Nejprve si definujeme dva základní typy lidí, které konzumní společnost produkuje; použijme analogii se zvířaty a nazvěme

je třeba OVCE a VLCI. Zatímco ovce poslušně přijímají konzumní propagandu, kterou jim servírují média, aniž by se nad ní zamýšlely, jsou snadno ovlivnitelné a dají přednost potlačení své osobnosti před postavením se za své názory

(které si buď vůbec nevytváří, nebo je přebírají od druhých - rodičů, učitelů, kamarádů), vlci jsou jiní.

Mají vždy vlastní názor. Raději se pohádají s ostatními a riskují opovržení a despekt, než aby rezignovali na to, čím jsou.

Kulturu nepřebírají, ale tvoří. Stručně řečeno tedy ovce definují mainstream a vlci underground.

Jde o dva vyhraněné typy lidí, málokdo z nás je tedy čistá ovce a nebo čistý vlk, spíš se většina lidí nachází někde v prostoru mezi vlkem a ovcí. Každý je někdy rebel a jindy zase slušňák.

Můžeme vidět na vlastní oči, uši, ruce, nos (a nevím ještě čím lze vnímat umění a kulturu), jak se mainstream a underground chovají, jak se ovčí a vlčí kultura vzájemně ovlivňují a na čem stojí.

Popíšeme si to na konkrétním případě - například na punkové kapele. Podstatou vzniku punku jako stylu - stejně jako naší fiktivní kapely, nazvěme ji třeba ,,Shnilý jabko" (wow, dobrej punkovej název) - byl protest proti konzumní společnosti. Právě punk je výrazným příkladem vlčí kultury, která se snaží protestovat proti kultuře ovčí.

Vraťme se ale k naší kapele. Klasický scénář je ten, že kapela nejdřív hraje různě po garážích pro partu kamarádů. Divoký řev kytar, údery bicích a rebelské texty protestující proti konzumerismu. Oni přece prodejní nejsou! Postupem času začne na koncerty chodit stále více lidí. Kapela se stává oblíbenou. Začne nahrávat čím dál více desek a čím dál více jich také prodávat. Občas se objeví i v rozhlase nebo v televizi. Původní fanoušci se od ní odvrátí a na koncerty namísto toho začnou chodit třináctileté nagelované slečny a hoši s tričkem No Future, kteří jinak chodí v hadrech za pět tisíc. V tom momentě kapela ,,Shnilý jabko" přestává být punk a stává se z ní pop, bez ohledu na to, jak tvrdě hraje.

Nastal okamžik, kdy přešla z undergroundu do mainstreamu. V textech se zahladily hroty a pokud ještě hrají protestsongy, tak jen do té míry, jak to šosáci snesou. A nakonec - na čem může nadnárodní společnost vydělat více - než na protestu proti nadnárodním společnostem? Ve světě šoubyznysu se kapela za pár let, možná měsíců, oposlouchá, přestane oslovovat a nakonec zanikne. Na tomto příkladu vidíme, jak si mainstream a underground vzájemně stojí. Učí se vlastně jeden od druhého. Mainstream se učí od undergroundu, jak ho pohltit, využít a vydělat na něm - prodat ho, underground se učí od mainstreamu, jak se proti němu naopak co nejlépe vymezit, proměnit se, přijít s něčím novým a vyplnit kulturní prázdno konzumního subjektivního materialismu, v jehož mantinelech je nucen existovat.

Mainstream a underground si můžeme představit jako Jin a Jang. Může se stát, že se přepólují - co bylo dříve undergroundem, je teď mainstreamem a naopak, a do toho přichází spousta nových vlivů. Underground a mainstream, ovce a vlci, se liší podle povahy systémů, proti nimž protestují, nebo s nimi souhlasí. V době komunismu ( socialismu) byli všichni nuceni přijmout jeden ideologický rámec a byli přímo ovládáni totalitní mocí státu. Kdo vyjádřil jiný názor - stal se vlkem- byl zavřen nebo zabit. Underground byl tvrdě potlačován a mainstream naopak lidem vnucován.

Kapitalismus se od komunismu liší tím, že si sice můžete říkat co chcete a protestovat proti čemu chcete a nikdo vás za to nezavře ani nezabije, ale stejně je vám to na houby, protože vás nikdo neposlouchá. Underground je tolerován, protože jeho větší část přestala pro systém představovat vážnější hrozbu.Lidé se zajímají o jiné věci než o nějaké rebelství - většinou o hromadění majetku, ploché požitkářství nebo moc a pokud proti systému protestují, tak většinou v řadách nějakých pochybných sekt a církví, které se mnohdy tváří, jako by měly na pravdu patent, a dávají lidem jednoduché odpovědi na složité otázky, na které člověk s ovčí povahou snadno slyší. V kapitalismu vás neovládá žádný totalitní stát, ale soukromé nadnárodní společnosti pomocí různých rafinovaných metod, pozlátek, hmotných statků nebo skrytých databází. Jako příklad mohou sloužit všudypřítomné kamery, nebo metody zjišťování osobních údajů pomocí mobilů. Nezapomínejme, že základním principem tohoto systému je zisk - a pro ten mnozí udělají vše.

Takže zatímco komunismus se lidem snažil vnutit určitý názor ideologickou propagandou a učinit z nich ovce násilím a nátlakem - kapitalismus postupuje mnohem sofistikovaněji. Snaží se vám dát iluzi svobody a ve skrytu tahat za nitky.

Kup si toto a toto! Využij tu a tu službu! Hlavně se nestarej o změnu společnosti a hleď si sám sebe! S naší firmou se budeš mít nejlíp! Z lidí se tak stávají ovce prakticky dobrovolně. Řekněme metaforicky, že pádem Berlínské zdi se spojily dvě světové hemisféry kolektivního vědomí. Lidé přestali uvažovat jednosranně a začali uvažovat globálně. Začali se více vnímat navzájem. Dalo by se říct, že jistá Berlínská zeď padla i v naší mysli. V postmoderní společnosti však přes toto oboustrané nazírání lidí na sebe převažuje plochost. Lidé už vnímají levopravě, ale pouze ve 2 D - v mantinelech konzumního, subjektivního materialismu. Existují ale i vyjímky, více duševně založení lidé, kteří vidí pod povrch. Vnímají třetí rozměr - hloubku, souvislosti. Takoví lidé mají potenciál stát se novými vlky, novým silným undergroundem.

Víme, že současný systém stojí na pokraji zkázy. Chováme se neuctivě k naší matce Zemi, ke druhým lidem, k přírodě. Jenomže maximalizovat zisk s omezenými zdroji do nekonečna nelze. Toto konstatování nemá nic společného s jakoukoliv ideologií . Vychází z jednoduché matematiky a logiky. Jedno je jisté - tento společenský řád jistě skončí, jako každý systém, otázka zní, zda to přežijeme my.Mám na mysli my jako lidstvo, jako druh. Bez ohledu na rasu, náboženství nebo politické přesvědčení.Co však bude následovat po tomto systému? Nebude to konzumní kapitalismus volného trhu, jak jej známe dnes, a nebude to socialismus sovětského střihu. Nemyslím si, že ke změně systému by mělo dojít nějakou násilnou revolucí. To vždy selhalo a přineslo to více obětí, než užitku. Věřím, že cesta k lepšímu světu vede skrz duchovní obrodu člověka, s důrazem na takové hodnoty, jako je pozitivní humanismus, přímá demokracie a svobodná myšlenka. Nesmějme se proto ovcím v davu, ale podejme jim ruku. Třeba se jim v hlavě ta žárovička rozsvítí a poznají hloubku světa v zrnku písku. Věřme, že to jde.