Grano Salis - Tělo (sarx)

poslal legulda

V Nové smlouvě sarx má celou řadu významů. Především znamená maso (lK 15,39) ať lidské, či zvířecí, tedy hmotnou podstatu těla (sóma). V naukových oddílech epištol sarx však označuje nehmotnou, hříšnou přirozenost člověka, kterou zdědil každý Adamův potomek. Sarx představuje jakousi neviditelnou, nehmotnou, vládnoucí velmoc zla, jež je charakteristickou vlastností starého člověka (Ř 6,6; Ef 4,22; Ko 3,9). Když byl Adam stvořen, v jeho vnitřním člověku (2K 4,16; tj. v jeho duchu, duši, mysli, vůli, citech) ani vnějším člověku (tělo = sóma) nesídlil sarx. Adam v duchu neposlušnosti přestoupil Boží příkaz a zhřešil, z hlediska duchovního a mravního se z něho stal zcela jiný člověk. Kromě lidí, kteří uvěřili Bohu a jeho slovu, nikdo v historii nevěděl a v současnosti neví, o jakou krizi vesmírného řádu se jednalo v ráji, když Adam zhřešil, s důsledky pro celou existenci lidstva.

Z hlediska duchovního a mravního, tato planeta však byla navždy poznamenána dvěma událostmi vesmírného významu a důležitosti. Byl to Adamův hříšný pád v ráji, kterým strhl do trvalého neštěstí a zla všechny své potomky. Tou druhou událostí, která má nejen vesmírné, ale věčné důsledky, byla oběť, smrt svatého syna Božího, našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista v Jeruzalémě a jeho slavné vzkříšení a oslavení v r. 33! Lidstvo, národy a jednotlivci, kteří byli a jsou neteční k těmto dvěma událostem vesmírného a věčného řádu, zpečetili navždy svůj osud. Místo, aby jim věnovali přední pozornost, modlářsky se věnují všemu, co je spojeno s bezbožným světem a s časností, zábavám, sportům a nesčetným koníčkům. V rozporu s Božím příkazem: ,,Nemilujte svět ani ty věci, které jsou na světě. Miluje-li kdo svět, není v něm láska Otcova“, milují ,,tento svět a ty věci, které jsou na světě. žádost těla (sarx), žádost očí a pýcha života, (což) není z Otce, ale je ze světa.“ (lJ 2,15-16) Ve věčnosti sklidí to, co v časnosti zaseli. Nikdo nemůže uniknout zákonu setby a žně! (Ga 6,7)

S Adamovým hříšným pádem sarx vstoupil do něho, takže od té tragické události v ráji každý Adamův potomek přichází na svět s tělem - sarx, jež je v něm trvale usídleno. Pán to vystihl výrokem; ,,Co se narodilo z těla (sarx), je tělo (sarx), a co se narodilo z Ducha (pneuma), je duch (pneuma)“ (J 3,6). Tím náš Pán zjevil, že každý, kdo prožil ,,znovuzrození z Ducha svatého“, obdržel ducha, tj. novou duchovní přirozenost z Ducha Božího. Každý věřící jedinec tedy má v sobě dvě přirozenosti: sarx a pneuma.

Je na místě, abych tu aspoň krátce pojednal o této duchovní přirozenosti. Řecké slovo pneuma je v Písmech Nové smlouvy užito asi 394 krát s různými významy. Pneuma nejčastěji označuje Osobu Ducha svatého. Jiné významy jsou: duch člověka, dech, vítr, duchovní dar, atd. a duchovní přirozenost - duch (J 3,6: ,,Co se narodilo z Ducha, je duch“). Protože tato duchovní přirozenost - duch, je ,,narozená z Ducha“ a je Boží (2Pt 1,4), svatá, nemůže hřešit. Vyjádřím to lékařskou terminologií, že duch (pneuma) je protilátkou, protijedem proti tělu (sarx). Jestli tělo (sarx) nemůže jinak, než hřešit a svádět k hříchu, tak naopak duch - duchovní přirozenost z Boha nemůže hřešit a nemůže jinak, než vést a zmocnit spaseného člověka, aby nehřešil, ale žil v posvěcení Bohu, do něhož byl uveden Kristem a jeho obětí (1K 1,30). Jinými slovy totéž vyjádřil apoštol Jan ve své první epištole, 3,9: ,,Každý, kdo je zplozen z Boha, nečiní hřích, protože Jeho símě v něm zůstává, a nemůže hřešit, protože je zplozen z Boha.“ Jan tu měl na mysli to, co pochází z Boha, Boží přirozenost (2Pt 1,4), která nemůže hřešit. Přítomnost ducha, tohoto semene z Boha, od chvíle našeho znovuzrození z Ducha svatého, má v nás za následek konflikt s tělem (sarx), se starou hříšnou přirozeností. Pokud lidé, kteří nedávno přišli k spasení, nejsou včas seznámeni s tímto vážným a důležitým předmětem, brzy se dostanou do zmatku a jsou rozrušeni, když v sobě zjistí tento konflikt mezi sarx a pneuma. Začnou se obávat, že stále je s nimi něco v nepořádku. Proto dále věnuji celou kapitolu tomuto konfliktu.

Mnozí věřící se domnívají, že během svého života víry, kdy mají upřímnou snahu žít v posvěcení, do něhož byli uvedeni v Kristu při obrácení a růst ve věrnosti Bohu, sarx se prý postupně zmenšuje a ztrácí sílu, kdežto pneuma roste a sílí v moci a vlivu. Je to omyl. Obě složky - veličiny, sarx a pneuma, zůstávají v nás ve stejném stavu, síle a vzájemném poměru. Jinými slovy, přestože rosteš v lásce a věrnosti k Bohu a jeho Synu a postupně se více podvoluješ vlivu a moci Ducha svatého a moci ducha – duchovní přirozenosti, sarx neubývá, nezmenšuje se a pneuma v nás nepřibývá, nemohutní, nezvětšuje se. Právě tak, sarx se nikdy nemůže změnit v pneuma a pneuma se nemůže změnit v sarx. Jde tu o dvě konstantní složky či veličiny. Co se stále mění v našem životě víry, milý čtenáři, je tvé a mé větší či menší podvolení se buď tělu, nebo duchu! V tom často bývá velký rozdíl v různých údobích života!

Tuto pravdu doložím událostmi ze života ap. Petra. Tady neberu v úvahu pestré události z jeho života před Letnicemi, před sesláním Ducha svatého, který po té události sídlí v každém spaseném jedinci od jeho obrácení (Ř 8,9; Ef 1,13; Ga3,2; 2Tm 1,14). Petrova mocná řeč (Sk 2), kterou měl po seslání Ducha, zjevuje, jak byl podvolen duchu a naplněn Duchem. Totéž je patrné ve Skutcích kap. 3.-5. Ve Sk 10,10 si čteme, že mu Pán dal zvláštní vidění. Na Pánovu výzvu však pod vlivem těla odpověděl se záporem, ač mírným: ,,Nikoli, Pane!“ Jaké to bylo protiřečení! Když vyznával Boha za svého svrchovaného Pána, tak nikdy nemělo z jeho úst vyjít: ,,Nikoli, Pane!“ Petr však uposlechl, podvolil se Pánu a v moci Ducha svatého hlásal Korneliovi evangelium. Jak Pavel popsal v listu Galaťanům 2. kap., Petr v Antiochii zase jednal pod vlivem těla. Pavel ho musel veřejně konfrontovat a pokárat. Výsledek toho byl, že Petr opět jednal podle ducha, pokorně přijal veřejné pokárání a prožil nápravu. Ta byla zřejmá z jeho příspěvku během důležitých porad v Jeruzalémě (Sk l5,7-11) i z jeho dalšího bratrského vztahu k Pavlovi (2Pt 3,15-16).

Existence a vliv obou složek, veličin je popsán v Ř 8,3-9. Ve 4. verši Pavel psal o chození podle sarx a chození podle pneuma. Jako vesměs všude v Nové smlouvě, chození znamená chování a všechnu činnost spaseného člověka. Chodit podle ducha má být charakteristickým a dominantním znakem Křesťana. Chodit podle těla je typické pro nespasené lidi a jediná jejich možnost, neboť hřích nad nimi panuje. Protože nemají Ducha Božího ani ducha, duchovní přirozenost, nemohou jinak než hřešit, ,,a proto se nemohou líbit Bohu“. „Ti ovšem, kdo jsou podle těla (sarx), smýšlejí to, co je těla; kdežto ti, co jsou podle ducha (pneuma), (smýšlejí) to, co je Ducha. Smýšlení těla totiž je smrt, ale smýšlení ducha je život a pokoj. Proto je smýšlení těla nepřítelem vůči Bohu, neboť se nepodřizuje zákonu Božímu, ba aniž může (se podřídit). Ti pak, kdo jsou v těle, Bohu se nemohou líbit. Vy však nejste v těle, ale v duchu, vzhledem k tomu, že Duch Boží ve vás přebývá.“ (Ř 8,5-9a)

Mezi nespaseným a spaseným člověkem je zásadní, propastný rozdíl. Ten první ,,je v těle“ a nachází se pod trvalou nadvládou těla, (sarx), a nemůže jinak, než hřešit. Nejsme tedy překvapeni, že Pavel napsal: ,,Vždyť pokud jsme byli v těle (sarx), vášně hříchů, jež (byly podníceny) Zákonem, působily v našich údech k přinesení ovoce smrti“ (smrti je 3. pád; Ř 7,5). Právě proto ti, kdo, „jsou v těle, Bohu se nemohou líbit“ (Ř 8,8). Vzápětí však, v 9.verši Pavel ujišťuje věřící: ,,Vy však nejste v těle, ale v duchu, vzhledem k tomu, že Duch Boží ve vás přebývá“ (v. 9.). Z těchto citátů poznáváme nesmírný rozdíl v duchovním postavení mezi spaseným a nespaseným člověkem.

Spasený člověk není v těle, ale tělo je v něm, ovšem již NE jako panující velmoc zla, neboť moc těla byla zlomena Kristovou obětí. Pavel, mnohé roky po svém obrácení ke Kristu, musel přiznat: ,,Vím totiž, že ve mně [to jest v mém těle] (sarx) nepřebývá dobré“ (Ř 7,18). I přesto, že moc a nadvláda těla (sarx) byla zlomena, tělo stále má snahu ,,se uplatnit“. Proto Pavel napsal: ,,Vždyť tělo žádá proti Duchu a Duch proti tělu; vždyť ty si vzájemně odporují, takže nečiníte to, co byste chtěli“ (Ga 5,17). ,,Ti však, kdo jsou Kristovi, ukřižovali tělo (sarx) s (jeho) vášněmi a žádostmi“ (Ga 5,24). Uvědomme si, že apoštol nevybízí věřící Galaťany, aby ukřižovali své tělo! Dává jim na vědomí, když uvěřili v Krista Spasitele, svým aktem víry v něho zároveň ,,ukřižovali sarx s jeho vášněmi a žádostmi“. V řečtině užitý aorist znamená, že šlo o jeden definitivní akt jejich víry v Krista. V ukřižování, v oběti Pána Ježíše bylo zahrnuto i ukřižování těla (sarx), takže každý, kdo v něho uvěřil, ukřižoval tělo. Občas se vyskytnou lidé, kteří tvrdí, že někdy po obrácení je nutné, aby člověk dalším aktem víry cílevědomě a jednou provždy ,,ukřižoval tělo“. Jiní zase hlásají, že je denní povinností každého věřícího vědomě ,,křižovat své tělo“. Oba názory jsou mylné, neboť neodpovídají žádnému textu Písem. Znovu zdůrazňuji, že výraz ,,ukřižovali tělo“ (Ga 5,24) je v aoristu, což znamená, že jsme tak učinili, když jsme uvěřili v Krista Ježíše jako svého Spasitele.

,,V němž (v Kristu) jste také byli obřezáni obřízkou, která nebyla provedena rukou, (ale je) v odložení těla (sóma) tělesnosti (sarx), v obřízce Kristově,...“ (Ko 2,11). Zákoničtí Judaisté hlásali, že muži z pohanů musí nejen v Krista uvěřit, aby byli spaseni, ale musí se ještě dát obřezat. Pavel v jiných epištolách napsal, že obřízka sama jako fyzický úkon bez víry v Boha a poslušnosti jemu nic neznamená: ,,Obřízka nic není ani neobřízka nic není, ale zachovávání Božích příkazů.“ ,,Vždyť v Kristu Ježíši nic nezmůže ani obřízka, ani neobřízka, ale víra, jež působí skrze lásku“ (lK 7,19; Ga 5,6).

Již dříve bylo vyloženo, že Kristovou smrtí skončilo období Zákona. Obřízka na těle byla nahrazena obřízkou Kristovou, která je duchovního řádu, neboť nebyla provedena rukou. Smrtí Pána Ježíše bylo svléknuto, odloženo tělo tělesnosti. Ve chvíli, kdy hříšník učinil pokání a uvěřil v Krista, došlo k jeho osobnímu ,,obřezání“ obřízkou Kristovou. Pavel vrhá další světlo na tento předmět v Ř 2,28.29: ,,Žid totiž není ten, kdo jím je navenek ani obřízka není to, co je navenek na těle, ale Žid je ten, kdo je jím v nitru; a obřízka srdce v duchu (je pravá obřízka), ne v liteře. Jeho pochvala je ne od lidí, ale od Boha.“ Ko 2,11 také dokazuje, že moc a vliv těla (nebo tělesnosti) byl obřízkou Kristovou okleštěn.

Na závěr tohoto bodu zaměřme pozornost na jedinečnost Pána Ježíše. Nemá sobě rovna. V nespaseném člověku je jen tělo a hřích. Proto nemůže jinak, než hřešit. Ve spaseném člověku je sice stále tělo a hřích, ale při obrácení k Bohu obdržel ducha, novou přirozenost z Ducha Božího. V Osobě Syna Božího byla však spojena Boží přirozenost a lidská, která byla počata v panně Marii z Ducha Božího. Anděl Gabriel sdělil Marii: ,, ...proto také to Svaté, co se narodí, bude nazváno Syn Boží“ (Lk 1,35). On jediný se vyznačoval bezhříšností, a proto nemohl zhřešit. Někteří ovšem tvrdí, že mohl nehřešit. Theologové vyjadřovali ten rozdíl latinsky: Non potuit peccare – nemohl hřešit a potuit non peccare - mohl nehřešit. Kdybychom přijali to druhé, že Kristus mohl nehřešit, nebo měl schopnost nehřešit, tak bychom přiznali, že se mohl dopustit hříchu. To je nepřípustné! O lidech, kteří vyznávali, že Ježíš Kristus byl schopný nehřešit, je známo, že většinou měli vadnou Kristologii. Byli to polonevěrci!

Svědectví Písem je však jednoznačné: Lk 1,35; J 8,46; 14,30; 2K 5,2l; Žd 4,15; 9,14; 1Pt 2,22; 1J 3,5. Je nutné, aby se čtenář zamyslel nad těmito citáty. Ač podle 2K 5,21 Pán osobně byl bez hříchu, Bůh ho ,,za nás učinil hříchem“. Stalo se tak z hlediska právního, kdy Bůh s ním jednal jako se zástupcem hříšníků (Iz 53,12).

Poznámka: Musím upozornit na některé verše, v nichž by někdo neznalý v Písmu, mohl spatřovat náznak gnostického dualismu. Uvedu tu jen Ř 7,5.15-8,13. Tady se vícekrát vyskytuje sarx, které Kraličtí vesměs přeložili ,,tělo“. Avšak v Ř 7,24 a 8,10.11 je sóma, které je vždy přeloženo ,,tělo“. Rozdíl mezi sóma a sarx není ovšem patrný v Kralickém překladu. Sarx má mnoho významů v NS, předně ,,maso“ jako část živého organismu ať lidského, či zvířecího. Vícekrát je užito synekdochicky místo člověka (2K 7,5) a metonymicky za celé lidstvo (Lk 3,6). Na další významy tu není místo. Budiž zdůrazněno, že v uvedeném oddílu z ep. Ř, kde je popsán boj mezi ,,myslí“ (duchem) a ,,tělem“ (sarx), se a nejedná o spor mezi myslí a fyzickým tělem (sóma, ,,vnější člověk“). Fyzické tělo (sóma) se Adamovým pádem stalo sídlem a nástrojem sarx-u, který využívá a zneužívá tělo (sóma). Fyzické tělo (sóma) samo o sobě však není zlé, hříšné, jak tvrdili gnostici! Tělo (sóma) spaseného člověka se při jeho obrácení stalo ,,svatyní (naos) Ducha svatého“ (1 K 6,19).

Zdroj: Luboš Pavel Křesina - Boží správy věků, str. 432 – 437, 456. Zkráceno.

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace