Cesta druhá. Miluj

Milovat někoho, kdo nám něco dává, je poměrně snadné. Všichni k tomu máme – přiznejme si to – vřelé sklony. Jenže když se nám nedaří, stíhá nás jedna pohroma za druhou... Co s tím? Nenapadne nás, že nás Otec až tak nemiluje? Vždyť náš Bůh se přiznal, že zlo je Jeho výmyslem: „Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci.“ (Izajáš 45:7). A kdo zlo vymyslel, musí si za něj nést odpovědnost. Tvrzení, že za všechno zlo mohou síly odporující Bohu, proti tomuto Božímu přiznání neobstojí. Samozřejmě, pro nás je přijatelnější Bohu podsouvat jen to dobré a satanovi jen to zlé. Jenže tak to není. Ještě nikdo nikdy satana neviděl, zato spousty lidí vidělo před sebou namířený samopal člověka, nebo se o příčině své smrti nedozvěděl nic, neboť kulka vystřelená člověkem je rychlejší než zvuk doprovázející letící střelu. Žádný satan, ale člověk, lidé, často se na obou znepřátelených stranách modlící k témuž Bohu. Musíme však podle vlastních zkušeností a podle životních zkušeností mnoha jiných lidí připustit, že existují duchovní síly zla. O tom by mohli podat svědectví zejména věřící rodiče, jejichž děti, ač vychovaní k lásce k Bohu, byli přesto uchváceni duchem tohoto světa. Našli bychom také příklady v Bibli počínaje Kainem, pokračujíc syny Elího, atd...

Tudy však cesta k našemu poznání Ježíše nevede. Tudy se dostaneme jen do bezvýchodnosti, kde má zjevně navrch jen to zlé lidské srdce a nám neviditelný Boží odpůrce.

Položme si také otázku: Proč je u Ježíše tak málo podobenství, která souvisejí s láskou k Bohu? Je to jednoduché: Pro vztah „něco za něco“ je zapotřebí mnoho pravidel. Tak mnoho, že pro jejich přebytek se oprávněně vžil pojem zákonictví. Pro lásku k Bohu potřebujeme jen jedno jediné: Boha milovat.

Apoštol Pavel také horlil pro Boha. Když jel šest let po Ježíšově ukřižování do Damašku násilím přivádět k rozumu domnělé Boží odpůrce, stalo se mu něco neuvěřitelného. Něco, co se miliónům lidí po Pavlovi událo také a co se stává i dnes. Říkáme tomu „obrácení“ (metanoia), ale zrovna u Pavla toto pojmenování nesedí. On byl pravověrně obrácen k Bohu již předtím. Dozajista byl přesvědčen, že svého Boha miloval. Událost je ve Skutcích úžasně vystižená: Doslova se píše o Pavlově rozjasnění.

Co se však dálo Pavlovi potom, nad tím mu i jemu samotnému zůstával nejspíš rozum stát. Nedokážeme z napsaných zpráv zjistit, zda zjevení před Damaškem Pavel považoval za Boží zavolání k prorocké činnosti. V té době nebyla událost obrácení tak známa jako dnes, neboť ve Starém zákoně (přesněji v Tóře, prorocích a spisech) však nic takového, co Pavel prožil, popsáno nebylo. Proto je vysvětlitelné Pavlovo poměrně dlouhé odmlčení, než si vše v hlavě srovnal a uvědomil si, že jeho radikální obrat může souviset jen s přímým Božím zásahem. Pavel si mohl dát snadno dohromady, že tento radikální zásah do jeho života byl způsobený Boží mocí a že má časovou souvislost s ukřižovaným Ježíšem. Ten byl však šest let po smrti, muselo tedy Pavlovi a vůbec každému, kdo znovuzrození prožil dojít, že Ježíš je živý a tedy musel být Bohem vzkříšen. Zdatný znalec Písma, a to Pavel byl, si hned dal do souvislosti, že se muselo jednat o naplnění prorockých slibů a o osobu Krista (Mesiáše).

Co Pavla k takovému uvažování vedlo? Před obrácením určitě nečekal, že se stane Kristovým zvěstovatelem a že se jeho postoje změní natolik, že zavrhne vše minulé jako plevy a bude nasazovat svůj život za prosazování Božího království s Kristovou vládou. Já osobně jsem přesvědčen, že kdyby věděl, co ho na cestě do Damašku čeká, že by tam nikdy nejel. Já bych možná také s vášní a pílí nečetl Bibli a nemiloval Boha, kdybych věděl, že namísto onoho vítězícího a štěstí darujícího Otce mě promění Bůh, který mi namísto šťastného a spokojeného života, který mi občas také dal, položí na ramena také kříž. Určitě to nevěděli ani církevní inkvizitoři, když se při útrpných výsleších Kristových radikálních následníků seznámili se skutečnou Pravdou a poté znovuzrodili. Jako jimi vyslýchaní, tak poté i oni často skončili na hranici. Kdyby to předem věděli, nikdy by dráhu inkvizitora nenastoupili. Pokud jsi obrácený, zamysli se také, zda jsi někdy tohle, co nyní žiješ, očekával a zda ti to přišlo vůbec na mysl.

Pavel se tedy setkal s duchovní silou, jejíž moc a působení si musel nějak vysvětlit. Bezpochybně hned věděl, že ho oslovil Ježíš Kristus. Ale ten již byl po fyzické smrti, tedy musel to být Kristus duchovní. Co to ale znamenalo? Že Ježíš Kristus je živý, musel být tedy Bohem vzkříšen. Jako dokonalý znalec Tóry, spisů a proroků dobře věděl, že Ježíše jako Krista Bůh přijal proto, že ještě jako člověk splnil prorocká zaslíbení a nesl úděl proroky předpovězený. Bylo a je úplně jedno, zda svůj úděl nesl zjevně nebo jen ve svém srdci. Rozhoduje totiž Bůh.

Tento odstavec jsem zdůraznil, abych ho připomněl každému, kdo Ježíšovo mesiášství bude popírat z toho či onoho důvodu. Mesiášem se může stát kdekdo, a mnoho lidí se do mesiášství napasovalo. Stačí, když si ze Starého zákona uděláte teologické cvičení na téma „Jak se stát mesiášem“. Pokud vás do mesiášství sugestivní texty Izajáše samy hned nepřivedou, tak pochopíte, proč se spasitelem stalo tolik lidí. Zvláště když z ostatních prorockých textů nalezli pro své mesiášství „tu pravou dobu“.

Mesiášem se může vcítit kdekdo. Ale kdo je skutečným Mesiášem, o tom rozhoduje Bůh. A ten rozhodl u Ježíše Nazaretského, což víme, neboť ho vzkřísil.

Setkání s duchovní silou tedy Pavel poznal. To však u Pavla nebylo všechno. Pavel poznal Boha, poznal též Božího ducha, tedy toho co se vznášel nad vodami (Genesis 1:1) a který si vane kam chce. Ale kdo byl a je ten Ježíš Kristus, ta osoba s takovou mocí? Vždyť proměna, kterou Pavel prožil, ho jeho v samém bytostném základu měnila úžasnou změnou do člověka plného lásky. Planoucího takovou láskou, že pro ni musel vymyslet na málo používané slovo nový obsah. Božský obsah. My to slovo známe jako agapé. A význam toho slova je nekonečný. Pavel ho klade – a církev ví že správně – před víru. Chápeme vůbec, co Pavel zjistil? Abrahámovská víra, která je člověku počítána za spravedlnost (Genesis 15:6), je nic proti agapé (A tak zůstává víra, naděje, láska - ale největší z té trojice je láska. 1 Korintským 13:13).

Když píši tyto řádky, tak si stále opakuji: Pavel byl génius. Protože s naprosto geniální logikou si nebeského Krista spojil s tím, kdo měl být od věčnosti. A kdo byl od věčnosti? Bůh, Boží duch a kdo ještě? No přece Boží obraz (Genesis 1:27). Zapomeňme na to, že to byl pouze Pavlův předpoklad. Měl pro své zjevení pádný důvod ([Koloským 1:15] On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření...). Kdo jiný, vyjma Boha a Jeho obrazu, měl moc provádět proměnu lidských srdcí z kamenných na masité, kdo jiný může mít moc oživovat k věčnému životu? Kdo jiný mohl provádět zázračná uzdravování? Kdo jiný může odpouštět? Ať o sobě Ježíš podle evangelistů či apoštolů prohlašoval (ve třetí osobě), že je Syn člověka, obětní beránek nebo Izajášovský trpící služebník, záleží na formulacích pisatelů Písma jen málo. (Pozn.: Tím je neznehodnocuji!!) Dokonce ani nemusíme zkoumat, zda bylo jimi zapsané svědectví stejně formulováno Ježíšem nebo jimi z nějakého důvodu přibarveno podle dobových zvyklostí. Kristus je zkrátka živý a tedy Bůh přijal jeho obětování. Ať si o Jeho pouti historického Ježíše z masa a kostí říká každý co chce. Prostě je to tak, i když to nechápeme někdy ani my, ani to nechápali Ježíšovi učedníci, z nichž zvláště Jeho pokrevní bratři si již brousili zuby na pozemskou královskou moc.

Pavel byl génius. Rozpoznal u nebeského Krista, že On je tím Božím obrazem. Jak nám napsal, když i my se staneme Kristem, oblečeme do Krista, bude v nás žít Kristus, půjdeme k Bohu skrze Krista, a tak podobně, což předpokládá víru v Krista, tak budeme spaseni a staneme se Božími dětmi. Je to tak jednoduché: Copak by Bůh, a v tomto případě i Otec, mohl mít něco proti svému obrazu? Mohl by snad Bůh svůj obraz soudit nebo trestat?

Samozřejmě tu vyvstane logická otázka, když Božím obrazem byl Kristus, zda tento obraz si Bůh nějakým způsobem neupravil. Aby se líbil, jako ona slečna si na fotce nechávala vady na kráse vyretušovat. Rozdílnost Boha starozákonního a Boha Nového zákona by pro to svědčila. Na to lze ale snadno najít odpověď. Zkuste ji najít také. Já tu svou poznávám tak, že Bůh neproměňuje tak, jak bych si představoval a chtěl já (superman se mi však nelíbil ani před obrácením), ale jak chce On. Kdyby Bůh nevěděl o co jde, tak by nevěděl na co proměňovat. Proměňuje prostě na své jsoucno. Zkusme také přemýšlet, zda starozákonní Bůh byl zapsán do Písma jako odraz dobové kultury. Když pohané měli silné bohy vítězící v bojích a činící zázraky, jak by se mezi nimi vyjímal Bůh Izraelitů, kdyby nevítězil v bojích nebo nečinil zázraky? Musíme číst Písmo opravdu v kontextu doby, abychom porozuměli sdělení o Bohu. A musíme počítat s tím, že sdělení všech pisatelů, včetně novozákonních, je překryto nevím kolika procenty dobových kulturních nánosů. Řekové potřebovali moudrost (viz u Jana Ježíšovo filozofování), Římané vítězství (viz Janův vítězný Ježíš), zázraky čekal každý. Jako dnes u Američanů i u nás v Evropě očekáváme od Boha štěstí, tedy relikt pohanského boha Gád.

Pokud takto od kohokoliv z pisatelů Písma ty dobové kulturní a rádoby náboženské zvyklosti prohlédneme, dostaneme čistého, průzračného Ježíše Krista, který se nám takto čistý dává po našem probuzení poznat.


Když se tedy zeptám, kdo vlastně jsi Ježíši, určitě dostanu odpověď: Uvěř mi a budeš to ty.


Modlitba: Nevím Otče, jestli se Ti to u mně může zdařit. Ale Ty můžeš všecko. Ať se Ti to daří hlavně u ostatních. Amen.

Závěr

Dříve jsem se snažil svými články předat zprávu (1, 2, 3, 4, 5), že texty Písma musíme číst jako lidé se svým lidským vnímáním světa a ne jako roboti, kteří biblické zprávy rozškatulkují podle věrohodnosti, například na mýty, pohádky, didaktické pomůcky a podobně. Biblické zprávy mají nějaký význam a každá osloví určitě někoho z těch miliard lidí. Pokud někdy biblické zprávě nevěříme, například nějakému zázraku, můžeme se zeptat Boha, zda je možné, aby se tak stalo. My nevíme, zda se tak stalo, jak popisuje Bible. Nebyli jsme u toho a ani nikdo události nezachytil na video. Ale když věříme, že Bůh to tak učinit mohl (jakpak by neučinil, když může všechno), plně to k našemu porozumění Písma postačí. Opakuji, ptáme se „zda to mohl učinit“, nikoliv zda to učinil. Máme totiž k dispozici jen lidský zápis, který si pisatel mohl podle svého vidění upravit, v Bibli není Božím prstem psáno!

Nyní jsem se snažil racionální úvahou dokázat Božské poslání Ježíše Krista. Rozumnost vychází z pozorovatelné a opakující se události „obrácení“, která člověka proměňuje k obrazu Božímu. To je nezpochybnitelných fakt, který fungoval a funguje. Proti takovému faktu se nadá nic namítnout. A když něco funguje, musí to mít důvod (viz dříve princip kauzality). Znáte jiný důvod, než je Boží moc?

Poznání Ježíše Krista jako obrazu Božího a zařazení se do Jeho těla však přináší více, než pouhé racionální zjištění o funkci Boží moci. Úplně se děsím a užasnu, když obraz Boží začíná ukazovat Boží srdce. Boží srdce plné lásky. Děsím se proto, že emoce, které Boží srdce prožívalo a prožívá při pohledu na lidská zlá srdce včetně srdce mého ho musí měnit na srdce zlomené žalem. A já to také vím a s poznáním Boží lásky se bouřím proti tomu, co je v Bibli napsáno o zatracení a ničení. Takže jsem si sám připravil temnou noc a nejspíš dokonce temné noci. A to nejsem ani trochu jako Jan od Kříže nebo matka Tereza.

Bůh vám žehnej. Amen.