CIZÍ OHEŇ - 5.  Derek Prince, učitel národů? Historická a doktrinální analýza “Torontského požehnání” Kapitola V Derek Prince, učitel národů? Motto: “Potom, třetího dne znovu vstal [Kristus] jako ”druhý člověk.” Tak se stal hlavou zcela nového lidstva – immanuelovské rasy, rasy Boho – člověka, rasy,v níž je Boží a lidská přirozenost spojena v novém stvoření.”  Derek Prince, Extravagantní láska “… otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé." Genesis, třetí kapitola třetí, verš pátý Historická část Derek Prince je bezesporu jednou z nejvýraznějších osobností charismatického křesťanství. Přes jeho nesmírně literárně plodný život i velmi hluboké filosofické vzdělání, které by mu mohl závidět nejeden sofistikovaný učenec, byl, alespoň v USA, většinou ve stínu svých kolegů Charlese Simpsona nebo Boba Mumforda. V zahraničí, zvláště pak v Evropě a v České republice, byla situace opačná. Zatímco tito muži jsou zde prakticky neznámí, popularitu Princeho dnes předčí snad jen představitelé Torontského požehnání. Na počet přeložených titulů do češtiny by však Prince ztěží hledal konkurenci i ve světské literatuře. Období 1915 – 1940 Indie a Anglie Derek Prince se narodil v roce 1915 v aristokratické rodině v Indické Bangaloře v britské kolonii. Jeho otec byl důstojníkem britské armády a matka dcerou britského generála Roberta Edwarda Vaughana.1 Když mu bylo pět let, rozloučil se svým otcem, chůvou a kamarády, a se svojí matkou se vrátil do Anglie, k rodičům své matky do Sussexu. Protože byl jediným synem a jediným vnukem, očekávalo se, že nastoupí vojenskou kariéru, aby pokračoval ve vojenské rodové tradici. Vzdělání V devíti letech byl Prince poslán do internátní školy, kde byla u studentů rozvíjena nejen intelektuální, ale též i fyzická zdatnost. Pro svou inteligenci, tělesnou vyspělost a píli se mladý student stal jedním z premiantů třídy. Když dosáhl věku třinácti let, ředitel školy ho doporučil pro studium na prestižní Eton College, kam byl v roce 1929 vybrán jako jeden ze čtrnácti chlapců. Dveře k tomuto vzdělání se Princemu otevřely tím, že již v devíti letech začal studovat latinu, v deseti letech řečtinu a ve dvanácti již zvládal překlady z obou jazyků2. V roce 1934 odjíždí do Evropy, kde studuje historické památky a po svém návratu zahajuje studia na King´s College v Cambridge, kde v létech 1938 – 1940 působí již na Cambridge University jako “senior research student.”3 Princeho akademickou dráhu přerušila až II. světová válka. Období 1940 – 1957 Obrácení V roce 1941 prožil Prince zkušenost, kdy se mu na ubytovně v Yorkshiru, dle jeho slov, zjevil Ježíš Kristus. Bezprostředně poté je Prince povolán jako zdravotník k malé zdravotnické jednotce britských sil v severní Africe. Podle jeho vyjádření nebyl v blízkosti nikdo, kdo by mu mohl pastoračně či doktrinálně sloužit; byl odkázán pouze na Písmo, které si zamiloval, a v té době je pravidelně studoval.4 “V roce 1941… jsem prožil dramatické setkání s Bohem, které úplně změnilo můj život. Bylo to něco, co se zcela vymykalo mým dřívějším filozofickým teoriím a představám.5 “…v Británii [se mi] velmi dramatickým a mocným způsobem zjevil Ježíš Kristus. Tak jsem osobně poznal Boží moc. V poušti nebyl žádný sbor ani služebník, který by mi poskytl radu, a se kterým bych mohl mít obecenství. Zůstal jsem odkázán na dva základní velké dary, které Bůh dal každému věřícímu: na Bibli a na Ducha svatého.”6 Na základě tohoto setkání jsem dospěl ke dvěma závěrům, na nichž jsem od té doby nemusel nic měnit. Za prvé, že Ježíš Kristus je živý; za druhé, že Bible je pravdivá, závažná, moderní kniha.”7 Toto neobyčejně poutavé svědectví o zjevení Krista, je možná i jednou ze skutečností, proč mnozí křesťané berou pozdější Princeho přístup k teologii jako “nedenominační a nesektářský”8. Vždyť Prince byl bez společenství křesťanů sám v poušti severní Afriky “kde mu po tři roky byla pastorem a učitelem jeho Bible.”9 Svoji zkušenost však Prince rozvádí na jiném místě, kde sám přiznává, že lidský vliv na jeho obrácení i teologii byl přinejmenším stejně velký, jako u každého jiného věřícího. “Vyrostl jsem v Británii jako člen anglikánské církve, kde jsem nikdy nenašel Boha nebo spasení. Až náhodný kontakt s letničními mne přivedl ke spasení a křtu ve svatém Duchu. Reagoval jsem tak, že jsem dával anglikánské církvi za vinu, že mne tyto věci nenaučila. Zavrhl jsem anglikánství a díky tomu také všechny s ním spojené liturgické formy bohoslužeb, zatímco na druhé straně jsem letniční učení přijal s nekritickým nadšením. Předpokládal jsem, že protože letniční mají pravdu ve věci spasení a křtu v Duchu svatém, bude správné i všechno ostatní, co učí. Stal jsem se letničním fanatikem.”10 O mnoho let později nám Prince – když se snaží ospravedlnit hnutí Svatého smíchu - dává do své tajemné konverze nahlédnout podrobněji. Byla to zkušenost, která následovala poté, co se začal modlit dokud se něco nestane, a následně se setkal s neznámou osobou, kterou identifikoval jako bytost, se kterou se Jákob utkal v Peníelu. Nakonec prožil osobité manifestace. Necítil se přitom být nijak zvlášť hříšný, toužil po požehnání, skrze které pak došlo k jeho proměně. “V roce 1941 jsem byl členem zdravotnické jednotky Britské armády ubytované v hotelu… Asi o 9 měsíců dříve jsem začal číst Bibli od začátku do konce. Nedělal jsem to však z náboženských pohnutek. Považoval jsem Bibli za filozofický spis. Jako profesionální filozof jsem považoval za svou povinnost zjistit, co chce Bible člověku říci. S tímto záměrem jsem se dopracoval až ke knize Jób. Zde už to pro mě byl skutečně deprimující úkol. Když jsem byl konfrontován s Kristovými nároky, rozhodl jsem se jednou v noci, že se budu modlit “dokud se něco nestane.” Vůbec jsem nevěděl, co bych měl očekávat. Asi hodinu jsem se bezúspěšně snažil zformulovat nějakou souvislou modlitbu. Potom, kolem půlnoci, jsem si začal uvědomovat něčí přítomnost a zkušenost, že říkám nějaké neznámé osobě to, co Jákob řekl, když bojoval s andělem u Peníelu. “Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš” (2 M 32,26). Opakoval jsem ta slova několikrát za sebou s rostoucím důrazem. “Nepustím tě, nepustím tě.” Když jsem vyslovil ta poslední slova, opět jsem je začal opakovat: “víc a víc a víc…” V tom okamžiku na mě sestoupila neviditelná síla a já jsem zjistil, že ležím na zádech na podlaze, ruce mám ve vzduchu a stále opakuji “víc a víc a víc…” Po chvíli se má slova změnila v hluboký vzlykot, který vycházel z mého břicha a celé mé tělo se křečovitě chvělo. Můj život nebyl podnícen žádnou mou myšlenkou. Necítil jsem se být nijak zvlášť hříšný. Asi po půl hodině se můj vzlykot bez jakéhokoliv přičinění změnil ve smích. Ke smíchu jsem neměl o nic větší logický důvod, než před tím k pláči. Můj smích, stejně jako před tím pláč, vycházel z mého břicha. Nejprve byl jen tichý, ale postupně byl stále hlasitější a hlasitější. Měl jsem pocit, že jsem ponořen v moři smíchu, jehož ozvěna se odráží po celé místnosti…Matně jsem si pamatoval, že kdysi před lety v kostele jsme slyšel, že by se člověk neměl rouhat Duchu svatému. V rozporu se svým rozumem jsem věděl, že to, co ve mně je, je Duch svatý…Příští ráno jsem se probudil v tváří v tvář ohromující, ale objektivní zkušenosti. Byl jsem úplně jiný člověk. [tučné písmo není přidáno, je obsaženo v originále].11 Afrika Během svého pobytu v Africe Prince onemocněl kožní chorobou, která byla v těchto zeměpisných podmínkách neléčitelná, a proto byl po dobu jednoho roku hospitalizován v egyptské nemocnici. Zde se setkal s věřící ženou, která mu skrze dar jazyků a výklad řekla: “Vezmi v úvahu dílo Golgoty. Dokonalé dílo! Dokonalé v každém ohledu! Dokonalé v každém směru.”12 Tento příběh později Prince použil pro ilustraci doktríny, že uzdravení je součástí spasení.13 V jiném spisu je nám nabízen ještě jiný úhel pohledu. V nemocnici se Prince ve své Bibli dočetl, že slova Písma dodají zdraví celému jeho tělu (Př. 4,20 – 22), a proto se rozhodl “brát Písmo jako lidé berou léky: třikrát denně po jídle.”14 Později byl z nemocnice, dle svých slov, propuštěn jako kompletně uzdraven. “Bůh ke mně hovořil jako osoba v určité situaci. Ukazoval mi, jak přijmout uzdravení: měl jsem přijímat jeho slova jako lék a vyhýbat se všem normálním lékům. Poslechl jsem a byl jsem uzdraven.”15 Manželství Po třech letech v africké poušti byl Derek Prince povolán do Jeruzaléma, kde se setkal s Dánkou Lydií Christensonovou, která sloužila v dětském domově opuštěným dětem. V Jeruzalémě se Prince začal učit na Hebrejské univerzitě dva roky hebrejsky a v roce 1946 se s Lydií oženil, čímž se současně stal adoptivním otcem osmi dívek, z nichž šest bylo původu židovského, jedna arabského a jedna byla Angličanka.16 Izraelský pobyt jeho ženy Lydie výstižně popisuje kniha “Setkání v Jeruzalémě”, která nezištné, prosté a obětavé období Princeho ženy popisuje, a která Princemu, který byl autorem knihy, vydobyla kredit u křesťanské veřejnosti mnoha zemích světa. V závěru knihy Prince velmi jasně a zřetelně popisuje eschatologii, která je natolik fundamentální, nakolik jen tou dobou mohla být a je na hony vzdálena byť jen náznaku doktrín Pozdního deště, které se, žel, u Princeho, v době jeho pozdějšího spojení s Ern Baxterem, začaly projevovat. Manželství mezi Derekem a Lydií, ženou, která byla starší než on, vzniklo na základě proroctví v jazyce, které Prince během jedné vojenské hlídky obdržel a sám i vyložil. “Duch svatý mi dal čistou a mocnou promluvu v neznámém jazyce. Po krátké pauze, následoval výklad v angličtině. To Bůh ke mně promluvil skrze má ústa a řekl: “Spojil jsem vás společným jhem a stejnou postrojí.”17 Vznik státu Izrael Po svatbě se manželé Princovi již do Anglie nevrátili, zato prožili rušné chvíle, které provázely vznik státu Izrael, včetně obležení, hladu a války. Tak byli oba novomanželé svědky znovuobnovení státu Izrael, které biblicky rozpoznali jako naplnění dávných proroctví. Společně se proto v Jeruzalémě za tuto obnovu a vítězství Židů nad Araby, kteří nově ustavenému státu ihned vyhlásili válku, modlili a postili. Tyto zkušenosti Prince popisuje v knize “Modlitba a půst mění dějiny”, jejíž vydání posílilo Princeho vážnost. Prince byl svědkem něčeho, o čem se mnohým křesťanům ani nesnilo. Uveďme krátký výňatek z jeho knihy. “Když v Jeruzalémě naplno vypukly boje, náš dům byl necelého půl kilometru od frontové čáry, která se víceméně shodovala se západní zdí starého města. Během prvních šesti týdnů bojů jsme napočítali přibližně 150 okenních tabulek, které rozbila kulka. V té době trávila naše rodina většinu času ve velké prádelně v suterénu domu. Protože náš dům stál na důležitém strategickém místě, zabraly náš dvůr dobrovolné židovské obrané síly Haganah, z nichž se později zformovala oficiální izraelská armáda. Na dvoře postavili pozorovatelnu, které velel mladý muž Phinehas. Tak jsme se celkem dobře seznámili s několika mladými židovskými muži a ženami, kteří tvořili posádku pozorovatelny…”18 Modlitebník Prince je přesvědčen, že jeho přímluvy a později i modlitby jeho manželky hrají podstatnou roli ve formování dějin dvacátého století. Když sloužil v africké poušti a viděl demoralizované britské jednotky, modlil se, aby armáda dostala takové vůdce, skrze které by se Bůh oslavil. Na základě této modlitby byl nastávající generál W. H. E. “Strafer” Gott při cestě do Káhiry sestřelen a zahynul, a velení se ujal – dle Princeho - zbožný B. L. Montgomery. Prince o této skutečnosti později napsal: “Tato událost zjevně potvrzuje pravdu o vyvýšení, která je napsána v Žalmu 75,7-8. Britská vláda vybrala jako velitele generála Gotta, ale Bůh ho odstranil a místo něho vyvolil Montgomeryho, člověka, kterého vyvolil on sám. Bůh to udělal, aby oslavil své jméno a aby odpověděl na modlitbu, kterou mi již dříve dal z Ducha svatého. Touto intervencí Bůh také ochránil Palestinu, aby se nedostala do moci Axisových sil.”19 Modlitby manželů Princových též značnou mírou přispěly k ochraně právě vzniklého státu Izrael. “Boží záměr, dát Izraeli tuto zemi do trvalého vlastnictví, se tímto zázračným způsobem naplnil s daleko menšími ztrátami na lidských životech, než by tomu bylo za normálních okolností.”20 Později, během Stalinovy éry, přijal Prince i zodpovědnost za židy v Rusku. “Nějak jsem cítil, že mi Bůh svěřil zodpovědnost za židy v Rusku.”21 Když se doslechl, že Stalin chystá velkou čistku ruských židů, shromáždil modlitebníky z celé Británie, kteří se za situaci modlili jeden den v týdnu. Po dvou týdnech po jednom sborovém modlitebním shromáždění s půstem Stalin zemřel. “…během následujících dvou týdnů se stala jedna rozhodující událost, která změnila další běh ruských dějin: Zemřel Stalin.”22 Londýn V roce 1949 odchází Prince se svojí ženou a osmi adoptivními dcerami zpět do Londýna, kde do roku 1956 sloužil jako pastor malého letničního společenství. Převážnou část sboru tvořili lidé, kteří se obrátili na Princeho pouličních evangelizacích.23. Mezi ním a letniční denominací však začíná docházet k rozepřím ohledně démonologie. Pro klasické letniční bylo nepřijatelné, aby Prince vymítal z Duchem naplněných křesťanů démony. Po kontroverzích s hnutím Pozdního deště, kde se tato praxe začala praktikovat, byli letniční sbory k této nauce zvlášť citlivé, a v té době pro ně doktrinální hledisko bylo důležitější než výsledky. Prince však měl na vítězný život křesťana pohled odlišný a později své působení mezi letničními v Anglii zhodnotil: “Viděli jsme mnoho změněných lidských životů, ale pouze do určitého bodu. Bylo zde mnoho lidí, kterým jsme ve skutečnosti nemohli pomoci. Letniční v těchto dnech věřili, že když jste pokřtěni ve vodě a pokřtěni Duchem svatým, vaše problémy skončily. Ale, bohužel, nebyla to pravda. Dokud jsem po létech nevstoupil do služby vysvobozování, nebyl jsem schopen pomoci křesťanům žít plně vítězným životem.”24 Období 1957 – 1963 Znovu v Africe V roce 1957 Prince opouští svůj sbor a odjíždí do východní Afriky, kde v Keni vede školu pro učitele. Zde také zakládá školu střední25.V Africe také, v roce 1958 u jezera Victoria, obdržel zvláštní zjevení. “Otevřel jsem Nový Zákon náhodně na Matouš 24:12 “A toto evangelium o království bude kázáno po celém světě na svědectví všem národům, a teprve potom přijde konec.” Zdálo se, že ta slova byla napsána napříč nebesy. Tehdy mi Bůh řekl: “To je priorita číslo jedna pro můj lid v tomto čase.” Odpověděl jsem, “Zavázal jsem se ke vzdělávací činnosti, kterou nyní konám, ale až ´vyorám brázdu´ vezmeš prosím můj život a zapojíš do svých priorit?” 26 Tato modlitba byla, dle Prince, vyslyšena za dvacet let založením jeho rozhlasového programu. Období 1963 - 1983 V USA V roce 1963 se rodina Princových stěhuje do USA, kde se Derek Prince postupně stává pastorem v Minneapolis, Seattlu a Chicagu a nakonec se stává jedním z mluvčích Charismatické obnovy. Právě v Seattle, kde Prince vedl malé společenství, byl “konfrontován s démonickými manifestacemi přímo před kazatelnou”27 a tato konfrontace iniciovala jeho “službu osvobozování.”28 Ale ani zde, v zemi neomezených možností, nebyli zatím letniční k  vymítání démonů z křesťanů nikterak otevřeni. Proto praxe, která je dnes např. mezi letničními v Argentině zcela běžná, vedla dle Princeho k “veřejné kritice” jeho učení. Ten proto začal hledat půvab v anglikánské církvi. “Později, když mne Bůh uvedl do veřejné služby osvobozování a vymítání démonů, moji letniční spoluvěřící se postavili proti mně a veřejně mne napadali. To mi otevřelo oči pro dříve nepoznané omyly a rozpory mezi letničními a začal jsem je kritizovat. V téže době jsem uviděl pravdu a krásu v mé anglikánské minulosti, kterou jsem dříve vlivem přemrštěné reakce nevnímal.” 29 Princeho služba “osvobozování”, což v praxi znamená “vymítání démonů z křesťanů, či celých skupin věřících”, tak byla na světě, avšak zatím hledala doktrinální opodstatnění. Dostalo se jí ho v publikaci “Jak rozeznat a vyhnat démony” a mnohem později v knize “Požehnání nebo kletba, vyber si.” Učitel národů V roce 1967 je Prince pozván na Nový Zéland a jeho služba získává “nový rozměr”30 Rok 1967 proto může být nazván obdobím nadnárodní Princeho služby. Jeho autorita nad knížactvy “tohoto světa” doslova osvobozuje celé národy a později, nechtějme přehánět, snad i světadíly. Životopisec z “Derek Prince Ministries” uvádí: “Poprvé [Prince] viděl, jak jeho služba ovlivňuje celý národ. Tam, v ”nejzazších končinách země”, vstoupil do mezinárodní služby, která ho nyní přivádí do mnoha států. Jeho přístup je nedenominační a nesektářský. Přináší prorocký vhled zároveň se systematickým biblickým učením. Odezva křesťanů na jeho učení o přímluvě a duchovním boji způsobila dramatické změny v politické situaci tak rozdílných zemí, jako je Jamajka v karibské oblasti, Jižní Afrika a Severní Irsko.”31 Je-li tomu skutečně tak, jak uvádí Princeho oficiální životopis, a jeho vyučování národů a oblastí dosáhlo takovýchto rozměrů, pak současný pohled na politickou situaci oblastí Karibiku, Jižní Afriky a severního Irska nám s odstupem času dává k posouzení vlivu Princeho vyučování dobrou příležitost. Charismatické hnutí Počátkem sedmdesátých let propuká v USA vlna probuzení, která je spojena s projevy charismat, se kterými jsme se mohli počátkem století setkat v letničním hnutí. Tato vlna je známa jako tzv. “druhá vlna Ducha svatého”, která dala vzniknout charismatickému hnutí. Dochází však i k tomu, že v ní hledají své místo osoby, jejichž jména účinkovala v poválečném hnutí Pozdního deště, na něž byla uvalena “letniční klatba”, a kteří byli nuceni přejít počátkem šedesátých letech do “duchovní ilegality”. Někteří z nich, jako např. Ern Baxter nebo později Kenneth Hagin a další, se dokonce staví do čela hnutí. Jejich současný špičkový teolog a obhájce Richard Riss ve své knize “Pozdní déšť” konstatuje: “Bylo by nemožné změřit rozsah jejich vlivu [učitelů Pozdního deště], ačkoliv se zdá, že rozšířené podzemní hnutí rozvinuté v Charismatické obnově, soustřeďuje jednotlivce angažované v pravdách o "posledním čase", které povstaly během probuzení Pozdního deště.”32 Bylo by však chybou říci, že charismatické hnutí je pouze obrozeným hnutím Pozdního deště. Vzniklo např. velké probuzení v hnutí Hippies, které tvořily komunity “Jesus people” a nemalou měrou se o charismatické obživení stávajícího křesťanství postarala i služba vynikajícího letničního pastora a evangelisty Davida Wilkersona, jehož kniha “Dýka a kříž”, poprvé vydaná v roce 1964, rozšířila letniční zkušenost mezi etablované denominace. Oficiálně je pak za otce charismatického hnutí považován Dennis Bennet, episkopální farář z Kalifornie, který svoji zkušenost křtu v Duchu svatém zveřejnil v roce 1960. Mezi další, v dobrém slova smyslu velikány, patří Larry Christenson, americký luterán a teolog. Letniční teologové se shodují v tom, že charismatické hnutí je Boží iniciativou. Jako problematické avšak vidí jeho směřování. I velký letniční kritik John Stetz přiznává charismatikům počáteční Boží iniciativu. “Věřím, že to byl Bůh, který v posledních dnech vypůsobil hnutí charismatické obnovy. Satanovi se to nelíbí a dělá vše proto, aby je zničil. Jedním z jeho způsobů je vysílat falešné učitele přímo do jeho středu. Přicházejí jako mužové obdarovaní zázračnými znameními a přesvědčivým vyučováním. Jejich příjemné vystupování jim pomáhá, aby je křesťané přijímali jako anděly nového světla.”33 Letniční se tedy s určitými výhradami dívají na některá učení, odporující jejich chápání učení a praxe, ale jejich kladný postoj se dá shrnout citátem Jakoba Zopfiho, prezidenta Letničního evropského výboru, který odpovídá na řečnickou otázku: “”Bludy v církevních kruzích, kde je možno konstatovat charismatické probuzení, nemohou být tak hrozné. Jak by jinak mohl Duch svatý tak mocně působit?” Omyl! Bůh nekřtí bludy, ani církve ani systémy, nýbrž hladová srdce!”34 Pastýřsko-učednické hnutí Počátkem sedmdesátých let se charismatici, kteří neměli stejné kořeny a v zájmu zachováni jednoty proto dávali svoji tradici a učení stranou, začali sloužit na otevřené platformě. Pro stoupence Pozdního deště to byla příležitost, která by se už nemusela opakovat, a tito ji využili tak dokonalým způsobem, že koncem století, jak bude dokumentováno v dalších kapitolách této knihy, způsobili, že charismatické hnutí připomíná situaci pozdě deštné Ameriky let čtyřicátých. V této době vzniká i první charismatická denominace (její zakladatelé by se jistě denominačního označení zhrozili), později známá jako Pastýřské hnutí. Derek Prince, který se postavil mezi její vůdce, o tom napsal: “V roce 1970 ve Fort Lauderdale mě Bůh svrchovaně a nadpřirozeně “spojil” s malou skupinkou Božích služebníků z různých církví. Nikdo z nás netušil, co jsme vlastně prožili, a nechápali jsme, co pro nás Bůh připravil.”35 Pevné jádro hnutí se však vytvořilo již v roce 1969 na Floridě, a tvořili ji nezávislí cestující učitelé jako Charles Simpson, Bob Mumford a Don Basham. “Když jsme se postavili do modliteb, všichni jsme poznali, že nás Bůh spojil pro speciální účel a zvláštní cíl. Následně jsme učinili závazek pokrýt jeden druhého v modlitbách a podrobit naše osobní životy jeden druhému ke zkoumání a k vzájemné poradě před jakýmkoliv osobním rozhodnutím.”36 Toto speciální spojení bylo spíše účelové a jak píše Prince jinde, pomáhalo jednotlivým učitelům přežít. “V pravý čas jsme čelili zodpovědnosti a byli vystaveni tlaku, ve kterém bychom samostatně nemohli obstát. Tak toto Bohem ustanovené spojení pro nás znamenalo projití namísto zmaření.”37 Tento tlak “ke zmaření”, který zde Prince popisuje, patrně nebyl nikterak katastrofální, neboť, dle McConnella, k veřejné kritice hnutí došlo až tehdy, když byly některé excesy neudržitelné. K hnutí se v této době připojuje i dobře známý Ern Baxter, bývalý Branhamův tajemník a bývalý šéf George Warnocka. Připojením Baxtera ke čtveřici učitelů se těchto pět osob stalo “vůdci učednického hnutí, orientovaného původně na Spojené státy.”38 Tiskovým orgánem tohoto hnutí byl časopis s příznačným názvem “New Wine.” Toto zpočátku náhodné, ale “nadpřirozené” spojení, záhy sjednotilo velkou část charismatického hnutí nejen v USA, ale později i po celém světě, a zároveň zahájilo nekonečnou řadu potíží, přehmatů a tragédií, které má charismatické hnutí snad po celém světě takřka ve svém rodném listu. Podstata hnutí Této jednotě se charismatici netěšili dlouho a cena za ni byla opravdu vysoká. Hnutí získalo dle DPM (Derek Prince Ministries) strukturu “učednické pyramidy”39 a princip vzájemné vydanosti, včetně nemožnosti činit jakékoliv osobní rozhodnutí bez konzultace s duchovní autoritou, již nebylo vyžadováno jen na rovině horizontální, ale též na rovině vertikální. To znamená, že mladí charismatici, kteří v té době k Pastýřskému hnutí konvertovali, byli začleňování do tzv. “skupinek” (home churches) po deseti až dvanácti lidech. Každá z těchto skupinek měla svého vedoucího, který byl zase podřízen vedoucím skupinek. Nad nimi stáli další, a nade vším dominovalo pět vůdců se společnou vizí. O doktrinální podstatě bude pojednáno v druhé části této kapitoly. V době největší slávy byla situace popsána takto: “Počátkem sedmdesátých let začal Derek Prince cítit, že ho Bůh povolává do nové služby, aby investoval svůj čas do služby dalších lidí, potencionálních vedoucích. Poznal, že ačkoliv přinášel duchovní pravdy tisícům, nevěnoval se nikdy vážně reprodukci svojí služby v ostatních podle biblického vzoru. Shledal, že ho Duch svatý vede do nových, hlubokých a plodných vztahů s mladšími, kteří právě dělají první kroky v křesťanské službě. Pro jejich výchovu našel vzor ve způsobu, jak Ježíš vychovával svoje učedníky. Ježíš si vybral určité lidi, aby s ním pracovali a učili se z Jeho skutků a slov. "Derek Prince začal podle tohoto vzoru sám sebe -svoje zkušenosti a poznání- "investovat" do druhých, a tak násobit svoji službu.”"40 Na základě závazku pětice učitelů Prince poznal, že i jeho revoluční démonologie musí být podřízena všem jejím členům, a proto jim své učení i praxi předložil. Ti však na službě neshledali nic závadného, a když byl Prince letničními “veřejně napaden”, stáli při něm, “často za cenu své vlastní reputace.”41 Seattle 1971 V hnutí však existovalo mnoho nesrovnalostí, které vyplouvaly napovrch, a tak byl v červnu 1971 svolán do Seattle (Washington) první celoamerický charismatický koncil, kterého se účastnila špička tehdejšího charismatického hnutí, a který měl urovnávat spory okolo Pastýřského hnutí. Mezi muže zvučných jmen patřili: Derek Prince, Don Basham, Bob Mumford, Charles Simpson, Larry Christenson, Ralph Wilkerson (neplést s Davidem Wilkersonem), Denis Bennet, velký ekumenista David DuPlessis (vyloučen z Assemblies of God od roku 1962) a “mnoho jiných charismatických učitelů známých po celé zemi.”42 O náplni konference a původu doktrín si můžeme učinit vlastní úsudek z citátu z Princeho knihy: “Setkání trvalo asi pět dnů. Každé dopoledne a většinou odpoledne jsme byli shromážděni ve společenství. Byl to doopravdy zážitek. Jeden a půl dne jsme strávili hovorem o démonech...”43 Carlos Otiz V roce 1972 přijíždí z Argentiny do Fort Lauderdale, sídla tehdejšího Pastýřského hnutí, Carlos Otiz, který zde prezentoval učení čínského křesťana Watchmana Nee “církev v místě”, jehož principem je přesvědčení, že v každém městě má být pouze jediný sbor a nikoliv několik sborů různých denominací. Pro zajímavost - stejná myšlenka se vyskytla v hnutí Pozdního deště. Otiz byl také přesvědčen, že by učedníkům mělo být říkáno velmi detailně, co mají činit, např. koho mají zvát na oběd.44 Když se Otiz na Floridě vyučil a sám byl zdrojem inspirace, odjel na své “křížové výpravy”, kde křesťany v jiných zemích vyučoval “modernímu” pojetí církve. V Argentině je mezi další stoupence učednického hnutí řazen např. Juane Ortega.45 Kritika vnější Americké křesťanství bylo vždy k novým věcem tolerantní a sneslo opravdu mnoho. V 19. století přežilo revoluci adventistů, mormonů, jehovistů a přežilo i vlnu Onennes a Pozdního deště v poválečných obdobích 20. století. Jen tak ho tedy něco nevyvedlo z míry. Když však již pomyslný tlak páry v ekumenickém kotli dostoupil vrcholu, nebývalo snadné explozi zastavit. V těchto letech začíná již křesťanská veřejnost nabývat na ostražitosti a hnutí je kritizováno jako celek. Některé formulace byly obzvlášť šťavnaté, nicméně jejich výstižnost nikterak nepřesahovala skutečnou realitu, kterou, po několika letech, doznal i sám Prince. Jednalo se zejm o práce, jejichž autorem byl Bob Buees, který v knize “Učednictví, pro a proti” v roce 1974, uvedl: “Juan Carlos Otiz přijel z Argentiny do Ameriky a nyní cestuje po různých částech světa, kde rozšiřuje své pojetí učednictví... V novo-učednických skupinách je absolutní podrobení se pastýři. Každý je podroben v regimentu (vojenského typu) autoritativnímu řetězu příkazů. Někdo je po celý čas mezi Bohem a vámi.”46 Tato kniha v podstatě navazuje na Bueesovu práci ze stejného roku, kde autor praví: “Někteří pastoři a starší se postavili k stádu jako malí Hitlerové... Někteří jdou dokonce tak daleko, že vyžadují podřízení sobě více než podřízení Pánu…”47 Celá krize vrcholí otevřeným dopisem letničního tele-evangelisty Pata Robertsona Mumfordovi ze dne 27. června 1975, a učitelé hnutí již nemohou nečinně přihlížet v naději, že bouře přejde. Robertson, dnes již stoupenec doktríny “Království nyní”, v dopise zmiňuje jednotlivce, kteří jsou podrobeni pastýřům, místo aby byli odpovědnými členy církve. Uvedl ty, kteří nemají co říci o Ježíši, ale zato mluví o tom, jak se podrobit vůli pastýřů. Robertson vzpomenul sekretářku “Christian Broadcasting Network”, která nedokázala napsat ani osobní dopis bez meziměstského hovoru se svým pastýřem. Pokračoval o movitých křesťanech, kteří jsou svému pastýři nuceni odhalit důvěrné detaily svého rodinného života a financí a zmiňoval jedince, který byl varován, že může minout Boží království a být tělesně, duchovně a finančně zruinován, jestliže se nepodrobí autoritě pastýře. Závěrem dopisu Robertson uvedl, že hnutí člověku v podstatě říká, že: “když k němu mluví Bůh a on ví, že mluvil Bůh, ale jeho pastýř mu řekne, aby učinil opak, měl by poslechnout pastýře.”48 Kritika vnitřní Bylo jasné, že rámec kontroverzí zdaleka přesahuje hranice nezávislého charismatického hnutí. Charismatici, stejně jako stoupenci hnutí Pozdního deště - jak bude vysvětleno v doktrinální části - denominační uspořádání odmítali. Představa, že lidé z denominací mají více svobody než členové jejich uskupení a dokonce je tito ještě kritizují, způsobila, že Pastýřské hnutí začalo být ostře kritizováno mezi samotnými charismatiky. Ducha doby počátkem roku 1976 výstižně popsal R. T. Hitt: “Jednota charismatického hnutí v Duchu je těžce napjata nesouhlasem s podstatou metod učednictví praktikovaným mezi Bobem Mumfordem z Christian Growth Ministry, Fourth Lauderdale, Florida a paletou charismatických VIP... Mumford je nabuzen konstrukcí tuze rigidních, denominaci podobných hierarchií "pastýřů", jejichž dozorčí duchovní autorita je nazvána hrozbou... samotnému mezidenominačnímu charakteru charismatického hnutí. Mumford odmítá touhu po nové denominaci, ale jeho oponenti dosud neměli uši k slyšení.”49 Hitt zde naznačil ještě jinou ošidnost, ze které se charismatické hnutí nikdy nepoučilo, a která se stala terčem kritiky po celém světě. Charismatici totiž nikdy oficiálně nezaložili denominace, avšak – zvlášť v Pastýřském hnutí – podrobovali charismatické členy stávajících církví autoritě vlastní, a to dokonce takové, že se z jejich následků, pokud se z ní tito vymanili, museli ještě dlouho zotavovat. Oklahoma 1976 Ve snaze urovnat vzedmutou vlnu konfrontací zejm. ve vlastních řadách, svolali čelní charismatici již po Seattle pátý charismatiko-ekumenický koncil, který měl za úkol urovnat spory ohledně Pastýřského hnutí. Psal se rok 1976 a místem koncilu byla Oklahoma. Ačkoliv mohl se souhlasem Dereka Prince ještě v roce 1991 v časopise Život víry vyjít článek, kde byl princip hnutí kladně popsán v celosvětovém měřítku50 a Mumford tvrdí: “Věřím těmto principům pevně, jako kdykoliv před tím a v současné době v jejich ovoci chodím.”51 (1988), o Simpsonovi, který se principu nikdy nevzdal52 ani nemluvě, vytvořili představitelé Pastýřského hnutí v Oklahomě přeci jen jakýsi dokument. “Uvědomujeme si kontroverze a problémy, které vzešly mezi křesťany v různých místech jako výsledek našeho vyučování ve vztahu k předmětům jako jsou poddanosti, autorita, učednictví a pastýřství. Hluboce litujeme těchto problémů a, nakolik jsou způsobeny chybou z naší strany, prosíme za odpuštění naše věřící stoupence, proti kterým jsme se provinili. Uvědomujeme si, že naše učení, ačkoliv věříme, že je v podstatě zdravé, bylo na mnoha místech zneužito, či s ním bylo nezrale naloženo; a to způsobilo problémy ve službě našim bratrům. Hluboce tohoto litujeme a prosíme za odpuštění. Pokud to bude v našich silách, budeme se co nejlépe snažit napravit tyto situace a obnovit zničené vztahy. [Podepsáni] Don Basham, Em Baxter, Bob Mumford, John Poole, Derek Prince, a Charles Simpson.”53 Jelikož nikdo z vedení hnutí, včetně Prince, neuznal, že by v základu mohla být chybná doktrinální podstata a jelikož kritika ostatních charismatiků byla mnohdy silnější než Princem dokola zdůrazňovaná kritika z letničních kruhů, jako nejjednodušší řešení se zde nabízelo kritiku eliminovat. Odmítá-li císař uznat, že je nahý, je nutné na tuto nahotu přestat upozorňovat. Ostatní přítomní proto na tomto koncilu podepsali prohlášení, “nevyjadřovat veřejně žádnou kritiku ani stížnost proti spoluslužebníkovi” v oblasti “etiky a nauky”, dokud se nejprve nesnažili o sblížení v soukromí, pak se dvěma dalšími spoluslužebníky a nakonec před širší skupinou služebníků.54 …Tento postup rovněž vycházel z jejich výkladu Matouše 18,15-18 a ztělesňoval přetrvávající étos charismatické obnovy.”55 Vyřazení pojistného ventilu, ke kterému tímto prohlášením v charismatické obnově došlo, v budoucnu spolehlivě mnohokrát způsobilo explozi, až Pastýřské hnutí v takto otevřené formě znemožnilo. Avšak vymazat je ze seznamu eklesiologických experimentů se nepodařilo a hnutí v různých obměnách pokračovalo. Smrt Lydie a nová svatba V roce 1975, během bojů a kontroverzí okolo Pastýřského hnutí, umírá Lydie Princová. Její vliv byl v životě jejího muže nesporný. Dle Princových životopisců byla starší a zkušenější než Prince, modlila se za svého muže během kázání a účastnila se na manželově službě vysvobozování. Po její smrti se Prince modlil, zda má zůstat sám, či zda je Boží vůlí, aby se znovu oženil. V roce 1977, při své návštěvě Jeruzaléma, uslyšel Prince o jedné americké ženě, Ruth Bakerové, která si poranila záda a nebyla schopna pracovat. Derek Prince však měl “speciální dar víry, pro uzdravování nemocí zad.”56 který prezentoval i v České republice a spočíval mimo jiné v domněnce, že většina nemocí zad má příčinu v nestejně dlouhých dolních končetinách, které je třeba prodloužit. Ruth Bakerová však uzdravena nebyla. Po svém návratu z Jeruzaléma měl Prince vidění, z kterého rozpoznal, že se má vrátit do Jeruzaléma a s touto ženou se oženit. Po konzultaci s pěticí učitelů a jejich svolením se v říjnu roku 1978 konala svatba . V roce 1979 začíná prince komentovat světové politické dění a jeho názory začínají systematicky vycházet ve dvouměsíčních intervalech “UPDATE” a v roce 1982 začíná své výklady šířit na videokazetách. Zhruba od této doby se odvíjí sklony mnohých charismatiků k hyperduchovnímu výkladu politického dění. Kansas City 1977 Do napjaté atmosféry okolo Pastýřského hnutí přichází první generální charismatická konference. Není to však v protestantské historii poprvé, kdy se dává učení stranou, aby křesťané mohli sdílet jednotu. Je to snad prvně, kdy cílem není „zjevně“ nějaká politická ambice, nýbrž duchovní zkušenost. Na této konferenci bylo přihlášeno celkem 500 000 křesťanů ze všech možných církví z celého světa. Překvapující je zde i účast římských katolíků. Z Assemblies of God zde byli superintendent AoG Thomas Zimmerman a pozdější superintendent Thomas Trask, který byl dokonce jedním z řečníků konference a nechyběl ani ekumenista „par excellence“ David DuPlessis, vyloučený letniční, který byl v roce 1980 právě Zimmermanem rehabilitován. Přítomen byl i uzdravovatel Benny Hinn. Na této konferenci poprvé zaznělo, že by se měly zbořit bariéry mezi protestanty a katolíky, což by do této chvíle bylo považováno – ze strany protestantů, samozřejmě – za nepřijatelné. Podle Vinsona Synana, představitele konzervativních Letničních církví svatosti, zde zaznělo, že: „Duch svatý chce zbořit zdi mezi protestanty a katolíky“57, a dokonce bylo oficiálně přijato proroctví, kde bylo v božím jménu řečeno: „truchlím a pláču, protože Tělo mého Syna je rozbito.“58 Přibližně od této chvíle se celým charismatickým hnutím jako červená nit táhne doktrína, kterou na konferenci vyslovil Jack Hayford, pastor „Church on the Way“, že „ekumenické vztahy mohou formovat a tavit ideologie.“59 Doktríny Pastýřského hnutí v tomto navazování vztahů s katolickou církví sehrály obzvláště aktivní úlohu a zasloužily se i o to, že katolická charismatická obnova v té době mohla pastýřsko-učednické principy aplikovat do své struktury. Katolické spojení Námluvy s katolíky však nezačaly až v roce 1977, nýbrž o deset let dříve, kdy katolická církev v období okolo II. vatikánského koncilu aplikovala “pastýřské principy” do rozjíždějící se charismatické obnovy a její časopis “New Covenant” otiskoval celé pasáže z časopisu “New Wine.”60 V roce 1978 se pět katolických společenství: Work of Christ (East lansing), People of Praise (South Bend, India), Servants of the Light (Mineapolis, Minesota), Lamb of God (Timonium, Maryland) a Word of God (Ann Arbor, Michigan), ze kterého pochází pozdější zakladatel Promise Keepers Bill McCartney, sloučilo do katolické, pastýřsko-učednické sítě. Tři nezávislí badatelé: James Hitch*****, Margaret Poloma a Bruce Baron dokazují, že katolická charismatická síť postupně prošla stejnými excesy a tragédiemi, jako charismaticko-protestantské Pastýřské hnutí.61 Období 1983 – 1992 Odchod z Pastýřského hnutí Doutnák sebezničujícího mechanismu Pastýřského hnutí s vyřazením zpětné vazby, tj. nemožnosti veřejné kritiky od běžných členů hnutí pomalu dohořel a v roce 1983 nastala exploze. Prince přestává podepisovat prohlášení, že učení je zneužito a přestává je polovičatě omlouvat. Rozdělení, rozbitá manželství, stovky lidí odpadávající od víry již nebylo možné na základě principu “drž jazyk za zuby” přehlížet. Tato katastrofa byla natolik viditelná, že již nešla dále držet pod pokličkou a přemosťovat polovičatými prohlášeními, které říkaly stále totéž. Muselo to být opravdu hrozné, když sám Prince, který stejně nikdy nebezpečí svých doktrín nebyl ochoten v plné míře přiznat, konstatoval: “Naše skutky a rozhodnutí již nepramenily z Ducha svatého, ale byly založeny na pečlivě vypracovaném systému pravidel a konceptů… většinou jsme spoléhali na vlastní metody a plány. Začaly se rozpadat osobní vztahy; sbory se rozdělily a rozprchly; zaslíbená služba byla ukrácena nebo se jinak odklonila od Božího záměru; kdysi nadšení křesťané byli ubiti zklamáním a rozčarováním. Mnozí opustili víru. Kdybychom to měli nějak nazvat, museli bychom tomu dát jméno ”Í-kábód”, což znamená: ”Je po slávě.”62 Pro další službu Dereka Prince proto jediným východiskem bylo hnutí opustit. “Věřím, že jsme se provinili jako galatští. Začali jsme Duchem, avšak rychle jsme skončili tělem. Ve světle zmíněného uznávám a lituji této své chyby. Je mi hluboce líto škody, která byla způsobena tělu Kristovu a v životech nadějných mladých mužů a žen."63 Hnutí však nezemřelo a zhruba do poloviny osmdesátých let svazovalo křesťany různých tradic duchovními smlouvami, než se soukolí definitivně zavařilo a pyramida se rozpadla. Dodnes je však počátek hnutí považován za dílo Ducha svatého. Hnutí Víry Vedle Pastýřského ohnutí začalo v té době vyrůstat další nové hnutí. Uzdravovatel vírou Kenneth Hagin se připravoval na svůj strmý vzestup, aby – až pastýři vyjdou z módy - zaujal čelnou pozici jako stálice na charismatickém nebi. V roce 1973, v období velké slávy Pastýřů, měl zatím 17 pracovníků na stálý úvazek. Později, když se Hagin začal vzmáhat, narůstá mezi hnutím Víry a Pastýřským hnutím napětí a dochází k “přestřelkám.” V letech 1983 a 1984 dochází ze strany učitelů Pastýřského hnutí k poslednímu zoufalému pokusu o oživení v agónii se zmítající pyramidy. Zbylá čtveřice vyhlašuje příměří táboru rostoucímu okolo Haginova hnutí Víry. Zároveň je tato snaha o smíření chápána jako pokus o zachování jednoty charismatického hnutí, které si neustále klade za úkol dosažení jednoty “Těla Kristova” (viz Kansas 1977), avšak mívá často problémy udržet jednotu ve vlastních řadách. Charismatici sice většinou byli jednotní v pohledu na své typické doktríny, jako je jejich démonologie, uzdravování vírou, probuzení poslední doby aj., avšak v pohledu na jiné věci, jako je křest novorozenců64 nebo znovuzrození65 panuje dodnes mezi mnoha stoupenci hnutí svoboda, či nejednota. Síť V červenci 1983 vzniká na popud některých osobností jako Charlese Greena, Emanuela Cannistraciho a Johna Gimeneze “Síť křesťanských organizací (Network of Christian Ministries, NCM), jejíž cílem je být “hlasem pro tuto generaci mnoha proudů, kterými vane Bůh, a aby sloužila k výměně názorů, prostředků a informací životně potřebných pro dnešní církev…”66 Mezi úkoly sítě mají patřit cíle, jejichž samotný výčet už může bystrému čtenáři leccos napovědět. “Vést k evangelizaci světa, reformaci společnosti pod panstvím Ježíše Krista, k obnově církve k jednotě, moci a slávě, k plnému uvolnění služebností přebývajících v Těle – Církvi, k tomu, aby každý věřící dospěl do plné postavy věku Kristova a k praktickému prokazování Kristovy lásky v celé Církvi ve všech jejích vztazích po celém světě.”67 Denver 1985 První veřejné fórum Sítě se konalo v Denveru a mělo za cíl demonstrovat jednotu charismatického hnutí. Vedle Mumforda se Simpsonem zde byl i korunní princ hnutí Víry Kenneth Copeland a tito muži společně provolali, že učení “Pastýřského hnutí a hnutí Víry je platná a důležitá součást mnohostraného zjevení, které bylo dáno nezávislému charismatickému hnutí."68 Copeland doslova řekl: “Zatímco já jsem učil principům prosperity, Charles Simpson, Bob Mumford, Don Basham a Ern Baxter uchopili význam Božích smluv.”69 Simpson, tedy jeden z těch, které Bůh údajně spojil s Princem, k tomu poznamenal: “Vždycky jsem věřil, že tito mužové [učitelé Víry] mají něco, co církev potřebuje slyšet, a jsem pohnut otevřeností, kterou u mnohých vidíme. Ken [Copeland] například udělal několik smělých a odvážných kroků, aby se ztotožnil s námi a jinými vůdci. Tím získal můj obdiv.”70 Aby vůdci hnutí předešli další možnosti vzájemné veřejné kritiky, zavázali se, že své nauky nebudou vzájemně kritizovat. Tak vlastně navázali na charismatickou tradici, která začala již v roce 1971 v Seattlu, a která se snažila urovnávat spory okolo Pastýřského hnutí a na setkání v Oklahoma City v roce 1976. Nyní, v Denveru, vůdci podepsali tzv. “Etický kodex sítě”, který je pro všechny členy závazný, a který přísně zakazuje veřejnou kritiku a svým členům přikazuje: “Respektovat doktrinální rozdíly. Zachovávat a podporovat mezi vůdci v Síti ducha ochoty a připravenosti nechat se vzájemně poučovat. Mluvit o jiných služebnících... jen způsobem, který vzdělává. Respektovat při setkání s bratrem či sestrou, kteří tuto etiku porušují, postupy, které přikazuje Písmo"71 Tedy na první pohled nic špatného, avšak McConnell dále popisuje, co to prakticky znamená v případě, chce-li někdo korigovat bludné učení vůdce: “Podle Sítě biblický postup k nápravě doktrinálních a etických přestupků především vyžaduje, aby provinivší se strana byla v soukromí konfrontována se svými žalobci. Tento postup je hlavně založen na Mt 18, 15-18"72 Takto verš, který popisuje hřích proti bratru, který měl zůstat mezi čtyřma očima, byl dán na stejnou úroveň s kritikou bludných učení, která se tak rovněž měla odehrát v skrytu, ačkoliv bludné učení bylo šířeno veřejně. Nikdo není doma prorokem Služba Dereka Prince - který se těchto aktivit v Pastýřském hnutí již neúčastnil - byla v USA již zkompromitována, což ovšem neplatilo v zahraničí a už vůbec ne v České republice. Avšak přichází další domácí úder. Někteří křesťané, na které se pravidla Sítě nevtahovala, nepřestávali “veřejně kritizovat” a evangelista Duncan Leighton, který následoval tým Dereka Prince v Zambii, kde bylo hlášeno “tisíce zázraků uzdravení” uvedl, že tato uzdravení nebyla trvalá. “Nenarazil jsem na jediný případ nepochybného uzdravení, potvrzeného lékařskou prohlídkou před a po uzdravení”, uvádí Leighton.73 Ať už je Leightovo vyjádření zpochybnitelné, či nikoliv, kontroverzemi zmítané Princeho službě to rozhodně na krédu nepřidalo. Popularita neúnavného spisovatele šedne a “prodej knih a audiozáznamů v USA klesá.”74 Jako v mnoha vypjatých Princeho životních situacích opět přichází na řadu proroctví a Ruth Princová přináší slovo, skrze které se má Derek Prince přestávat orientovat na americký trh a své neprodejné zásoby “darovat zdarma národům a misionářům ve třetím světě a za železnou opnou.”75 Prince tedy kontaktoval svých třiadvacet spřátelených vůdců v těchto národech, a tito se stali kanály Princeho literatury do svých zemí. Jak se později ukázalo, byl to vynikající strategický tah, který záhy učinil z krachující Princeho služby doslova apoštolský úřad pro některé skupiny věřících právě v těchto národech. Princeho intelektuální profil, spojený s prestižním vzděláním pak už vykonal své. Jeho populární sedmidílná série knih “Základy” doslova zaplavila komunistické země (Albánie, Bulharsko, Čína, Chorvatsko, Česká republika, Německo, Maďarsko, Mongolsko, Polsko, Rusko ad.)76 ve kterých neanglicky mluvící křesťané, izolovaní za železnou oponou, neměli většinou o Princeho excesech ani zdání, a ti co měli, neměli zájem na tom je zveřejňovat, neboť na jeho službě získávali vlastní kredit. To, co Princemu již neprocházelo v USA, vítají jiní v komunistických zemích Evropy. Prodlužují se nohy, vymítají mocnosti a vzniká nadnárodní, pastýřsko-učednický princip. DPM roky úspěšného období 1984 – 1988 hodnotí slovy: “V roce 1984 tato služba pokročila dále a Derek Prince zahájil svůj GLOBAL OUTREACH Leaders Program. Jeho vyučování jsou bezplatně k dispozici křesťanským vedoucím v národech, které jsou politicky a ekonomicky znevýhodněny – především ve třetím světě. V roce 1988 byly tyto materiály k dispozici téměř 1400 vedoucím ve více než 100 zemích na všech kontinentech. Derek Prince to vidí jako vkládání "nástrojů do rukou” těm, kterým Bůh svěřil důvěru být dělníky na velké celosvětové žni poslední doby. Dvě hlavní oblasti služby, ve kterých vychovával ostatní, jsou uzdravování a osvobozování od zlých duchů. Obě tyto služby se rovynuly během šedesátých let…”77 Derek Prince Ministries Od roku 1983 se Princemu pozvolna začíná dařit i v jiných zemích. Je založena Derek Prince Ministries v UK, která se za rok rozvětvuje do Nového Zélandu, Austrálie a Jižní Afriky, dále do Kanady, Singapuru, Hong-kongu a Německa. Začíná se rozvíjet i Princeho rádiová služba započatá v roce 1979, která v letech 82 –87 pronikla do Číny, Indie a Ameriky. Od roku 1984 Prince začíná znovu cestovat. Ačkoliv se znovu usadil v Jeruzalémě, svoji službu rozvíjel v USA, cestoval po Nové Guinei, Indonésii, Malaisii, zemích střední a východní Evropy atd. Prince sám je dokonce svým úspěchem natolik zaskočen, že říká: “Vidím ovoce své služby v zemích, o kterých jsem nikdy nesnil, že je navštívím.”78 Období 1992 – 2000 Po pádu komunismu, na přelomu osmdesátých a devadesátých let Prince znovu cestuje, tentokrát do zemí, kam dříve přijížděl sloužit ilegálně. Nyní zde může být již oficiálně uvítán a i zde vidí mnohé ovoce své nezištné služby. Torontské požehnání Stejně jako mnoho pozdědeštných služebníků79 i Derek Prince uvítal vylití pozdního deště v Torontu a ihned napsal jeho obhajobu. Uvádí, že manifestace, které se v této obnově vyskytují, prožil již během svého obrácení, a tudíž musejí být pravé. Jeho žena Ruth dokonce předpověděla příchod Torontského požehnání do Londýna. Prince o tom napsal: “V létě 1992, když jsem sloužil v Kensington Temple, dostala má žena Ruth prorocké slovo a pastor sboru jí umožnil říci ho celému společenství. Poselství začínalo takto: “Já jsem váš Pán. Rozhodl jsem se navštívit Londýn. Přivítejte mě s díkuvzdáním a chvalami. Uctívejte mě zbožným chováním… Všechna sláva je moje a nebudu ji sdílet s nikým jiným.”80 Zatímco Ruth Princová předpovídá Torontské požehnání v Londýně a Prince nakonec odjíždí do Pensacoly, jeho ex-kolega Bob Mumford připravuje cestu Torontskému požehnání v Minneapolis, kde spolu s prorokem Pozdního deště Paulem Cainem a manželi Arnottovými z Torontské Vinice, zvěstují, že se “plánují přesunout z občasného navštívení k trvalému přebývání v Duchu podle Efezským 2,22”81. Je dobré si povšimnout, že uváděný verš zde popisuje příbytek Boží a mluví -li dotyční o budoucnosti - tedy o něčem, co se teprve chystá - nejde o nic jiného, než o nový příchod Ducha do svého příbytku, zcela v souladu s Warnockovou doktrínou. Pensacolské vylití Prince je velmi obratný biblický vykladač, který je schopen teologicky podložit jak existenci “démona lakování nehtů”82, tak ospravedlnit svoji žehnající promluvu “k nohám” své ženy83. Nyní využívá své umění, aby podpořil Pensacolské probuzení, kde se mu dostalo čestného místa napsat úvod k Hillově knize. Můžeme to chápat i jako jakési zadostiučinění, kdy ta část letničních, která se přidává na stranu Toronta, pod novým pomazáním přehodnocuje svá dřívější stanoviska, a lidem jako je Derek Prince, Benny Hinn nebo John Arnott udílí plnou amnestii. Prince může být potěšen, když vidí, jak synové letničních bratří, kteří jej kdysi za astrální exorcismus “veřejně napadli”, sklízejí nyní z této praxe ovoce. Prince tak může s uspokojením pochválit to, co se ještě před několika lety dělo mezi americkými letničními “ilegálně”. “Během večera jsme pobyli v každé jednotlivé části uvedené církevní budovy, nevyjímaje odpočívárny, prostory nedělní besídky, chodby a vstupní haly. Důvodem bylo vyhnání všech démonických vlivů a duchů – a přítomní lidé na ně v onen večer zaútočili s celou vervou.”84 Prince si novou zkušenost v Pensacole chválí a dosvědčuje, že mu opět pomohla vidět Písma novým způsobem. Poznává, že zřejmě nastala hodina sklizně pro celý svět. “Začínám vidět věci, které jsem doposud neviděl.” Když jsem to sdělil ostatním členům naší výpravy, v podstatě dosvědčovali přesně totéž. Takže jsme nakonec došel k závěru, že když je nebe “otevřené”, znamená, že naše komunikace s Bohem je mnohem snadnější a zároveň i plodnější… Co se mne týče, považuji naši dobu za “hodinu žně pro celý svět.”85 Doktrinální část Ačkoliv kázání, brožurky i knihy Dereka Prince jsou biblickými verši prostoupeny v obdivuhodné míře, v konstrukci jeho stěžejních doktrín se uplatňuje spíše něco, čemu se říká “osobní zjevení.” To Princemu umožňuje “ex-cathedra” vytvořit doktrínu, kterou z prostého biblického textu nelze vyčísti. Tak např. “Duch svatý [Princeho] napomenul, aby byl přesnější, Ježíš byl nejprve posledním Adamem, a až potom byl druhým člověkem.”86 Jindy Prince vysvětluje, že existují tři druhy smrti: smrt duchovní, tělesná a peklo; poté mu “Bůh ukáže”, že Ježíš podstoupil všechny druhy a trpěl v pekle: “existuje… “druhá smrt”, věčné oddělení od Boha. Bůh mi ukázal, že Ježíš prošel všemi těmito fázemi.”87 Dále Prince prohlašuje: “Bůh mi jednou ukázal o Ježíšově duši, že ve chvíli, kdy byl učiněn hříchem… vypil do své duše hřích celého vesmíru.”88 V neposlední pak řadě byl “nadpřirozeně” veden k pastýřskému spojení pětice učitelů. Jak dokážeme později, z těchto zjevení plyne, že: 1) Ježíš Kristus nepřišel v tělesném těle, 2) popírají, že bylo dokonáno již na kříži, 3) zpochybňují dostatečnost Kristovy tělesné smírčí smrti k odpuštění hříchů, 4) vedou ke vzniku hnutí, které bylo kontroverzní již od svého počátku, a jež způsobilo odpadnutí stovek křesťanů od víry. Jak je vidět, vytrénovaná logika a vzdělání, pro které Princeho následovníci přikládají jeho učení takový význam89, zdaleka nemají na formování jeho učení takový vliv, jako právě přijatá “osobní zjevení”. Sám Prince doznává, že jeho učení je neortodoxní a za nepřátele křesťanství proto považuje teology. Je přesvědčen, že právě jim Ježíš adresoval svá slova, protože odmítli doktrínu zdraví a prosperity, jakožto výdobytky kříže: “Běda vám teologové, protože jste vzali klíče známosti, sami jste nevstoupili a těm, kteří chtějí, jste zabránili.”90 Antropologie Drahocenná perla Hříšník se v Princeho literatuře stává na základě podobenství Mt 13, 45 – 46 perlou, za kterou Kristus platí vše, co má. “Anebo je království nebeské, jako když obchodník, který kupuje perly, objeví jednu drahocenou perlu; jde, prodá všecko co má, a koupí ji.”91 Prince věří, že obchodníkem je Ježíš, zatímco hříšník je zde připodobněn k perle nesmírné ceny. Na základě uvědomění si této své “vlastní” hodnoty pak člověk má nabýt ztracené sebevědomí. Prince proto člověka vybízí: “Řekněte sami sobě: “Já jsem tou perlou. Já jsem ta perla.””92 V obvyklém výkladu tohoto verše je za perlu považován Kristus, který od člověka žádá vše a sám se mu nabízí. Prince si je vědom toho, že jeho výklad je netradiční. Píše: “Chci vám předložit svůj osobní výklad… netvrdím, že by nebyl žádný jiný, ale je můj.”93 Boholidé Samozřejmě, již první reformátoři učili, že každý má právo Bibli nejen vlastnit, ale i vykládat. Není ani takový problém v tom, když někdo “netradičně” vykládá Písmo. Problém nastává tehdy, když tyto své netradiční postřehy dotahuje, a pak už nejenže považuje hříšníka za podobného drahé perle, ale věřícího již rovnou – na základě ztotožnění s Kristem - nazývá účastníkem “Boholidské rasy”: “Potom, třetího dne znovu vstal [Kristus] jako ”druhý člověk.” Tak se stal hlavou zcela nového lidstva – immanuelovské rasy, rasy Boho – člověka v níž je Boží a lidská přirozenost spojena v novém stvoření. Všichni, kdo se vírou a sebevydaností ztotožnili s Ježíšem v jeho smrti, pohřbu a vzkříšení, se stali členy této nové rasy.”94 Christologie Kristova přirozenost Jak již bylo naznačeno, Duch svatý Princeho napomenul, aby si uvědomil, že Kristus prošel dvěma stádii. Nejprve byl posledním Adamem, a poté se stal druhým člověkem. “Dlouho jsem o těchto dvou názvech kázal, jakoby byly zaměnitelné, jako kdyby Ježíš byl druhý Adam nebo poslední člověk. Duch svatý mne však jednoho dne napomenul, abych byl přesnější, Ježíš byl nejprve posledním Adamem, a až potom byl druhým člověkem.”95 Prince dále vysvětluje, že “posledním Adamem” je myšlen Ježíš ve svém pozemském těle: “Pán Ježíš musel být nejprve posledním Adamem”, který se druhým člověkem stal až po svém vzkříšení: “A když vstal z mrtvých, tak byl tím druhým člověkem.”96 Jak ihned uvidíme, Duch, který Princeho napomenul, se zmýlil! Chybou, které se Prince dopouští, je tvrzení, že Ježíš byl “nejprve posledním Adamem.” To však odporuje Písmu, neboť apoštol Pavel praví: “Rozsívá se tělo tělesné, vstane tělo duchovní. Jest tělo tělesné, jest i duchovní tělo. Takť i psáno jest: Učiněn jest první člověk Adam v duši živou, [ale] ten poslední Adam v ducha obživujícího.” (1K 15,44-45) Tyto verše nám ukazují, že tělo posledního Adama již obléklo nesmrtelnost a není tudíž tělem pozemšťanů. Poslední Adam je již vzkříšen! Jinými slovy: pokud byl Kristus posledním Adamem, tj, “Duchem obživujícím” již před svým vzkříšením, tedy již v pozemském těle, muselo být toto tělo nesmrtelné. Říká-li proto Písmo, že neseme podobu toho pozemského, máme – dle této teorie – oslavené tělo i my ostatní, žijící na zemi. Adam i Ježíš (druhý Adam) odvozovali svůj původ od Boha. Tato neporušená, plně lidská přirozenost zatím smrtelného těla “druhého člověka” skrze smrt vykoupila lidské pokolení. Nebylo by tak hrozné, že Prince předefinoval obsah pojmu “druhý Adam”, pod nimž chápe tělo Adama neoslaveného. Nevadilo by ani, že chápe pozemské tělo jako “ducha obživujícícho.” Co je však hrubou chybou, když s těmito dvěma omyly pracuje na základě jejich nesprávného obsahu dále. Dochází k závěru, že se pozemský člověk stává bohočlověkem, vždyť pozemské tělo, s nímž se Kristus během své pozemské služby ztotožnil, je tělem posledního Adama - ducha obživujícícho Mohlo by se zdát, že je to jen slovíčkaření, jakési “hnidopišství”, či podsouvání Princemu něčeho, co on sám tak nemyslí. Bylo by tomu skutečně tak, kdyby Prince své omyly nedotahoval až do konce. Přesvědčeme se proto, zda jde pouze o Princemu podsunuté myšlenkové konstrukce: “Pán Ježíš musel být nejprve posledním Adamem. Jako poslední Adam na sebe vzal zlé dědictví celého lidstva… Nebyl ovšem poslední ve smyslu časovém, ale poslední v tom smyslu, že byl ukončením starého adamovského dědictví. Když zemřel, toto dědictví bylo ukončeno – navěky! A když vstal z mrtvých, pak

Jen jednou byl obětován, jen jednou trpěl! Ne dvakrát s malou přestávkou v ráji. Navíc by to znamenalo, že tma pohltila světlo a Kristus, jenž má život sám v sobě a je nesmrtelný a zřejmě na tři dny své božství ztratil. Kristovo sedmero prolití krve Stejně jako doktrína “Kristus v pekle” i další Princeho učení posouvá dokonání Kristova díla až za hranice kříže. Prince je totiž přesvědčen, že Kristus prolil svoji krev za vykoupení člověka i po své smrti. Zjistil totiž, že Kristus svoji krev prolil dokonce sedmkrát. “Sedm je číslo, které označuje dílo Ducha svatého. Je to číslo úplnosti, dokonalosti. Sedm označuje, že je dílo vykonáno dokonale. To bylo přesně naplněno způsobem, kterým Ježíš prolil svoji krev. Jeho krev byla přesně sedmkrát prolita, než byla dokonána oběť. K prvnímu prolití “krve došlo v Getsemanské zahradě… v potu začala jeho krev pronikat z těla… k druhému prolití krve došlo, když byl v domě velekněze vyslýchán a týrán…třetí prolití krve je zaznamenání v Mt 27,26…Pán nastavuje [bičování] svá záda.. čtvrté prolití krve… rvali Ježíšovy vousy v chomáčcích a hrstech, a tímto způsobem byla také prolita Jeho krev… páté prolití krve byla trnová koruna… šesté prolití krve bylo samotné ukřižování… sedmé a poslední prolití krve... jeho bok byl proboden kopím” 105 Uvědomíme-li si, že k dokonání oběti musela být krev prolita sedmkrát, znamená to, že kristovou smrtí na kříži nebylo ještě dokonáno, protože krev, vyteklá z jeho boku, byla “prolita” až po Kristově smrti. I toto učení, stejně jako předchozí, popírá dostatečnost Kristovy smrti k odpuštění hříchů. Teologie záměny Pojetí kříže z pera Dereka Prince by se dalo shrnout tak, že kříž nás zbavil věcí špatných a daroval nám věci dobré. Mezi špatné věci patří např. nemoc, chudoba a osamělost; a dobré věci, jež jsou nám křížem připsány jsou zdraví, bohatství a přijetí. Křesťan, který nese správně kříž, je tak nutně zdravý, bohatý a Bohem přijatý. Tato teologie je dětinsky prostá. Všechny “negativní” věci patří ke starému člověku a všechny “pozitivní” k novému stvoření. “Je důležité, abyste si stále uvědomovali, že pokud jste Božím dítětem, znovunarozeným k víře v Ježíše Krista a – jak jsme si řekli před chvílí – žijícím v novém stvoření, že toto všechno zlé patří ke starému stvoření a s vámi to už nemá nic společného. Pro smrt a vzkříšení Ježíše Krista jste totiž vyšli ze starého adamovského dědictví a vstoupili do immanuelovského dědictví.”106 Prince atributy “immanuelovského dědictví” vysvětluje velmi jednoduše. Každá špatná věc patří k dědictví adamovskému a dobrá věc k dědictví immanuelovskému: nemoc x zdraví: “pro každého věřícího je zajištěno úplné uzdravení skrze kříž…protože On sám nesl naše bolesti a nemoci”107 chudoba x bohatství: “byl učiněn zlořečenstvím chudoby. On to tak vyprázdnil. Pro koho? Pro nás! Opakem chodoby je pak blahobyt, bohatství, hojnost… Kde zbývá místo pro chudobu nikde!”108 odmítnutí x přijetí: “Bůh odmítl svého syna… Ten nejmilejší vytrpěl odmítnutí, abychom my byli hodni přijetí”109
Všechny tyto věci jsou míněny jako součástí vykoupení. Abychom mohli být spravedlností, Ježíš se stal hříchem, abychom mohli být bohatstvím, Ježíš se stal chudobou, abychom mohli být zdravím, Ježíš se stal nemocí. To znamená, že bohatství i zdraví jsou naší novou přirozeností. Aby se snad někdo nemýlil, že opět vkládáme Princemu něco do úst, přesvědčeme se sami: “Ale pokračujme v Iz 53 dále, až k desátému verši: “On byl učiněn nemocí” abychom my byli učiněni…? Čím? Zdravím! To je ten nejlepší výraz – “On byl učiněn hříchem”, abychom my byli učiněni…” Čím? Spravedlností!… byl učiněn zlořečenstvím chudoby… Pro koho? Pro nás! Opakem chudoby je pak blahobyt, bohatství, hojnost.”110 Požehnání a prokletí Veškerá požehnání a prokletí je třeba vidět na pozadí teologie záměny, skrze kterou jsme získali přirozenost “Boholidí.” Všechny výše uvedené negativní věci jsou totiž zlořečenstvím a všechny pozitivní věci jsou požehnáním. “Každá nemoc je zlořečenství a nepatří nám.”111 Stejně tak je to i s chudobou: “Nyní bych vám chtěl ukázat na zlořečenství chudoby.”112 Aby Prince svoji teologii spravedlnosti, bohatství, zdraví a pocitu přijetí ospravedlnil, obrací se na spravedlnost a zdraví ze Zákona. Vysvětluje, že uzdravení náleží každému příslušníku “nové rasy” a ve svém biblickém kurzu113 předkládá otázky a správné odpovědi:
 
  Otázka. Odpověď  21. Uveďte tři věci, které za nás Kristus nesl? 21. Naše slabosti, naše nemoci, naše hříchy 24. Z čeho nás Kristus vykoupil? 24. Ze zlořečenství Zákona 25. Kolik různých nemocí v sobě zahrnovalo prokletí Zákona? Dt 28,15,21-22. 27-28.35.59-61? 25. Všechny nemoci 26. Co Bůh chce abychom zvolili: požehnání nebo zlořečenství? 26. Požehnání Je nemoc zlořečenstvím? Vidí-li Prince všechny nemoci jako prokletí Zákona s poukazem na Dt 28 a dovolává-li se zrušení kletby (nemoci) s poukazem na kříž, je jasné, že každý nemocný stojí pod kletbou Zákona. Je tedy logické, že když byl Pavel nemocen, musel být pod kletbou. Vezmeme-li toto učení vážně, zjistíme, že v Dt 28 kapitole se mluví o kletbě z neposlušnosti Zákona (viz Ga 3,10) a budeme-li trvat na tom, že všechny nemoci jsou prokletím z Dt 28, potom Pavel (Ga 5,13), Timoteus (1 Tim 5,23), Epafras (Fp 2,27) nebo Trofim (2 Tm 4,20), byli alespoň část svého křesťanského života pod prokletím, vztahujícím se k neposlušnosti Zákona (Ga 3,10). Je samozřejmé, že jsou nemoci, které jsou skutečně Božím trestem i v době Nového Zákona (1 K 11,29-32, Zj 2,20-23), avšak je to pouze jedna skupina nemocí. Další nemoci mohou vznikat stářím (Gn 27,1 a 1 Kr 1,1 atd.), soužením (Ž 6,8), k oslavení Boha (J 9,1), vlivem démonů (Sk 10, 38) atd. Např. nemoc stáří, která vede ke smrti (Jakob, Izák, David...), je jistě důsledkem prokletí, které se však člověka zmocnilo Adamovým pádem, “propadneš smrti”, a nemá nic společného s Dt 27 ani 28. Když Bůh říká v Dt 28, “vzdálím od tebe nemoc”, nemá na mysli nemoc stáří, ale právě nemoc kletby Zákona. Je zcela logické, že tu samou nemoc, kterou Bůh vloží pro neposlušnost (Dt 27), také skrze poslušnost vzdálí (Dt 28). Pakliže Prince zastává teorii, že každá nemoc je kletba Zákona, je logické, že každý nemocný je proklet a není vysvobozen ze zlořečenství Zákona. Tak Princeho teologie hlásá pravý opak, než by se na první pohled mohlo zdát. Vykoupení nejen ze zákona Doktrína záměny tedy pokládá odložení nemoci a bídy a oblečení blahobytu a zdraví za součást vykoupení ze zlořečenství Zákona. Nezůstává však pouze u zlořečenství ze Zákona. Přestože nás Písmo ubezpečuje, že Kristova smrt nás vykoupila ze zlořečenství Zákona, neboť “zbraní smrti je hřích a hřích má svou moc ze zákona” (1K 15,56), Prince uvádí, že Kristova smrt nás vykoupila i ze zlořečenství adresovanému za hřích Adama s Evou. “Díky tomuto ztotožnění nepřináší Ježíšova zástupná oběť na kříži pouze vykoupení z kletby za porušení zákona, ale také vysvobození od všeho zla, které následkem původního hříchu Adama dolehlo na všechny jeho potomky, ať již jsou pod zákonem či nikoliv.”114 Tato prokletí, jak správně uvádí Prince: “zasáhla i půdu země a její vegetaci a specificky se projevuje neproduktivními formami vegetace: trním a hložím… Nový zákon nádhernými obrazy zjevuje, jak na sebe Ježíš vzal nejen kletby vynesené nad Adamem, ale také prokletí země.”115 Země, jejíž prokletí – dle Princeho - na sebe Kristus vzal, však tuto teologii záměny bude moci uplatnit až v tisíciletém království, kdy – patrně na základě Kristovy oběti – se toto vykoupení země “plně projeví teprve při Kristově návratu.”116 Kristus nás tedy nezbavil jen prokletí ze Zákona, ale dokonce i kletby vynesené nad Adamem a dokonce nad samotnou zemí, která byla vynesena několik set let před vydáním Zákona. Avšak pokud by tomu tak skutečně bylo, musela by být v tisíciletém království přemožena i smrt, která je důsledkem kletby nad Adamem a země by se stala vykoupenou již při nastolení tisíciletého království. Pravý opak je však pravdou. Během tisíciletého království budou lidé, kteří nebyli vzkříšeni na základě zrušení kletby Zákona, stále smrtelní (1K 15,26; Iz 65,20) – vždyť někteří po vzpouře budou zničeni ohněm z nebes (Zj 20,9) - a na samém konci existence světa bude země zničena a bude stvořena země nová (2 Pt 3,7 a Zj 21,1) Démonologie Princeho vytrvalé literární a publikační činnosti neunikla snad žádná z oblastí systematické teologie. Jeho rozsáhlá démonologie nám ke zkoumání přináší obšírný podklad teorie i praxe. Autor není jen tím, kdo by démony zkoumal od stolu. Naopak, byla to jeho populární praxe, která jej vedla k jejímu teoretickému ospravedlnění. Když dogmatičtí křesťané, pro které pozitivní výsledky nejsou dostatečným zdrojem souhlasu k vymítání démonů z křesťanů, jsou plni otazníků, odpovídá jim Prince řečnickou otázkou: “Třeba namítnete: ”A odkud to víte, bratře Princi?” odpovím, že jsem už třicet let křesťanem a znám to z vlastní zkušenosti.”117 Druhy démonů Prince rozeznává několik druhů démonů, kteří se specializují na nejrůznější lidské hříšné činnosti. Jejich jméno poté prozrazuje činnost, ke které svoji oběť vedou. Namátkou uveďme: “démon alkoholismu, deprese, hněvu, rozpačitosti, kompromisu, mluvení, spánku, obtěžování, rušení, dráždění, pochybnosti, nevíry, nenávisti, zuřivosti, vraždy, sebevraždy, nerozhodnosti, odkládání do budoucna, zapomnětlivosti, rouhání, pomlouvání, sexu, homosexuality, masturbace, nutkání bít děti, návykové závislosti, nadměrného užívání věcí, přejídání, kouření, rakoviny duch sevřený, alergie, deformace páteře, revmatismu, srdečního záchvatu…”118 A to jistě Prince nevyjmenoval všechny, zřejmě stačí dosadit… Bylo by zajímavé zjistit, zda existuje “démon nadměrné fascinace démony.” Existuje i jistá genealogie, kdy může existovat např. duch rodinný nebo náboženský. V různých církvích se vyskytují různí démoni. Např. v anglikánské církvi je to démon alkoholismu a v Church of God démon obžerství. Proto např. frustrovaná žena, která je “episkopálka, začne pít Martini a stane se alkoholičkou. Je-li ale z Church of God, začne se přejídat…”119 Škoda, že Prince nevydal nějakou mapu denominačních démonů, aby si konvertita mohl vybrat církev, kde působí takový démon, vůči kterému by byl nejvíce imunní. Na druhou stranu by to však mohlo mít i ozdravnou úlohu. Např. podvyživenému člověku, trpícímu anorexií, by v tomto případě šlo směle doporučit členství v “Church of God.” Přirozenost démonů Prince je přesvědčen, že: “Andělé zřejmě mají křídla a létají, zlí duchové zřejmě nemají křídla a chodí… Andělé mají svá vlastní těla a necítili by se dobře v lidském těle, ani po tom netouží a démoni, či zlí duchové nemají těla a intenzívně po tom touží…”120 Zůstává sice záhadou, kam na podobné názory Prince chodí, nicméně kdyby tuto svoji teorii opět neaplikoval, nebylo by to – vzhledem k jeho ostatním doktrínám – relativně nic hrozného. Prince je totiž přesvědčen, že např. démon alkoholismu má obrovskou chuť na alkohol, a k tomu, aby ji uspokojil, potřebuje lidské tělo. “Démon alkoholismu musí mít příslušné tělesné orgány, aby si mohl opatřit alkohol a konzumovat ho.”121 Stejně je tomu i s ostatními démony. Např. “démon rouhání potřebuje jazyk, aby se mohl rouhat.”122 Pokud budeme v takto naznačené linii pokračovat, potom démon “migrény” zřejmě potřebuje hlavu, aby ho hlava mohla bolet. Samotní démoni nejsou ve své podstatě zlí, jsou však terčem nečistých myšlenek, kterým se brání, ale nedokážou obstát. Jejich nitro se vzpírá zlému, ale ubozí démoni jsou mu vydáni napospas. “Všichni zlí duchové jsou nečistí. Jejich mysl je naplněna myšlenkami a nápady, které odmítají a nenávidí, ale nemohou je od sebe odehnat. Mají svědomí znečištěné špatnými myšlenkami.”123 Jak je vidět, démoni jsou v podstatě dobří, mají dokonce svědomí, odmítají zlé, ale nemají na vybranou. Člověku by až démonů – kteří nenávidí zlé - přišlo líto. Satan zřejmě není otcem lži, nýbrž sám je její obětí. Zbývá však opět otázka: ospravedlňuje Prince tyto myšlenky na základě nějakého biblického textu nebo se opět jedná o osobní zjevení? Princeho osobní zkušenost s démony Jak Prince připouští, on sám měl během svého křesťanského života démonů hned několik. Sám uvádí “ducha sevřeného”, “ducha deprese” “ducha hněvu”, “ducha rozpačitosti” a “ducha strnulosti.” Tito démoni z Princeho odcházeli postupně a poslední, (duch strnulosti) jej opustil až v jeho 79 letech.124 Avšak nepředbíhejme. Poprvé byl Prince zbaven “ducha deprese”, když sloužil jako letniční kazatel: “Byl jsem již mnoho let kazatelem plného evangelia, ale měl jsem různé vnitřní problémy. Zmíním se jen o jednom, který je běžný: deprese. Trpěl jsem záchvaty deprese… Modlil jsem se, postil jsem se, ale nic to nepomáhalo. Čím víc jsem se postil, tím to bylo horší. Dlouho jsem pro svoji situaci nenacházel řešení, až jsem jednoho dne četl Izaiáše 61,3… a dám jim okrasu místo popela, olej veselí místo smutku, oděv chvály místo ducha sevřeného.” Náhle jsem uviděl, že mým problémem je duch sevřený… je to osoba… jedná se o jakéhosi rodinného ducha.”125 Podobné osvobození Prince zažil ještě před odchodem ducha sevřeného a plný pokoj zakusil, až když jej postupně opustili ještě duchové “deprese", “hněvu" a “rozpačitosti.” Nakonec, ve svých 79 letech, jej opustil ještě “duch strnulosti”: “Nedávno jsem prožil zkušenost... bez jakékoliv účasti mé vůle, byly mé ruce nahoře a mé tělo se v krátké chvíli několikrát zaškubalo...Křečovité škubání trvalo několik minut, pak jsem odpočíval a mé tělo ochablo." Po této zkušenosti obdržel Prince od Boha výklad: "Bůh mi ukázal, že jsem byl osvobozen od ducha "strnulosti."”126 Je zvláštní, že nejproduktivnější Princeho léta, ve kterých formuloval své stěžejní doktríny a napsal nejvíce knih, byla právě dobou, kdy měl – dle svých slov – minimálně tři až pět démonů. Mohou být křesťané obsazeni démony? Toto je otázka, která již dnes málokoho vzrušuje a ztěží by se našel mezi charismatiky někdo, kdo by odpověděl negativně. Rozhoduje přeci praxe! Než si však tato vskutku revoluční praxe našla mezi křesťany své místo, bylo nutné je přesvědčit, že démony skutečně mají. Do této doby bylo např. rouhání “mylně” považováno za skutek těla (Ga 5,19). Prince však byl jedním z těch, kteří pomohli vnést do situace světlo: “Každý rouhač má démona.”127 Dnes by Prince neměl se svojí praxí (a možná ani teologií) nejmenší potíže. Evangelisté jako Carlos Annacondia dokonce ďábla oslovují před každým shromážděním a masově z křesťanů duchy vymítají. Podívejme se však nyní, jak postupně a mnohdy úmorně, bylo třeba k této praxi prošlapat cestu, než se křesťany podařilo přesvědčit, že za jejich trvale hříšnými sklony vězí démoni, kteří je okupují. Změna paradigmatu Nejprve bylo třeba změnit rétoriku. Posedlost démony zněla v souvislosti s křesťany opravdu odpudivě. Rovněž “vymítání” nebylo to pravé slovo. Proto se “posedlost” – s ohledem k řeckému originálu – přejmenovala na “démonizovanost” a “vymítání” na “osvobozování.” Změnil se však pouze název, praxe zůstala nadále stejná: z křesťanů se vymítali démoni. Vzhledem k totální absenci novozákonního textu, který by tuto praxi ospravedlňoval, bylo nutné sáhnout k alegorizaci Písma. Prince např. věří, že když David mluví o protivnících, kteří se dovolávají Hospodina, má na mysli démony, kteří jej obsadili: “David říká: “Zdaliž těch, kteříž tě v nenávisti mají, ó Hospodine, v nenávisti nemám? A ti, kteříž proti tobě povstávají, zdaž mne nemrzejí. Úhlavní nenávistí jich nenávidím a mám je za nepřátely. Vyzpytuje mne, Bože silný, a poznej srdce mé, zkus mne a poznej myšlení má.” (Ž 139,21-23) Mluví zde o tom, co bylo uvnitř, v něm, a co bylo Bohu nepřátelské. Pane, jsou-li to tví nepřátelé, jsou i mými nepřáteli, i když jsou ve mně.”128 Rovněž je přesvědčen, že když Jóel říká: “…kdožkoliv vzývá jméno Hospodinovo, vysvobozen bude…(Jóel 3,32)”, má na mysli vysvobození od démonů.129 Proto Prince doporučuje posedlým vzývat jméno Ježíš. Avšak apoštol Pavel ukazuje, že toto je možné jen z Ducha svatého 1K 12,3. Další výkladovou “perlou” je již výše citovaný oddíl z Izajáše, který cituje i Kristus: “a dám jim oděv chvály místo ducha sevřeného”… jedná se o jakéhosi…ducha.”130 Po této “mistrné” hermeneutice bylo již třeba člověka jen přesvědčit, že “dobrý křesťan” nečiní zlo a je v podstatě dobrý. “Zlí lidé chtějí dělat zlé věci, ale dobří lidé nenávidí špatné věci, a pokud je dělají, jsou zotročení [rozuměj obsazeni démonem]”131 Jestliže člověk zároveň přijal doktrínu o plném zdraví, pak např. pro chronickou chorobu ani jiné vysvětlení neexistovalo. Jak vzniká démonizace (posedlost) Jak se však účastníci boholidské rasy mohou stát kořistí démonů? Prince ukazuje, že cest ke vstupu démonů do Duchem naplněných křesťanů je opravdu mnoho. Zdá se skoro nemožné, aby vůbec nějaký křesťan byl těchto Božích nepřátel ve svém nitru zcela prost. Sám Prince “ducha sevřeného” zdědil a “duch strnulosti” do něho vnikl, když ležel v nemocnici. “Křečovité škubání trvalo několik málo minut, pak jsem odpočíval a mé tělo ochablo. Bůh mi ukázal, že jsem byl osvobozen od ducha “strnulosti” (o tom jsem nikdy před tím neslyšel). Ukázal mi také kudy a jak se tento duch do mě mohl dostat. Narodil jsem se v Indii – v roce 1915 – v té době byla lékařská zařízení na relativně primitivní úrovni. Místní doktor brzy zjistil, že mé nohy nejsou stejné. Doporučil, abych ležel na zádech s jednou nohou v dlaze – trvalo to několik měsíců. Od té doby jsem nemohl dělat určité běžné pohyby. Po mém osvobození jsem začal zakoušet novou volnost pohybů.”132 Krom tělesné nehybnosti, která je branou pro ducha strnulosti, je však přístupových cest více. Např. různá prokletí, která nad křesťany vysloví jejich autority. Otec, který synovi řekne, že z něho nic nebude, umožní démonu prokletí získat vládu v životě svého syna.133 Exorcismus a jeho projevy Když Kristus pravil, že křesťany bude provázet znamení - vymítat démony - myslel tím, dle Dereka Prince, především vymítání démonů z nich samotných. Rovněž jeho příkaz “démony vymítejte” je nutné chápat, jako “démony vymítejte nejprve sami ze sebe.” Proto prvním zlým duchem, kterého má křesťan vyhnat, sídlí v něm samotném. “Jsi-li věřící, pak máš autoritu ve jménu Ježíše vymítat ďábly. Z koho? Z koho jiného než především ze sebe samotného? Začni u sebe,”134 radí Derek Prince. Samotný autoexorcismus se neprovádí, jak by se mohl někdo mylně domnívat, skrze modlitbu, nýbrž hyperventilací, přičemž démona zpravidla vydechneme až po několika hlubokých výdeších ústy. “Křest v Duchu nedostaneš modlením, ale pitím Ducha. Obdobně démony nevyženeš modlením, ale vymítáním resp. vydechováním… Začni spolupracovat s Duchem svatým. Jak? Začni vydechovat. Možná, že první vydechnutí bude jen lidským výdechem, i druhé, i třetí. V řadě vydechnutí pak začneš vydechovat ještě něco jiného, tvého nepřítele.”135 Zatímco apoštolé démony vymítali ve jménu Ježíše Krista, Prince to přísně zakazuje. Modlitba a jméno Ježíš obzvlášť démonu vyjít brání. Tyto věci jsou proto při vymítání nepatřičností a jsou Princem přísně zapovězeny. “Neplač, nemluv v jazycích, nepoužívej jméno Ježíš, ale nech démona odejít. Zdůrazňuji vždy lidem: modlení nechte na mně a vy ho jen nechte odejít. Vaše modlení bude jen překážkou… Poslechnete-li mne, může z vás v několika vteřinách postupně vyjít i tucet démonů.”136 Démon, který vychází, tak musí mít volnou cestu a musí mít přednost jak před jménem Ježíš, tak před modlitbou. Démon má před jménem Ježíš přednost v jízdě. “Víte jak to vypadá, když kolem projíždí houkající sanitka s výstražným světlem. Veškerá ostatní vozidla zastaví a čekají u kraje vozovky, dokud neprojede. Stejně je tomu tak, když vychází démon.”137 Odchod démona se projevuje zejm. v místě, kde démon sídlí. “Duch strachu obvykle vychází se vzlykáním. Často je to kašlání, jindy výkřik nebo řev. Duch zlosti nebo vraždy často vychází s řevem…”138 Zvláště pikantní je odchod démona masturbace, který se projeví křečemi v zápěstí. “Při vysvobozování od démona masturbace vysvobozované osobě ztuhnou a zkřiví se prsty. Často při tom pociťují svědění v prstech. Měl jsem už stovky takových případů, a vždy to byl problém masturbace. Jakmile uvidím tyto symptomy, hned vím, oč se jedná. V mnoha případech je tohoto zlého démona třeba vyhnat specielně z prstů.”139 Projevům, které Princeho vymítací shromáždění provází, by se křesťané neměli bránit. Naopak! Pokud se jim budou snažit vyhnout, “tucty” démonů, které v nich sídlí, je nikdy neopustí. “Pokud se ti dere na rty výkřik a ty ho potlačíš, zabráníš tím odchodu zlého ducha.”140 Jestli se takto organicky projevují i ostatní duchové, musí být např. vymítání démona cizoložství, včetně jeho projevů, velmi osobité. Může být křesťan démonicky obsazen? Většinu zlých skutků jako je smilstvo, opilství, žárlivost, které křesťan činí, nechá-li se ovládat svými sklony (Ga 5,16), Prince nazve démonem smilstva nebo alkoholu. Jde však o skutky těla: opilství, žárlivost, cizoložství (Ga 5,19-21). Tento postoj je tělesnému člověku vlastní a výše uvedených hříchů se člověk může dopouštět, pokud se nenechá vést Duchem svatým (Ř 8,5). Jediným lékem je pokání (1J 1,9), kříž (Ga 5,24) a chození Duchem (Ga 5,18). Nikde v Novém zákoně není ani náznakem uvedeno, že by apoštolé nebo učedníci vymítali ze znovuzrozených křesťanů démony. Naopak, Písmo svědčí, že “..nikdo, kdo se narodil z Boha, nehřeší, ale Syn Boží ho chrání a Zlý se ho ani nedotkne” (1J 5,18). Kdo by chtěl totiž vstoupit do domu silného, musí jej napřed spoutat (L 11,21-22). Tento dům je zde symbolicky přirovnán k našemu tělu. Jestliže je tělo křesťana chrámem Ducha svatého (2 K 6,16) a tento Duch, který je v nás, je silnější než ten, který je ve světě (1J 4,4), potom ten, kdo by chtěl do nás vstoupit, musel by přemoci Ducha svatého. Boží Syn (který přemohl svět i satana) nás chrání a je věrný, i když my jsme nevěrní (2Tm 2,13). Proto ani hřích nedává satanu právo do křesťanů vstupovat, protože ani tehdy nepřestávají být chrámem Ducha svatého. Patříme-li do moci Božího Syna, nemůžeme již patřit moci tmy (1K 1,13-14). Křesťan se jistě může stát posedlým, když odpadne od Boha, ale jako nemá nic společného světlo s tmou, Kristus s Beliálem, tak nemůže mít nic společného Boží chrám našeho těla s modlami (2 K 6,14-16). Jistě je možné, že nevěřící, který přijme Boží milost - je osvobozen z moci zlého ducha - a nečiní pokání, může se stát sedmeronásobně posedlým. Ale k tomu může dojít pouze tehdy, zůstane-li jeho dům prázdný (Mt 12,44), to znamená, že se nestane křesťanem a neobdrží dar Ducha svatého, který by jeho dům (tělo) střežil. To ovšem neznamená, že by křesťan nemohl být démony pokoušen, napadán nebo jim pro svůj hřích vydán k trápení (Mt 18,34). Vymítání nečistých duchů je mocným činem (Mk 9,39), a tedy Božím darem (Mt 10,1; 1K 12,10) skrze Ducha svatého (Mt 12, 28). Tato služba má být znakem skutečného křesťanství (Mk 16,17), avšak v souladu s celým Písmem, nikoliv pouze na základě zkušeností. Uzdravování Původce nemoci Nemoc jakožto důsledek prokletí Zákona, ze kterého byl křesťan plně osvobozen “záměnou” za požehnání, nemá – dle Prince- v životě správně věřícího člověka místo. Pokud se přesto vyskytne, její původ musí být nadpřirozený a nepřátelský. “Genesis 3 zjevuje pravou příčinu všeho lidského utrpení a jeho úvod vidí v ďáblu… Sledujeme-li u všech nemocí jejich příčinu, vidíme, že jejich jediným původcem je ďábel.”141 Duchovní dary a vzkládání rukou Přestože Prince zahrnuje uzdravení do vykoupení a učí, že Kristus svojí smrtí uzdravil všechny nemocné, připouští, že je možné, aby křesťan byl nemocen. Sám tvrdí, že má dar a víru pro nemoci zad. Zároveň zastává názor, že většina nemocí pohybového ústrojí dolních končetin je způsobena nestejnou délkou nohou. Prince, který slouží mnohdy zástupům křesťanů najednou, není schopen prodloužit nohu všem, kteří mají například bolesti v páteři a proto vždy svůj dar propůjčuje. Např. na charismatické konferenci v Praze v roce 1994 vkládal společně se svojí ženou, která rovněž nemocí zad trpí, zkříženě ruce na zástupce Užšího výboru KMS, kteří poté prodlužovali nohy všem zájemcům v sále. Dodnes se však najdou lidé, kteří tuto službu kritizují. Jeden teolog, který je vůči charismatickému, ale i letničnímu hnutí vysoce vyhraněn, nadšení účastníků těchto uzdravujících shromáždění nesdílí a vidí zde souvislost s torontským plombováním zubů: “Je zajímavé, že podobná vlna neprochází charismatickými sbory poprvé. Vzpomeňme jen na vlnu prodlužování končetin, praktikovanou v sedmdesátých letech, kdy mnozí členové těchto společenství najednou zjistili, že až do této doby neměli nohy nebo ruce stejně dlouhé, a nadšeně svědčili o svém uzdravení.”142 Pneumatologie Doktrinální zjevování Zjevování doktrín, které jsou prostým čtením Písma nepostižitelné, je typické pro celé charismatické hnutí. Skrze “osobní zjevení” se Prince dozvídá, že Kristův duch trpěl smrtí věčného oddělení, že byl nejprve “posledním Adamem” a až poté “druhým člověkem”, dozvídá se, že do Kristovy duše byl vlit hřích celého vesmíru atd. Tato věroučná inspirace se však stala centrem kritiky samotných charismatiků. D. R. McConnell k tomu poznamenává: “Bylo by nádherné představit si, že by kontroverze…s Pastýřským hnutím byly brzy vyřešeny. Nezávislé charismatické hnutí by se vrátilo ke zdravým normám učení a praxe. To je vskutku krásná, leč nerealistická vyhlídka. Avšak kdyby měla tato kontroverze kouzelně zmizet, bylo by pravděpodobně jen otázkou času, než by nezávislé charismatické hnutí opět upadlo do dalšího biblicky nezdravého učení. Historie nás učí, že brzy mezi námi opět povstane další "prorok", který vyhlásí charismatikům nejnovější "Nyní máme to pravé", ti se pak semknou do nového hnutí, které se jako bouře přežene našimi řadami. Hlavní příčina těchto chronických doktrinálních odchylek je ihned zjevná. Od svého počátku až do současnosti má nezávislé charismatické hnutí chybnou nauku zjevení. My charismatikové nejsme náležitě věrni principu, že jediným neomylným pravidlem víry a praxe je Bible. Správné učení pochází z jediného zdroje: apoštolského učení, jak je vyjádřeno a uchováváno v Svatých Písmech. Zjevovatelské dary Ducha - proroctví, slovo moudrosti a slovo poznání - mohou a měly by mít v církvi své místo, ale Bůh nikdy nechtěl, aby tyto dary se staly alternativním zdrojem učení, a tak podkopávaly učení Pána Ježíše Krista a jeho apoštolů"143 Letniční, alespoň ti klasičtí, si této věci byli dobře vědomi. Ve své učebnici se jejich teologové s problematikou věroučného zjevování vypořádávají následovně: “Nyní, když už je Písmo kompletní, nemůžeme k němu nic přidávat ani ubírat. Bůh postupně, v průběhu 1600 let zjevil svou vůli a záměr. Víc již nepotřebujeme. Bůh řekl všechno, co chtěl o sobě a svém plánu s námi říci. To znamená, že ona zvláštní inspirace, díky které dnes máme Slovo Boží v psané formě, nám dnes již není dostupná. Byla určena výlučně pisatelům Písma. [Proroctví]....není náhražka za zjevení, které bylo dáno v době apoštolů k všeobecnému vedení církve, a v žádném případě nesmí být s tímto všeobecným zjevením v rozporu."144 Dar tvořivé víry Prince věří, že Bůh sám má víru v sebe samotného a touto vírou tvoří hmotnou realitu. “Víra je část Boží vlastní přirozenosti. Jeho stvořitelská schopnost pochází z Jeho víry. Nadto jeho víra nalézá své vyjádření ve slovech, která pronáší. Jeho slova jsou kanálem Jeho víry, a proto nástrojem jeho stvořitelské moci…Taková je jeho víra ve Své vlastní slovo”145 Touto vírou ve své Slovo Bůh stvořil vesmír. “V Žd 11:3 je nám řečeno, že celý vesmír byl uveden do existence stvořitelskou mocí Boží víry ve Své Vlastní slovo…víra je stvořitelské moc…schopnost tvořit.”146 Když Prince vysvětluje podstatu víry Boha, píše: “Dospíváme tedy ke třem závěrům o víře, které nám pomohou porozumět její jedinečné moci a důležitosti. První, víra je část věčné Boží povahy. Druhý, víra je stvořitelská moc, skrze níž Bůh uvedl vesmír k bytí. Třetí, Boží víra je vyjádřena a zmocněna slovem, které řekne.”147 Podobně je tomu u člověka: “Poněvadž Bůh stvořil člověka se schopností projevovat víru, nacházíme v člověku další dvě schopnosti, které jsou spojené s vírou; schopnost tvořit a schopnost mluvit. Příznačné je, že obě tyto schopnosti… člověk sdílí s Bohem…”148 Když Prince přirovnává Boží tvořitelskou moc k tvořivosti lidské s tím, že jde o víru sdílenou, má tím na mysli, že lidská slova mají kreativní moc? Posuďme sami. “Ve své povaze má člověk stvořitelskou schopnost. Může si představit něco, co nikdy ve skutečnosti neexistovalo; pak to může naplánovat a uvést do existence… Vidíme, že člověk jako původní stvoření má s Boží vlastní povahou tři podobné věci: schopnost projevovat víru, schopnost mluvit a schopnost tvořit.”149 Má Bůh víru? Vyvstává však otázka: v koho Bůh věří a na koho spoléhá? Bůh přeci stvořil svět skrze své Slovo, a tím Slovem je Boží Syn (Žd 11,3). Znamená to že Bůh věří sám v sebe? Je snad víra nějakou univerzální silou, která je k dispozici jak Bohu, tak člověku? Nikoliv! Víra je Božím darem, skrze který nespravedlivý člověk přijímá Boží spravedlnost, může získat jistotu věčného života (J 3,16) a ve víře očekávat na Boha. Pojetí víry jako něčeho, skrze což Bůh stvořil vesmír a co je dáno do přímé souvislosti se schopností víry člověka, připomíná spíše “Boho-lidskou přirozenost nové rasy Adamů” než solidní biblický závěr. Manifestace V době, kdy nastaly torontské a pensacolské manifestace, byl Derek Prince jedním z prvních, kteří se snažili tyto prožitky ospravedlnit. Zveřejnil, že něco, co se nyní děje masově, prožil i on při svém obrácení, kdy se mu zjevila duchovní bytost, kterou ztotožňoval s andělem, který se zjevil Jákobovi v Peníelu. A tak zhruba padesát let před tím, než se tato individuální zkušenost stala masovým zážitkem, popisuje Prince, že se u něho projevila následkem požehnání, které si od anděla vyprosil, a popisuje, že byl svým spolubydlícím pozorován, jak leží “ve spodním prádle na matraci a bezuzdně se směje.”150 Manifestace smíchu Prince vysvětluje mj. tak, že věřící se smějí tomu, když Bůh neúprosně soudí svévolníky: “A když svévolník kuje pikle proti spravedlivému, Boží reakce je stejná: “Je však panovníkovi k smíchu, vždyť on vidí, že jeho den přijde” (Ž 37,13). Žalm 59 začíná barvitým popisem zlého jednání zkažených lidí, ale Pán opět odpovídá stejným způsobem. “Ty se jim však Hospodine směješ, všechny pronárody jsou ti k smíchu” (Ž 59,9). Když spravedliví vidí Boží neúprosný soud nad svévolníky, je přirozené, že budou reagovat stejným způsobem jako Bůh sám.”151 Není divu, že když Prince zavítal do Pensacoly, mohl zde rozeznat neklamné známky Boží přítomnosti. “Docela slušný počet lidí zde ležel na zemi, poté, co padli pod mocí Ducha svatého. Všiml jsem si několika dalších projevů, avšak nic z toho bych nemohl považovat za příliš dramatické, či zarážející.”152 I když přeci jenom Prince o dvě stránky dále svůj názor změnil a připouští, že “některé z projevů, které se dostavily, byly dost neočekávané, neobvyklé a nedůstojné – nicméně i ty se nakonec poddaly Duchu svatému.”153 Chvála a zjevení V Princeho literatuře má chvála mnoho skrytých dimenzí, které jsou běžnému křesťanu těžko dostupné. Dokonce i mnoho požehnání, která ze správně aplikované chvály vyplývají, byla mnoho let církvi skryta. To proto, že velká část církve “byla nakažena duchem ”strnulosti”, který bránil křesťanům prožívat svobodu a veselí při uctívání Boha.”154 Abychom jako křesťané mohli patřičně tělesně reagovat, “musíme ukáznit svoji duši, aby reagovala na pokyny ducha a uvedla tělo do příslušných akcí. V mnoha případech to bude vyžadovat nějaký druh duchovního osvobození [od zlého ducha]”.155 Cíl takovéto chvály vidí Prince následovně: “naší jedinou touhou je být v Boží přítomnosti."156 Prince dokládá určitý postup, podle kterého by správný uctívač měl postupovat. Jako předlohu novozákonního uctívání vidí Ex 23,15, kde se praví: “Nikdo se neukáže před mou tváří s prázdnou.” Dary, které Bohu poskytujeme, aby naše uctívání bylo přijatelné, jsou např. “děkování a majetek”.157 Prince nedělá ze svého učení dogma, avšak varuje: “Můžeme se modlit i jinak a On nás slyší, ale modlíme se v odstupu."158 Pravým projevem uctívání je poté postoj těla.... “dospěl jsem k vzrušujícímu a převratnému závěru: všechna slova jak ve Starém tak v Novém zákoně - popisují postoj těla."159 Za správný tělesný postoje je pak např. považován “potlesk, občas i křik”160 Aby si někdo nemyslel, že tímto křikem je myšleno nějaké kultivované vyjádření, Prince vysvětluje: “Křik – abych doplnil – neznamená hlasité zpívání, znamená to křik – využití plné kapacity našich plic.”161 Dalším tělesným projevem je pokleknutí před Otcem, které Prince považuje za “úplné sebevydání Pánu.”162 Nakonec “udělá tento skutek sebevydání Stvořiteli celý Vesmír.”163 Dalším krokem, který Prince doporučuje, je ztišení. “Po hlasitých, jásavých chvalách... následuje zvláštní druh ztišení. V takovém naladění k nám může Bůh mluvit jasně a s autoritou, jako nikdy jindy.”164 A konečně, obsahem takovéhoto poselství je osobní zjevení. “Marie byla v té chvíli jedinou z učedníků, kdo rozuměl, že Ježíš musí zemřít. Poznala toto tajemství, když seděla u jeho nohou?...Kéž by Boží lid seděl dnes u Ježíšových nohou. Určitě bychom byli extravagantnější v uctívání. Možná bychom byli otevření zvláštnímu zjevení, které nemůže jinak přijít."165 Nakonec Prince varuje ty, kdo by se takovýmto projevům vzpírali: "Tuto kapitolu ukončíme slovem varování pro každého, kdo by negativním způsobem reagoval na tato vyjádření úcty... Tělesný postoj kritiky může způsobit duchovní neplodnost."166 Pro přehlednost shrňme výše uvedená Princova doporučení do několika málo bodů: 1) Do chval vstupujeme pro touhu po Boží přítomnosti. 2) Chválu začínáme přinesením daru, který nám umožní přístup k svatému Bohu. 3) Následuje chvála, která spočívá ve fyzických a hlasitých projevech našeho těla. 4) Po chvále následuje ztišení, kdy Bůh mluví k člověku. 5) Obsahem Božího sdělení může být zjevení pro církev, kterého je jinak nemožné dosáhnout. Jedná se o biblické uctívání? Předně - jakkoliv je Boží přítomnost příjemná, cílem chval je učinit šťastným především Boha. I když je v chvále příjemně i tomu, kdo uctívá, k chvále jsme stvořeni my pro Boha (Ef 1,5-6). Také říci, že díkůvzdání je cestou k Bohu, je pošetilost. Princeho citace starozákonních míst, kde bylo k přístupu do Boží svatyně potřeba oběti od člověka, byť přeneseně, v duchovním smyslu, je nemístná. Jedinou cestou přístupu před Boží tvář je dnes Kristova krev. V době starozákonní to byla krev kozlů, beranů a býčků, avšak dnes je to krev Beránka. Dávat chvále výkupnou moc - a volný vstup do Boží svatyně je dílem smíření (Mt 27,51) - byť jen nepřímo a náznakem, je vážný omyl. Podmínkou vstupu do Boží svatyně je očištěné svědomí, nikoliv naše oběť díků a chval (Žd 10, 21-22). Při úloze těla je nutný novozákonní pohled. Nový Zákon se o postoji těla sice zmiňuje, ale neklade na něj důraz:. “Ale přichází hodina, kdy praví ctitelé se budou klanět Otci v duchu a pravdě, vždyť sám Otec hledá takové ctitele (J 4,23)." Ježíš zde mluví o uctívání v duchu. Kriteriem novozákonního uctívání je tedy pravda a nikoliv tělesná poloha. Pravda nezáleží na poloze těla. Rovněž tvrzení, že pokleknutí je “úplným sebevydáním” je neúnosné. Dokonce prohlášení, že toto sebevydání učiní celý Vesmír je zcestné. Každé koleno sice poklekne před Kristem, ovšem nebude to žádné sebevydání, nýbrž akt pokoření v hrůze před vzkříšeným Pánem. Či snad “koleno v podzemí” se vydá Kristu (Fp 2,10)? Na pováženou zůstávají Princeho slova o tom, že kdo by tento postup nerespektoval, zůstane od Boha v odstupu. Naproti tomu není chybou se domnívat, že Bůh ke svému lidu může mluvit, když jej lid uctívá. Je však na pováženou učinit z toho doktrínu. Prohlásit, že kvalita zjevení závisí právě na této formě bohoslužby, je biblicky neobhajitelné. Při snaze "očekávat proroctví ve ztišení" může snadno dojít k duševním "zjevením", neboť tento silný prvek napětí a programového očekávání může snadno ovlivnit lidskou psychiku a fantazii. Začátečníci se mohou domnívat, že ticho není nastoleno cíleně, ale že jde o zvláštní vedení Duchem svatým. Přitom jde pouze o aranžmá. Vede chvála k speciálním zjevením? Princeho snaha obhájit “zjevovatelský rozměr chvály” jde až tak daleko, že pasáž z J 12,3-7 vykládá tak, že Marie při svém uctívání Ježíše Krista u jeho nohou obdržela zjevení o tom, že Ježíš zemře. V Orientu však bylo omývání nohou hostům zcela běžné (L 7,44). Marie tak učinila tím nejdražším, co měla, a vysloužila si tím Boží uznání. Použila totiž "nardos", nejdražší tekutinu. I my bychom měli Kristu dávat to nejcennější. Ani paralelní texty Mt 26,6-13 a Mk 14,3-9 však neukazují, že by Marie setrvávala u Kristových nohou, a teprve po obdržení speciálního zjevení, že Ježíš zemře, by se odebrala pro alabastrovou nádobku a vylila ji Ježíši na hlavu (Mt 26) a na nohy (J 12). Marie by neměla důvod mít olej k pomazání u sebe, pokud by ještě neobdržela zjevení, že Ježíš zemře. Pokud by šlo tedy o vědomé, nikoliv nevědomé pomazání Krista k pohřbu, které Pán nepoužil jen jako předobraz, jak si vysvětlit, že Marie tak učinila celých šest dní před Velkou nocí? Kdo by se tedy na základě tohoto výkladu domníval, že má klíč k tomu jak obdržet osobní zjevení, staví na politováníhodném omylu. Eklesiologie Jako u každého představitele hnutí Pozdního deště, jímž se Prince bezesporu kvalifikoval, není snadné rozlišit jeho eklesiologickou a eschatologickou část. Zatímco v této – (eklesiologické) části, si probereme organizaci a strukturu Princem navrhovaného modelu církve, která samozřejmě vychází ze starozákonní obnovy Izraele; ve druhé, (eschatologické) části, se zaměříme zejména na pořadí jednotlivých kroků obnovy v pořadí, v jakém Derek Prince touží, aby se zrealizovaly. Obnova Izraele, vzor pro obnovu církve Je zbytečné podotýkat, že stejně jako Warnock, Cain a další, i Prince je přesvědčen, že církev posledních časů čeká obnova, která se uskuteční podle starozákonních proroctví, která jsou křesťany chápána jako obnovení izraelského národa. “Všechny zásady, které jsou v přirozené oblasti odhaleny o obnovení Izraele, jsou stejně použitelné v duchovní oblasti pro obnovení církve."167 “Tento novozákonní obraz církve na konci tohoto věku je potvrzen různými starozákonními proroctvími.”168 Mezi tato proroctví interpret řadí zejm. Izajáše 60. kapitolu169, Ezechiele 37. kapitolu a samozřejmě Jóele 2. kapitolu.170 Izajášovo proroctví zde Princemu slouží k výkladu “materiálního požehnání”, prosperity církve k závěrečné evangelizaci. “…v Izajášovi 60,5 Bůh zaslíbil církvi posledních dnů "dary hučícího moře" a "bohatství pronárodů.” To jsou jím ustanovené zdroje a zaopatření. Finanční a technické prostředky národů mají být dány k dispozici církvi, pro naplnění jejího závěrečného úkolu zde na zemi.”171 Jóelovo proroctví poté Princemu slouží k vysvětlení “duchovního požehnání” nových letnic, které brzy nastanou. “Toto vylití Ducha je předpovězeno v Jóelovi 2,28 a ve Skutcích 2,17… Toto navštívení nebude dočasné. Bude “od nynějška až na věky.”172 Tím, že Prince chápe naplněním Joélova proroctví až dobu současné církve vlastně čtenáři sděluje, že do této doby byl Duch svatý zřejmě církvi odňat. Ezechielovo proroctví je chápáno jako “pořadí a schéma” obnovení církve poslední doby. “U Ezechiele 37,1-10 ve vidění údolí suchých kostí nalézáme velmi živou předpověď obnovení Izraele i církve.”173 Cizoložné denominace Dosavadní denominační uspořádání církve je dle Princeho přežitkem. Již jeho vznik je nebiblický a má původ v lidské tělesnosti. Jak uvádí autor: “Počátek denominací je popsán v 1. K 3,1-4. V Korintě ztratili ze zřetele Ježíše a zaměřili se na lidského vůdce. U kořene je tělesnost.”174 Toto vyjádření by snad šlo omluvit jako osobní názor autora, avšak Prince jde dále a smluvní spojení křesťanů do denominací už nechápe jen jako následování lidského vůdce, ale dokonce jako smilstvo a cizoložství. Jedinou legitimní formou smlouvy je dle Princeho Večeře Páně. Pokud křesťany spojují učení nebo denominace, jsou tito smilníky. “Spojení mimo smlouvu ve fyzické oblasti [mezi mužem a ženou] je smilstvo nebo cizoložství. Není to v duchovním obecenství stejné? Obecenství mezi křesťany, které je založeno na něčem menším, než je smluvní svazek [míněna Památka Večeře Páně] je ve skutečnosti smilstvo"175 Povšimněme si, co autor míní tímto “menším”: “Kde se spojení mezi křesťany stává závislým na něčem menším než tento smluvní svazek, jako je např., shoda v učení, denominační příslušnost...”176 V důsledku to znamená, že tam, kde např. křesťané vstoupí do smlouvy mezi sebou na základě denominační příslušnosti, což bývá zpravidla vždy podmíněno shodou v učení, dopouštějí se tak duchovního cizoložství. Teprve když si uvědomíme tyto souvislosti, pochopíme, proč charismatici, kteří jsou bezesporu Princeho učením ovlivněni, mají takový odpor k vymezování učení a k denominacím. Jak vyplývá z předchozích kapitol, tento odpor má však kořeny mnohem hlubší. Prince se i v této věci, ostatně jako v mnoha jiných, mýlí. Je sice pravdou, že styk mezi mužem a ženou mimo smlouvu je smilstvem. Také církevní vztahy musí být založeny na smlouvě kalicha - Kristově krvi. Avšak i styk mezi mužem a ženou, jsou-li pod smlouvou, může být dále "závislý na něčem menším", např. vzájemné dohodě (1K 7,5). Proč křesťané, kteří jsou narozeni z vody a z Ducha, by ve svém obecenství nemohli být dále smluvně vázáni? Smilstvem by bylo, kdyby se muž a žena stýkali pouze na základě domluvy, bez uzavření manželské smlouvy nebo analogicky kdyby se lidé seskupovali např. do denominací bez předchozího obmytí "smluvní" Kristovou krví. Obvinit křesťany z toho, že se shromažďováním na denominačním základě dopouštějí smilstva je stejné, jako obvinit ze smilstva manžele, protože se stýkají na základě neplodných dnů ženy a ne "pouze" na základě oddacího listu. Jednota pod pěti úřady Církev poslední doby dospěje do úplné, nedenominační jednoty. Bude založena na charismatických úřadech, které se vynoří v poslední době jako výsledek činnosti Ducha. Do této doby je tělo rozbito, jak bylo v roce 1977 prorokováno na charismatickém koncilu v Kansas City. “Pět hlavních služebností je vyjmenováno v 11. verši: apoštolé, proroci, evangelisté, pastýři a učitelé. Ve 12. verši je popsán účel těchto služebností: budování Kristova těla. Ve 13. verši jsou čtyři znaky dokončeného těla. Tento verš by doslovně mohl být přeložen takto: “až bychom všichni dosáhli jednoty víry, a poznání Syna Božího, zralého lidství, míry postavy, která představuje Krista v jeho plnosti.”177 Kdo by se domníval, že apoštolé, proroci ad. žili již mimo charismatické hnutí, ten by se – dle Princeho- mýlil. Církev až do této doby žila v exilu. “Po mnoho dlouhých staletí byl Izrael rozptýlen jako příchozí, daleko od své země na východním břehu Středozemního moře, kterou jim Bůh dal v dědictví. Téměř stejnou dobu žila církev Ježíše Krista v podobném exilu, daleko od Bohem daného duchovního dědictví, jehož hlavními složkami jsou: jednota, autorita, spořádaný život v obecenství, úplnost služeb z Efezským 4,11, plnost duchovních darů a hojnost ovoce.”178 Až se tyto znovu povstalé úřady chopí vlády nad církví, sjednotí církev již ne do hříšné a cizoložné struktury denominací, nýbrž do plnosti Krista, takže církev bude představovat Boha na zemi. Církev, inkarnace Krista V pravé, charismatické, obnovené a plně sjednocené církvi, stejně jak to učí všichni pozdnědeštní učitelé, plnost Kristova bude přebývat “tělesně.” Tuto deifikaci křesťanstva Prince vysvětluje velmi podobně jako Branham nebo Warnock. Církev poslední doby bude “ztělesněním Krista”, jeho “úplným zjevením” v celé “jeho plnosti.” “Církev roste do zralého lidství. Tento muž, vzrostlý do plné postavy, bude schopen reprezentovat Krista v celé jeho plnosti. V pravém slova smyslu bude ztělesněním Krista. On bude vyvrcholením Božích záměrů pro církev jako Kristovo tělo – dokonalým zjevením Krista. Tato dokončená církev, vybavena každou milostí, všemi dary, všemi služebnostmi, představí světu úplného Krista.”179 Eschatologie V této části můžeme detailně nahlédnout, v jakém pořadí má k obnovení církve dojít a jakým způsobem církev, “v plnosti zjevený a úplný Kristus” přivede svět do posledního, konečného a největšího probuzení, které kdy v dějinách lidstva bylo. Obnovení všech věcí Prince nás nenechává na pochybách o tom, že žijeme v době “nápravy všech věcí” dle Sk 3,21. Principem a kritikou této doktríny jsme se obšírně zabývali v kapitole o hnutí Pozdního deště. Nyní se pouze podíváme na odstín, ve kterém tuto obnovu autor interpretuje; zda se jedná o myšlenky biblické, či originální nebo zda mají pravdu kritikové, kteří poukazují na to, že Prince zastává doktríny hnutí Pozdního deště. “Naše přítomná doba vyvrcholí v čase napravení všech věcí, ve kterém - v okamžiku, který nebyl nikdy přesně zjeven – se Ježíš Kristus navrátí z nebe na zemi (viz Skutky, 3,19-21)… Pod pojmem napravení si představujeme dvě hlavní činnosti. Uvedení věcí na své místo a do správného stavu. V současnosti se proces Boží obnovy soustřeďuje hlavně kolem dvou lidů na zemi, náležejících ke dvěma smlouvám: kolem Izraele a církve.”180 Prince sice, na rozdíl od Warnocka, “nevymazal” odpadlý Izrael z duchovní mapy světa, což je jistě chvályhodné. Méně hodné chvály však zůstává, že na základě tohoto verše vysvětluje i obnovu církve, kterou, zcela elitářsky, vztahuje na – v té době eklesiologicky značně kontroverzní - charismatické hnutí.181 Pozdní déšť Než přišlo na scénu charismatické hnutí, které Prince vidí jako počátek obnovy, byli křesťané připodobnění suchým kostem, které ležely na různých, “hřbitovech.”182 “Boží lid [je] zobrazen jako suché s rozpojené a rozptýlené kosti. Pak následují dvě fáze obnovy. V první fázi jsou kosti nadpřirozeně uvedeny do pohybu, přiloženy k sobě a spojeny klouby. Pak jsou pokryty šlachami, svaly, masem a potaženy kůží. Na konci této fáze byla těla fyzicky kompletní, ale nebyl v nich žádný duch nebo dech. Ve druhé fázi vstupuje duch a těla se staví na nohy. Na konci této fáze bylo dosaženo Božího, konečného cíle: zástup vojska velmi velký.”183 Tato obnova je způsobena raným deštěm, který církev této doby, stejně jako na den Letnic, po době sucha skrápí. “… vylití Ducha svatého, které Jóel předpověděl, má být rozděleno do dvou hlavních částí: “podzimní déšť” a “jarní déšť” Toto je zapsáno v Jóelovi 2,23: “… a jako na počátku vám sešle (Bůh) hojnost dešťů podzimních i jarních.” Déšť je typ a vylitý Duch svatý je antityp… Přeneseme-li toto zjištění na antityp, dojdeme k logickému závěru: podzimní déšť Ducha svatého označuje začátek posledních dnů a jarní déšť Ducha svatého označuje blížící se konec posledních dnů. Bůh své jednání s církví na zemi začíná i uzavírá všeobecným vylitím Ducha svatého. Podzimní déšť Ducha svatého přišel na prvotní církev. Jarní déšť Ducha prší na církev po celém světě v našich dnech…184
jarním deštěm ducha svatého nyní Bůh obnovuje církev, aby splňovala Jím určené normy čistoty, moci a řádu.”185 Jak budeme sledovat dále, shůry skropená církev, resp. kosti v hrobech, se obnovuje na etapy: pohyb kostí vidí Prince jako vznik charismatického hnutí. Jejich spojení klouby představuje nedenominační spojení jednotlivých služebníků; šlachy jsou poté duchovní smlouvy, které spolu tyto jednotlivé charismaticky obživené kosti napříč denominacemi uzavírají a svaly představují jednotlivé služebnosti. Maso znázorňuje úplný život této metamorfované církve. Obdržený duch pak způsobí dospění v plnou inkarnaci Krista v církvi posledních dnů, kdy bude zahájena poslední žeň. Úloha charismatického hnutí Zatímco Jóelovo proroctví pro církev “poslední doby” Prince vykládá jako duchovní požehnání a Izaiášovo proroctví jako požehnání materiální, páteří samotné obnovy a následováníhodnou strukturou je vzkříšení kostlivců dle proroka Ezechiele. “Když se na počátku 60. let dalo charismatické hnutí na postup, byl dán do kostí, které dlouho ležely mrtvé a suché, nový život. Začaly se pohybovat a chrastit jedna o druhou. Ezechiel říká: “A aj, hřmot, když se přibližovaly kosti jedna k druhé.” Kosti mezi sebou vzrušeně rozmlouvaly. Jedna mohla říci: “Poslouchej, mluvím jazyky!” Druhá mohla odpovědět: “Ano, a ze mne bylo vyvrženo pět démonů!” a třetí se mohla připojit: “V našem modlitebním shromáždění minulý pátek na mne vzkládala sestra Berta ruce a já jsem dostala dar uzdravení!”186 Už jen z tohoto dětinsky prostého a origenovsky alegorizujícího popisu obnovy můžeme mezi řádky vyčíst základní doktríny raných charismatiků. Např. “vymítání démonů z křesťanů” a “udělovaní konkrétních darů Ducha svatého skrze vzkládání rukou”, jimiž se chrastící kůstky radostně pyšní, nás nenechá ne pochybách, odkud Prince čerpá svoji doktrínu. V době, kdy autor svoji vizi literárně zvěčnil (80. léta), nacházelo se charismatické hnutí v době spojování: “V současné etapě charismatického hnutí Bůh ještě stále spojuje jednotlivé kosti v těla, to jsou místní sbory.”187 Koncem let devadesátých, kdy Prince navštěvuje Pensacolu, hovoří již: “Co se mne týče, považuji naši dobu za ”hodinu žně” pro celý svět.”188 Je-li Prince své eschatologii věrný, pak v této době již máme klouby, šlachy, svaly i maso a zahajujeme poslední žeň – viz dále. Ačkoliv jsou charismatici ve svém pohledu jednotní, je zřejmé, že se zjevně nemohou domluvit, kde se to vlastně nyní nacházíme. Prince již vítá “hodinu žně”, Rick Joyner teprve povolává do “poslední bitvy” za jednotu církve189 a Paul Cain se v Torontu teprve raduje z “pozdního deště”190. Naštěstí jsou charismatici k doktrínám značně velkorysí, a proto společný cíl je zřejmě důležitější než věrnost doktríně. Sjednocování sborů Jak vyplývá z Princem definovaného popisu současné situace, původní charismatické hnutí mělo spojovat sbory do kosterního skeletu, který začal procitnuvší křesťany spojovat do obnovených struktur, dokud církev nedosáhne jednoty víry. Z úsměvného podobenství chrastících kostí, ze kterých jsou nyní vyháněni démoni, je patrné, že nemá být pohrdáno ani jednotlivci. Avšak pozor: “Toto spojení musí být na základě funkčním, tedy nesmí být závislé na zvláštnostech hřbitova, z něhož kost mohla pocházet."191 Co zde autor míní hřbitovem, ze kterého křesťan pochází, je ponecháno na důvtipu čtenáře, ale logicky jde o prostředí, v kterém křesťan vyrůstal, než se stal charismatikem. To znamená dobu, kdy byl ještě "mrtvý" - necharismatický. Této jednotě víry však brání dosavadní existence denominací: “Ještě nejsme v jednotě víry. Letmým pohledem na různé skupiny a denominace kolem nás se o tom snadno přesvědčíme. Ale směřujeme do této jednoty. Přichází čas, kdy budou všichni praví křesťané sjednoceni ve víře.”192 Tyto kosterní pravdy, kterým Prince vyučoval jiné, počátkem sedmdesátých let sám okusil: “Na začátku 70. let byla pravda, kterou jsem jiné vyučoval, náhle aplikována na můj vlastní život. Bůh mne svrchované spojil s jinými třemi muži, při nichž byla poznána biblická služba učitelská: s Donem Bashamem, Bobem Mumfordem a Charlesem Simpsonem. Všichni čtyři jsme se jednomyslně shodli na jednom aspektu našeho nového vztahu: veškerá iniciativa byla z Boha."193 Don Basham, Bob Mumford a Charles Simpson, spolu s Derekem Princem, po těchto nadpřirozených setkáních založili Pastýřské hnutí a předpoklad k budoucímu celosvětovému sjednocení církve poslední doby byl doktrinálně položen. Jak bylo uvedeno v historické části a vyplývá i z tohoto citátu, za tuto iniciativu - jež potvrzuje tuto pozdně deštnou eschatologickou doktrínu - činí Prince zodpovědným Boha. Jeho pozdější pokání není odřeknutím se doktríny – v tomto světle Prince chodí i cestuje dodnes - nýbrž praxe. Duchovní smlouvy Po stádiu kloubů, kdy se sbory i obnovení jednotlivci sjednocují do nových struktur, nastává fáze, kdy je třeba tuto strukturu nějak spoutat. Proto se zde objevují “duchovní smlouvy”, které – skrze vysluhování Večeře Páně – obživené kosti spojují. “Jestliže je A ve smluvním vztahu k B a B s C, pak je ve skutečnosti ve smluvním vztahu také C s A... Tak jsou spojeny všechny kosti, aby tvořily jedno tělo”194, uvádí Prince. Podle této úvahy jsou vlastně všechny sbory, které na tuto hru přistoupí, smluvně svázány, aniž by si tuto skutečnost uvědomovaly. Zde se však Derek Prince mýlí. Jeho úvaha postrádá logiku. Je-li přece např. automechanik (A) ve smluvním vztahu s pekařem (B) a pekař (B) s kominíkem (C), znamená to snad, že kominík a automechanik (A a C) jsou ve smluvním vztahu? Tato Princeho úvaha je chybná i po právní stránce. Smlouva je totiž vzájemný projev shodné vůle obou stran. Jak by osoba C mohla takový souhlas – shodnou vůli - projevit, když se na smlouvě A-B vůbec nepodílí? O vzájemnosti a oboustrannosti, nutných atributech smlouvy, nemůže být v tomto případě ani řeči. Smlouva zavazuje pouze ty, kdo ji uzavřeli. Je sice pochopitelné, že smlouva krve a těla křesťany vede do společného vztahu a společných závazků, avšak skrze vědomou smlouvu jednotlivých "kostí" s Bohem skrze kalich a tedy i mezi sebou skrze tělo. Smlouva nevzniká až na základě vazeb prominentních oživených kostí, jak z kontextu Princeho úvahy vyplývá, a rovněž nesvazuje tělo do žádných "obnovených struktur.” Pokud bychom tedy důsledně přijali Princeho výklad, znamenalo by to, že jedinou legitimní strukturou, vycházející ze smlouvy těla a krve, je pouze církev charismatická. Obnovené úřady Dnes, po více než třiceti letech zkušenosti, víme, že mezi autoritou denominační a nezávislým vůdcem z řad charismatiků vzniká pnutí. Křesťan je poddán vedení v denominaci, ale zároveň si na jeho poslušnost – a v Pastýřském hnutí jde o poslušnost takřka absolutní – činí nárok i charismatický “pastýř.” Prince však toto pnutí nevidí jako problém, naopak. Předpokládá, že jednotlivé služebnosti denominace a naddenominačního hnutí mají působit v protikladu. Jako příklad uvádí např. vztah "instituce x charisma"

Poznámka: “Narůstající problémy posledních desetiletí způsobily, že se vládci národů již neodvažují tvrdit, že mají pro tyto problémy řešení. Proto se celé národy obrátí ke Kristu, který svoji moudrost a moc zjeví skrze církev… Ze všech historických pozadí, ze všech částí křesťanství, poplynou proudy probuzení, které se nakonec spojí do jediné neodolatelné řeky… Takto nově shromážděný a zmocněný lid dostane k dispozici rozsáhlé finanční a materiální prostředky.”206 Souhrn kapitoly Derek Prince je znám především jako biblický učitel a exorcista. Po dramatickém a nadpřirozeném obrácení při výkonu vojenské služby, poté, co absolvoval studia na Cambridge, odešel na frontu do severní Afriky. Po válce byl svědkem založení státu Izrael a po návratu do Londýna byl ordinován letničním pastorem. Koncem padesátých let Prince odchází do Keni, kde zakládá střední školu. Poté se stěhuje do USA, kde se stává jedním z mluvčích charismatické obnovy a spolu s Bobem Mumfordem, Charlesem Simpsonem a Donem Bashamem se nakonec spojuje i se známým protagonistou hnutí pozdního deště, Ern Baxterem. Počátkem sedmdesátých let, kdy pětice těchto charismatických učitelů založila rigidní pyramidu pastýřů a učedníků, dochází k řadě kontroverzí. Životy lidí jsou řízeny na základě příkazů, rozpadají se rodiny, lidé jsou manipulováni a spoutáváni. Nastává období řady charismatických koncilů, které se snaží spory okolo pastýřských věcí urovnávat a nakonec je vydán zákaz veřejné kritiky. V osmdesátých letech, kdy již byla situace v podstatě neudržitelná, opouští Prince hnutí, a prodej jeho materiálů výrazně klesá. Proto své materiály Prince zadarmo poskytuje komunistickým a rozvojovým zemím, kde jeho činnost záhy kulminuje. Nastává zahraniční rozkvět jeho služby, který trvá prakticky dodnes. V devadesátých letech se Prince připojuje k zastáncům Torontského požehnání a píše apologetiku svatého smíchu. Princeho učení v mnohém kopíruje doktríny Pozdního deště. Prince je přesvědčen, že člověk je znovuzrozením přiřazen do nové rasy boholidí, jejichž dědictvím je zdraví, bohatství, prosperita a bezhříšnost. Pokud však mají sklony opakovaně hřešit, stojí za jejich hříchem démon, jenž nese jméno onoho hříchu. Tohoto démona je proto třeba vydechnout. V otázce duchovních darů Prince oplývá zvláštním charismatem prodlužování nohou, které občas propůjčuje vzkládáním rukou. Velmi podstatná je autorova nauka o církvi. Církev čeká obnova pod vedením pěti úřadů. Ta nastala počátkem sedmdesátých let s příchodem charismatického hnutí. Pod jejich správu mají přejít jednotliví obživení křesťané, kteří s nimi uzavřou duchovní smlouvy. Tak má být církev zcela restrukturalizována, neboť členství ve stávajícím, tj. denominačním uspořádání, je cizoložstvím. Restrukturovaná církev poté obdrží pozdní déšť, vlivem něhož doroste k dospělosti. Z církve pak povstane armáda, která obrátí národy světa ke Kristu. Poznámky a literatura

1. Derek´s Page Introduction, http://www.derekprince.com/DPMsite/HTML/Derek(Early).html
2. Tamtéž
3. Derek´s Page Introduction…
4. Prince D., Modlitba a půst mění dějiny, Logos, Praha, 1991, str. 61 –62
5. Prince D., Manželská smlouva, samizdat, str. 16
6. Prince D., Modlitba a půst mění dějiny, Logos, Praha, 1991, str. 61
7. Prince D., Manželská smlouva, samizdat, str. 16
8. Tato prupovídka bývá zpravidla obsažena na obalu či vnitřní straně většiny Princeho publikací
9. Ptáček L., Kdo je to Derek Prince, Život víry, roč. 5, květen, 1994, str. 128-130
10. Prince D., Učení a zohýbané nárazníky, Život víry, ročník 2, červen, 1991, str. 113-114
11. Prince D., Rozruch v církvi, Vyjádření známého biblického učitele z roku 1994, příloha, str. 1-2, Život víry, ročník 5, únor, 1996
12. Prince D., Dílo kříže, samizdat, nedatováno
13. Tamtéž
14. Derek´s Page Introduction, http://www.derekprince.com/DPMsite/HTML/Derek(MM).html
15. Prince D., Žít vírou nebo-li víra k životu, Vydavatelství Vítěz, Ostrava, 1991, str. 55
16. Prince D., Manželská smlouva… str. 16
17. Derek´s Page Introduction, http://www.derekprince.com/DPMsite/HTML/Derek(L&R).html
18. Prince D., Modlitba a půst mění dějiny, Logos, Praha, 1992, str. 65
19. Prince D. Modlitba a půst mění dějiny… str. 62
20. Tamtéž, str. 65
21. Tamtéž, str. 67
22. Tamtéž
23. Ptáček L., Kdo je Derek Prince…
24. Derek´s Page Introduction , http://www.derekprince.com/DPMsite/HTML/Derek(MM).html
25. Tamtéž
26. Tamtéž
27. Derek´s Page Introduction …
28. Tamtéž
29. Prince D., Učení a zohýbané nárazníky, Život víry, ročník 2, červen, 1991, str. 113-114
30. Ptáček L., Kdo je to Derek Prince…
31. Tamtéž
32. Riss M., Latter Rain, in: Tillin T., Looking Beyond Toronto, http://www.xs4all.nl/~ahein/sva-07.html
33. Stetz J., Svrablavé uši, Křesťanský život, Albrechtice, 1995, str.5
34. Zopfi J., Na všeliké tělo, Křesťanský život, Albrechtice, 1997, str. 115
35. Prince D., Požehnání nebo kletba, vyber si!, Břetislav Šípek, Praha, 1994, str. 81
36. Derek´s Page Introduction …
37. Prince D., Určena povstat, Boží pořádek k obnovení Kristova těla, Život víry, ročník 2, 1991, str. 223-255
38. Derek´s Page Introduction , http://www.derekprince.com/DPMsite/HTML/Derek(Teach).html
39. Tamtéž
40. Ptáček L., Kdo je to Derek Prince….
41. Prince D., Milost poddání se, Logos, Praha, 1990… str. 18
42. Tamtéž, str. 20
43. Tamtéž
44. Juan Carlos Ortiz with Jamie Buckingman, Call to Discipleship (Plainfield, New Jersey: Logos International, 1975) in: Vizant D., Roots of the Modern Discipling Movement, http://www.banner.org.uk
45. Neo – Montanism, http://www.bible.ca/tongues-neo-mantanism.htm
46. Buess B., Discipleship Pro and Con (Van, Texas: Sweeter Than Honey, 1974) in: Vizant D., Roots of the Modern Discipling Movement, http://www.banner.org.uk
47. Buess B., The Pendulum Swings (Van, Texas; Sweeter Than Honey, 1974) pp. 11-13.
48. McDowell K, editor, Presence, Power, and Praise: Documents on the Charismatic Renewal, Volume 2 (Collegeville, Minnesota: The Liturgical Press, 1980), pp. 123-126.) in: in: Vizant D., Roots of the Modern Discipling Movement, http://www.banner.org.uk
49. Hitt T. R., "Top Religious Stories Mark '75 as Pivotal Year," Eternity, January, 1976, p. 9
50. Prince D. Určena povstat…
51. Mumford B., After Discipleship, s. 24, in: McConnell D. R., Jiné evangelium …
52. Simpson Ch., The Challenge to Care (Ann Arbor, Michigan: Servant Publications, me Books, 1986, p. 101
53. McDowell K., editor, Presence, Power, and Praise: Documents on the Charismatic Renewal, Volume 2 (Collegeville, Minnesota: The Liturgical Press, 1980), pp. 123-126, in: Vizant D., Roots of the Modern Discipling Movement, http://www.banner.org.uk
54. Reporton the 1976 Charismatic Leaders´ Conference, s. 5, in: McConnell D. R., Jiné evangelium….
55. Tamtéž: Tento “étos” vycházel především z okruhu časopisu “Charisma” a “Ministries Today”, kde jejich šéfredaktor Jamie Buckingham veřejnou kritiku přímo nesnášel a již v roce 1972, po prvních excesech Pastýřského hnutí napsal: “Jako členům této “rodiny” [církve] náš Otec přikazuje, abychom nepomlouvali, nekritizovali, neobviňovali a neodsuzovali.. Máme-li s nějakým bratrem neshodu (doktrinální, či osobní), máme jít přímo za ním – nebo drž jazyk za zuby. Není omluvy pro veřejné odsuzování v těle.”
56. Derek´s Page Introduction , http://www.derekprince.com/DPMsite/HTML/Derek(L&R).html
57. Shaw M., Cautionary Remarks on the Ecumenical Tendencies of the Assemblies of God, http://users.vei.net/ihs/tide.htm
58. Tamtéž
59. Tamtéž
60. Vizant D., Roots of the Modern Discipling Movement…
61. Tamtéž
62. Prince D., Požehnání nebo kletba, vyber si! … str. 82
63. Derek Prince, His life, His work, http://www.derekprince.com/dpmus/earlzear.htm
64. Např. Sandy Millar, vikář anglikánského sboru – v současné době Torontského typu - tedy charismatik par-excellence, na dotaz šéfredaktora Života odpověděl, “že by nepokřtil nově obráceného, který byl pokropen jako nemluvně.” in: Dittrich T., Letmá návštěva u ostrovanů, Život víry, ročník 8, říjen 1997, str. 4-7. Na druhou stranu je třeba dodat, že tento postoj by ovšem jiné charismatiky vedl k opuštění takovéto denominace.
65. Na některých charismatických konferencích, jichž se účastní římští katolíci se v rámci zachování jednoty nepoužívá slovo “znovuzrození.” Katolická církev totiž tradičně chápe znovuzrození skrze křest, zatímco protestantský pohled vidí znovuzrození skrze Ducha. Těchto kompromisů by se v hnutí našlo více. Tento kompromisní postoj zastává např. charismatický pastor z letničních kruhů Giovani Traettino in: Dittrich T., Zbořit všechny přehrady?, Život víry, ročník 8, prosinec 1997, str. 6-7
66. Cannistraci E., “What the Network is.” The Network, duben – srpen 1986, str. 4, in: McConnell D. R., Jiné evangelium …
67. “Netvork statement purpose”, The Network, duben – srpen, 1986, str. 3 in: McConnell D. R., Jiné evangelium …
68. McConnell D. R., Jiné evangelium… str. 93
69. Copeland K., in: McConnell, D. R., Jiné evangelium…
70. Copeland K., The Year of Equipping the Saints, New Wine, 18, leden, 1986, str. 6 - 18, in: McConnell, D. R., Jiné evangelium…
71. Code of Ethics, The Network, únor - březen 1987, str. 7 in "McConnell D. R., Jiné evangelium…
72. Tamtéž
73. Leighton, Signs, One Wonders, cited in The Healing Epidemic, p. 214 – 216, http://wayoflife.org/~dcloud
74. http://www.derekprince.com/DPMsite/HTML/Derek(Reach).html
75. Tamtéž
76. Tamtéž
77. Ptáček L., Kdo je to Derek Prince…
78. http://www.derekprince.com/DPMsite/HTML/Derek(Reach).html
79. podle Alberta Dagera se mezi další služebníky Pozdního deště řadí např. Franklin Hall, William Branham, George Hawtin, Percy G. Hunt, Herrick Holt, George Warnock, Bill Britton, Kathryn Kuhlman, Oral Roberts, Ern Baxter, Don Basham, Bob Mumford, Charles Simpson, Derek Prince, D. James Kennedy, William Banks, Marilyn Hickey, Demos Shakarian, Ralph Martin, Steve Clark, Kevin Ranaghan a další, in: Dager A, Vengeance Is Ours, str.. 49-50.
80. Prince D., Rozruch v církvi….
81. Tillin T., New Thing, part 3 a, Latter Rain, http://www.banner.org.uk.
82. Prince D., Jak rozeznat a vyhnat démony, samizdat, nedatováno
83. Prince R. in: Prince D. Požehnání nebo prokletí, předmluva
84. Prince D., in: Hill S., Na cestě za probuzením, Křesťanský život, Albrechtice, 1999, str. 17
85. Tamtéž, str. 21-22
86. Prince D., Dílo kříže, kázání, samizdatový překlad, nedatováno
87. Tamtéž
88. Tamtéž
89. V téměř každém obšírnějším životopise D. Prince bývá zdůrazněno jeho vzdělání a počáteční profesní kariéra, která má zdůraznit, že logických postupů Prince používá při svém studiu a výkladu Božího slova. Žel, i když do logického postupu dosadíme nesprávné hodnoty, obdržíme nesprávné výsledky, což je u Princeho teologie ukázkově viditelné. Princeho logické myšlení zdůrazňuje i česky vydaný životopis L. Ptáčka: “…Před více než čtyřiceti lety dal Derek Prince Bohu to nejlepší, co měl: břitký intelekt vycvičený na dvou nejprestižnějších anglických školách…” in: Ptáček L, Kdo je Derek Prince…
90. Prince D., Dílo kříže…
91. Tamtéž
92. Prince D. Extravagantní láska, Břetislav Šípek, Příbram, 1993, str. 14
93. Tamtéž, str. 7
94. Prince D., Požehnání nebo prokletí… str. 222
95. Prince D., Dílo kříže…
96. Tamtéž
97. Tamtéž
98. Warnock G., The Feast of Tabernacles, http://www.latter-rain.com/escha/warnock.htm…
99. Prince D., Pásmo základy, kniha V-VII, neautorizovaný překlad, nedatováno, str. 53
100. Prince D., Dílo kříže…
101. Tamtéž
102. Tamtéž
103. Tamtéž
104. Prince D., Základy, kniha V - VII, samizdat, str. 21
105. Prince D., Extravagantní láska… str. 19
106. Prince D. Dílo kříže…
107. Tamtéž
108. Tamtéž
109. Tamtéž
110. Tamtéž
111. Tamtéž
112. Tamtéž
113. Prince D., Biblický kurz pro samouky… str. 16
114. Prince D., Požehnání nebo kletba... str. 221
115. Tamtéž, str. 222
116. Tamtéž, str. 223
117. Prince D., Jak rozeznat a vyhnat démony…
118. Tamtéž
119. Tamtéž
120. Tamtéž
121. Tamtéž
122. Tamtéž
123. Tamtéž
124. Prince D., Svobodni k uctívání, vyučující dopis, Petr Fiřt, Břetislav Šípek, DPM, Příbram
125. Prince D., Jak rozeznat a vyhnat démony…
126. Prince D., Svobodni k uctívání…
127. Prince D., Jak rozeznat a vyhnat démony…
128. Tamtéž
129. Tamtéž
130. Prince D., Svobodni k uctívání…
131. Prince D., Jak rozeznat a vyhnat démony…
132. Prince D., Svobodni k uctívání…
133. Prince D. Požehnání nebo kletba… str. 97
134. Prince D., Jak rozeznat a vyhnat démony…
135. Tamtéž
136. Tamtéž
137. Tamtéž
138. Tamtéž
139. Tamtéž
140. Tamtéž
141. Prince D., Biblický kurs pro samouky… str. 18
142. Novotný T., Zlaté boží plomby, Dingir 2/1999, str.11
143. Connell D. R., Jiné evangelium… str. 185 - 186
144. Duncan D. D., Woodworth F. C. Jr., Úhelné kameny pravdy, studium biblické doktríny, ICI University, Národní kancelář Český Těšín, 1994 str. 199-200
145. Prince D., Spravedlivý bude žít vírou, vydavatelství Vítěz, 1992, str. 97
146. Tamtéž, str. 98
147. Tamtéž
148. Tamtéž
149. Tamtéž, str. 99
150. Prince D., Rozruch v církvi…
151. Tamtéž
152. Hill S., Na cestě za probuzením, Křesťanský život, Albrechtice, 1999, str. 19
153. Tamtéž, str. 21
154. Prince D., Svobodni k uctívání…
155. Tamtéž
156. Tamtéž
157. Prince D., Svobodni k uctívání II, Fiřt P., Šípek B, zástupci DPM pro ČR, nedatováno
158. Tamtéž
159. Prince D., Svobodni k uctívání…
160. Tamtéž
161. Prince D., Svobodni k uctívání II…
162. Tamtéž
163. Tamtéž
164. Tamtéž
165. Tamtéž
166. Prince D., Svobodni k uctívání…
167. Prince D., Určena povstat, Boží pořádek obnovení Kristova těla, Život víry, roč. 2, listopad, 1991 str. 223 - 225
168. Prince D., Modlitba a půst mění dějiny… str. 156
169. Tamtéž
170. Tamtéž
171. Tamtéž
172. Tamtéž, str. 154
173. Prince D., Určena povstat…
174. Dittrich T., Dojmy z konference, Život víry, roč. 5, srpen, 1994, str. 218-219
175. Prince D., Určena povstat…
176. Tamtéž
177. Prince D., Modlitba a půst mění dějiny… str. 148
178. Prince D., Určena povstat…
179. Prince D., Modlitba a půst mění dějiny… str. 149
180. Prince D., Určena povstat…
181. Prince D., Modlitba a půst mění dějiny… str. 148
182. Prince D., Určena povstat…
183. Tamtéž
184. Prince D., Modlitba a půst mění dějiny… str. 106
185. Tamtéž, 147
186. Prince D., Určena povstat…
187. Tamtéž
188. Prince D., In: Hill S., Na cestě za probuzením…str. 22
189. Joyner R., Povolání do poslední bitvy, Postilla, Havlíčkův Brod, 2000
190. Cain P., Latter Rain, Toronto Airport, May 28., 1995, http://www.understandthetimes.org/radio/radio212.html
191. Prince D., Určena povstat…
192. Prince D., Modlitba a půst mění dějiny… str. 148
193. Prince D., Určena povstat…
194. Tamtéž
195. Tamtéž
196. Tamtéž
197. Tamtéž
198. Navrátil A., Apoštolský úřad, Život v Kristu, únor, 1998, str. 8
199. Dittrich T., Sešel se ŠV KMS, Život víry, roč. 9, 1998, str. 19
200. Prince D., Určena povstat…
201. Prince D., Modlitba a půst mění dějiny… str. 150
202. Tamtéž
203. Tamtéž, str. 156
204. Prince D., Určena povstat…
205. Prince D., Biblický kurs pro samouky… str. 60
206. Prince D., Modlitba a půst mění dějiny… str. 154-155