Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Nechci překážet řešení, proto se vzdávám církví MINISTR KULTURY PAVEL DOSTÁL (ČSSD): * Řekněte opravdu upřímně, zda se vzdáváte kompetencí v oblasti církví dobrovolně, anebo jste podlehl nátlaku koaličních partnerů ve vládě? Už v roce 1998, kdy jsem se poprvé stal ministrem kultury, jsem přesvědčoval vládu, aby církevní agenda byla z mého resortu převedena jinam. Tehdy jsem neuspěl a tak když jsem byl po svém druhém nástupu do funkce osloven zástupci Unie svobody a lidovci o možném převedení kompetencí na Úřad vlády, začal jsem o tom znovu vážně přemýšlet. V žádném případě jsem nebyl k ničemu tlačen ani koaličními spojenci, ani premiérem. Ten dokonce v osobním rozhovoru se mnou zdůraznil, že záleží pouze na mém rozhodnutí. A to jsem tedy učinil.

* Co je ale příčinou tak radikálního rozhodnutí? Nemám už sílu přesvědčovat činitele katolické církve, že ani já, ani ředitelka odboru církví Jana Řepová tu nejsme od ďábla, ale že jsme tu proto, abychom zajistili prostor pro svobodné působení církví v rámci právního řádu ČR. Kterému ale není nadřazené žádné kanonické právo, takže pro církve samozřejmě platí stejná pravidla jako pro ostatní spolky. Tedy že mají - pokud zákon nestanovuje jinak - stejná práva i povinnosti. O dodržování tohoto principu jsme se také - většinou ale bohužel k nelibosti katolické církve - s kolegyní Řepovou vždycky snažili. * Mluvíte o katolické církvi. S jinými církvemi problém nebyl? Dá se to tak říci. Řekl bych dokonce, že osobní kontakty s některými z představitelů těchto církví mají mnohdy i vysloveně přátelský charakter. S katolickou církví provází od samého začátku veškerá jednání permanentní oboustranná nedůvěra. I když samozřejmě nikoli se všemi jejími vrcholnými představiteli. V její hierarchii existují lidé, se kterými se potkávám rád a kteří můj život velmi obohatili. * Co ale způsobuje onu nedůvěru z vaší strany? Špatné zkušenosti. Nedodržování ujednaných dohod, ultimáta, odlišný výklad na uplatňování českého právního řádu, demonstrativní odchody z jednání, ale bohužel i osobní invektivy ze strany některých církevních činitelů. * To jsou od vás vážná obvinění. Můžete být konkrétnější? Prozradím vám něco, co jsem za celých pět let ve funkci nezveřejnil: jedna z prvních vět kardinála Miloslava Vlka při prvním setkání se mnou jako s ministrem kultury byla, že pro něho jako ministr nejsem z hlediska církevního protokolu partnerem. Proto se tehdy také odmítl zúčastnit tiskové konference v Arcibiskupském paláci a místo něj tam jeho názory prezentoval mluvčí České biskupské konference. To samozřejmě byl špatný začátek. * Avšak na rozdíl od vašich předchůdců se vám podařilo prosadit zásadní novelu tzv. církevního zákona. To je sice pravda, ale také jsem ani o píď neposunul jednání o tzv. církevních restitucích či financování církví bez použití zdrojů ze státního rozpočtu. Čtyři roky usilovného jednání byly k ničemu. Pořád jsme tam, kde jsme byli v roce 1993 a později. * A důvod tohoto neúspěchu? Pokud se týče financování církví, tak to je v současné době neřešitelné, neboť jde vlastně o kvadraturu kruhu. Představa katolické církve o jejím financování je diametrálně odlišná od představy ostatních církví. Těm totiž na rozdíl od katolické církve plně vyhovuje současný stav, kdy z rozpočtu hradí stát nejen mzdy duchovních, ale také provoz církví. * Shodují se u nás církve alespoň na něčem? Jistě. Ve zcela zásadním odmítání církevní daně. Tedy v principu, že by církve měly hospodařit pouze s prostředky, které jim dobrovolně dají jejich věřící. Bez státních dotací. Samozřejmě s tím, že na obnově církevních památek by se i nadále podílel stát. V památkové péči by to byl obrovský pozitivní průlom, neboť zhruba jedna miliarda, kterou nyní věnujeme ze státního rozpočtu na provoz a režii církví, by se použila na opravu památek. To by byl obrovský pokrok, neboť ona miliarda by nastartovala v oblasti památek zásadní zvrat k výrazně lepší péči o památkový fond. * Proč jste nepohnul s církevními restitucemi? Možná mi nebudete věřit, ale minulá vláda opravdu měla zcela vážný úmysl tento problém řešit. Bohužel se s katolickou církví nešlo domluvit v tomto směru téměř na ničem. Dokonce když jí Miloš Zeman nabídl, že na ni bude ze státu okamžitě převeden všechen majetek kultovního charakteru, katolická církev nárokovala hned poté v té souvislosti například hájenky. V těchto intencích probíhala jednání po celé čtyři roky. Nešlo se prostě domluvit na ničem. Když už jednání konečně spělo k nějakému konkrétnímu návrhu řešení, přišel kardinál Vlk s nápadem, že se nemusí žádný majetek převádět, ale že by stát mohl vyplácet katolické církvi roční rentu v hodnotě zhruba 1,5-2 miliardy korun. A jednání bylo opět na začátku. Takže se nedivte, že nemám chuť tu anabázi znovu absolvovat. A pokud katolická církev tvrdí, že naopak já jsem příčinou, že není možná domluva, ustupuji rád z cesty a dávám příležitost kolegovi Marešovi. A jenom mu přeji, aby nesplakal nad výdělkem jako já. * Pokud se nemýlím, deklaroval jste na počátku svého ministrování, že založíte svoji církevní politiku na dialogu. Uskutečnil se? Za prvé, nikdy nešlo o moji církevní politiku. Plnil jsem jen v tomto směru do puntíku zadání vlády. A taky - na rozdíl od katolické církve - mi vláda v tomto směru nevytkla vůbec nic. Vždy mě podpořila. Pokud se týče onoho slíbeného dialogu, snažil jsem se o něj upřímně a pokusil se v jeho rámci zapojit všechny relevantní subjekty. Včetně všech politických stran. * To jste ale narazil, neboť jste k jednání chtěl přizvat i komunisty. Kvůli komunistům mne málem kardinál Vlk poslal do klatby. Chtěl jsem jen vytvořit politicky maximálně vstřícné prostředí pro případné parlamentní jednání. Což by bez komunistů nešlo. Bohužel to, co následovalo, to už byla honička na mou osobu a já si jen říkal, proč katolická církev není tak přísná a zásadní vůči svým vlastním selháním. Mám tím na mysli kolaboraci s komunistickým režimem, pokud se týče nechvalně známého normalizačního sdružení duchovních Pacem in terris anebo pozitivní lustrační osvědčení v církevních funkcích, které - vzhledem ve srovnání se státní správou - by spíše vyžadovaly negativní lustraci. Alespoň tedy podle lidovců, kteří jsou katolické církvi nejbližší a kteří také jsou na rozdíl ode mne horlivými zastánci lustrací. Upřímně řečeno, mně pozitivně lustrovaný vysoký církevní funkcionář nevadí, protože jednak jsem zásadní odpůrce lustračního zákona a jednak to považuji za vnitřní záležitost církve. * Jenže je třeba říci, že katolický disent byl před listopadem 1989 důležitou součástí opozice. To já nepopírám, dokonce se v letech 1971 až 1978 v mém olomouckém bytě přepisoval katolický samizdat a mezi mé přátele dodnes patří někdejší katoličtí disidenti, se kterými jsem pracoval celé roky v jedné fabrice. Nesmírně si vážím jejich odvahy. Tak jako v žádném případě nezpochybňuji, že to byla především katolická církev, která se stala obětí stalinistických represí. A že zásadní postoje poctivých duchovních znamenaly, že nemohli šířit z kazatelny slovo boží, ale pracovali se mnou v kotelně. A to nemluvím o těch, kteří za svoji víru položili život. Z čehož ovšem v žádném případě nevyplývá, že by církve, respektive církev katolická, měla mít v demokratickém režimu nějaké výsadní postavení, kterak si to představují někteří její představitelé. Tento můj názor byl možná také, jak se říká, jádrem pudla mých problémů s katolickou církví. Nemyslím si totiž, že by ateistická část veřejnosti měla mít práva menší. Například v oblasti charity, kde je ten tlak na výjimečnost a jejich církevní jedinečnost největší. * Když už jste tak sdílný a otevřený, prozraďte, jaká byla vaše pozice v souvislosti se smlouvou s Vatikánem, kterou Sněmovna odmítla ratifikovat? Zcela opačná, než jak rozhodli poslanci. Byl jsem zastáncem její ratifikace, protože byla pro Česko velmi výhodná, neboť v ní nebylo obsaženo vlastně nic jiného než to, co je obsaženo v tzv. církevním zákoně. Skutečnost, že Sněmovna tuto smlouvu odmítla, znamená, že pro nová jednání vlastně otevřela znovu všechny problémy, které by její ratifikace uzavřela. Myslím, že tento krok byl ze strany politické reprezentace - bohužel - krokem populistickým, který nepomůže vůbec ničemu. Na straně druhé by se ale měla katolická církev ovšem zamyslet nad tím, proč velká většina politické reprezentace ČR zastává vůči ní tak rezervovaný postoj. Proč se dialog změnil v monolog kardinála Vlka, v žalování bývalému prezidentovi, v ultimáta, osobní napadání, obviňování mých ministerských úředníků, výkřiky o komunistických praktikách či nových křivdách v duchu Josefa II. atd. To vše přece není pravda. V České republice jsou církve svobodnější, než je obvyklý evropský standard. Na rozdíl od jiných resortů musí ministerstvo kultury - bez jakéhokoli práva kontroly - navyšovat prostředky na mzdy duchovních podle požadavku církví, aniž by se někdo mohl vůbec zdvořile zajímat, zda jsou vznesené požadavky oprávněné. Na rozdíl od státních zaměstnanců, například úředníků či učitelů. Proto nemohu brát vážně všechny ty řeči o tom, kterak je u nás ohrožena náboženská svoboda. To je nesmysl. A účelová nepravda. * Myslíte, že se vicepremiérovi Petru Marešovi, který má od vás převzít církevní otázky, podaří konečně vyřešit financování církví a tzv. církevní restituce? To nevím. Snažím se jen pomoci tím, že nechci překážet vyřešení tohoto problému, což o mně Arcibiskupský palác ústy svého mluvčího pana Daniela Hermana neustále tvrdí. Jitka Götzová