Standardní vysvětlení je takové, že tyto věty tvoří úvod k rodokmenu. Současně má být čtenář upozorněn, že se ve vyprávění došlo k nějaké důležité postavě, která si zasluhuje, aby právě jejím jménem začínala další část vyprávění, tj. rodokmenu Izraele. Je to zajímavá a ničím nepodložená teorie - a jak se dá očekávat, doplním jedno velké ALE.

Podívejme se nejprve na druhou část tvrzení. Jednou z nejdůležitějších postav, o které se v Gn vypráví, je zajisté Abraham. Je tedy nemalým překvapením, že spojení toto je rodopis Abrahama bychom hledali marně. O důležitosti Abrahama pro celé dějiny spásy nemůže být pochyb. Zapomněl snad autor (autoři) na něj? Rovněž první část tvrzení je neudržitelná. Za formulací často vůbec žádný rodokmen nenásleduje. Má-li být tato formulace jakýmsi úvodem k následující pasáži, jak si vysvětlit, že často o jmenované osobě čteme hodně před ní a ne po ní? A tak se např. hodně mluví o Adamovi před Gn 5,1, ale ve verších následujících po Gn 5,1 se už nedovídáme skoro nic. Příběh Jákoba je vyprávěn před Gn 37,2 a po tomto verši je hlavní postavou Josef. Povšimněme si prazvláštní formulace: Toto je rodopis Jákobův. Sedmnáctiletý Josef pásal se svými bratry ovce. Byl to mládenec ...

Velmi názorný je rovněž verš Gn 11,26. Pokud se přidržíme přesného znění, tvrdí se nám tu, že Terach zplodil své tři syny v jednom roce, což odporuje dalšími textu (Gn 12,4 + Sk 7,4 - Abram byl o 60 let mladší).

V předmětné době a oblasti se psalo na hliněné tabulky. Na konci textu se uváděl autor či majitel tabulky, datum a někdy i shrnutí. Tabulky pochopitelně nebylo možné nějak svázat a udělat z nich dnešní knihu. Aby se poznalo, jak jdou tabulky za sebou, pokud se text nevešel na jednu, používala se hesla, která jejich posloupnost určovala (např. Gn 1,1 Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi - Gn 2,4a Hospodin Bůh učinil zemi a nebe , Gn 2,4b jak byly stvořeny - Gn 5,2 kdy je stvořil; Gn 10,1 - Gn 11,10 po potopě). Není tedy nijak překvapující, že v pasáži před formulací "toto je rodokmen (tóledót = historie)" se nedočteme nic, co by uvedená postava sama nemohla prožít a znát, a jednotlivé pasáže končí vždy před smrtí jmenované osoby.

Z výše stručně nastíněného je tak možné zpětně určit, co bylo obsahem jednotlivých tabulek, které se předávaly z generace na generaci, aby byly doplňovány dalšími.

Tabulka I: Gn 1,1 - 2,4a

Tabulka II: Gn 2,4b - 5,1a

Tabulka III: Gn 5,1b - 6,9a

Tabulka IV: Gn 6,9b - 10,1a

Tabulka V: Gn 10,1b - 11,10a

Tabulka VI: Gn 11,10b - 11,27a

Tabulky VII a VIII: Gn 11,27b - 25,19a

Tabulky IX až XI: Gn 25,19b - 37,2a

Mojžíš nám v textu kromě první tabulky tak zachoval i jméno toho, kdo tabulku sepsal či nechal sepsat, tj. svůj pramen. Z pochopitelných důvodů jsem se omezil jen na nástin důvodů, ale doporučuji přečíst si prvních 37 kapitol Gn po jednotlivých tabulkách.

Dnes je již vyvrácen předpoklad o údajné dlouhé ústní tradici kvůli vzácnosti psaní v době praotců. Archeologické nálezy potvrzují, že již tehdy se sepisovalo kde co a záznamy historie včetně rodokmenů patřily k nejdůležitějším. Ruku v ruce s tématem tohoto článku jde i otázka datování, kterému se budu věnovat příště (opět bude klíčový samotný text Gn) a které s výše uvedeným pěkně koresponduje. Většinová biblistika od nějakého 19. století se zdá být posedlá myšlenkou posunout sepsání jednotlivých biblických knih co nejvíce směrem k přítomnosti. Někdy mám pocit, že konečným cílem je "dokázat", že celá Bible byla sepsána ve středověku:-) Často se ignoruje samotný text a relevantní archeologické nálezy, ale o tom až příště.