Grano Salis - Pokánie veriacich (v kázaní Johna Wesleyho)

Wesleymu velice záleželo na tom, aby křesťan okoušel Boží obnovující moc, která mění jeho život, zároveň však věděl, že hřích nepřestal existovat, když jsme uvěřili, že zápas s ním neskončil. Pokání a víra nejsou stupně na cestě za Kristem, ale tvoří základní postoj života, který vyjadřuje, že jsme cele odkázáni na Kristovu smírčí oběť, že nežijeme z vlastní bezúhonnosti, nýbrž z Boží milosti.

Všeobecně se má za to, že pokání a víra jsou jenom branou náboženství, že jsou zapotřebí jenom na začátku naší cesty, když vstupujeme na cestu do Království. Může se zdát, že to velký apoštol potvrzuje, když povzbuzuje židovské křesťany, aby „směřovali k dokonalosti“ a učí je, aby „nezůstávali u počátečního učení o Kristu, nevraceli se k základním článkům o pokání z mrtvých skutků, o víře v Boha“ (Žid 6:1). To musí přinejmenším znamenat, že mají opustit, co na počátku zaujalo všechno jejich myšlení, a „běžet k cíli, aby získali nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši“ (Fp 3:14).

A je jistě pravda, že existuje pokání a víra, kterých je obzvláště třeba na začátku: pokání, které znamená přesvědčení o naší naprosté hříšnosti, vině a bezmocnosti a které předchází našemu přijetí do Božího království, jež podle slov našeho Pána je „mezi námi“ (Lk 17:21), a víra, kterou toto Království, totiž „spravedlnost, pokoj a radost z Ducha svatého“ (Rim 14:17) přijímáme.

Přes to všechno také existuje pokání a víra (v jiném slova smyslu, ne ve stejném, a přece ne v úplně odlišném), které potřebujeme, když jsme „uvěřili evangeliu“, ano, také na každém následujícím stupni svého křesťanského života, jinak nemůžeme „vytrvat v běhu, jak je nám uloženo“ (Žid 12:1). Toto pokání a tato víra jsou stejně tak zapotřebí, abychom setrvali a rostli v milosti, jako předtím bylo třeba víry a pokání, když jsme do Božího království vstoupili. Ale v jakém smyslu máme činit pokání a věřit, když jsme ospravedlněni?

Za prvé, v jakém smyslu máme činit pokání?

Pokání zpravidla znamená vnitřní změnu, změnu smýšlení od hříchu k svatosti. Teď však o něm budeme mluvit v úplně jiném smyslu: jako o určitém druhu sebepoznání – poznání sebe jako hříšníka, jako provinilého, bezmocného hříšníka, i když víme, že jsme Boží děti.

Když si to prvně uvědomíme, když prvně objevíme spasení v Ježíšově krvi, když Boží láska je prvně vylita do našich srdcí a v něm zřízeno Boží království, pak je nasnadě předpokládat, že už nejsme hříšníky, že všechny naše hříchy jsou nejen přikryty, ale vyhlazeny. Když pak v srdci nepociťujeme žádné zlo, snadno si namlouváme, že už tam žádné není. Někteří, kteří to myslí dobře, to tak chápali nejen na počátku, ale i později. Přesvědčovali sebe, že když byli ospravedlněni, byli také posvěceni. Ano, udělali z toho všeobecné pravidlo navzdory Písmu, rozumu a zkušenosti. Pevně věří a se vší vážností tvrdí, že všechen hřích byl vyhlazen, když byli ospravedlněni, a že v srdci věřícího už není hřích, že od tohoto okamžiku je čisté. I když rádi uznáme, že „každý, kdo věří, je zrozen z Boha“ (1Jn 5:1) a „kdo je narozen z Boha, nedopouští se hříchu“ (1Jn 3:9), přece nemůžeme připustit, že už by jej v sobě nepociťoval: nevládne, ale zůstává. Toto vědomí hříchu, který zůstává v našem srdci, tvoří velkou větev pokání, o které chceme mluvit.

Většinou netrvá dlouho, kdy ten, kdo si myslí, že všechen hřích zmizel, pozná, že v jeho srdci ještě je pýcha. Pozná, že v mnohém ohledu o sobě smýšlel výše, než sluší (Rim 12:3) a že si přivlastňoval pochvalu za něco, co dostal, a chlubil se tím, jako by to nebylo darované. Přitom ví, že je v Boží přízni. Nechce a nemá „odhazovat svou důvěru“ (Žid 10:35). „Boží Duch dosvědčuje jeho duchu, že je Božím dítětem.“ (Rim 8:16).

Netrvá dlouho a pocítí svévoli v srdci, ba vůli, která se příčí Boží vůli. Pokud člověk má rozum, musí nutně svou vůli mít. To je důležitá část lidské přirozenosti, přirozenosti každého inteligentního tvora. Sám náš požehnaný Pán měl vůli jako člověk, jinak by nebyl člověkem. Ale jeho lidská vůle byla bezpodmínečně podřízena vůli jeho Otce. V každé době a při každé příležitosti, dokonce i v největším utrpení mohl říci: „Ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ Tak tomu však není vždycky, ani u člověka skutečně věřícího v Krista. Často zjistí, že se jeho vůle více či méně vzpírá Boží vůli. Chce něco, protože se to líbí jeho přirozenosti, a přitom se to nelíbí Bohu. A odmítá něco, protože to je pro přirozenost bolestné, a přitom to je Boží vůle. Vskutku – zůstane-li u víře – bojuje proti tomu ze všech sil. Ale to znamená, že tato svévole skutečně existuje a že si toho je vědom.

A nenacházíme i jiné rysy, které jsou v rozporu s láskou k bližnímu a stejně tak i s láskou k Bohu? Láska k bližnímu „neobmýšlí zlého“ (1Kor 13:5). Jak tomu je s námi? Nezjišťujeme žárlivost, zlá domnění, bezdůvodné nebo nepřiměřené podezřívání? Kdo je čistý v tomto ohledu, ať první hodí kamenem na svého bližního. Kdo nepociťuje nikdy jiné duševní rozpoložení nebo vnitřní pohnutky, o nichž ví, že jsou v rozporu s bratrskou láskou? Jestliže tu není zlomyslnost, nenávist nebo hořkost, chybí také i jakákoli stopa závisti? Zejména vůči těm, kdo se těší z nějakého (skutečného nebo domnělého) dobra, po kterém sami toužíme a kterého nemůžeme dosáhnout? Necítíme nikdy ani trochu zlosti, když nám bylo ublíženo nebo když jsme byli potupeni? Zejména od těch, které jsme měli obzvláště rádi a kterým jsme se nejvíce snažili pomoci a vyhovět? Nebudí v nás nespravedlnost nebo nevděčnost někdy touhu po odplatě, touhu splatit zlo zlem, místo abychom „přemáhali zlo dobrem“? I to ukazuje, kolik toho v našem srdci stále ještě je v rozporu s láskou k bližnímu.

To je zkušenost, která přiměla mnoho vážných lidí, aby vztáhli poslední část 7. kapitoly listu Římanům ne na ty, kdo jsou „pod zákonem“ – kdo jsou usvědčeni z hříchu, což apoštol bezpochyby mínil – ale na ty, kdo jsou „pod milostí“, kdo „jsou ospravedlněni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši“. A je naprosto jisté, že v tom mají pravdu; i u těch, kdo jsou ospravedlněni, zůstává ještě „smýšlení“, které je do jisté míry „tělesné“ (se sklonem k pýše, svévoli, hněvu, pomstychtivosti, milování světa, ba všeho zlého: kořen hořkosti, který ihned vypučí, jakmile mu na chvíli povolíme). Ano, je tu taková propast zkaženosti, kterou bez jasného světla od Boha si ani nedokážeme představit. A poznání všeho toho hříchu, který zůstává v srdci, patří k pokání těch, kdo jsou ospravedlněni.

Měli bychom také poznat, že jako hřích zůstává v našem srdci, tak také lpí na našich slovech a činech. Je třeba se obávat, že mnoho našich slov je více než protkáno hříchem, že jsou napořád hříšná. Takové je nesporně všechno nelaskavé povídání, které neplyne z bratrské lásky a není v souladu se zlatým pravidlem „jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi“. Sem patří všechno pomlouvání, klevetění, mluvení za zády, hanění, tzn. připomínání chyb nepřítomných osob – nikdo by přece nechtěl, aby druzí připomínali jeho chyby, když není přítomen. Jak málo je těch, i mezi věřícími, kdo se tím neprovinili, kdo stále zachovávají dobré staré pravidlo „o mrtvých a nepřítomných jenom dobré“. A dejme tomu, že je zachovávají, zdržují se také neužitečného povídání? To všechno nesporně je hříšné a „zarmucuje svatého Ducha Božího“ (Ef 4:30). A „z každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu“ (Mt 12:36).

Předpokládejme však, že ustavičně „bdí a modlí se“ a tak „neupadají do pokušení“ (Mt 26:41), že neustále staví stráž ke svým ústům a přede dveře svých rtů hlídku (Ž 141:3), předpokládejme, že se v tom cvičí a že každé jejich slovo „je vždy laskavé a okořeněné solí“ a „posluchačům přináší milost“; nesklouzávají denně do neužitečného hovoru, přes všechnu svou opatrnost? A i když se snaží mluvit o Bohu, jsou jejich slova ryzí, prostá nesvatých příměsků? Neobjeví nic zlého na svém záměru? Mluví jenom proto, aby se líbili Bohu, a ne také sobě? Nebo začnou-li s upřímným okem, pokračují „s pohledem upřeným na Ježíše“ a mluví s ním po celou dobu, kdy mluví se svým bližním? Když kárají hřích, nepociťují vnitřní hněv nebo nelaskavost k hříšníku? Když poučují nevědomé, necítí pýchu a sebepovyšování? Potěšují-li sklíčené nebo povzbuzují-li se navzájem k lásce a dobrým skutkům, nepociťují sebechválu „teď jsi to řekl dobře“? Nebo domýšlivost, přání, aby ostatní smýšleli stejně a vážili si jich proto? V některých nebo ve všech těchto případech lpí hřích na nejlepším rozhovoru i věřících! Poznat to je další stránkou pokání těch, kdo jsou ospravedlněni.

A dále: Kolika hříchů z opomenutí se dopustili? Známe slovo apoštola: „Kdo ví, co je činit dobré, a nečiní, má hřích.“ (Jk 4:17) Ale nevědí o tisících případů, kdy mohli činit dobré nepřátelům, cizincům, svým bratrům, a to buď tělesně nebo duchovně, a nečinili? Kolika opomenutími se provinili při svých povinnostech vůči Bohu? Kolik příležitostí k účasti na stole Páně, slyšení jeho slova, k veřejné nebo soukromé modlitbě zanedbali? Proto i tak svatý muž, jakým byl arcibiskup Ussher, měl po své horlivé práci pro Boha všechen důvod zvolat na smrtelném loži: „Pane, odpusť mi mé hříchy z opomenutí.“

Nenajdou v sobě vedle těchto vnějších opomenutí bezpočet vnitřních nedostatků? Nedostatků různého druhu: chybí jim láska, bázeň, důvěra v Boha, které by měli mít. Nemají lásku, kterou jsou povinni vůči bližním, ani lásku, kterou dluží svým bratrům, každému Božímu dítěti, ať je vzdálené nebo s ním mají bezprostřední spojení. Nemají svaté smýšlení v té míře, jak by měli mít. Mají nedostatky ve všem. V tomto hlubokém přesvědčení mohou zvolat s de Rentym: „Jsem půdou zarostlou trním“, nebo s Jobem: „Jsem tak bezvýznamný“, „lituji všeho v prachu a popelu“.

Vědomí jejich viny je další stránkou pokání Božích dětí. To však je třeba chápat opatrně a ve zvláštním smyslu. Je jisté, že „není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši“, kteří v něho věří a v síle této víry „se neřídí vůlí těla, ale vůlí Ducha“. A přece nyní nesnesou přísnou spravedlnost Boží, jako v době kdy uvěřili. Ta prohlašuje, že jsou z uvedených důvodů hodni smrti. A plně by je odsoudila, kdyby nebylo smírčí krve. Proto jsou hluboce přesvědčeni, že i teď ještě zasluhují odsouzení, ač je od nich odvrácené. Ale jsou zde extrémy na jedné i druhé straně a málokdo se jim vyhne. Většina lidí se přiklání k tomu nebo onomu, když si buď myslí, že jsou odsouzeni, ač nejsou, nebo že si zaslouží, aby byli zproštěni žaloby. Pravda je uprostřed. Přesně řečeno si zaslouží jedině pekelný trest. Nepřijde však na ně to, co zasluhují, protože mají „u Otce přímluvce“ (1Jn 2:1). Jeho život a smrt a přímluva se stále staví mezi ně a odsouzení.

Přesvědčení o jejich naprosté bezmocnosti je dalším rysem jejich pokání. Tím míním dvojí: Předně, že stejně jako před ospravedlněním teď nejsou schopni sami od sebe myslet jedinou dobrou myšlenku, vyslovit jediné dobré slovo nebo učinit jediný dobrý skutek, že nemají žádný vlastní druh nebo stupeň síly, žádnou moc činit dobře nebo se vzepřít zlému, žádnou schopnost přemáhat svět, ďábla nebo vlastní zlou přirozenost, či jim odolávat. Oni zajisté „mohou všechno“, ale ne z vlastní síly. Mají moc přemáhat všechny tyto nepřátele, neboť „hřích nad nimi už nebude panovat“. Ale není tomu tak na základě jejich přirozenosti, je to pouhý „dar Boží milosti“. A není dán jednou provždy, jako by měli zásobu na mnoho let, nýbrž od okamžiku k okamžiku.

Touto bezmocností míním za druhé naprostou neschopnost osvobodit se od této viny nebo zaslouženého odsouzení, kterého si stále ještě jsme vědomi, a neschopnost odstranit z přijaté milosti (ne přirozenou silou) pýchu, svévoli, milování světa, hněv a sklon utíkat před Bohem, o nichž ze zkušenosti víme, že zůstávají v srdci i těch, kdo jsou znovuzrozeni, nebo zlo, které přes všechny naše snahy tkví na všech našich slovech a činech. Přidej k tomu naprostou neschopnost úplně zamezit nelaskavé a neužitečné povídání. Přidej neschopnost vyvarovat se hříchů z opomenutí nebo odstranit bezpočetné nedostatky, kterých jsme si vědomi, zejména nedostatek lásky a správného postoje k Bohu a k člověku.

To je tak jasná pravda, že všechny rozptýlené děti Boží, i když se v jiných bodech liší, se vcelku shodují v tom, že ač „mocí Ducha usmrcujeme hříšné činy“, odoláváme a vzpíráme se vnějšímu a vnitřnímu hříchu, ač oslabujeme své nepřátele den ze dne, přece je nemůžeme vyhnat. Veškerou milostí, která je dána při ospravedlnění, je nemůžeme vyhladit. I když bdíme a hodně se modlíme, nemůžeme očistit své srdce a své ruce cele. Naprosto jistě nemůžeme, dokud se našemu Pánu nezalíbí říci podruhé „buď čist“. Pak teprve jsme „očištěni od svého malomocenství“. Pak teprve je zničen zlý kořen, tělesná mysl, a vrozený hřích už není. Není-li však této druhé změny, není-li okamžitého vysvobození po ospravedlnění, není-li nic než postupné působení Boží (že postupné působení existuje, to nikdo nepopírá), pak se musíme spokojit s tím, pokud tomu tak je, že až do smrti budeme plni hříchu. A je-li tomu tak, musíme zůstat vinnými až do smrti, neustále zasluhujíce odsouzení. Je totiž nemožné, aby z nás bylo sňato zaviněné nebo zasloužené odsouzení, pokud hřích zůstává v našem srdci a lpí na všech slovech a činech. Podle přísné spravedlnosti se naše vina neustále zvyšuje vším, co myslíme, mluvíme a činíme.

V tomto smyslu máme činit pokání po ospravedlnění. A dokud je nebudeme činit, nemůžeme se dostat dál. Naše nemoc totiž nemůže být léčena, dokud si ji neuvědomíme. Když jsme pak takto činili pokání, jsme voláni, abychom „věřili evangeliu“.

I toto slovo je třeba chápat ve zvláštním smyslu, jiném než když jsme uvěřili a byli ospravedlněni. Věřte „dobrému poselství“ spásy, kterou Bůh připravil všem lidem. Věřte, že ten, který je „odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty“, „přináší dokonalé spasení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu“. On je mocen vysvobodit vás ze všeho hříchu, který ještě zůstává ve vašem srdci. On je mocen vysvobodit vás ze všeho hříchu, který lpí na všech vašich slovech a činech. On je mocen vysvobodit vás z hříchů opomenutí a odstranit všechny vaše nedostatky. Pravda, „u lidí to je nemožné, ale u Boha je možné všecko“. Co může být příliš těžké pro toho, kterému je „dána veškerá moc na nebi i na zemi“? Ale že to může učinit, není dostatečným základem pro naši víru, že to chce učinit, že tak chce prokázat svou moc, leč by nám to zaslíbil. A to se stalo: opět a opět to zaslíbil těmi nejdůraznějšími slovy. Dal nám „vzácná a převeliká zaslíbení“ ve Starém a Novém zákoně. Tak čteme v Zákoně, nejstarší části Božího zjevení: „Hospodin, tvůj Bůh, obřeže tvé srdce i srdce tvého potomstva a budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a budeš živ“ (Dt 30:6). A v Žalmech: „On vykoupí Izraele ze všech jeho nepravostí“. A v Prorocích: „Pokropím vás čistou vodou a budete očištěni; očistím vás ode všech vašich nečistot a ode všech vašich hnusných model… Vložím vám do nitra svého ducha… budete zachovávat moje řády a jednat podle nich… Zachráním vás ze všech vašich nečistot“ (Ez 36:25, 27, 29). Podobně v Novém zákoně: „Pochválen buď Hospodin, Bůh Izraele, protože navštívil a vykoupil svůj lid a vyzdvihl nám roh spásy… A rozpomenul se na přísahu, kterou učinil našemu otci Abrahamovi, že nám dá, abychom vysvobozeni z rukou nepřátel a prosti strachu jej zbožně a spravedlivě ctili po všechny dny svého života“ (L 1:68–69, 72–75).

Máš proto dobrý důvod věřit, že Bůh nejen má moc, ale že je ochoten to učinit – „očistit tě od každé poskvrny těla i ducha“, "zachránit tě ze všech tvých nečistot“. To je to, po čem teď toužíš, to je víra, kterou nyní obzvláště potřebuješ, totiž že velký lékař, který mě miluje, je ochoten „mě očistit“. Je ochoten to učinit zítra nebo dnes? Ať odpoví sám: „Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce“. Odložíš-li to na zítra, pak „zatvrzuješ své srdce“, zdráháš se „slyšet jeho hlas“. Věř, že tě chce spasit dnes. On je hotov spasit tě teď. „Nyní je čas příhodný“. On teď praví: „Chci, buď čist“. Toliko věř a ihned zjistíš: „Všechno je možné tomu, kdo věří.“

Pokračuj ve víře v toho, „který si tě zamiloval a vydal sebe samého za tebe“, který „na svém těle vzal všechny tvé hříchy na kříž“ a vysvobodil tě svou vylitou krví od každého odsouzení. Tak zůstaneme ve stavu ospravedlnění. A jdeme-li „z víry k víře“, jsme-li u víře očištěni od vnitřního hříchu, zachráněni ze všech našich nečistot, jsme také zachráněni od každé viny, od odsouzeníhodnosti, kterou jsme pociťovali předtím. Touto vírou v jeho život, smrt a přímluvu za nás, obnovovanou od okamžiku k okamžiku, jsme naprosto čisti a není již žádného odsouzení pro nás, ale ani žádné odsouzeníhodnosti jako dříve, neboť Pán očišťuje naše srdce a náš život.

Stejnou vírou cítíme Kristovu moc spočívající na nás v každém okamžiku a jedině tak jsme tím, čím jsme, jsme uschopněni pokračovat v duchovním životě. Bez ní bychom přes všechnu svou nynější svatost byli v příštím okamžiku ďáblové. Pokud zachováváme víru v něho, „čerpáme vodu z pramenů spásy“. Opíráme se o toho, kterého milujeme, Krista v nás, tu naději slávy, který skrze víru přebývá v našich srdcích, který se na pravici Boží přimlouvá za nás, a od něho přijímáme pomoc myslet a mluvit a dělat, co je příjemné před Hospodinem. On „vede věřící ve všem jejich konání a podpírá je svou neustálou pomocí“, takže všechny jejich úmysly, slova a činy jsou „počaty, pokračují a končí v něm“. On „očišťuje myšlenky jejich srdce působením svého Ducha svatého, aby ho dokonale milovali a důstojně oslavovali jeho svaté jméno“.

Tak se u Božích dětí pokání a víra doplňují. Při pokání si uvědomujeme hřích, který zůstává v našem srdci a lpí na našich slovech a činech. Vírou přijímáme Boží moc v Kristu, která naše srdce a ruce očišťuje. Při pokání poznáváme, že zasluhujeme odsouzení pro své postoje, svá slova a své činy. Vírou přijímáme, že náš Přímluvce u Otce se nás neustále zastává a neustále od nás odvrací odsouzení a trest. Při pokání si jsme stále vědomi toho, že si sami pomoci nemůžeme. Vírou přijímáme nejen milosrdenství, ale „milost, kdykoliv potřebuje me pomoci“. Pokání se vzdává jakékoli možnosti jiné pomoci. Víra přijímá všechnu pomoc, kterou potřebujeme od toho, který má veškerou moc na nebi i na zemi. Pokání praví: „Bez něho nemohu učinit nic,“ víra praví: „Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu“. Skrze něho mohu nejen přemáhat, nýbrž i vypuzovat všechny nepřátele duše. Skrze něho mohu „milovat Hospodina, Boha svého, z celé své síly“, ba chodit v svatosti a v spravedlnosti před obličejem jeho po všechny dny svého života.

Hluboké povědomí naší naprosté bezmocnosti – naprosté neschopnosti zachovat něco, co jsme přijali, a vymanit se ze světa nepravosti, který přetrvává v srdci a v životě – nás učí postavit svůj život ve víře skutečně na Krista nejen jako našeho kněze, ale i jako krále. Tím jsme vedeni, abychom „ho vyvyšovali“, abychom „vzdali čest jeho milosti“, abychom „ho učinili Kristem a Spasitelem“ a vskutku „mu vstavili korunu na hlavu“. Tato vzácná slova, i když často citovaná, mají malý nebo nemají žádný význam. Naplní se však hlubokým smyslem, když vyjdeme ze sebe, abychom byli pohlceni v Něm, když padneme v prach, aby On byl všecko ve všem. Když pak všemocná milost zničí „všecko, co se v pýše pozvedá“ proti němu, pak každá pohnutka a myšlenka, každé slovo a každý čin jsou „uvedeny do poddanství Krista“.

Amen.

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace