poslal xb Dal jsem vedle sebe text Markova, Matoušova a Lukášova evangelia - viz
http://www.quantum-mechanics.eu/MkMtLk/?L=Czech - a do podobné tabulky i
evangelium Janovo - viz http://www.quantum-mechanics.eu/Jn/?L=Czech. V
prvním sloupci jsou hlavně odkazy na ty texty, které mohly text
evangelia inspirovat, ale nejen na ně - někdy i pasáž v pozdější knize
přináší lepší vhled do souvislostí.
Je zvláštní, že jiné novozákonní knihy než evangelia sice vyzdvihují Ježíše, ale svoje apely nezakládají na Ježíšových výrocích. Co Ježíš v evangeliu říká nějak, to pisatelé listů sami za sebe formulují jinak. Snaží se dodat svým apelům co nejvíc na váze a jistě by jim při tom pomohlo, když by se mohli odvolat na Ježíšovy výroky, které známe z evangelií, ze záhadného důvodu tak ale nečiní. V listech je Ježíš němou autoritou. Vysvětlení opatrně předkládá Markovo evangelium - viz článek Utajené evangelium.
Evangelia jsou závislá na Pavlových listech. Například Matouš 11,25-29: V Mt 11,25-26 velebí Ježíš Otce, že ty věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil je maličkým. To jen vzdáleně souvisí s následujícím veršem Mt 11,27 „Všechno je mi dáno od mého Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn – a ten, komu by to Syn chtěl zjevit“. Když si přečteme první tři kapitoly 1. listu Korintským, najdeme hned tři úseky - v každé kapitole jeden - kde motivy Mt 11,25-26 a Mt 11,27 následují těsně po sobě. Dále pak verš Mt 11,28 „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout“ připomíná 2. list Korintským 6,4-13. Následující verš Mt 11,29 je o jhu a v 2K 6,14 čteme „Nedejte se zapřáhnout do cizího jha“.
S tématem závislosti evangelia na Pavlově listu souvisí článek Raně historický pohled na Eucharistii.
Jeden případ, kdy se evangelium zdá být závislé na Pavlově listu, budí větší rozpaky. Jde o Římanům 13,7-10:
Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest. Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali, neboť ten, kdo miluje druhého, naplnil zákon. Vždyť přikázání ‚nezcizoložíš, nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš‘ a kterákoli jiná jsou shrnuta v tomto slovu: ‚Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.‘ Láska neudělá bližnímu nic zlého. Je tedy láska naplněním zákona.
Autor listu Římanům plynule spojuje otázku dávání daně s otázkou, které přikázání je největší, a to bez odkazu na Ježíše, který se podle Mk 12,13-17 a 12,28-34 měl právě těmito otázkami brzy po sobě zabývat. Snaha chytit Ježíše za slovo dotazem na dávání daně císaři přitom vypadá dost věrohodně, zvlášť když uvážíme, že dotaz směřovaný na Ježíše (Mk 12,14) navádí k odvážnému výroku ozkazem na Izajáše 11,3-4:
Bázní Hospodinovou bude prodchnut. Nebude soudit podle toho, co vidí oči, nebude rozhodovat podle toho, co slyší uši, nýbrž bude soudit nuzné spravedlivě, o pokorných v zemi bude rozhodovat podle práva. Žezlem svých úst bude bít zemi, dechem svých rtů usmrtí svévolníka.
Dechem rtů usmrceným svévolníkem se pro Ježíše měl stát císař. Nechce se věřit, že by si to autor Markova evangelia na základě Ř 13,7 vymyslel. Podívejme se raději lépe na list Římanům. Arcibiskup Stephen Langton při rozdělování Bible do kapitol správně vystihl, že 14. kaptilola listu Římanům navazuje na 12. kapitolu, zatímco 13. kapitola tvoří samostatný celek. Dočtěme ji do konce (Ř 13,11-14):
Víte přece, co znamená tento čas: už nastala hodina, abyste procitli ze spánku; vždyť nyní je nám spása blíže, než byla tenkrát, když jsme uvěřili. Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme proto skutky tmy a oblečme se ve zbroj světla. Žijme řádně jako za denního světla: ne v hýření a opilství, v nemravnosti a bezuzdnostech, ne ve sváru a závisti, nýbrž oblečte se v Pána Ježíše Krista a nevyhovujte svým sklonům, abyste nepropadali vášním.
Mohl Pavel napsat „tenkrát, když jsme uvěřili“? Proč autor na konci přechází z 1. osoby „žijme“ do 2. osoby „oblečte“? Můj závěr je, že 13. kapitola listu Římanům pochází od pozdějšího autora, který už znal Matoušovo evangelium.
Ze shluku dublet Mk 6,45-56 můžeme usoudit, že rovněž na Markově evangeliu postupně zapracovali různí autoři. Autor verše Mk 6,52 už patrně nechápal rozuzlení dvojího rozmnožení chlebů Mk 8,14-21, stejně jako ani my bychom je dnes nechápali, nebýt postřehu evangelického teologa Otty Betze - viz článek Rozmnožení chlebů, ke kterému jen doplním, že na esejce ukazuje i situování nasycení čtyř tisíců na poušť (Mk 8,3-4).
Podobně i v Matoušově evangeliu nacházíme shluk dublet Mt 12,33-39, který zřejmě napsal někdo další. Stejné prohlášení o znamení Jonášově jako Mt 12,39 je ve verši Mt 16,4, jenž považuju za původní, protože kopíruje vyprávění Markovo. Matouš uvádí důvtipné odkazy na Starý zákon, důvtip předpokládá i u čtenáře a odkaz na Jonáše ve verši Mt 16,4 nevysvětluje, zřejmě však brzy vyvstala potřeba vysvětlení přidat. Spíš než na tři dni v břiše mořské obludy (Mt 12,40) chtěl asi původní autor upozornit na to, že Jonáš volal „Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno“ (Jon 3,4) a Jeruzálem byl zničen čtyřicet let po Ježíšově smrti.
Marek 3,20-35 vypráví kontroverzní věci: Zákoníci, kteří přišli z Jeruzaléma, o Ježíšovi říkali: „Je posedlý Belzebulem. Ve jménu knížete démonů vyhání démony.“ Posedlost v tehdejší představě splývala s pomateností. Protože se o Ježíšovi říkalo, že se pomátl, přišli jeho příbuzní, aby se ho zmocnili. Názor, že má nečistého ducha, Ježíše vyprovokoval k výroku o rouhání proti Duchu svatému. Tu přišla jeho matka a jeho bratři. Stáli venku a vzkázali mu, aby k nim přišel. Kolem něho seděl zástup; řekli mu: „Hle, tvoje matka a tvoji bratři jsou venku a hledají tě.“ Odpověděl jim: „Kdo je má matka a moji bratři?“ Rozhlédl se po těch, kteří seděli v kruhu kolem něho, a řekl: „Hle, moje matka a moji bratři! Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka.“
Matouš a Lukáš, kteří píší o narození Ježíše z panny, vynechávají, že Ježíšovi příbuzní přišli, aby se ho zmocnili. Výše uvedený shluk dublet Mt 12,33-39 je umístěn mezi výrok o rouhání proti Duchu svatému a příchod Ježíšovy matky.
Matouš 13,44-46 jsou jednotlivá krátká podobenství, jejichž nedovysvětlenost dává tušit starší původ. Verš Mt 13,44 zní takto:
Království nebeské je jako poklad ukrytý v poli, který někdo najde a skryje; z radosti nad tím jde, prodá všecko, co má, a koupí to pole.
V Mk 5,2.6-7 čteme:
Sotva Ježíš vystoupil z lodi, vyšel proti němu z hrobů člověk posedlý nečistým duchem. (...) Když spatřil zdálky Ježíše, přiběhl, padl před ním na zem a hrozně křičel: „Co je ti po mně, Ježíši, synu Boha nejvyššího? Při Bohu tě zapřísahám, netrap mě!“
A Mk 10,17.21 zní:
Když se vydával na cestu, přiběhl k němu nějaký člověk, a poklekl před ním a ptal se ho: „Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ (...) Ježíš na něj s láskou pohleděl a řekl: „Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!“
Příběh o bohatém muži, který k Ježíšovi přiběhl a poklekl před ním, stojí na podobenství o pokladu v poli. Myšlenka získání nebeské zásluhy nějakou obětí je velmi lidská, mohla napadnout kohokoli a k Ježíšovi, který byl přítelem celníků a hříšníků, se nijak zvlášť nehodí.
Podobenství o rybářské síti Mt 13,47-50 vzniklo nejspíš zkombinováním podobenství zachyceného v Tomášově evangeliu v logiu 8 s podobenstvím o pleveli mezi pšenicí Mt 13,24-30. Logion 8 Tomášova evangelia zní takto:
A řekl, že člověk je podobný moudrému rybáři. Ten hodil svou síť do moře a vytáhl ji z moře plnou malých ryb. Mezi nimi našel ten moudrý rybář velkou dobrou rybu. Vyhodil všechny malé ryby do moře a vybral bez váhání tu velkou rybu. Kdo má uši k slyšení, ať slyší. (Jan A. Dus, Petr Pokorný: Neznámá evangelia - Novozákonní apokryfy I., strana 94)
Podobenství o pleveli mezi pšenicí Mt 13,24-30 vzniklo z podobenství o zasetém semenu Mk 4,26-29.
Když si přečteme, jak živě ve svých listech popisuje apoštol Pavel, co sám prožil, a srovnáme to s popisem například poslední večeře ve třetí osobě Mt 26,20-35, jen těžko si můžeme myslet, že autorem Matoušova evangelia byl přímý účastník apoštol Matouš. Evangelium, kterému říkáme Matoušovo, napsal někoho jiný. Konkrétně se jednalo o člověka pocházejícího z esejského prostředí. Důvody pro to jsou uvedeny ve výše odkázaném článku Utajené evangelium plus zde je jeden další: Paralela Mt 18,16-17 a 2Te 3,14-15. První list Tesalonickým napsal apoštol Pavel a důležitým tématem v něm je druhý příchod Ježíšův. Stejné téma pojednává list, který je rovněž adresován Tesalonickým, zaštiťuje se autoritou apoštola Pavla, avšak jeho ráz a teologie jsou esejské. Pravidla pro napomínání a vylučování ve výše uvedené paralele pocházejí pravděpodobně od esejců.
Ze čtyř evangelií zaujímá Matoušovo nejkonzervativnější postoj k židovské tradici - vynechává „Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu“ (Mk 2,27), v rozhovoru před uzdravením v sobotu přisuzuje Ježíšovi pasivní roli (Mt 12,10), vynechává „Tak prohlásil všechny pokrmy za čisté“ (Mk 7,19), nezmiňuje, že Ježíš vešel do domu v končinách týrských (Mk 7,24-26 / Mt 15,21-22) a pouze ono má „Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové. Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou“ (Mt 23,2-3). Ohrazuje se proti učení apoštola Pavla: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by je však zachovával a učil, ten bude v království nebeském vyhlášen velkým“ (Mt 5,17-19). Aby z toho nějak vybruslil, pokračuje Matouš „Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského“ (Mt 5,20) a otázku zákona omračuje tím, že zákon zpřísňuje (Mt 5,21-48).
Matoušovu evangeliu se říká Matoušovo, protože ztotožňuje celníka Leviho, syna Alfeova, kterého Ježíš povolal (Mk 2,14), s apoštolem Matoušem, který je ve výčtu apoštolů blízko Jakuba Alfeova: „..., Matouše, Tomáše, Jakuba Alfeova, ...“ (Mk 3,18). Lukášovo evangelium při povolání celníka Leviho vynechává, že byl synem Alfeovým (Lk 5,27).
Autor Lukášova evangelia napsal taky Skutky apoštolů. Český ekumenický překlad Bible v předmluvě ke Skutkům apoštolů říká: „Autor zpracovává některé prameny, které lze ještě dnes pod textem vytušit. Mezi k. 16 a 28 zařazuje čtyřikrát úseky, v nichž mluví v 1. os. množného čísla. Možno v tom spatřovat použití cestovního deníku.“ Použití 1. osoby svádí ke ztotožnění autora Skutků s některým z Pavlových spolupracovníků. Pouze Lukášovo evangelium obsahuje „Lékaři, uzdrav sám sebe!“ (Lk 4,23) a slovo „lékař“ se v Novém zákoně vyskytuje mimo evangelia pouze v listu Koloským 4,14: „Pozdravuje vás milovaný lékař Lukáš a Démas.“ Snad proto se Lukášovu evangeliu začalo říkat Lukášovo. List Koloským už ovšem nepsal Pavel. Lukáš je pak ještě jmenován coby Pavlův spolupracovník v listu Filemonovi, který vychází z listu Koloským, a v 2. listu Timoteovi, který rovněž není od Pavla.
Ty stejné tři listy - Koloským, Filemonovi a 2. Timoteovi - jmenují dalšího Pavlova spolupracovníka Marka. Možná právě 2. list Timoteovi dal nejkratšímu evangeliu jméno: „Jediný Lukáš je se mnou. Marka vezmi s sebou, bude mi užitečný jako pomocník“ (2Tm 4,11). Kromě toho v Jeruzálemě šel Petr „do domu Marie, matky Jana, zvaného Marek“ (Sk 12,12) a kdo chce, může tohoto Jana Marka ztotožnit s mladíkem z Mk 14,51-52.
Na konci 1. listu Petrova čteme: „Pozdravuje vás vaše spoluvyvolená, která je v Babylónu, a Marek, můj syn“ (1P 5,13). Babylón v apokalyptické mluvě označoval Řím. Z citovaného verše 1P 5,13 vychází tradice, která říká, že Markovo evangelium napsal v Římě průvodce apoštola Petra. Bylo-li ovšem Markovo evangelium pojmenováno výše popsaným způsobem, potom je tradice opírající se o jméno Marek na vodě, nemluvě o tom, že autorem listů Petrových nebyl apoštol Petr. Markovo evangelium nicméně v Římě napsáno být mohlo. Na nežidovské prostředí ukazuje zmínka o manželce, která propustí svého muže (Mk 10,12), a podle předmluvy v Českém ekumenickém překladu nasvědčují vzniku v Římě některé latinismy v Markově řečtině.
Možná nejtypičtějším příkladem, který demonstruje vztah Lukášova evangelia k evangeliím Markovu a Matoušovu, je popis vyslání dvanácti apoštolů a jiných sedmdesáti učedníků. Marek 6,7-13 a podobně Matouš 10,5-15 popisují pouze jedno vyslání, a to dvanácti apoštolů. Lukáš 9,1-6 popisuje vyslání dvanácti apoštolů a tento popis se nápadně podobá výše uvedenému Markovu popisu. Lukáš 10,1-12 popisuje vyslání ještě sedmdesáti jiných učedníků a tento popis se nápadně podobá výše uvedenému Matoušovu popisu.
Protože na textovou kritiku panují různé názory, jako třeba že je to svévole a záležitost módy, která se mění sem a tam, rozepíšu se o ní na tomto místě trochu podrobněji. Předně existuje víc způsobů, jak se postavit k tomu, že dva texty se podobají. Lze to vysvětlit zázrakem: Duch svatý potvrzuje pravdivost slov tím, že je různí autoři nezávisle na sobě zapsali stejně. Duch svatý ale taky věděl, že se vyskytnou jedinci, kteří podobnost evangelií za žádný zázrak považovat nebudou a uspokojivě si ji vysvětlí tím, že napřed vzniknul jeden text a podle něho pak druhý, nebo že měly společnou předlohu. O teorii zázračné podobnosti evangelií nemusím dál psát, protože důkladnější obeznámení se s evangelii odhalí takové věci, že i zbožnost velí zázračný vznik takových podobností odmítnout a hledat lepší vysvětlení.
Textová kritika možnost, že někdy někde došlo k zázračné shodě textů, nevylučuje. Poskytuje nástroje, jak takový zázrak, když na něj narazíme, rozpoznat. Příkladem neobjasněné záhady jsou nápisy TÓRA na začátku knih Genesis a Exodus na cylindru 50. Objevení se jednoho takového nápisu na začátku Bible lze přičíst náhodě, protože významných slov a významných čísel pro cylindr je víc. Zopakování toho stejného na začátku druhé knihy už je zvláštní.
Pro úvahy o textové kritice si jako příklad vezmeme výše uvedená vyslání učedníků. Máme dvojici podobných textů Marek 6,7-13 - Lukáš 9,1-6 a druhou dvojici podobných textů Matouš 10,5-15 - Lukáš 10,1-12 a zajímá nás, jak se to sběhlo, že jsou si tak podobné. Řekněme, že o tom nepotřebujeme znát jednu 100% jistou pravdu. Bude nám stačit jeden pravděpodobný scénář nebo i několik různých ne málo pravděpodobných scénářů.
Nepřichází do úvahy, že by Ježíš něco z toho, co podle evangelia udělal, ve skutečnosti neudělal, a už vůbec je nemyslitelné, že by evangelista vědomně napsal něco, o čem ví, že si to on sám nebo někdo jiný vymyslel. Jak to tedy, že Matouš Ježíšova slova adresovaná sedmdesáti učedníkům adresuje dvanácti apoštolům? Je logické, že evangelista, který napsal víc, měl víc informací, byl blíž zdroji. Proto dáme přednost Lukášovi před Matoušem. Matoušův přehmat lze nejpravděpodobněji vysvětlit tak, že se k němu dostala tradice, která popletla vyslání dvanácti apoštolů s vysláním jiných sedmdesáti učedníků. Závěr: Pozor na Matouše, mohlo se mu to stát i jinde.
Když jsme připustili, že se Matouš mohl stát obětí omylu, možná nás napadne, jestli skutečně na 100% byl tou obětí Matouš a ne třeba Lukáš. Markův a Matoušův popis vyslání dvanácti apoštolů se od sebe zas až tolik neliší a pravděpodobnost, že oba - Marek a Matouš - popisují jednu a tu samou událost, je značná. Když připustíme, že k vyslání sedmdesáti učedníků dojít nemuselo, vyvstane před naším mentálním zrakem úplně jiný scénář: Vyprávění o události vyslání apoštolů se rozpadlo na dvě tradice, z nichž k Markovi se dostala jedna, k Matoušovi druhá a k Lukášovi obě, přičemž ještě navíc se ta Matoušem zachycená stačila nějakým nedopatřením na cestě k Lukášovi změnit z dvanácti apoštolů na jiných sedmdesát učedníků. Zdroj, který byl společný Matoušovi a Lukášovi, nazvali biblisté Q podle německého slova „Quelle“, česky „zdroj“.
Prozkoumání dalších souvislostí mezi Markovým, Matoušovým a Lukášovým evangeliem nás přivede k jednoduššímu závěru. Před tím mi dovolte ocitovat dva úryvky z pera Dionysia, alexandrijského biskupa z 3. století, jak nám je zachoval Eusebius ve svých Církevních dějinách v kapitole Janovo Zjevení (http://www.fatym.com/taf/knihy/patrol/p_cdej.htm#7-25):
Když pak Dionysius celou knihu podrobně probral a dokázal, že není možné doslovně chápat slova, pokračuje: "Na konci celého tak zvaného proroctví velebí prorok jak ty, kteří podle tohoto proroctví jednají, tak i sebe. "Blahoslavený, kdo plní prorocká slova této knihy, a já Jan jsem to slyšel a viděl" (Zj 22,7,8). Že se tedy jmenuje Jan a že spis je od nějakého Jana, to nepopírám. Docházím k tomu, že je to dílo svatého Bohem omilostněného muže. Nerad bych přiznal, že tento muž je apoštolem, Zebedovým synem, Jakubovým bratrem, který napsal evangelium zvané Janovo evangelium a katolický list. Ze způsobu vyjadřování jakož i z celého uspořádání uzavírám, že autorem není jeden a týž člověk. Vždyť evangelista nikde neuvádí své jméno a nemluví o sobě ani v evangeliu ani v listě."
Brzy na to Dionysius dodává: "Jan nikdy neoznačuje ani sám sebe ani někoho jiného za autora. Kdo napsal Zjevení, ten však hned na začátku uvádí své jméno. "Zjevení Ježíše Krista, které mu dal Bůh, aby sdělil svým služebníkům, co se má vbrzku stát. A dal to naznačit svým andělem, kterého poslal k svému služebníkovi Janovi. Ten dosvědčuje, co Bůh mluvil a Ježíš svědčil, všechno, co viděl" (Zj 1,1,2). Pak také píše: "Jan sedmi křesťanským obcím v Asii: Milost vám a pokoj" (Zj 1,4). Evangelista však ani jednou neuvádí své jméno v katolickém listu, nýbrž zcela prostě začal s tajemstvím božského zjevení: "Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli" (J 1,1). Kvůli tomuto zjevení totiž Pán velebil i Petra. "Blahoslavený jsi, Šimone, synu Janův, neboť tělo a krev ti to nezjevily, nýbrž můj Otec, jenž je v nebesích" (Mt 16,17). Avšak ani v tak zvaném druhém a třetím Janově listě, ač jsou velmi krátké, není uvedeno Janovo jméno, nýbrž bez uvedení jména je tam napsáno "presbyter". Jan ze Zjevení naproti tomu nepovažuje dokonce za dostačující uvést své jméno jednou a pak pokračovat ve svém vyprávění, nýbrž opětovně říká: "Já Jan, váš bratr a spoluúčastník v soužení, v království a v trpělivosti Ježíšově, byl jsem na ostrově jménem Pathmos pro slovo Boží a pro svědectví o Ježíšovi" (Zj 1,9). Také na konci svého Zjevení ještě říká: "Blahoslavený, který plní prorocká slova této knihy. A já, Jan, jsem to slyšel a viděl" (Zj 22,7,8).
Že autorem Zjevení je nějaký Jan, tu se musí věřit jeho slovu. Co však je to za Jana, to je nejisté. Vždyť ani neříká o sobě jako často v evangeliu, že je to ten učedník, kterého Pán miloval či který ležel na hrudi Pána, ani že je bratrem Jakuba či že viděl a slyšel Krista. Jeden z těchto výrazů by však přece jen použil, kdyby chtěl jasněji označit sebe. O tom ale ani slovo. Jen sebe jmenuje jako našeho bratra a spoluúčastníka a jako Kristova svědka a považuje se za blaženého, poněvadž viděl a slyšel zjevení. Podle mého názoru mělo mnoho lidí stejné jméno jako apoštol Jan. Vždyť z lásky, z obdivu, z horlivé touhy jej následovat a být stejně milováni přijali mnozí toto jméno, stejně tak mnozí přijali jméno Petra a Pavla. Ve Skutcích je uváděn také jiný Jan příjmením Marek, kterého Barnabáš a Pavel vzali sebou jako průvodce. O něm se říká: ,Jako přisluhovatele měli sebou i Jana" (Sk 13,5). Zda tento napsal Zjevení, nemohu říci. Vždyť není sděleno, že by s nimi šel do Asie, nýbrž se říká "Když odpluli do Pafu, přišli Pavel a jeho průvodci do Perge v Pamfylii; Jan se však od nich odloučil a vrátil se do Jeruzaléma" (Sk 11,13). Já považuji za autora spíše jiného Jana, totiž jednoho z těch, kteří byli v Asii. Vždyť v Efezu se mají nacházet dva náhrobky s jménem Jan.
Také z myšlenek, výrazů a jejich spojení možno lehko usoudit, že tento Jan byl jiný než Jan (evangelista). Evangelium a list se navzájem doplňují a stejně začínají. Evangelium: "Na počátku bylo Slovo", list: "Co bylo na počátku". V evangeliu se říká: "A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. A viděli jsme jeho slávu, slávu jako jednorozeného od Otce". V listě se říká s malou obměnou: "Co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, co jsme prohlédli a čeho se naše ruce dotkly, totiž o slově života -a život se zjevil" (I J 1,1,2). Toto předesílá, poněvadž, jak ukazuje v následujícím vystupuje proti těm, kteří popírali vtělení Ježíše Krista. Proto z opatrnosti přidává: "Co jsme viděli, zvěstujeme vám, život věčný, jenž byl u Otce a zjevil se nám; co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme vám" (1 J 1,2,3). Jan zůstává sobě věrný a neodchyluje se od svého předsevzetí, nýbrž vše uvádí týmiž slovy. V krátkosti chceme některé uvést. Kdo jej pozorně čte, nalezne v obou spisech často slova: život, světlo, varování před tmou, pravda, milost, radost, tělo a krev Pána, soud, odpuštění hříchů láska Boží, příkaz vzájemné lásky, zachovávat všechna přikázání, přemáhání světa, ďábla, antikrist, přislíbení Ducha Svatého, Boží synovství, Bůh, který ve všem od náš žádá víru a všude Otec a Syn. Zkrátka když bereme v úvahu všechny zvláštnosti, je jasně vidět v evangeliu a v listě jednoho a téhož spisovatele. Zjevení naproti tomu je velmi odlišné. Nemá s žádným z těchto spisů spojitost ani příbuznost. Ano, nejednou, abych se tak vyjádřil, ani hlásku s nimi společnou. V listech - o evangeliu ani nemluvím - není zmínka či náznak Zjevení. Ani ve Zjevení není zmínka o listu, zatímco Pavel ve svých listech přece uvádí mnohé náznaky o svém zjevení, ač je nesepsal jako knihu. Kromě toho ze způsobu psaní se dá poznat, že evangelium i listy jsou odlišné od Zjevení. Evangelium i listy jsou psány pěknou řečtinou a výrazově i skladbou jsou si blízké. Sotva se v nich najde barbarismus či výrazy lidové řečtiny. Jak se zdá, měl oba dary, které mu Pán propůjčil, totiž dar poznání a dar vyjadřování. Nepopírám však, že měl vidění a že dostal dar vyššího poznání a prorocký dar. Poznávám však, že jeho řeč i výrazy nejsou čistě řecké, nýbrž že užil barbarských výrazů a tu a tam i lidové řeči. Uvést je nepovažuji za nutné. Ať nikdo nemá však dojem, že bych se posmíval. Mým úmyslem bylo ukázat na rozdílnost těchto spisů".
Tolik textový kritik Dionysius z 3. století, my se vrátíme k Lukášovu evangeliu. Po vyslání dvanácti apoštolů (Mk 6,7-13 - Lk 9,1-6) sleduje Lukáš dál Markovu kapitolu 6 až po nasycení pěti tisíců, kde ve verši 9,11 spojuje lišící se informace Mk 6,34 a Mt 14,14. Po vyslání sedmdesáti učedníků (Mt 10,5-15 - Lk 10,1-12) sleduje Lukáš dál blízké Matoušovy verše, a to takové, které v Markovi nejsou. Kapitoly Lk 9 a Lk 10 jsou spolu zajímavě propojeny přes Mt 9,36-38. Názornější než mnoho slov je http://www.quantum-mechanics.eu/MkMtLk/?L=Czech#Mt9,36.
Lukáš 8,17 „Nic není skrytého, co jednou nebude zjeveno, a nic utajeného, co by se nepoznalo a nevyšlo najevo“ je podle Marka 4,22. Lukáš 12,2 „Není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno“ je podle Matouše 10,26. Stejně jako při vyslání učedníků použil Lukáš napřed Marka a až po něm Matouše.
Ještě mnoho dalšího dosvědčuje, že Lukáš měl u sebe zároveň s Markovým i Matoušovo evangelium. Opisoval i z výše uváděného shluku dublet Mt 12,33-39. Matouš pokračuje příchodem Ježíšovy matky a bratří, Lukáš pokračuje:
Když toto mluvil, zvolala jedna žena ze zástupu: „Blaze té, která tě zrodila a odkojila!“ Ale on řekl: „Blaze těm, kteří slyší Boží slovo a zachovávají je.“ (Lk 11,27-28)
Podobně na jiném místě končí společný úsek veršem Mk 13,17 „Běda těhotným a kojícím v oněch dnech!“ a Lukáš místo toho pokračuje „Vzpomeňte na Lotovu ženu!“ (Lk 17,32). K opuštěnému verši Mk 13,17 se vrací později a kopíruje ho už přesně (Lk 21,23).
Nejspíš aby upozornil na souvislost s traumatem učedníků v Getsemanské zahradě (Mk 14,32-52), přidal Lukáš do proměnění na hoře „Petra a jeho druhy obestřel těžký spánek“ (Lk 9,32).
Uzdravení sehnuté ženy (Lk 13,10-17) a uzdravení člověka stiženého vodnatelností (Lk 14,1-6) napsal Lukáš podle uzdravení člověka s odumřelou rukou (Mt 12,9-13). Vzkříšení syna naimské vdovy (Lk 7,11-17) napsal podle vzkříšení dcery Jairovy (Mt 9,18-26). O celníku Zacheovi (Lk 19,1-10) napsal podle celníka Leviho (Mk 2,14-17). O Marii a Martě (Lk 10,38-42) napsal podle utišení bouře (Mk 4,36-40), když freudovsky nahradil lodě ženami. Kdo nevěříš, vezmi a čti!
Lukáš 4,16-30 líčí dramatický konflikt v Nazaretě, který končí pokusem svrhnout Ježíše ze skály. To je neslučitelné s Markovým vyústěním: „A nemohl tam učinit žádný mocný čin, jen na několik málo nemocných vložil ruce a uzdravil je“ (Mk 6,5). Nejde o to, že by Ježíš, mezitím co ho vedli ke srázu, nemohl na několik málo nemocných vložit ruce. Jde o to, že pokud by byla situace opravdu tak dramatická, vytvářel by Marek zamlčením závažných skutečností falešný obraz.
Aby mohl Lukáš situovat setkání se zmrtvýchvstalým Ježíšem do Jeruzaléma, vědomně vynechává „Ale po svém vzkříšení vás předejdu do Galileje“ (Mk 14,28 a podobně Mt 26,32) a andělova slova „Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte“ (Mk 16,7 a podobně Mt 28,7) mění na „Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji“ (Lk 24,6).
Jenom Lukášovo evangelium obsahuje úvahu o postavení služebníka „... Jsme jenom služebníci ...“ (Lk 17,7-10). Verš, který jí předchází, říká: „Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: ‚Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře‘, a ona by vás poslechla“ (Lk 17,6). Lukáš to zřejmě viděl jinak a měl potřebu uvést věc do rovnováhy.
Marek a Matouš popisují, jak byl Jan Křtitel oblečen a co jedl (Mk 1,6 - Mt 3,4). Lukáš tuto informaci neuvádí, zato přidává Janova slova „Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také tak.“ (Lk 3,11)
Marek a Matouš převádí Římanům 11,16-22 na prokletí fíkovníku (Mk 11,12-14 - Mt 21,18-19), Lukáš na podobenství o neplodném fíkovníku (Lk 13,6-9).
Lukášovo podobenství o marnotratném synu (Lk 15,11-32) nahrazuje dvě Matoušova podobenství - o dvou synech (Mt 21,28-31) a o dělnících na vinici (Mt 20,1-15).
Podobenství o nepoctivém správci (Lk 16,1-9) působí hodnověrně. Jeho amorálnost a nesrozumitelnost mohly zapříčinit, že ho ostatní evangelisté nezačlenili. Pravděpodobně posloužilo jako inspirace k podobenství o nemilosrdném služebníku (Mt 18,23-34).
Hříšnice v domě farizeově (Lk 7,36-50) nahrazuje pomazání v domě Šimona Malomocného (Mk 14,3-9 - Mt 26,6-13) a podobenství o nemilosrdném služebníku (Mt 18,23-34). V Lukášově zpracování (Lk 7,40-43) se stejně jako v podobenství o nepoctivém správci (Lk 16,1-9) dvěma dlužníkům dluh odpouští a jsou za to vděční.
Následující verše jsou jen u Lukáše:
Chce-li někdo z vás stavět věž, což si napřed nesedne a nespočítá náklad, má-li dost na dokončení stavby? Jinak – až položí základ a nebude moci dokončit – vysmějí se mu všichni, kteří to uvidí. ‚To je ten člověk‘, řeknou, ‚který začal stavět, ale nemohl dokončit.‘ Nebo má-li nějaký král táhnout do boje, aby se střetl s jiným králem, což nezasedne nejprve k poradě, zda se může s deseti tisíci postavit tomu, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? Nemůže-li, vyšle poselstvo, dokud je jeho protivník ještě daleko, a žádá o podmínky míru. (Lk 14,28-32)
Jsou příbuzné s logiem 98 Tomášova evangelia:
Ježíš řekl: Království Otce je podobné muži, který chtěl zabít mocného muže. Vytáhl ve svém domě meč a vrazil do stěny, aby poznal, zda jeho ruka je [dost] silná. Potom zabil mocného. (Jan A. Dus, Petr Pokorný: Neznámá evangelia - Novozákonní apokryfy I., strana 146)
Tomášovo evangelium je závislé na evangeliích kanonických, i přesto ale zvyšuje pravděpodobnost, že citovaný Lk 14,28-32 pochází z autentického zdroje.
Evangelia Markovo, Matoušovo a Lukášovo se souhrnně nazývají synoptická, česky souhledná. Ježíšovými oponenty jsou v nich farizeové, saduceové a herodiáni. V Janově evangeliu jsou Ježíšovými oponenty Židé. Označit Ježíšovy oponenty paušálně jako Židy šlo až v době, kdy se křesťanství obrátilo k jiným národům a od židovství se oddělilo. Na konci Matoušova evangelia Ježíš vyzývá „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky“ (Mt 28,19), ve skutečnosti však bylo obrácení se k jiným národům novotou, se kterou mnozí nesouhlasili:
O tom, že i pohané přijali slovo Boží, dověděli se apoštolové a bratří v Judsku. Když přišel Petr do Jeruzaléma, začali mu bratří židovského původu vyčítat: „Navštívil jsi neobřezané lidi a jedl s nimi!“ (Sk 11,1-3)
Do doby Ježíšova života přesouvá autor Janova evangelia skutečnosti ze své současnosti (J 3,11; 4,37-38; 7,13; 9,22; 12,34; 12,42-43; 15,18; 17,14). Vede polemiku se Židy jako s celkem, který Ježíšovi neuvěřil. Souzní se zakončením Lukášova podobenství o boháči a Lazarovi: „Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých“ (Lk 16,31). Zatímco Lukáš se spokojuje s podobenstvím, Jan pracuje se zázrakem - Lazar skutečně k Židům přichází (J 11,1-44).
Vzkříšení Lazara, ačkoli se jedná o největší Ježíšův zázrak, synoptici nezmiňují. Aby mu dodal na důvěryhodnosti, shromažďuje Jan 11,1-2 známé postavy: Ženu, která pomazala Ježíše v Betanii v domě Šimona Malomocného (Mk 14,3-9 - Mt 26,6-13) kombinuje s hříšnicí z farizeova domu (Lk 7,36-50) a ztotožňuje s Marií, která měla sestru Martu (Lk 10,38-42).
Teologická prohlášení o Ježíšovi vkládá autor Janova evangelia přímo do Ježíšových úst. V důsledku toho působí Janův Ježíš nabubřele. Například:
Ježíš hlasitě zvolal: „Kdo věří ve mne, ne ve mne věří, ale v toho, který mě poslal. A kdo vidí mne, vidí toho, který mě poslal. Já jsem přišel na svět jako světlo, aby nikdo, kdo ve mne věří, nezůstal ve tmě. Kdo slyší má slova a nezachovává je, toho já nesoudím. Nepřišel jsem, abych soudil svět, ale abych svět spasil.“ (J 12,44-47)
Podle mě spíš než Janovo evangelium uchoval informaci o Ježíšově charakteru 2. list Korintským: „Já Pavel vás napomínám tiše a mírně po způsobu Kristově“ (2K 10,1).
Janovo evangelium se podobá 1. listu Petrovu 1,19-23.
Pouze z Janova evangelia se dovídáme o Ježíšově činnosti v Judsku v době, kdy Jan Křtitel ještě nebyl uvězněn (J 3,22-4,3). Je pravděpodobné, že Ježíš byl učedníkem Jana Křtitele. To by byl pro synoptiky důvod, aby o období společného působení Jana Křtitele a Ježíše pomlčeli.
Janovo evangelium klade vyčištění chrámu na začátek Ježíšova působení (J 2,13-16), zatímco ostatní evangelia mají vyčištění chrámu na konci (Mk 11,15-17 - Mt 21,12-13 - Lk 19,45-46). Vyčistil Ježíš chrám dvakrát? Zřejmě jen jednou, protože v textech následují tyto paralely:
Když procházel chrámem, přišli k němu velekněží, zákoníci a starší a řekli mu: „Jakou mocí to činíš? A kdo ti dal tuto moc, abys to činil?“ (Mk 11,27-28)
Židé mu řekli: „Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit?“ (J 2,18)
„Řekneme-li však ‚od lidí‘?“ – to se zas báli zástupu; neboť všichni měli za to, že Jan byl opravdu prorok. Odpověděli tedy Ježíšovi: „Nevíme.“ A Ježíš jim řekl: „Ani já vám nepovím, jakou mocí to činím.“ (Mk 11,32-33)
Ježíš jim však nesvěřoval, kdo je, poněvadž všechny lidi znal. (J 2,24)
Poslali k němu některé z farizeů a herodiánů, aby ho chytili za slovo. Ti šli a řekli: „Mistře, víme, že jsi pravdivý a že se na nikoho neohlížíš; ty přece nebereš ohled na postavení člověka, nýbrž učíš cestě Boží podle pravdy. Je dovoleno dávat daň císaři, nebo ne? Máme dávat, nebo nemáme?“ On však prohlédl jejich úskok“ (Mk 12,13-15)
Nepotřeboval, aby mu někdo o někom říkal svůj soud. Sám dobře věděl, co je v člověku. Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, člen židovské rady. Ten přišel k Ježíšovi v noci a řekl mu: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha.“ (J 2,25-3,2)
Janovo evangelium pracuje s postavou „učedníka, kterého Ježíš miloval“. Vytváří dojem, že se jedná o samotného autora. Lukáš píše, že po Ježíšově zmrtvýchvstání „Petr se rozběhl k hrobu, nahlédl dovnitř a uviděl tam ležet jen plátna. Vrátil se v údivu nad tím, co se stalo“ (Lk 24,12). V Jan 20,2-10 běží k hrobu spolu s Petrem učedník, kterého Ježíš miloval, a jejich chování má symbolický význam - Petr zastupuje mocenskou hierarchii v církvi. Při poslední večeři Petr, když se chce zeptat Ježíše, obrací se jako na prostředníka na učedníka, kterého Ježíš miloval (J 13,23-25). Nepojmenovaný učedník je připomněn před Petrovým zapřením (J 18,15-16) a v kontrastu s Petrem stojí pod křížem (J 19,26-27). I při setkání se zmrtvýchvstalým Ježíšem v Galileji je učedník, kterého Ježíš miloval, spojen s Petrem (J 21,1-24). Nepojmenovaný zůstává ještě taky jeden z učedníků Jana Křtitele, kteří od něj přecházejí k Ježíšovi, a opět je ve hře apoštol Petr (J 1,35-42).
Pavel vydává osobní svědectví, že za sloupy církve byli uznáváni Jakub, Petr a Jan (Ga 2,9). Proto asi synoptická evangelia označují za Ježíšovy nejbližší učedníky Petra a bratry Jakuba a Jana Zebedeovy (Mk 5,37; 9,2; 14,33; Mt 17,1; 26,37; Lk 8,51; 9,28). Jakub z Ga 2,9 ovšem není apoštol Jakub Zebedeův. Je to bratr Ježíšův (1K 15,5-7; Ga 1,19; Mk 6,3; 15,40; 16,1; Mt 13,55; 27,56; Lk 24,10; Sk 12,17; 15,13; 21,18). Jakuba Zebedeova dal popravit Herodes (Sk 12,2) ještě před Jeruzalémským sněmem (Sk 15,1-29), o kterém v Ga 2,1-10 Pavel píše. Snížená ochota Matouše a Lukáše citovat Markovu trojici apoštolů (viz první dlouhá závorka v tomto odstavci) mohla být způsobená tím, že si byli Markovy záměny dvou různých Jakubů vědomi.
Skutky apoštolské 3,1-4,23 a 8,14-17 popisují, co společně činili Petr a Jan. Proto je pravděpodobné, že Janovo evangelium už bylo psáno s tím, že učedník, kterého Ježíš miloval, je Jan. V porovnání s ostatními dvěma sloupy církve Jakubem a Petrem toho o Janovi víme málo. Proto se za něj prohlásil autor apokalypsy a možná tím dal i podnět k sepsání čtvrtého evangelia.
Další souvislosti, jako třeba proč ryb ulovených při zjevení v Galileji bylo 153, jsou na http://www.quantum-mechanics.eu/Jn/?L=Czech.
Pavel Bílek
Citáty jsou z Českého ekumenického překladu Bible
