Již zde máme římskokatolického premiéra, protřelého římskokatolického ministra financí a nyní bychom měli i římskokatolického prezidenta. Ten může jmenovat soudce a už nyní chce měnit Ústavu a může omezeně rozhodovat i ekonomicky. To se již nemusí opakovat a tuším, že příležitost nezůstane nevyužita. Také zbývá konkordát. Římský katolicismus sekulání demokracii s nekonfesním státem  neuznává, i když někdy navenek budí dojem opaku. Jeho ideou je jedna světová vláda s papežským dominátem. Docela dobře se zde odkopal Poutnick se svoji touhou po útrpném právu. Katolicismus to má asimě v genech. 

Věřím, že svoboda brzy skončí a alespoň v tom nehodlám se*****ovat, i když tomu zřejmě neunikneme. Naštěstí vím, že nás má v rukou On a že se zcela nic nestane nic bez jeho svolení. Měl v rukou rekatolizaci, fašismus i komunismus a bude mít v rukou i budoucí vládu. Moc bych si v tom všem přál obstát, nezradit Krista a vytrvat.

Podzámčí volí pankáče ze zámku
Je nebezpečně snadné vytvořit v Česku simulakrum - to je hrozivé poselství přímé vol­by prezidenta. Pro mediální kon­strukt Schwarzenberg, vyrobený naší „kulturní frontou" a naserví­rovaný publiku a mládeži s vy­užitím formálních prostředků anarchistické a punkové subkultury. Slovem simulakrum se ozna­čuje obraz, který skutečnost ne­zobrazuje, ale nahrazuje a snad­no může být proměněn ve fetiš. Přímá volba prezidenta byla od počátku vějička, nabízená pod heslem: Na stranickou politiku rozhořčený lid si chce sám zvolit svého prezidenta. Byl to fetiš, který měl lidi smířit s úpadkem demokracie pod vládou „rozpoč­tové zodpovědnosti".

Fetiš je ztělesněná lež, ke které se lze při­mknout, abychom vytěsnili ne­snesitelnou pravdu.

Logika simulakra nezobrazuje naše zkušenosti. Nahrazuje je, a nabízí nám tak možnost uniknout před vždy zra­ňujícími (někdy nesnesitelnými) rozpory reality přimknutím se k fetiši. Kampaň Volte Karla! je typickou ukázkou logiky
simu­lakra. Fetišistická logika, všudypří­tomná v politických dějinách moderního českého národa, se v kampani Schwarzenberg for president ukazuje v celé své ne­bezpečné energii. Naše, kulturní (a zčásti i akademická) fronta" volí „knížete Karla", jehož me­diální simulakrum nemá nic spo­lečného s působením Karla Schwarzenberga v českém poli­tickém systému. Funguje jako fe­tiš, ve kterém působí podvědomé motivy z oblíbených českých po­hádkových idyl o dobrých „kní­žecích jasnostech", přimknutím se k němu lze slastně popřít ruši­vou politickou realitu.

Obraz Karla Schwarzenberga v nedávných politických ději­nách je obecně známý. Po krátké spolupráci se Stranou zelených založil s Miroslavem Kalouskem TOP 09 - už název té strany je simulakrum, slova „tradice, odpo­vědnost, prosperita" jsou doko­nale vyprázdněná, kdo a komu například je odpovědný za sou­časnou krizi finančního systému? Bankéři občanům poškozené­ho státu anebo celému lidstvu, jak by vyžadovala globalizace? Anebo té „vyšší instanci", kterou Václav Havel neuměl pojmeno­vat, ale kterou ctil svým živo­tem?

Úspěch této groteskní mediál­ní směsky hesel především u umělců a mladých voličů uká­zal, že česká společnost má sní­žený práh vnímavosti k simulakrům a fetišům. Proti politice této vlády se protestovalo po vět­ší část minulých dvou let, do­konce se na Václavské náměstí přes nepřátelství médií sešlo sto tisíc lidí .

Pokusila se také o re­formu školství, ta zatím neprošla, v omezené míře prosadila druhý penzijní pilíř, jejím největším úspěchem byly církevní restitu­ce. Slovo restituce, invokující ná­pravu křivd, je tu jen fetišem, který nás má smířit s politikou postupné klerikalizace státu.

Považuji pak poslední dva mi­nistry kultury vybrané TOP 09 za nejhorší v polistopadové éře, je­jich jmenování je pro mě přízna­kem přezíravého postoje ke kul­tuře, typického pro tuto vládu. V obraze (ne simulakru) Karla Schwarzenberga nelze zodpovědnost za tuto antikulturní politiku škrtnout, přesto ale kulturní fron­ta „olizuje nohu, která ji kopla".

Snadnost, s níž bylo simulakrum Schwarzenberg zkonstru­ováno a proměněno ve fetiš, je varující. A varující je také spon­tánní participace významné čás­ti „kulturní obce" na této akci. Ji­ří David napsal, že volební kampaň K. S. mu byla „znechu­cena stupidním zneužitím grafi­ky prvního alba Sex Pistols, v pravý opak toho, co tehdy sym­bolizovalo, tedy revoltu vůči establishmentu, britské královně a obecně k vládním garniturám", a že odmítá „zapomenout na po­slední neschopné ministry kultu­ry, zradu Strany zelených, kauzu Čunek ... (a na to, že) je vše ….poppolitický kýč". Aktivismus kulturní fronty je v tomto ohledu neetický

Myslím, že volič musí volit me­zi obrazem zraňující reality a útěšným simulakrem. Miloš Zeman je kus naší zraňující his­torie, víme o jeho zásluhách i de­ficitech, mně například se nelíbí jeho postoj k Temelínu, fixace na  ekonomický růst pomocí inves­tičních pobídek a následné pod­cenění ochrany životního pro­středí, bagatelizace důsledků opoziční smlouvy a mnoho dal­šího. Vím ale také, že jeho vláda byla úspěšná, že zachránila a pri­vatizovala hroutící se banky, há­jila sociální stát atd.

Stejně jako Václav Klaus je Miloš Zeman kusem naší společ­né historie, není to simulakrum. Naopak simulakrum Schwarzenberg je totálně podřízeno logice fetiše, přimknutím se k němu od­mítáme realitu, totiž jeho stra­nickou politickou angažovanost, která by měla být rozhodujícím argumentem pro či proti.

Politické dějiny Čechů jsou neúspěšné, to je realita, za nece­lé století jsme měli osm států, jestli dobře počítám. Volit „pana knížete" je symbolická negace našich dějin, které se nám moc nepovedly, jsme z nich unaveni, jsme v pokušení "zvolit si“ (ales­poň na chvilku) snění o tom, že jsme ještě poddanými a píšeme ponížené supliky dobrému pánu. V politice ale platí neúprosně ta­to zásada: i mizerná realita je lepší než krásný únik před ní.

Shrňme naši úvahu. Z kampa­ně Schwarzenberg for president dělá simulakrum pečlivé vy­škrtnutí toho, že je stranickým kandidátem, předsedou TOP 09, že jeho zvolení je referendem o politice této vlády. Mediální negace této reality je postavena na hesle: „V prezidentské volbě nejde o překonaný šibolet pravice-levice, ale o osobnosti." Je to vrchol simulakrové logi­ky - církevní restituce, privatiza­ce školství, penzijní reforma jsou jasné příklady pravicové politiky. Osobnost je v komplexní post-průmyslové společnosti, v níž roste podíl specializovaného vzdělání na tvorbě zákonů, pou­hý fetiš, alespoň v mírových po­měrech.

V politice si konkuruje pravice a levice, kdo to popírá, konstruuje simulakra, ne obraz reality.Je vždy lepší volit obraz reality, jakkoli zraňující a rozporné, než simulakrum, které nám ji mi­losrdně překrývá, neříká se na­darmo „krutá pravda, luzný klam"

Fetiš se ale vždy nakonec rozplyne a zbude po něm jen stud.

Volit Zemana znamená při­jmout naše dějiny a být na ně rozhořčen; volit pana knížete, zkonstruovaného „kulturní fron­tou", znamená naše dějiny na­hradit simulakrem a mít z toho slast fetišisty.

Potkala jsem paní při venčení ratlíka, věděla jsem, že má obrovské sociální problémy a ta mně sdělila, že jde volit Karla Schwarzenberga. 

To je absolutně mimo sociální realitu! Myslím si proto, že šlo o mediální diskurz a šlo o to, kdo bude ten druhý ze čtyř kandidátů,“ zdůraznila dále pro server politoložka s tím, že rozhodně však na ní zajímavě působil i ten fakt, že Miroslav Kalousek chodil s plackou, že svého předsedu volí.

Již jsi, "Nepřihlášený", svou nutkavou potřebu vyjádřil, svou politickou agitku nastudovanou za komunistů nebo možná již za Goebbelse přednesl a teď si jdi do toho svého světa. Tady nemáš co dělat.