Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Alžběta.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 10, článků celkem: 15083, komentáře < 7 dní: 543, komentářů celkem: 314192, adminů: 60, uživatelů: 4810  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 76 návštěvník(ů)
a 2 uživatel(ů) online:

Melissokomos
rosmano

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Babiš chce, aby církve spadaly pod ministerstvo financí
·Výsledek voleb jako ovoce Církevních restitucí
·Novodobá kalvinistická liturgie
·27 lidí zastřeleno v baptistickém kostele v Texasu
·Baptisté v Evropě o homosexualitě
·Exekutiva Evropské baptistické federace o manželství
·Stručný přehled názorů na milénium
·Co je to hermeneutika Ducha?
·500 let cesty od reformace k náboženskému smíru
·Informace z jednání Výkonného výboru BJB dne 18. října 2017

více...

Počítadlo

Licence Creative Commons

GRANO SALIS
 podléhá licenci
Creative Commons
Uveďte autora-
Neužívejte komerčně
3.0 Unported

Zaznamenali jsme
90 724 443
přístupů od 17. říjen 2001

Založeno L.P. 1997


ATELIÉR PROMĚN Jitka Černíková, kosmetika, vizáž, proměny, svatební líčení
BWF Protec
BWF Profiles
technické plsti
profily PMMA PC
plexi desky
aramid
kevlar Michaela Křivánková svatební fotografie, portréty, portrétní fotografie, fotografování novorozeňat a dětí, dětská fotografie, portrétní fotografie, svatba, svatební přípravy, fotograf

Nebezpečná učení: Mistrův plán paracírkevních organizací
Vloženo Čtvrtek, 11. červenec 2013 @ 11:45:24 CEST Vložil: Olda

Křesťanská akademie mladých poslal Nepřihlášený

Poslední léta se zejména v paracírkevních organizacích – a to i v Čechách – velmi rozmáhá způsob vedení a vyučování nově obrácených skrze pyramidální strukturu. Tím je myšleno, že v zásadě každý zainteresovaný má na starosti jednoho či více křesťanů, kteří jsou „mladší ve víře“, smíme-li to tak říci; když jeho svěřenec, „učedník“, nějakým způsobem vyspěje, dostane na starosti sám někoho nově obráceného, a jeho původní učitel si vezme pod svá křídla zase někoho jiného. Tímto způsobem lze aspoň matematicky vzato dosáhnout značného početního růstu. Často se tento způsob nazývá „multiplikace“.

Toto pojetí růstu a činění učedníků nespadlo z nebe. Její základ nalezneme v knize R. E. Colemana Mistrův plán spasení (v originále Master Plan of Evangelism; v češtině vyšlo i pod názvem Mistrův plán zvěstování evangelia), na kterou se ostatně zastánci často odkazují. Celá myšlenka spočívá v zásadě v tom, že plán Pána Ježíše, jak rozšířit do světa evangelium, bylo vychovat na svém osobním příkladě a skrze úzké obecenství následovníky – učedníky -, kteří následně budou podobným způsobem vychovávat další vůdce. Jako příklad tohoto se často dává příklad vztahu apoštola Pavla a Timotea, i když, nemýlím-li se, Coleman to v knize nepoužívá. Na první pohled se zdá, že toto pojetí má solidní biblický základ. Vzhledem k tomu a také ke skutečnosti, jak se v dnešní zkompromisované době rozmáhá (už to je poněkud varovný signál), je tedy namístě se touto knihou a tím, jak je dnes aplikována, více zabývat a prozkoumat to. „Všeho zkuste; což dobrého jest, toho se držte.“ (1. Tes. 5:21)

Je R. E. Coleman důvěryhodný učitel?

Když se zabýváme nějakou knihou, na prvním místě by nás měl zajímat její autor, protože je to první nápověda, zda bude kniha dobrá a prospěšná či nikoli. Kdyby byl autor dejme tomu jehovista, pak už nemusíme obsah knihy nějak důkladně zkoumat, protože je jasné, že bude zásadně ovlivněna zhoubným jehovistickým učením. Bylo by skutečně hloupé důkladně zkoumat jehovistické knihy, abychom se mohli držet něčeho málo dobrého, co bychom v nich mohli najít. Apoštol Pavel k ničemu podobnému Tesalonické nevybízí; verš hovoří o tom, že máme zkoumat věci, které na první pohled působí nevinně, abychom se drželi jen toho nejlepšího, nejprověřenějšího a nejčistšího.

V dnešní době internetu není těžké zjistit, že pan Coleman je v nejlepším případě extrémně zkompromisovaný nový evangelikál. Jeden z jeho titulů (konkrétně Master of Theology) má z Princetonského teologického semináře. Připomeňme, že tento seminář pohltil liberalismus a modernismus již ve 20. letech, což v roce 1929 vyústilo odchodem Bibli věrného Johna Greshama Machena a jeho žáků a následné založení Westminsterského teologického semináře. Jestli byl Princeton beznadějně liberální již před 80 lety, jak je na tom asi dnes? A jak na takové škole může Písmu věrný křesťan vydržet, natožpak z ní mít titul?

Prof. Coleman od roku 2001 působí na Gordonově-Conwellově teologickém semináři. Ten vznikl spojením dvou starých seminářů, Gordonova a Conwellova, a jejím prvním děkanem (angl. president) byl Harold Ockenga, který je duchovním otcem celého novoevangelikálního hnutí a jeho kompromisu posledních 70 let. Seminář byl tak samozřejmě úzce navázán na práci Billyho Grahama. V dnešní době již nemají zřejmě žádný problém s ženami kazatelkami, neboť například přijímají granty ze speciálních fondů zřízených pro ženy, které na kazatelky studují. Učitelé na tomto semináři přijímají i takové teology jako byl Karl Barth (toho dokonce staví na roveň Jana Kalvína), kterého jsou schopni na svých stránkách nazývat „největším teologem 20. století“. Je sice hezké, že se ve vyznání víry hlásí k učení o neomylnosti Písma, ale k čemu to je, když vyvyšují někoho, kdo přesně toto popíral? To je novoevangelikální kompromis v praxi. Na tom všem má R. E. Coleman podíl už jen tím, že na takové škole učí, protože o takových věcech musí vědět. Můžeme tedy očekávat, že tento člověk má dostatečné duchovní rozpoznání, aby vedl církev ke správnému biblickému porozumění jejího úkolu zde na zemi a ke správné aplikaci v dnešní době? To asi těžko.

Největší problém Mistrova plánu

Ačkoliv Mistrův plán spasení není žádné teologické veledílo a má celou řadu jednotlivých chyb, pokládám za vhodné se na úvod zaměřit na nejzásadnější nedostatek celého konceptu, který se ostatně významným způsobem projevuje právě v paracírkevních organizacích. Jak už to v teologických pojednáních často bývá, větší problém je to, co se v nich nepíše, než to, co se v nich píše; v tomto případě to platí tak na půl, ale nakonec podstatná část problému přeci jen vyplývá z toho, co kniha pomíjí řešit.

Pan Coleman píše o tom, že je třeba se zaměřit na výchovu dalších mladých vůdců, kteří jednou povedou další, nebo jeho slovy, zástupy. Obecně vzato to není nijak špatná myšlenka. Kdybychom to aplikovali tak, že si má církev dát zvláštní pozor na to, jak a kým jsou vedeni a vyučování její budoucí kazatelé, či tak, že relativně mladší muži v úloze starších budou vykonávat svou službu po boku letitých starších, z jejichž zkušenosti budou moci čerpat, pak bychom tomu mohli přisvědčit. Prof. Coleman však o tom takto nepíše a paracírkevní organizace to tak nepraktikují (ony ostatně ani nemohou, když nemají biblickou církevní strukturu).

V knize – a následně tím více v praxi paracírkevních organizací – jsou vlastně smíchány dohromady dvě věci. Na jedné straně je zde důraz na výchovu nových vedoucích, na druhé výzva k intenzivní osobní péči o znovuzrozené křesťany. Jak už jsme uvedli, mohli bychom směle přitakat důrazu na výchovu mladých kazatelů, a stejně tak můžeme souhlasit s tím, že nově obrácení lidé potřebují zvláštní péči, vedení, příklad a povzbuzování, aniž by se na tom musel výlučně podílet jen kazatel (i když by v tom ovšem měl mít zásadní roli). Nicméně tyto dvě věci nejdou dost dobře míchat. Ano, v některých případech mohou splývat. Někdy Pán povolává do kazatelské služby (na začátku samozřejmě do kazatelského semináře) i poměrně čerstvě obrácené lidi – jako příklad bych mohl uvést vzácného bratra a služebníka evangelia Rev. Ivana Fostera. Nicméně většinou tomu tak není.

Pan Coleman volá k tomu, aby každý nově obrácený měl svého osobního vůdce – jeho slovy „křesťanského přítele, kterého by mohl následovat až do chvíle, kdy bude moci sám vést jiné“. Problém je, že Písmo nikde nepíše, že vést druhé je úkol každého křesťana (nepočítáme-li vedení dětí rodiči, které je zvláštním a specifickým případem). Naopak, pastýři jsou započítáni mezi služebnosti (Ef. 4:11), které z podstaty věci nemůže vykonávat každý, a dokonce jich bude v církvi menšina oproti „obyčejným členům“ (tento výraz dávám do uvozovek, protože samozřejmě i tito mají v církvi svou nezbytnou službu a úkol a jistě nejsou žádnou nižší kastou křesťanů). Navíc v tomto textu čteme o „pastýřích a učitelích“, a mnozí komentátoři to vykládají jako jeden úřad, který v sobě nerozlučně spájí dva aspekty, učení a vedení, neboť tyto od sebe dost dobře nelze oddělit.

Apoštol Jakub varuje: „Nebuďtež mnozí mistři“ (Jk. 3:1) kteréžto slovo v Novém zákoně označuje učitele Zákona. Je-li úřad pastýře spojen s úřadem učitelským, analogicky můžeme říct, abychom nebyli mnozí pastýři. Když apoštol Pavel píše o služebnostech Korintským, pokládá řečnickou otázku: „Zdali [jsou] všickni učitelé?“ (1. Kor. 12:29) Tím jasně ukazuje, že učiteli nejsou zdaleka všichni. Stejně nejsou zdaleka všichni pastýři. K pastýřské službě je třeba zvláštního povolání od Pána skrze Jeho Slovo, což ale R. E. Coleman v podstatě pomíjí a v praxi je to ignorováno úplně.

Komu se zodpovídáme?

Důležitým aspektem, zdůrazňovaným i v knize, ale zejména paracírkevními organizacemi, je, že každý vyučovaný má být pod dohledem onoho svého „křesťanského přítele“, kterému má být vykazatelný. Jelikož by to mělo fungovat tak, že vyučovaný se postupně stane učitelem někoho dalšího, nad kým má dohled – aniž by přestal být pod dohledem svého učitele -, v praxi se tak buduje hierarchická pyramida ne nepodobná episkopátu, s tím rozdílem, že všichni jsou potencionální „biskupové“. V paracírkevních organizacích se navíc nezřídka duchovními učiteli stávají lidé jen o pár let starší než nově obrácení (jak věkově, tak duchovně), takže je to trochu, jako když po revoluci učily děti angličtinu učitelky, které byly v učebnici jen o pár lekcí napřed. Něco takového neměl při psaní své knihy na mysli zřejmě ani R. E. Coleman. Někdy Pán povolává do vedoucího úřadu i hodně mladého člověka, ale když takoví převažují či jsou jedinými pastýři, rozhodně to není zdravá praxe.

Písmo však žádnou takovou strukturu nezná tak jako tak. Apoštolové nic takového nevytvářeli. Nefungovalo to tak, že zde byla skupina rostoucí pod dohledem apoštola Petra, jiná pod dohledem apoštola Jana, jiná pod Pavlem apod. Naopak, snahu Korintských se něčemu takovému přiblížit apoštol Pavel velmi kritizoval (1. Kor 1:12-13). To, co apoštolové dělali, bylo, že zakládali místní církve, kde ustanovili nebo ordinovali Pánem povolané starší (Sk. 14:21-23).

Pomineme-li vztahy věřících rodičů a věřících dětí, pak v rámci církve jediná zodpovědnost a podřízenost nebo „vykazatelnost“ vůči lidem, kterou Písmo zná, je podřízenost vůči ordinovaným starším (ordinací přitom nemyslíme nějaký samočinný rituál, ale jednoduše oficiální potvrzení služebníka do úřadu církví). „Povolni buďte správcům vašim a poslušni buďte jich; oniť zajisté bdějí nad dušemi vašimi, jako ti, kteříž počet mají vydati; ať by to s radostí činili, a ne s stýskáním. Neboť by vám to nebylo užitečné.“ (Žd. 13:17) Výklad, který by tento text vztáhl na „křesťanské přátele“, o kterých píše Coleman, by byl naprosto účelový. Písmo o žádných takových vztazích zodpovědnosti a podřízenosti samozvaných učitelů a jejich osobních žáků nezná a naopak takovou autoritu a vedení předpokládá u starších (1. Tim 3:5).

Často se argumentuje vztahem apoštola Pavla a Timotea. Nesmíme však zapomenout, že tento příklad má svá specifika daná tím, že Pavel měl coby apoštol všeobecně výjimečné a neopakovatelné postavení (je zajímavé, kolik excesů dnes v církvi je proto, že se toto naprosto výjimečné postavení apoštolů ignoruje), a také tím, že Timoteus byl rovněž ordinovaným služebníkem, starším v Efesu (viz 1. Tim 1:3-4, 4:14), byť třebas ještě mladého věku. Vztah svatého apoštola a ordinovaného služebníka, nebo chceme-li, vztah starého zkušeného kazatele a mladého učícího se kazatele nelze jen tak bez dalšího převádět na vztahy „obyčejných“ věřících. Tím nechceme říct, že křesťan, který nemá v církvi žádný úřad, nemůže nově obrácenému nijak prospět, že ho nemůže směřovat svým příkladem, vést jej skrze napomínání a usměrňování blíže k Pánu Ježíši nebo mu vysvětlit nějakou nejasnost, ale nemůže zde být žádný oficiální vztah zodpovědnosti a podřízenosti. Takové vztahy jsou podle Písma možné jen mezi ordinovanými služebníky a jejich ovečkami, případně mezi věřícími rodiči a jejich dětmi. Hierarchická struktura, která dnes v paracírkevních organizacích tak bují, proto nemá žádný solidní biblický základ.

Další nedostatky knihy

Zmínil jsem, že kniha Mistrův plán spasení má celou řad jednotlivých chyb. Nyní se na ně krátce podíváme. Na prvním místě je třeba zmínit, jak nevhodně R. E. Coleman vyjadřuje některé skutečnosti, které se vztahují k pozemskému životu Pána Ježíše. Ačkoliv byl plně člověkem, přesto zůstal stále plně Bohem. Coleman se o Kristu však vyjadřuje, řekněme, často příliš lidsky. Například píše, že Pán Ježíš na učedníky „vyloženě vsadil výsledek celé své služby.“ Dále můžeme číst, že „zástupy zmatených a rozháraných lidí byly hotovy následovat, ale Ježíš sám jim nebyl schopen poskytnout osobní péči, kterou potřebovali. Jeho jedinou naději bylo získat lidi prostoupené Jeho životem, kteří by to udělali za něj.“ Na jiném místě stojí, že „na počátku své třetí velké cesty po Galileji si Ježíš bezpochyby uvědomil, že přišel čas, aby se učedníci zapojili do práce přímo.“ Tolik příklady pro ilustraci.

Způsob, jakým zde pan Coleman o Pánu Ježíši, našem dokonalém Spasiteli a Bohu píše, je minimálně nevhodný. Je pravda, že Božství Pána Ježíše autor nikde nezpochybňuje a píše o něm, ale jak vidíme na uvedených úryvcích, často přeci jen není patřičně zdůrazněno a nepatřičnou formulací poněkud zamlženo. Skrze toto lidské popisování Pána Ježíše přispívá k všeobecnému nízkému pohledu na našeho dokonalého Spasitele. O Vševědoucím Synu, který je Moudrostí samou (Př. 1:20-33) prostě nelze říci, že si něco uvědomil. Stejně tak je velmi nemoudré popisovat Krista jako někoho, kdo byl závislý na svých učednících. Pán Ježíš nikoho z nás ani v nejmenším nepotřebuje. Mohl si kdykoli svolat houfy andělů (Mt. 26:51) a mohl si stvořit volající kamení (Lk. 19:40). Žádný věrný služebník evangelia, když už by hovořil o tom, že Pán Ježíš k něčemu učedníky potřeboval, by neopomněl zdůraznit, že hovoří jen po lidsku, s ohledem na naše omezené chápáni, ale že ve skutečnosti Kristova služba nezávisela na žádném člověku. Spíše by se však takovým vyjádřením moudřeji vyhnul. Ano, Kristus si nás lidi používá, ale nemysleme si ani na minutu, že na nás něco záleží; je proto velmi nebezpečné takové smýšlení jakkoliv podporovat.

Podobný problém se týká popisu učedníků. Dnes je vůbec moderní definovat a charakterizovat biblické hrdiny víry skrze jejich pády a nedostatky. Učedníci jsou v knize líčení jako v podstatě hloupí a omezení jedinci, kteří ale měli upřímná srdce a tak si je Pán Ježíš nakonec vychoval. Můžeme třeba číst, že „učedníci se stále pletli Místru pod nohama, zrovna jako malé děti, které se dožadují tatínkovy pozornosti.“ Učedníci jistě nebyli dokonalí a Písmo nás zvlášť v evangeliích o jejich chybách informuje. Přesto je však třeba mít na paměti, že v onom oblaku svědků apoštolové zaujímají významnou pozici. V jistém smyslu jsou našimi otci ve víře (1. Kor 4:15). Neslučuje se s povinným ctěním rodičů, když o nich hovoříme, charakterizovat je skrze jejich nedostatky, i kdyby se to zakládalo na skutečnosti. Nejde zde o to, abychom tyto chyby skrývali nebo o nich mlčeli. Jde zde však o celkový přístup. Lze mít apoštoly ve veliké úctě a stále hovořit o jejich chybách. R. E. Coleman tak v žádném případě ovšem nečiní.

Skupinky

Jedním z podstatných aspektů tohoto „učednického“ systému je i setkávání v neformálních skupinkách, což se v knize výslovně píše (na neformálnost je v ní ostatně dáván docela důraz). V paracírkevních organizacích to tak ostatně funguje, skupinky jsou jejich páteří. Celá problematika skupinek by si zasloužila zvláštní pojednání, nicméně zde jen krátce nastíníme některé aspekty se zvláštním zaměřením na Mistrův plán. Někdo by současné skupinky přirovnal k novozákonním domácím církvím, jako byla například ta Filemonova (Fil 1:2); to, co si pod pojmem skupinky dnes obvykle představíme, je ovšem specifická forma obecenství, jejíž důrazy většinou nekorespondují s obecenstvím u Božího Slova, jak má být. Kdyby byl jediný rozdíl oproti nedělením bohoslužbám či biblickým hodinám jiné místo setkání, nemuseli bychom se tím nijak zvlášť zabývat, nicméně tak tomu obvykle zdaleka není.

První věc, která by měla každého ihned velmi zarazit, je, že pan Coleman propaguje, že si každá skupinka může v rámci církve vypracovat vlastní kázeň (angl. discipline), což je vskutku podivuhodně nebiblická myšlenka. Ať už jsme zastánci presbyterního či kongregačního zřízení, mělo by nám být jasné, že kázeň nemůže být nikdy vnitřní záležitostí jakékoliv samovolně utvořené skupiny, která si funguje uvnitř církve jako malá církvička sama pro sebe. Když apoštol Pavel řešil kázeňské záležitosti sboru v Korintě, obracel se na celý sbor (např. 1. Kor. 5:1-7). Takové výzvy jsou však paracírkevním organizacím vodou na jejich mlýn, protože jejich aplikace vede k tomu, že církev vlastně ani nepotřebují.

Právě neformální charakter skupinek, který R. E. Coleman tak vyzdvihuje, je jejich největším problémem, protože to podporuje moderní postmoderní přístupy a formování církve dle lidských líbostí. Neformální charakter skupinek až příliš často vede k tomu, že jsou formovány nikoliv objektivními potřebami každého křesťana – což je zejména duchovní zbudování skrze kázané Božího Slovo – ale skrze individuální potřeby subjektivně vnímané, například emocionálně se „nabít“ skrze zpívání chval či vymluvit se ze svých problémů v rámci „sdílení“. Mnoho lidí také skupinky navštěvuje, jak jim to zrovna vyjde, a jsou tak skrze to povzbuzování smýšlet i o biblických hodinách či dokonce nedělních bohoslužbách jako o něčem dobrovolném, kam můžeme přijít, když se nám to zrovna hodí a jak se nám chce. Pan Coleman si v knize pochvaluje, že zakládání takových skupinek je známkou přicházejícího probuzení. Jeho kniha je stará 50 let, avšak nevím o žádném skutečném probuzení, které by skupinky přinesly, a nijak se tomu nedivím, protože se svým antropocentrickým pojetím obecenství probuzení ani přinést nemohly.

Paracírkevní organizace a oddělení

I když se to na první pohled nemusí zdát, celá problematika paracírkevních organizací úzce souvisí s otázkou oddělení (separace). Paracírkevní organizace fungují tak, že stojí mimo církevní strukturu a fungují nezávisle, většinou více či méně ekumenicky. Často se i snaží spolupracovat s místními církvemi nebo tuto snahu aspoň deklarují, ale v praxi to nikdy nemůže fungovat. Lidé zapojení do paracírkevní organizace budou mít z podstaty věci svoje těžiště vždy v ní a do místní církve se zapojí vždycky v nejlepším případě jen tak napůl, a častěji spíše jen formálně. Dost dobře nelze plně žít v místní církvi a přitom pracovat mimo její rámec. (Dodejme, že práce v rámci církve neznamená nutně práci zaměřenou dovnitř církve; jde ovšem o práci, která je církví přímo zastřešena a za kterou místní církev či aspoň denominace plně zodpovídají).

Jaké jsou důvody takové praxe? Někdy to může být prostou snahou po velikosti. Mnozí megalomanští křesťané se často nejsou ochotni smířit s malou, ale věrnou prací. Možná nepopírají užitečnost a legitimitu takových malých prací, ale oni sami nic takového nechtějí, myslí od počátku ve velkém. A když chce být někdo velký, v rámci jedné denominace nemůže plně dosáhnout toho, co chce (což pro malou evangelikální scénu u nás platí dvojnásob). Je mnohem jednodušší stát mimo a ekumenicky spojovat křesťany ze všech možných kruhů.

Druhý důvod, proč paracírkevní organizace často fungují mimo rámec církví, je ten, že na tom jsou denominace i místní sbory tak bídně, že v jejich rámci nejde žádná rozumná a užitečná práce pro Pána vykonávat. Těm, kteří jsou zapálenější, tak často přijde jednodušší buď z nich k sobě přilákat ty horlivější mladé lidi, nebo si vychovat nově uvěřivší k obrazu svému, než marně a zbytečně zápasit uvnitř církví, které duchovně umírají v důsledku kompromisu a neochoty učinit pokání.

Zde přichází na řadu otázka oddělení. Je třeba přisvědčit tomu, že mnohé denominace a sbory se zbavily evangelia, takže je v jejich rámci zbytečné vyvíjet jakoukoliv činnost, protože by měla jen sociální rozměr. Správná reakce na takovou situaci je však něco takového jasně označit a plně se od toho oddělit. Potom se takoví mohou buď připojit k Pánu a Písmu věrné církvi, nebo-li, není-li nic takového k dispozici, začít takovou budovat, ovšem podle skutečně biblického modelu.

Paracírkevní organizace tak zůstávají napůl cesty. Správně se nespojují s aktivitami padlých církví, ale zároveň opustily biblický model církve. V jejich čele stojí místo kazatele ředitel a místo starších se na vedení podílí výbory, rady, project manažeři a podobně, stejně jako ve světských organizacích. To můžeme jen stěží považovat za biblický způsob správy. Můžeme tedy konstatovat, že druhý uvedený důvod je do relevantní, nicméně paracírkevními organizacemi zvolený způsob řešení je krajně nevhodný a působí další problémy, neboť přes snahu integrovat nově uvěřivší členy do místních církví pro ně často třeba i nechtěně vytvářejí bariéry. Noví křesťané si od počátku navykají na jiný způsob fungování „církve“, který je pro ně dokonce atraktivnější (už jen proto, že v paracírkevních organizacích jsou většinou zapojeni mladí lidé, kterým je vše uzpůsobeno na míru, ale zcela v nich chybí regulující prvek křesťanů nejstarší generace), takže pak mohou mít problém se přizpůsobit skutečně biblickému modelu církve.

Závěr

Kniha Mistrův plán spasení je reakcí na tehdejší aktuální problémy (které mimochodem přetrvaly až dodnes). R. E. Coleman správně kritizuje praxi, kdy se uspořádá masová evangelizace, která vyplodí zástupy lidí, jež zvednou ruku na výzvu, ty se pak následně nahrnou do místních sborů a za půl roku je drtivá většina takových „obrácených“ zpět ve světě. Takto to fungovalo i při evangelizacích Billyho Grahama. Jednou z příčin, kterou pan Coleman ovšem neuvádí, byl právě kompromis dr. Grahama a jeho ochota spolupracovat prakticky s každým (i s římskými katolíky), takže lidé byli posíláni do církví, které se o ně ani nemohly postarat, neboť samy neměly evangelium. Výsledky potom samozřejmě musely být tristní.

Podobně paracírkevní organizace vznikají jako reakce na bídu většinové církve. Často si kladou za cíl přinášet obnovu do upadajících církví. Colemanova kniha a koncept je pro ně proto atraktivní. Problém je, že jak teorie, tak praxe je biblická jen tak napůl. Nedivíme se proto, že k žádné skutečné obnově nedochází a pomalu a neznatelně se kumulují další problémy. Bídu církve totiž nevyřeší žádné akce, velkolepé vize a propracovaná metodologie. Bídu církve může vyřešit jenom hluboké a upřímné pokání. Proto, aby však mohla pokání učinit, musí vidět, odkud vypadla. Jedním velkým vyučováním o takovém pokání církve je Pláč Jeremiášův, ve které toto prorok velmi zdůrazňoval, aby si Židé po pádu Jeruzaléma uvědomili svou velikou duchovní bídu. Takový nářek nad sebou potřebuje církev i dnes. Když se takto pokoří před Hospodinem, On ji jistě opět povýší, a nebude k tomu potřebovat žádné paracírkevní organizace ani Mistrovy plány spasení. Neučiní-li tak, nepomůže jí, ani kdyby na jeden místní sbor bylo deset paracírkevních organizací.

Kéž je nám Pán milostiv, který se laskavě někdy ukazoval i k naší vlasti, zemi české, a přivede zase českého Jákoba z vězení hříchu a kompromisu. Pro svou slávu a jméno našeho Pána Ježíše to učiň Ty sám, svatý Hospodine. Amen i amen.

Martin Hýsek

Zdroj: www.izachar
autor je bývalým členem jabloneckého baptistického sboru, nyní působí ve Svobodné presbyterní církvi


 
Příbuzné odkazy
· Více Křesťanská akademie mladých
· Novinky od Olda


Nejčtenější článek Křesťanská akademie mladých:
Můžete mi někdo vysvětlit, kdo stojí za Křesťanskou akademií mladých?


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 1
Hlasů: 1


Prosím, ohodnoť tento článek:

Vynikající
Velmi dobrý
Dobrý
Průměrný
Špatný


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku


Podělte se o tento článek s přáteli! Doporučte jej stisknutím tlačítka:

"Mistrův plán paracírkevních organizací" | Přihlásit/Vytvořit účet | 12 komentáře | Prohledat diskusi

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: Mistrův plán paracírkevních organizací (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: poutnick v Čtvrtek, 11. červenec 2013 @ 12:57:25 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Zdá se že ani deset nových zbytečně vyvolaných rozkolů nemůže napomoci  jednotě, paralelních ani sériových.




Re: Re: Mistrův plán paracírkevních organizací (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: Elcepelce v Pondělí, 15. červenec 2013 @ 16:04:13 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
A zdá se ti někdy i něco erotického? Nebo pro 24 hodinovou  hlídku na vartě, a pro prvenství svých komentářů, nemáš čas si ani vrznout dveřmi? Pozor vrzání je hřích! Poraď se o tom raději s černokněžníkem ve zpovědnici. Bacha! Zpovědnici někdy vržou dveře, i když občas ministranti promazávají panty! 


]


Re: Mistrův plán paracírkevních organizací (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: hledajici v Úterý, 16. červenec 2013 @ 14:57:17 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Děkuji za článek. Víceméně odpovídá na otázku, kterou jsem tu poměrně nedávno položila. Sama jsem byla členkou jedné z těchto organizací, účastnila jsem se skupinek i jejich vedení s tím, že je to správný plán pro můj život. Ale necítila jsem se v tom dobře, zvlášť kvůli pocitu, že musím kopírovat chování a způsob života této skupiny bez ohledu na to, jaká ve skutečnosti jsem. Nakonec se ukázalo, že to není jen pocit, ale že tito lidé mezi sebou nesnesou někoho, kdo klade nepříjemné otázky.

Jestli to dobře chápu, tyto organizace jsou ale dnes ještě "dál" v tom, že Jméno Ježíš už neříkají nahlas, aby neodradili potenciální ovečky a schovávají se za osobní růst a podobné současné psychologické trendy?




Re: Re: Mistrův plán paracírkevních organizací (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: poutnick v Středa, 17. červenec 2013 @ 10:20:07 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Otázka je proč by měl člověk klást nepříjemné otázky Bohu a osobám naplněným Svatým Duchem a pověřeným pastýřskou službou. Stejně jako třeba biologickým rodičům.

Nebylo by lepší jim pokorně a poslušně naslouchat a nechat se od nich poučovat ?



]


Re: Re: Re: Mistrův plán paracírkevních organizací (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: hledajici v Středa, 17. červenec 2013 @ 14:47:31 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Nemám problém se ptát Boha na cokoliv co mne trápí. Pokud cítím mezi mnou a Bohem problém, mluvím s Ním o něm, protože On stejně ví... Moje všelijaké hříchy jsou strašné, ale necítím potřebu se hájit nebo omlouvat za to, že jsem podobně přistupovala i k lidem, kterým jsem tehdy důvěřovala.


]


Re: Mistrův plán paracírkevních organizací (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: lida v Úterý, 16. červenec 2013 @ 19:14:01 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
1) Trochu je mi smutno ze slov pana Hýska.

2) Po přečtení toho článku jsem se nechala inspirovat příkladem pana Hýska.

3)Takže se tedy ptám stejnými slovy, které jsou použity v článku: Je pan Hýsek důvěrný člověk? Když se podíváme do googlu, nic se nedovídáme. Tedy hlavně nic o tom, že jde o někoho, kdo je prověřený, tím, že se prakticky a intenzivně věnuje evangelizaci.  Kdo píše o evangelizaci, káže živé evangelium.  Kdo prakticky rozumí problematice zvěstování evangelia. 

4) Takže můžeme tedy očekávat, že pan Hýsek je zrovna ten správný, který má dostatečné duchovní rozpoznání, má dostatečné duchovní zkušenosti s evangelizací?? Určitě ne.

5) Z toho vyplývá, že se dá očekávat, že mnohé postoje a východiska jsou chybná 

a) Pan Hýsek doporučuje na základě SZ text - Pláč Jeremiášův čekat!  „Čekat“- až střední generace, či starší generace učiní pokání. Čekat na jejich znovuzrození – probuzení.  Ikdyž nevíme :((( jestli se vůbec tato generace starších bratrů a sester, poznamenaná dobou silného ateismu ještě probudí?
b) Je vůbec biblické takto odsuzovat Boží dílo, navážet se do Bohem probuzených lidí, kteří z plného – Bohem zapáleného srdce touží sloužit Bohu.  Který biblický princip dává tuto kompetenci panu Hýskovi, takhle srážet bratry v Kristu? Snižovat je, že nedokážou být věrní. Lhát o nich, například že do shromáždění si chodí, jak je napadne a aj. další.  Pyšně či pošetile se vysmívat křesťanovým duchovním potřebám – chválení Boha zpěvem na skupinkách,  sdílení - které hanlivě pojmenovává jako vymluvení se z problémů. 
 c) Pro Bohem zapálený lid vždy platilo o metodách, co je Boží, to vydrží, přinese ovoce. Co je lidské to pomine, vyšumí, přinese jen plaňky.  Jsem smutná z toho“neznalostního“ navážení se, duchovní snižování bratra. V Písmu máme varování před nebezpečím, které souvisí s tím, že se někdo povýší na Pána žně. Máme jasně napsané o nebezpečí, že s koukolem se vytrhne i pšenice.


Daleko větší problém vidím v tom, že mladí křesťané nemají správné mužské vzory-typu patriarchy, kdo by byl svým životem pro ně vzor, kdo by byl ochotný biblicky usměrňovat. Učitelů je hodně, poučovatelů ještě víc, ale málo prakticky starostlivých, plných lásky pastýřů, kteří jsou ochotni obětovat čas, péči, kde jsou?! Přece ne každý kazatel má pastýřský dar.  Opravdové křesťanství v Čechách vymírá. Všude jen pesimismus,vysmívání se, zpochybňování, srážení víry.  Chybí vzory, zapálení křesťané.

Díky Kriste, že ty jsi věrný, stojíš při nás. Vedeš nás, nedovolíš sklouznout,díky za jistotu, že když jsme blízko a opravdově v Tvých rukou, tak naše noha, když sejde, tak nám to dáváš poznat. Nedovol sejít těm, kterým tak záleží na živém křesťanství v naší zemi. I panu Hýskovi opravdově záleží na Tobě Bože (myslím teď na  ten odstavec, kde se trápí nad postoj ke Kristu), jeho slova  jsou to zapálená, taky tak vzácná v době lhostejnosti. 

Lída




Re: Re: Mistrův plán paracírkevních organizací (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: poutnick v Středa, 17. červenec 2013 @ 10:15:44 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Jste si jistá že byste chtěla žít v opravdové patriarchální společnosti, tak jako biblické ženy ? Které chodily zahalené tak jako dnešní jeptišky nebo muslimky a s muži se stýkaly jenom minimálně ? Jedly odděleně až po nich, modlily se a slavily svátky odděleně ?  Provdat se mladá a přivést na svět a vychovat 10 nebo 15 dětí, jak Pánbůh dá ? Dnešní společnost je někde jinde a ani já bych nedokázal doma dělat skutečného patriarchu se vším všudy. Krom toho že bych do všeho kecal a u jídla byl vždycky první. :o)))) To mi sice jde, ale jako patriarcha si kvůli tomu nepřipadám.

O to důležitější je celibát, možná ještě víc než tenkrát. Duchovní otcovství a mateřství zakotvené v otcovství samého Boha, muži a ženy kteří se pro Království vzdávají všeho. Skutečné patriarchální a matriarchální vzory a pomocníci na cestě k Bohu.  Takových je plné Nebe a je jich relativně dost tady na zemi  u katolíků, pravoslavných a v poslední době jdou na celibát i někteří anglikáni, kteří chtějí sloužit mši. Přitom se vzdávají 20 000 liber státem garantovaného platu, všemožných výhod a statutu podobného úřední osobě. A někdy pod tlakem okolností i kostela do kterého jejich rod chodil po staletí a hrobů svých předků.
Být patriarchou něco stojí, čeho se musí člověk vzdát.



]


Re: Re: Re: Mistrův plán paracírkevních organizací (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: lida v Středa, 17. červenec 2013 @ 16:39:08 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
resp. poutnick:

Zdravím

Došlo k nedorozumění ohledně významu slova „patriarcha“. Vy předkládáte dva zcela jiné významy tohoto slova: 
1)Určitý sociální popis patriarchální společnosti.
 2) Popis určitého specifického kněžství, a jen ve velmi zúženém významu, a to nějaké oběti, která se dotýká jen toho kněze přímo osobně. Nic o tom, co nabídnout, čím být pro druhé.

Ale já jsem se vyjadřovala k jinému problému, velmi ožehavému v naší kultuře, a to absenci mužských vzorů! Bylo to na popud toho, že autor článku si stěžoval, že mladí lidé nejsou zvyklí naslouchat starým lidem. Achillovou patou naší společnosti je, že staří lidé si myslí, že nemají co mladým nabídnout.

Když je řeč o mužských vzorech, tak slovo „patriarcha“ v přeneseném slova smyslu, je označení muže, který se rozhodl převzít zodpovědnost za vedení-vyučování „širší rodiny“ - většího okruhu lidí.  Záleží mu na další generaci, na předání štafety. Tento význam slova je převzat z ciziny, proto asi trochu mate jeho význam. Já ho mám již takto zažité, takže automatika.  Nenapadlo mě, že bude jinak pochopeno.

(Význam slova pochází mj. i odtud(?): Mistrova dílna – Don Smith –  určitým způsobem pojmenovává problematiku (úskalí) nedostatku mužských vzorů. Na internetu volně ke čtení.)

Lída


]


Re: Re: Mistrův plán paracírkevních organizací (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: fallkniven_f1 v Středa, 24. červenec 2013 @ 02:28:17 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
pan Hýsek je mladíček a člen pidicírkvičky, toho a jeho výlevy bych vůbec neřešil


]


Re: Mistrův plán paracírkevních organizací (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: Bylina v Středa, 17. červenec 2013 @ 23:03:01 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Nestaví-li dům(církev) Hospodin, marně se namáhají stavitelé. To platí jak pro evangelikály tak katolíky. Žádná registrace, nejlepší název, tisíciletá tradice ani znalost bible od a až do z, nikomu nepomůže postavit Boží dům bez Boha. Marně se snaží ten, který si napřed vymyslí plán, jak vytvořit církev, a pak se snaží Boha do toho plánu angažovat. Ze slov pana Hýska tato snaha přímo čiší.
Čas ukáže jak jeho registrovaná církvička přispěje k evangelizaci našeho národa. S jeho přístupem k ostatním křesťanům, mu moc šancí nedávám.



Re: Re: Mistrův plán paracírkevních organizací (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: poutnick v Čtvrtek, 18. červenec 2013 @ 09:46:15 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Tam kde Bůh postavil na skále svatého Petra tam se marně namáhají bořitelé, z tohoto světa i mimo něj. Ať už si to plánují předem a nebo se do ní pokoušejí tlouct živelně. I to je pro slávu Boží a pro naše dobro.

Bůh žehnej panu Hýskovi a všem lidem dobré vůle. Aby se podíleli na jediném ovčinci, tak jak je psáno. Ať už jsou církevně organizovaní a nebo ne.



]


Re: Re: Re: Mistrův plán paracírkevních organizací (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: Willy v Čtvrtek, 18. červenec 2013 @ 18:27:30 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
No, namáhat se bořit něco, co nestaví Bůh a co tudíž spadne samo, je skutečně marnost.
Vězme však, že Bůh nestaví na člověku ani z ničeho přirozeného lidského, nýbrž z drahých materiálů: zlata - Božská přirozenost Otce, stříbra - právní vykoupení skrze Syna a drahých kamenů - proměňující dílo Ducha Svatého (1K 3:12).


]


Stránka vygenerována za: 0.27 sekundy