl od těch biblických – odmítají korekci ostatních „podřízených“ křesťanů. Jak často pohrdají individuálním poznáním a svědomím svých „podřízených“. Někteří se přitom nebiblicky a okázale staví do role autority Mojžíše nebo izraelských králů a navíc ani nemají Mojžíšovu tichost či Davidovu trpělivost, natož aby čekali na přijetí a potvrzením Božím lidem. Nejsou dokonce ani jako prorok Samuel, který vyzval Boží obec, aby proti němu vznesla kritiku:

„Tu jsem. Vypovídejte proti mně před Hospodinem i před jeho pomazaným, zdali jsem vzal někomu býka či osla, zdali jsem někoho vydíral a někomu křivdil, zdali jsem od někoho vzal úplatek a nad něčím přivřel oči, a já vám to nahradím."(1 S 12,3)

Vyjádření důvěry či nedůvěry společenstvím věřících je pro některé dnešní církevní autokraty těžkou noční můrou.
Ale i přes tyto zkušenosti Bůh v církvi autority ustanovil. Ne jako vládce či manažery světských korporací, kteří mají monopol na svědomí a víru Božích dětí, ale jako správce a služebníky. Tito služebníci jsou našimi „představenými v Kristu" (1 Tes 5,12), kterých si máme vážit, které máme poslouchat, protože nad námi bdí (Žd 13,17). Nejsou to však jedinci, kteří vylučují z církve pro odlišný názor (3 J 1,10) a nejsou těmi, za které se vždy a za každých okolností má jiná autorita postavit (1Tim 5,21). Bůh nikomu nestraní a služebníci s odpovědností mají být proto sami napomínáni veřejně (1 Tim 5,20).

Církev jako chrám

Cožpak ale církev není chrám, ve kterém jsme všichni kněžími a králi? Samozřejmě, ale je třeba připomenout, že ačkoliv je úhelným kamenem tohoto chrámu Kristus, v základu je 12 historických, nikoliv „současných“ apoštolů (Zj 21,14). K zachování tohoto učení Bůh dodnes povolává své učitele, kteří mají důvěru církve a jejich úřad je rozpoznán a vykonáván se souhlasem ostatních. Pastýři jsou pak povoláni zavřít ústa každému, kdo by tomuto učení odporoval (Tit 1,11) a od sektářů se mají po maximálně dvojím napomenutí oddělit (Tit 3,10).

Když Pavel používá pro církev obraz chrámu, má zajisté na mysli chrám izraelský. Zkoušeli jste si někdy přečíst biblická místa, kde jsou uvedeny Boží pokyny pro stavbu chrámu? Jsme sto detailně prostudovat strukturu chrámové stavby? Máte sílu se prokousat těmi desítkami kapitol a podrobných pokynů, kde každá jednotlivost měla naprosto přesné určení? A má nám to co říct do dnešní doby, když chrámem Božím jsme my? Myslím, že ano. Tělo Kristovo má jasně Bohem danou strukturu, byť ji nelze vytvořit na základě nějakého stavebního plánu, ale tato musí odpovídat daným, časovým a místopisným potřebám.
První církev neměla diakony. Teprve v 6. kapitole Skutků se objevuje služba vdovám. Dnes máme sociální zabezpečení a vdovy berou důchod. Bylo by proto nesmyslné, aby se diakonie věnovala především vdovám. Zato máme jiné potřebné. Může „neorganizovaná“ církev například postavit nějakou funkční diakonii? Stěží…

Nezávaznost jako ochrana před manipulaci?

A tak, ačkoliv mám pochopení pro mnohé zklamané, frustrované a zmanipulované křesťany, nesouhlasím s pojetím „neorganizovaného křesťanství“. Jsem pro církevní výbory (i první církev měla své sloupy a svolala sněm). Bez církevních sněmů bychom neměli ani závazný biblický Kánon. Jsem dále pro biblické školy a univerzity (i ve starém zákoně proroci organizovali školy) a bez výuky jazyků by nebyla přeložena Bible; jsem příznivcem teologie a vyznání víry (již první církev měla svá kréda a vydávala věroučné směrnice).

Lidská přirozenost má ovšem vždy neblahou tendenci jít do dvou extrémů. Tím prvním jsou dnes například skupinkové sbory nebo kurzy Alfa, které nahrazují vedení Duchem manuály, které již nepotřebují Boží vedení a fungují vždy a všude, za všech okolností. Vše je propracováno a naplánováno do detailu. Duchovní život se zde nahrazuje aktivitami. Druhým extrémem jsou „křesťané na volné noze“, kteří jdou maximálně jednou k baptistům, poté k letničním a zítra ke katolíkům. Chodí všude a nepatří nikam. Vším církevním pak obvykle pohrdají jako lidským výmyslem. Pohlížet takto na církev je něco podobného, jako smíchat lidské orgány a nalít je do akvária s fyziologickým roztokem v představě, že vytvoří funkční organismus…

Nové víno do nových měchů?

Někteří dnešní, zejména mladí křesťané, obvykle s nezávislým duchem, kteří se cítí těsní ve starých církevních strukturách, o sobě tvrdí, že jsou „novým vínem“, které potřebuje vypustit ze starých měchů a nalít do měchů zbrusu nových. Nevnímají přitom biblický kontext, kde se jedná o přelom zbožnosti Nové a Staré smlouvy a tato Kristova slova aktualizují i do dnešní situace. Dosavadní církevní struktury denominací jsou pro ně „starým měchem“ a je proto třeba vytvořit strukturu „nového měchu“ v čele se soudobými apoštoly a proroky. Jakkoliv tuto exegezi nezastávám, domnívám se, že pokud opravdu tito mladí ztotožňují staré víno s denominacemi, pak přestali číst příliš brzy. Dočetli by se zde následující větu:

„Kdo se napije starého, nechce nové; řekne: `Staré je lepší.´"(L 5:39 )

A tak opusťme všechny extrémy a buďme Bohu vděční za to, že vymyslel církev i s jejími rozmanitými, často historicky podmíněnými i nadčasovými strukturami, orgány a svátostmi. Nemají za cíl nás pouze omezit, ale i posílit a chránit. Mají, jako břehy řeky, zabezpečit a usměrnit říční tok. Řeka vylitá z břehů je nám k ničemu. Na druhou stranu odstranění přirozené regulace říčních toků a náhrada například ramen a meandrů umělými koryty s rychlým tokem nám na současných každoročních povodních ukazuje, kam může vést snaha o regulaci Božího díla.

www.apologet.cz

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace