Doporučuji přečíst si nejprve Toníkův text. Za jeho největší slabinu považuji nešťastné směšování pojmů (např. Písmo ve smyslu definovaného souboru knih Bible a písma jakožto spisy považované za relevantní ve vztahu k Božímu sebezjevování - viz dále), takže se pokusím stejnou chybu neopakovat.

Toník uvádí bezpočet citátů z NZ, kde se mluví o písmech či písmu. Podívejme se tedy nejprve na židovská písma v době, kdy Ježíš učil. Hned první otázkou je, koho vlastně míníme těmi židy. V té době a oblasti působily v rámci judaismu 3 směry (někdy se za čtvrtý pokládají Samařané - Samaritáni): esejci (též zvaní eséni), saduceové (sádokovci) a farizeové. Zélóti nebyli samostatnou teologickou školou a šlo spíše o politické hnutí s náboženskými kořeny. Ježíš ve svých projevech kritizoval otevřeně farizeje i saduceje a vůči eséncům se několikrát vymezil, např. svým pohledem na rituální čistotu. 

Díky šťastné náhodě se nám dochovalo obrovské množství spisů této židovské skupiny. V Kumránu byly nalezeny celé kopie či aspoň zlomky všech knih, které jsou v dnešním hebrejském kánonu, kromě knih Ester [1] a Nehemjáš. Současně jsme svědky toho, že text (čtení) mezi esénci bylo často velmi odlišné od masoretského textu, který dnes používají křesťané - asi nejvíce je to patrné u žalmů. Eséni navíc nepovažovali za nic špatného pozměňovat biblický text (doplňovat, měnit slova atp.) a to v rozporu s např. Dt 4,2 a Dt 12,32. Spolu s našimi knihami SZ (kromě Ester a Nehemjáše) však eséni za písma označovali další spoustu knih, z nichž např. tzv. Chrámový svitek (11QTemple) byl chápán jako svaté písmo na úrovni Tóry. Pro esény tedy byla myšlenka nějakého Písma ve smyslu uzavřené a definované sbírky knih a jednotného textu cizí myšlenkou, i když i oni používali spojení jako "písmo(a) říká", "písmo(a) se naplní".

Je nepochybné, že tito židé považovali za své kanonizované Písmo Tóru. Flavius (Ant. 18,16-17, LCL; Ant. 13,297, LCL) potvrzuje, že saduceové odmítali přístup farizejů k písmům předků. Pouze z Flavia nelze podle mě stoprocentně tvrdit, že saduceové odmítali všechna písma kromě Tóry. Jeroným a Origenes, kteří žili v Palestině, potvrzují, že saduceové stejně jako Samařané příjimali jako Písmo výhradně Tóru. Z textu NZ bezpečně víme, že saduceové odmítali vzkříšení mrtvých (a posmrtný život jako takový), které je doloženo např. u Izajáše, Ezechiela a Daniela. Za zmínku stojí i fakt, že když Ježíš s nimi o této otázce polemizoval, neuvedl pro podporu svého názoru právě třeba Iz 25,7 či 26,19-21 (Mt 22,23-33), ale právě odkaz na Tóru (Ex 3,6). Ačkoli se domnívám, že máme silné indicie, že saduceové opravdu uznávali jako Písmo pouze Tóru, je zřejmé, že pokud vůbec do svého Písma zahrnovali něco dalšího, bylo jejich pochopení toho, co jsou to písma, velmi odlišné od esénů i farizejů.

Od Flavia (Ag. Ap. 1,37-43, LCL) víme, že tato židovská skupina v jeho době uznávala za Písma tři skupiny knih, tj. Tóru, 13 knih proroků (od smrti Mojžíše až po Artaxerxa) a další 4 knihy "hymnů a zásad chování". Flavius je historicky první, kdo nějak vymezuje židovský kánon, i když neposkytuje žádný seznam knih s výjimkou Tóry. Jeho vymezení spisů je velmi odlišné od pozdějšího (již rabínského) a je prakticky nemožné do něj zařadit např. Píseň písní. Další prameny (např. Tomášovo evangelium, Jeroným) pak mluví o 24 knihách kánonu. Traktát Bava Batra (14B-15A) z babylonského Talmudu (100 až 200 n.l.) mluví též o 24 knihách.

Ohledně této skupiny však máme štěstí, protože se můžeme seznámit se spisy jejich pokračovatelů - rabínů. Je často opakovanou chybou, že k uzavření rabínské Bible došlo někdy kolem roku 90 v Javne. I kdyby tomu tak nakrásně bylo, ukazuje to, že v době Ježíše ani tato židovská skupina žádné Písmo (vymezený seznam knih s daným textem) neměla. Ještě v rabínském období (2. až 6. století) jsme svědky debat ohledně toho, které knihy vlastně patří do židovské Bible. K tomu si ještě připočtěme svědectví křesťanů, kteří velmi pracně zjišťovali, co vlastně židé považují za Písmo. Např. Melito (biskup ze Sard), který měl ve svém městě jednu z největších synagog, musel v roce 180 cestovat do Jeruzaléma, aby to zjistil. Podle jeho zjištění, tamní židé uznávali svůj dnešní kánon, ale nezahrnovali do něj Ester a Nehemjáše, zahrnovali do něj Knihu moudrosti. 

Výše uvedené ukazuje, že v době Ježíše neexistovalo žádné židovské Písmo ve smyslu vymezeného seznamu knih a nebyla shoda ani na přesném znění (o vokalizaci, která byla ustálena až v 9. století ani nemluvě). Ba co více, neexistuje jediný doklad o tom, že by se v době před koncem 1. století někdo vůbec pokoušel nějaké Písmo sestavit. Židé se odvolávali na písmo a písma, čímž mysleli různorodou směs knih, která byla akceptována v dané komunitě. Pokud bychom opravdu hodně chtěli, pak bychom při ignorování esénců mohli za Písmo považovat maximálně Tóru.

Ježíš se nenarodil do světa, kde by existoval nějaký biblický kánon, tj. židovské Písmo. On i apoštolové mnohokrát použili formulace jako "je psáno" či "jak písmo(a) říká". Je jasné, že žádný spis NZ (a to je před námi ještě otázka kánonu NZ) neposkytuje seznam knih SZ. Sám Ježíš citoval pouze 23 knih dnešního SZ, a to sice Tóru (s jasnou preferencí Deuteronomia), Izajáše, Jeremjáše, Ezechiela, Daniela, 8 z tzv. malých proroků, Žalmy, Přísloví, Jóba a Letopisy. Ačkoli Ježíš si byl samozřejmě vědom neexistence židovské Bible, nijak to neřešil a při svých debatách argumentoval oponentům na základě jejich pochopení (viz. výše). Pokud bychom snad chtěli tvrdit, že Ježíšova slova v J 7,38 jsou velmi volnou parafrází na Iz 58,11, pak se nám NZ doslova hemží citacemi a aluzemi tzv. deuterokanonických knih, knih apokryfních a dokonce i knih neznámých. Je všeobecně známé, že apoštolové citovali knihy apokryfní, deuterokanonické i neznámé. Marně bychom např. hledali, kde náš SZ říká to, co je podle Jakuba (4,5) psáno.

Ačkoli pisatelé NZ hojně používali Septuagintu, nebylo by zřejmě správné odvozovat z toho cokoli ohledně kánonu Písma, tj. používat tento fakt na obranu deuterokanonických spisů. Myšlenka nějakého kánonu byla židům cizí až do konce 1. století a navíc neexistuje nějaký historicky jednotný "kánon" Septuaginty.

Promítat zpětně naši představu o Písmu do doby, kdy existovala jen písma, je chyba. Velmi oblíbená pasáž z třetí kapitoly 2 Tm nám neříká, která písma se myslí (klidně mohlo jít jen o Tóru), a je jen otázkou naší interpretace, co se myslí tím "vdechnutá" od Boha. 

Pro skutečnost, že Ježíš ani apoštolové po sobě nezanechali žádné Písmo (kánon SZ) svědčí i to, že prvotní církev neměla po dlouhou dobu potřebu nějaký vymezovat. I tito křesťané často používali spojení, že "písmo" něco praví, ale takto se odvolávali na mnoho spisů, které nenajdeme v žádném dnes uznávaném kánonu SZ, a navíc se k písmům řadily i takové křesťanské spisy jako je Didaché či 1. list Klementův. Když myšlenka nějakého uzavřeného Písma nabyla na důležitosti, jsme svědky debat. Je pravda, že západní část církve brala tuto otázku podstatně vážněji než východní. Leč byla to právě církev, která nakonec rozhodla o tom, které spisy do SZ patří a které ne. O skutečnosti, že Písmo SZ nebylo až do reformace chápáno jako něco, co musí být pevně a jasně vymezeno svědčí i fakt, že dodnes máme různé kánony SZ. Nejznámější bude asi ten římskokatolický a pravoslavné. V historii nenajdeme žádné spory, kdy by třeba Řím vytýkal Konstantinopolli, že mají ve svém SZ více knih. Při sestavování kánonu byla samozřejmě brána v potaz mnohá hlediska (o tom více u NZ), ale byla to právě církev, kdo rozhodl o tom, která písma budou nadále tvořit Písmo. Jsou to paradoxně křesťané, kteří se odvolávají na nauku "jen Písmo", pro které je životně důležité vymezení kánonu. Při výběru SZ pak volají "sola scriptura", ale ve skutečnosti myslí "prima Luther". Luther sám vycházel z historicky neudržitelného názoru na koncil v Jamnii, aby mohl odmítnout spisy, které se mu nehodily. Je jistě pravdou, že judaisté mají právo zvolit si svůj kánon a Písmo. Mluvíme-li však o křesťanském Písmu, pak se nelze řídit názory lidí, kteří mnoho desítek let (ve skutečnosti pár století) po smrti a vzkříšení Ježíše označovali Spasitele za falešného proroka, svůdce, lháře a kteří mu prorokovali krutý trest na věčnosti. Za zmínku stojí též fakt, že vymezování kánonu bylo mezi židy bytostně spjato s otázkou, jak odmítnout křesťanské spisy (NZ) jako písma. 

Ježíš za svého života nenapsal žádný spis. O letnicích došlo k přeměně skupiny učedníků v církev, která byla zpočátku vedena apoštoly a postupem času lidmi, které oni určili, následně pak těmi, které si ze svého středu vybrali věřící, či byli pověřeni těmi, které vybral apoštol. Od prvopočátku byly používány židovská/hebrejská písma (ne však nějaké Písmo či Bible), předávaly se příběhy a slova Ježíše. je možné, avšak historicky nedokazatelné, že už za Ježíšova života byly pořízeny nějaké záznamy. Mezi vzkříšením Krista a dokončením nejmladší knihy NZ uplynulo minimálně 50 let. V této době církev učila na základě ústní tradice (do té patří i specificky křesťanský výklad písem židovských) a dále pak vznikající křesťanské spisy (evangelia a dopisy apoštolů). I z textu NZ je zřejmé, že se nám ani zdaleka nedochovaly všechny tyto spisy. A tak např. 1 Kor 5,9 se odvolává na předcházející list do Korintu, 2 Kor 2,4 a 7,8-9 předpokládá existenci dalšího listu do Korintu, o dalším listu se píše v Kol 4,16. 

Křesťané přejali židovské pochopení písem, a tak začali mezi písma řadit i své vlastní spisy, z nichž některé najdeme dnes v NZ. Všechny spisy byly posuzovány z hlediska víry církve, která se předávala z generace na generaci. Jednalo se o písemnou i ústní tradici, jejíž součásti bylo i povědomí o tom, kdo napsal ten který spis a které spisy jsou hodnověrné a které ne. Křesťané (církev) používali jako písma různé texty s tou podmínkou, že souhlasily s učením církve, tj. církevní tradicí. A byli to právě církevní otcové (Justin Mučedník, Ireneus), kteří stáli za myšlenkou nějak přesně vymezit pravá evangelia a následně další spisy, které patří do Písma. Tento vývoj pokračoval až do třetího a čtvrtého století, kdy došlo k uzavření kánonu NZ. 

Toník svým textem pěkně ukazuje, že žije v uzavřeném logickém systému, o kterém tak rád mluví v souvislosti s ŘKC. Zůstává nám totiž dlužný odpověď na otázku, odkud ví, že když cituje nějakou epištolu, je tato s pera apoštola a patří do Písma. Není prostě možné a logicky ospravedlnitelné odvolávat se třeba na 2Pt 3,15, aniž by bylo vysvětleno, proč je právě tento spis nějak autoritativní. Stejně tak se není možné odvolávat na slova Ježíše zapsaná v nějakém evangeliu, pokud není před tím poskytnuta záruka, že právě toto evangelium obsahuje autentická slova Ježíše.

Toníkův postoj, což platí i o protestantech a všech těch biblických křesťanech či kristovcích, totiž stojí na dvou axiomech. První říká, že Bůh nějak zařídil, že se jim do rukou dostalo pravdivé Písmo. Vyžaduje to víru ve dva nadpřirozené zásahy Boha. Tím prvním bylo rozpoznání kánonu NZ církevními otci na koncilech ve 4. století - zde je ovšem nutné podotknout, že tento Boží zásah se týkal pouze NZ. Tím druhým pak bylo osvícení Luthera a dalších otců reformace, kteří správně poznali, v čem církevní otcové udělali v otázce SZ chybu. Druhý axiom pak tvrdí, že Písmo je nejvyšší autoritou. Jak už to u axiomů bývá, není ani jeden doložitelný, a jejich logičnost je dána výhradně oním uzavřeným logickým systémem. 

Ohledně autority Písma tu tedy stojíme před volbou. Na jedné straně je názor, že autorita Písma je odvozena od autority, kterou dal církvi Kristus. Víra a praxe církve (minimálně prvních 4 století) v rámci apoštolské posloupnosti je pak garantem toho, že v Bibli čteme pravdivou zvěst o Bohu a Kristu. Věříme Bibli, protože věříme této církvi. Druhý postoj pak předpokládá nějaké zásahy Boha do dějin, které přivedly některé lidi ve 4. a jiné v 16. století k tomu, že správně rozpoznali Bibli. Každému křesťanovi je pak dán dar rozpoznat, že právě tato dvě rozhodnutí jsou správná, i když pro to není sebemenší důkaz.

Já sám spadám do první kategorie. Věřím v Krista, protože věřím tomu, co je o něm napsáno v Bibli, kterou považuji za hodnověrnou, protože přijímá jejího garanta v historii - církev. Věřím, že tomu tak je díky působení Ducha svatého. Byla to první generace církve (ne všichni svatopisci byli apoštoly, ale všichni byli údy církve), kdo mimo jiné sepsal spisy NZ. Další generace pak dále věrně předávaly víru a pravdu Evangelia, vysvětlovaly ji a aplikovaly a pak byly Duchem vedeny k tomu, aby klíčovou část své tradice specificky vymezily v kánonu Bible. 

Poznámka

[1] V Kumránu byly nalezeny fragmenty (např. 4Q550, 4Q550a-d), u kterých je možné vidět velmi volnou paralelu k Ester. Avšak nebyl nalezen ani jeden zlomek biblické knihy Ester.