Život víry: Spor o Darwina
Vloženo Úterý, 25. prosinec 2001 @ 21:37:40 CET Vložil: Walcha |
(z Pravoslav.cz - zpracováno podle knihy Phillipa E. Johnsona)Vymezení problému a pojmů
Darwinova evoluční teorie (O vzniku druhů, 1859, Anglie) – vysvětluje
život jako výsledek malých (náhodných) genetických mutací (Mutace – dědičná změna vlastnosti.) a přežití nejlépe
přizpůsobených organismů. Tvrdí, že k velkým změnám v organismech může dojít po
nepatrných krůčcích čistě přirozenými prostředky působením času, náhody a
diferencovaného přežití.
Kreacionismus (nauka o stvoření) – tvrdí, že svět a lidstvo bylo
naplánováno a stvořeno a existuje za určitým účelem. V tomto rámci se vyskytují
rozdílné názory: od zastánců náhlého stvoření, (V
doslovném chápání stvoření světa podle Bible, v šesti dnech (t.j. v 6 x 24hod.),
maximálně před 10000 lety.) kteří jsou chápáni jako křesťanští
fundamentalisté, přes názor, že svoření proběhlo v delším časovém období (i
miliony let), až po možnost připuštění evoluce jako možného mechanismu stvoření...
Evoluce chápaná jako postupný vývoj (Změna jedněch živých
organismů v druhé.) živých organismů není v rozporu s naukou o
stvoření. Rozpor nastává tehdy, když se evoluce chápe jako plně přirozená,
naturalistická (Naturalismus předpokládá, že celá přírodní
říše je uzavřený systém materiálních příčin a účinků, na který nemůže mít nic
zvenčí vliv (Pokud existuje Bůh, tak do ničeho nezasahuje.).), jež
není řízena žádnou inteligentní bytostí s určitým záměrem.
Všeobecně však bývá Darwinova evoluční teorie spojována právě s
naturalismem. Většinou je v evoluční literatuře tento postoj provázen
hojnou řadou antiteistických závěrů (svět nebyl zamýšlen předem a nemá
žádný účel, lidé jsou produktem slepých přírodních sil, život nebyl stvořen, ale
vznikl...) a narážek na kreacionisty (nepočestní kreacionalisté, úzkoprsí
fanatikové, zmatení lidé (Tyto ukázky vybrány namátkou z knihy
Věda o životě; Wels, Huxley, Wels, Praha, 1931. )). Tato tvrzení
přitom nejsou předkládána jako osobní názory, ale jako logické důsledky nauky. V
posledních nejméně 20. letech lze pozorovat snahu předkládat takto chápanou
evoluci podporovanou širokou vědeckou obcí veřejnosti jako vědecky a empiricky
přesvědčivě dokázaný fakt, kde pochybnosti jsou pouze o určitých detailech.
„Zajímavá koncepční otázka" byla vyřešena a zbývá doplnit jen některé
podrobnosti. Dále je patrná snaha o spojení pojmů: evoluce = věda a
kreacionalismus = náboženství, se všemi důsledky pro „moderně" vychovaného
člověka.
2. Přírodní výběr
Darwin předložil tři důležitá tvrzení: – druhy nejsou neměnné
(objevily se během dlouhé historie země přiroz. procesem – vývoj
uzpůsobením) – toto lze rozšířit tak, že se tím vysvětlí veškerá
rozmanitost života (vše pochází z jednoho mini předchůdce) – tento mohutný
proces byl řízen přírodním výběrem (neboli přežitím nejlépe
přizpůsobených jedinců).
Otázkou není, zda k přírodnímu výběru dochází, ale zda má tato eliminační
síla tak mocný účinek (jak tvrdí darwinisté), že může začít u bakteriální buňky
a za miliardy let přetvořit její potomky na takové divy, jako jsou stromy,
květiny, mravenci, ptáci a lidé. Protože Darwin nemohl ukázat přesvědčivé
příklady přírodního výběru v akci, argumentoval analogií – umělým
výběrem, který používají šlechtitelé a chovatelé. Ti však využívají k chovu
svoji inteligenci a rozum. Darwin se však snaží dokázat, že přirozené procesy,
bez jakéhokoliv účelu, mohou nahradit dílo inteligentního tvůrce. Chovatelé
vybírají určité úchylky v populaci podle svého cíle (např. delší vlna u ovcí).
Kdyby jim šlo o vyšlechtění zvířat pro volnou přírodu, nedocházelo by k
extrémním odchylkám. Po navrácení zdomácnělých zvířat do přírody specializovaná
plemena zahynou, ostatní přejdou do původního stavu divokých zvířat. To ukazuje,
že přírodní výběr je spíše konzervativní (Konzervativní –
záchovná, zachovávající určitý směr.) síla, zabraňující výskytu
extrémních odchylek.
Umělý výběr ve skutečnosti ukazuje na určité meze. Důvodem, proč psi
nedosahují velikosti slona a ve slony se neproměňují, není nedostatek času v
chovu, ale to, že jakmile dosáhnou dané genetické hranice přestávají se
zvětšovat. S tím darwinisté nesouhlasí a poukazují na laboratorní
experimenty s octomilkami, (Oblíbený hmyz genetiků (podle nyní
známých poznatků se od nejstarších dob podle všeho nezměnila).) při
nichž ale nevzniklo nic jiného, než zase octomilky, byť s mnohými změněnými
rysy; podobná je situace s některými rostlinnými hybridy, které splňují kriteria
(Mohou se navzájem křížit, ale nekříží se s rodičovským druhem
(biologický druh je skupina schopná vzáj. křížení)) pro nový druh.
Pokud jde o zvířata, tak neschopnost vypěstovat nové druhy darwinisté připisují
nedostatku času. Tuto námitku je třeba uvážit, stejně jako protinámitku, že
delší čas, který měla příroda, je vyvážen silou záměru chovatelů. Co se týče
octomilek, tak příroda měla spoustu času, ale prostě nedělá to, co dělají
experimentátoři. I kdyby se podařilo vypěstovat např. skupinu psů křížících se
mezi sebou, ale ne s ostatními psy, tak to bude jen nepatrný krok k dokázání
významných tvrzení darwinismu.
Analogie s umělým výběrem je podle všeho chybná. Nemusí to nutně znamenat
chybnost Darwinovy teorie, ani neschopnost tvořivého účinku přírodního výběru.
Je třeba hledat přímější důkazy. V darwinistické literatuře je však ku
podivu mnoho tvrzení v tom smyslu, že přímé důkazy nejsou nutné, protože
prokázat tuto teorii lze pomocí logiky.
Přírodní výběr jako tautologie (Tautologie – definice
kruhem, v níž to co se definuje, jen jinými slovy opakuje to co má být
definováno; důkaz dokazovaným; nemá žádnou vysvětlující hodnotu.) V
této formulaci teorie předpovídá, že nejlépe přizpůsobené organismy budou
produkovat nejvíce potomstva. G. G. Simpson (1964): „Přírodní výběr
upřednostňuje nejlépe přizpůsobené organismy jen tehdy, když přizpůsobenost
definujeme jako zanechání většího počtu potomků." Pro genetiky přizpůsobenost
nesouvisí nikterak se zdravím, silou nebo jakýmkoliv jiným, zdánlivě výhodným
rysem, mimo výkonnosti v množení.
Téměř každý rys může být totiž pro určitý druh podle situace výhodný nebo
nevýhodný. Velký lidský mozek vyžaduje velkou lebku, která matce při porodu
přináší nepohodlí a nebezpečí. Předpokládáme, že velikost našeho mozku je
předností, protože momentálně ovládáme tuto planetu, ale zdaleka není zřejmé, že
velký mozek byl předností za okolností, v nichž se údajně vyvinul. Většinou není
možné určit výhodnost nezávisle na výsledku.
C. H. Waddington: „Přírodní výběr byl nejdříve zvažován jako hypotéza, kterou
je třeba dokázat pokusy a pozorováním, ale při bližším ohledání se projevuje
jako tautologie – nezbytný, dříve nepoznaný vztah. Uvádí, že nejlépe
přizpůsobení jedinci v populaci (definovaní jako ti co zanechávají nejvíce
potomstva) zanechají nejvíce potomstva. Když chci vědět, jak se z ryby může stát
člověk, nepřinese mi více světla prohlášení, že organismy, které zanechávají
nejvíce potomstva, jsou ty, které zanechávají nejvíce potomstva.
Tuto situaci si začali uvědomovat i darwinisté sami, načež bylo kritikům
poukazujícím na tautologické tvrzení nekompromisně řečeno, že jednoduše
projevují svou neschopnost pochopit darwinismus.
Přírodní výběr jako deduktivní vedení důkazu
Toto chápání předkládá evoluční teorii jako dedukci (Typ
úsudku a metoda zkoumání, kdy se z přijatých výroků (premis) dospívá k novému
tvrzení, závěru; vyvozování. ): 1. Všechny organismy se musí
rozmnožovat. 2. Všechny organismy vykazují dědičné odchylky. 3. Dědičné
odchylky se liší svým účinkem na rozmnožování. 4. Proto odchylky s příznivými
účinky na rozmnožování budou úspěšné, odchylky s nepříznivými účinky budou
potlačeny a organismy se změní (C. Peterson).
Tato poučka však pouze stanovuje, že dojde k určitému přírodnímu výběru, ale
není vysvětlením evoluce, dokonce ani netvrdí že se organismy změní. Rozsah
variací může být úzký a zachované odchylky mohou být příznivé právě tak, že
se druh nezmění. To, že účinkem přírodního výběru může být ochrana před
změnami, není jen teoretická možnost. Jak uvidíme dále, převažujícím rysem
fosilních (Fosilie – zkamenělina.) druhů je stagnace
– absence změny, nehledě k existenci četných „žijících fosílií".
Jak se mohly složité organismy vyvinout z velmi jednoduchých vysvětluje A. G.
Cairns – Smith, podobně, jako sám Darwin takto: „Pokud máte jedince,
kteří rozmnožují svůj druh, jestliže někdy dochází k náhodným odchylkám,
jestliže některé takové odchylky mohou někdy svým nositelům přinést
určitou přednost, jestliže mezi množícími se entitami (Entita – základní objekt zkoumání. ) probíhá soutěž –
jestliže dochází k nadprodukci, takže ne všichni budou sami schopni
zplodit potomstvo – pak se tyto entity budou zdokonalovat v rozmnožování svého
druhu. Příroda v těchto okolnostech působí jako selektivní chovatel: plemeno
nemůže jinak, než se zdokonalovat."
Ve skutečnosti však plemeno často velice úspěšně zdokonalování
odolává, často miliony let, takže s touto logikou není něco v pořádku.
Tentokrát je to zmatek, který vyvolává slovo „přednost" (zdokonalování).
Přírodní výběr jako vědecká hypotéza
Podle tohoto chápání, sdíleného v dnešní době asi většinou vědců, je
darwinistický přírodní výběr vědecká hypotéza, která je tak důkladně
prověřována a potvrzována důkazy, že by ji rozumní lidé měli přijmout
jako přiměřené vysvětlení vývoje složitých forem života. Přesněji, touto
hypotézou je, že přírodní výběr (spolu s mutacemi) je schopný vytvářet nové
druhy orgánů a organismů. Jaké důkazy tedy potvrzují, pravdivost této
hypotézy?
Zde jsou příklady pozorování, potvrzující tvořivé působení přírodního výběru
podle D. Futuyama: 1. Bakterie získávají odolnost vůči antibiotikům; podobně
hmyz se stává odolný vůči hubícím prostředkům díky přežití mutantních forem
majících výhodu odolnosti. 2. R. 1898 zjistil vědec jménem Bumpus, že u samců
bouří vyčepaných vrabců přežili mohutnější jedinci ve větší míře než jedinci
menší, i když rozdíl byl relativně nepatrný. 3. V důsledku sucha na
Galapágách r. 1977 museli pěnkavy jíst větší semena, než kterými se běžně živí.
Po jedné generaci byla mezi menšími pěnkavami, kterým velká semena činila
potíže, tak vysoká úmrtnost, že průměrná velikost ptáků (a hlavně jejich
zobáků) znatelně vzrostla. 4. Sledování myších populací ukázalo, že když jsou
dočasně vystaveny působení genu, který u samců působí neplodnost, přestávají se
rozmnožovat a spějí k vyhynutí. 5. Kettlewellova pozorování drsnokřídlece
březového. Když jsou stromy ztemnělé průmyslovým kouřem, začnou se hojněji
vyskytovat tmavě zbarvení motýli, protože dravci je na pozadí těchto stromů hůře
vidí než světlé. Když stromy zesvětlely, převažovali motýli světlí. S barvou
stromů se mění i převažující barva motýlů.
Z těchto pozorování lze vyvodit tyto závěry: 1. Není důvod pochybovat, že
zvláštní okolnosti mohou někdy upřednostnit bakterie odolné vůči lékům nebo
velké ptáky, případně tmavé motýly vůči světlým. 2. Ani jeden z těchto
„důkazů" neposkytuje přesvědčivý důvod pro to, abychom si mysleli, že
přírodní výběr může vyprodukovat nové druhy, nové orgány nebo i menší
trvalé změny.
Dané druhy často zůstávaly stovky století prakticky beze změny! Kolísání
populací, jako výsledek okolností a předchozích modifikací souboru genů,
nenaznačuje evoluci, přičemž hmatatelné důkazy o tom máme u mnoha tzv.
živých fosílií, které zůstávájí miliony let beze změny.
Proč si lidé, včetně odborníků, myslí, že důkazy místních populačních
výkyvů potvrzují hypotézu, že přírodní výběr má schopnost působit technické
zázraky, sestrojovat takové divy, jako je oko nebo křídlo? Kettlewellův
pokus s motýly je klasickou ukázkou moci přírodního výběru a darwinisté
museli čekat na toto skromné potvrzení své ústřední poučky téměř sto let.
Tento experiment ale nemá nic společného se vznikem nového druhu ani odrůdy,
protože světlí i tmaví motýli byli přítomni po celou dobu experimentu. Měnil se
jen jejich vzájemný poměr.
Přírodní výběr jako filosofická nezbytnost
Tento přístup je založen na tom, že základní vlastností vědy je „spoléhání na
přirozená vysvětlení" místo na „nadpřirozené prostředky nedostupné
lidskému chápání". Má-li mít takto chápaná věda pro biologickou složitost vůbec
nějaké vysvětlení, musí se spokojit s tím, co zbyde po vyloučení
nepřijatelného, t.j. Boha, nebo i jakékoli nemateriální síly teoreticky
pohánějíci evoluci k větší složitosti.
Přírodní výběr je nejlepší ze zbývajících alternativ a pravděpodobně
jedinou. V této situaci mohou někteří dospět k rozhodnutí, že darwinismus
jednoduše musí být pravdivý. Pak bude cílem dalšího zkoumání už jen vysvětlit,
jak přírodní výběr funguje a vysvětlit zjevné nesrovnalosti.
Je rozdíl mezi hledáním empirických důkazů s cílem vyzkoušet teorii o
níž pochybujeme a hledáním důkazů s cílem najít potvrzení jediné teorie,
kterou jsme ochotni tolerovat.
Darwinisté vyvinuli celou řadu pomocných teorií, které mohou vysvětlit každou
možnou eventualitu. Existence živých fosilií je nepřivádí do rozpaků:
Nevyvíjely se, protože se nedostavily nutné mutace, nebo kvůli „vývojovým
zábranám", případně byly již dostatečně přizpůsobeny svému prostředí. Zkrátka se
nevyvíjely, protože se nevyvíjely.
Jak přírodní výběr podpořil vývoj rysu, který vede k obětování (Někteří živočichové, když se objeví dravci, vydávají varovné
signály, čímž se sami vystavují nebezpečí.) sebe sama? Jedni
darwinisté to vysvětlí „skupinovým výběrem", jiní na základě „výběru podle
příbuznosti". Jestliže předpokládáme, že darwinismus je v zásadě pravdivý, pak
je naprosto rozumné teorii přizpůsobovat, aby odpovídala pozorovaným faktům.
Nástroje přizpůsobování jsou však tak pružné, že je prakticky nemožné tvrzení
darwinismu empiricky (Empirický – založený na pozorované
skutečnosti. ) prověřit.
Další pomocný pojem „pohlavní výběr" ukazuje, jak lze do teorie začlenit i
nepoddajné případy. Jeho příkladem je vějíř páva, který je zjevným břemenem,
když chce uniknout dravci. Vějíř je však stimulem pávice, takže jeho přítomnost
zvětšuje pávovy vyhlídky na potomstvo, i když může zkrátit jeho
život. Zarážející je, že darwinisty neznepokojuje nepřizpůsobivost sexuální
záliby pávic. Proč by přírodní výběr, jenž údajně vytvořil všechny ptáky z
nižších předků, dával vzniknout druhu, jehož samičky touží po samcích s ozdobou,
která ohrožuje jejich život? Pávice si měly vypěstovat zálibu v samcích s
ostrými drápy a mohutnými křídly. Přesto darwinisté prohlašují, že páv není
problém pro ně, ale pro kreacionalisty: „Opravdu kreacionalisté
předpokládají, že jejich Stvořitel pokládal za vhodné stvořit ptáka, který se
nemůže rozmnožovat bez šeti stop tlustých per, kvůli nimž je snadnou kořistí pro
leopardy?" Zdá se, že páv je druh tvorů, kterým nevyzpytatelný Stvořitel
mohl být příznivě nakloněn, ale kterým by „lhostejný mechanický proces", jako je
přírodní výběr, nikdy nedovolil vzniknout. Výběr jen uchovává anebo ničí něco,
co již existuje. Příznivé novinky musí přinést mutace a teprve pak je může
přírodní výběr uchovávat a podporovat.
3. Mutace malé a velké
Charles Darwin popsal přijatelný mechanismus, jímž mohlo dojít k nutným
proměnám, a to bez přispění božského řízení nebo jiné příčiny, která nyní ve
světě nepůsobí. Darwin si dával obzvláštní pozor na to, aby se vyhnul
potřebě jakýchkoli „skokových mutací" – skoků, kdy se v rámci jedné generace
objeví nový typ organismu. Skokové mutace považuje dnes většina vědců za
nemožné a dobře vědí proč. Živí tvorové jsou nesmírně složitá seskupení vzájemně
propojených částí, přičemž tyto části jsou samy také složité. Skoková
mutace těchto částí na jiné by se rovnala zázraku. Kdyby se z hadího
vejce vylíhla myš, mohli bychom tento případ chápat stejně dobře jako evoluci i
speciální stvoření. I náhlé objevení se jediného složitého orgánu jako oko nebo
křídlo by naznačovalo nadpřirozený zásah. Toto Darwin věděl a důrazně odmítal.
Prvním problémem pro dokázání Darwinovy teorie bylo v jeho době to, že
nalezené zkameněliny nepřinesly důkazy o mnoha přechodových formách,
jejichž existenci tato teorie vyžadovala. Vysvětlovalo se to tím, že seznam
zkamenělin není úplný.
Větší potíž však byla teoretického rázu. Mnohé orgány vyžadují pro
své funkce náročnou kombinaci složitých částí. Nejběžnějším příkladem
jsou oko a křídlo. Těla zvířat a lidí jsou ale přímo přeplněna takovými divy.
První krok k nové funkci – jako je zrak, nebo schopnost létat – by
neznamenal nutně výhodu. Aby živočich mohl mít vůbec nějaký užitečný zrak,
musí fungovat společně mnoho složitých součástí. I úplné oko je bez užitku,
pokud nepatří tvorovi s mentální a nervovou schopností dané informace využít
nějakým úkonem, který podpoří přežití nebo rozmnožování. Zde jsme nuceni si
představit takovou mutaci, která tuto složitou schopnost přinese celou
najednou a natolik funkční, že to stačí poskytnout danému tvorovi výhodu při
plození potomstva.
Dawkins poukázal na to, že mezi žijícími živočichy existuje přijatelná
řada přechodových typů oka (asi 40). O žádném z těchto typů očí se
však nepředpokládá, že se vyvinul z nějakého jiného, protože jde o zásadně
odlišné struktury a nikoli o řadu typů podobné stavby jejichž složitost
postupně narůstá.
Proč se ale z tolika primitivních forem očí, s nimiž se dosud setkáváme,
nikdy nevyvinuly formy dokonalejší? Loděnka si za stovky milionů let své
existence pro své oko nevyvinula čočky, přestože má sítnici, která „prakticky
volá právě po této jednoduché změně".
Křídlo, které u hmyzu, ptáků a netopýrů existuje ve zcela odlišných
podobách, je další záhadou. Přinášela první „nekonečně malá zděděná modifikace"
směřující ke vzniku křídla nějakou výhodu? Pokud se přední končetiny začaly
měnit v křídla, staly se neobratnými pro uchopování a šplhání pravděpodobně
dávno před tím, než se staly užitečnými alespoň pro plachtění, což hypotetického
předchůdce stavělo do vážné nevýhody.
Ptačí pero s jeho navzájem propletenými háčky a dalšími složitými
rysy, díky němuž je vhodné pro létání, se muselo, je-li darwinismus pravdivý,
vyvinout z plazích šupin; ale přechodné články je těžké si představit.
Ještě obtížnější je charakteristický ptačí plicní lalok, jenž se svou
stavbou naprosto liší od laloku jakéhokoliv představitelného evolučního předka.
Uchování dýchací funkce je pro život nezbytné, protože i nepatrná porucha vede
během několika minut ke smrti. Ptačí plíce nemůže fungovat bez vyvinuté složité
soustavy vzduchových vaků a praprůdušek, a dokud tyto soustavy nejsou schopny
fungovat dokonale integrovaným způsobem.
To, zda člověk shledá uvěřitelným scénář povlovného vývoje složitých soustav,
je prvek subjektivního soudu. Objektivní skutečností je, že tyto scénáře
jsou dohady. Ptačí a netopýří křídla se objevují mezi zkamenělinami jako
již vyvinuté a zatím nikdo nikdy experimentálně nepotvrdil, že by povlovný vývoj
křídel a očí byl možný.
Toto si uvědomili i někteří darwinisté. Goldschmidt vyjmenoval řadu příkladů
od složité stavby chlupu savců po hemoglobin, (Hemoglobin –
Krevní barvivo, součást červených krvinek, uskutečňující přenos
kyslíku.) které podle něj nemohly vzniknout hromaděním a výběrem
malých mutací. Dospěl, podobně jako i někteří další, k tomu, že darwinovská
evoluce nemůže vysvětlit nic víc, než variace v rámci jednotlivých
druhů. Vysvětlení podal prostřednictvím makromutací. Připustil, že
rozsáhlé mutace by musely vytvořit beznadějně špatně přizpůsobené zrůdy, ale při
vzácných příležitostech mohla šťastná náhoda vytvořit „nadějnou zrůdu".
Tím však sklidil v darwinistických kruzích hrubý posměch, srovnávaný dokonce se
„dvěma minutami nenávisti" podle románu G. Orwella. Měli k tomu však své
důvody. O mutacích se předpokládá, že pocházejí z náhodných omylů při
opisování genetického kódu. Domnívat se, že by taková náhodná událost mohla
změnit stavbu i jen jediného složitého orgánu, jako jsou játra nebo ledviny, je
asi totéž, jako myslet si, že dokonalejší hodinky lze sestrojit tak, že těmi
starými udeříme o zeď.
Neuskutečnitelnost evoluce pomocí makromutace nedokazuje její
pravděpodobnost ani reálnost prostřednictvím „malých mutací" –
mikromutací. Jejich nepravděpodobnost je srovnatelná s nepravděpodobností
Goldschmidtových makromutací. Pravděpodobnost darwinistické evoluce závisí
na mnoha těžko odhadnutelných okolnostech, jako je množství příznivých
mikromutací na vytvoření složitých orgánů, jejich četnost ve správném okamžiku,
atd. To vše v době, kterou připouštějí zkameněliny. Když se o výpočty r. 1967
pokusili matematici, dospěli k závěru, že na vytvoření např. oka by bylo málo
času. Odpovědí jim bylo, že svou vědu dělají pozpátku, protože faktem je,
že se oko vyvinulo, takže matematické obtíže musí být zdánlivé. Navíc při
určitém přizpůsobení těchto údajů dopadne výpočet docela dobře. Utěšuje
nás skutečnost, že k evoluci došlo.
Potíže s mikromutační i makromutační teorií jsou tak veliké, že bychom mohli
očekávat úsilí o nalezení nějaké střední cesty. Ukazuje se, že je nemožné obejít
se bez alespoň umírněných makromutací – tedy takových, které mají velké
účinky, ale z hlediska složitosti se jako velké nejeví. Počet obratlů se musí
např. měnit po celých jednotkách, a nestačí jen přidat novou kost, protože každý
obratel je připojen souborem svalů, cév, nervů apod. Aby měl nový obratel
biologický smysl, musí se toto všechno objevit společně. Z hlediska dospělého
jedince (např. hada jenž má vlivem mutace více obratlů než jeho rodiče) se
zvětšení počtu obratlů jeví jako makromutace. Na embryonální (Embryonální – zárodečné.) úrovni se tato změna ale zdá
být mikromutační, protože malá změna v embryonálních příkazech měla velký zjevný
účinek. V zásadě jde o takovou změnu, o které si dovedeme představit, že ji
jednou budou schopni řídit genoví inženýři. Dejme tomu že se v rámci rozsáhlého
výzkumného programu podaří vědcům změnit genetický program rybího zárodku tak,
že se z něj vyvine obojživelník. Byl by tento triumf genového inženýrství
důkazem toho, že se obojživelníci skutečně mohli vyvinout podobným způsobem? Asi
ne, poněvadž ti, co připouštějí nějakou formu makromutace, hovoří striktně o
změnách náhodných, a nikoli o změnách umně naplánovaných lidskou (nebo
božskou) inteligencí. Stoupenci vývojových makromutací by museli prokázat
nejen existenci měnitelného genetického programu, ale také to, že
důležité evoluční změny mohou být vyvolány náhodnými změnami v genetických
pokynech.
4. Problém zkamenělin
Na začátku 19. století byl hlavní geologickou teorií katastrofismus,
protože nalezené fosilie hovořily o sledu katastrofických událostí, včetně
masových vyhynutí, po nichž následovala období tvoření. Bylo vysledováno, že
každý z oddílů biologického světa (říše, kmeny, třídy, řády) vyhovuje základnímu
strukturnímu plánu, přičemž existuje jen velmi málo přechodových typů. To
znepokojovalo už samotného Darwina, který sám napsal: Jestliže druhy
vznikaly z jiných druhů nepostřehnutelně jemnými přechody, proč všude nevidíme
nesčetné množství přechodových forem? Proč místo druhů, které jsou přesně
ohraničeny, není v celé přírodě zmatek forem? Odpověděl teorií
vyhynutí. Spojovací články mezi vzájemně nesouvisejícími skupinami, které
kdysi existovaly, zanikly kvůli špatnému přizpůsobení. Podle Darwina „byl jistě
počet spojovacích odrůd, které kdysi na zemi existovaly, opravdu obrovský."
Mohli bychom tedy předpokládat, že geologové budou neustále odkrývat zkamenělé
důkazy přechodných forem. To, co geologové našli, byly druhy a skupiny druhů,
které se objevily spíše náhle než na konci evolučních spojovacích
řetězců. Vysvětlením bylo, že fosilní doklady jsou velice nedokonalé,
nezachycují souvislý záznam historie, ale spíš relativně krátkých období.
V roce 1859 byla prozkoumána jen malá část světových ložisek zkamenělin,
navíc badatelé nevěděli, co mají hledat. Po roce 1970 se k fosilním dokladům
vrátili S. J. Gould, N. Eldrege a S. Stanley ve své teorii „přerušované
rovnováhy", která měla vyřešit nepříjemnou skutečnost: fosilní doklady dnes
celkově vypadají velice podobně, jako r. 1859, přestože se od té doby po
zkamenělinách pátrá s nesmírným úsilím. Historie většiny fosilií obsahuje dva
rysy, obzvláště odporující teorii povlovného vývoje: 1. Stagnace.
Většina druhů po dobu svého trvání na zemi nevykazuje žádné podstatné
změny. 2. Náhlý výskyt. V žádné místní oblasti druh nevzniká postupnou
proměnou svých předchůdců, ale objevuje se zcela najednou jako „plně
vytvořený". Náhlý výskyt mohou darwinisté vysvětlit tím, že přechodové
mezičlánky z nějakých důvodů nezkameněly. Ovšem stagnace – trvalá nepřítomnost
zásadní jasně orientované změny – je pozitivně doložena. A není to
výjimka, ale pravidlo.
V Bighornské pánvi se nachází nepřerušovaný záznam fosilií ukládaných po dobu
asi 5 milionů let, v raném období výskytu savců. Na základě toho byl předpoklad,
že jisté populace pánve bude možno propojit a ilustrovat tak souvislou evoluci.
Ve skutečnosti se ukázalo, že druhy, o kterých se dříve předpokládalo, že se
proměnily v jiné, se časově překrývají se svými údajnými potomky a fosilní
doklady neprokazují přesvědčivě ani jeden přechod z jednoho druhu v jiný. Navíc
zůstávají druhy ještě milion let před vymizením z fosilních dokladů v zásadě
beze změny.
O netopýru a velrybě se předpokládá, že se vyvinuli ze společného savčího
předka během asi 10 milionů let. Pokud, podle zkamenělin, je průměrná doba
trvání jedné změny v rámci druhu téměř milion let, pak v předpokládané době
změna primitivního savečka na velrybu nebo netopýra obsahuje jen deset či
patnáct takovýchto změn. To je jasně absurdní a odpovídá to změně od jednoho
hlodavce k trochu odlišnému hlodavci.
Nejdůležitější myšlenkou teorie přerušované rovnováhy je to, že ke vzniku
druhů dochází rychle (Rychle z hlediska geologického času tj.
např. 100000 let.) a v malých skupinách, které jsou izolovány na
okraji teritoria obývaného předchozími druhy. Toto by lecos vysvětlilo, ale
důkazy chybí. Navíc má tato teorie další potíže, takže neodarwinisté vysvětlují
náhlý výskyt raději tradičně (mezerami v dokladech, nedochovalost měkkých částí
těl fosilií, jež se mohly vyvíjet) a stagnaci „stabilizační selekcí" (přírodní
výběr bránil po miliony let změnám navzdory měnícímu se prostředí). Přírodní
výběr se zde jeví jako univerzální vysvětlení změn a zároveň absence změn.
Teorie přerušované rovnováhy může být v některých případech reálným modelem
evoluce, ale nevysvětluje více, než poměrně úzký okruh změn, které nezahrnují
větší změny tělesných znaků.
Pokud vezmeme příklad velryby a netopýra, pak počet přechodových druhů musel
být značný a některé z nich by měly být početné a dlouhověké. Ve
fosiliích se nic takového nevyskytuje.
Největší problém pro darwinismus je však tzv. „kambrická exploze" před
asi 600 miliony let. V těchto horninách se objevují téměř všechny živočišné
kmeny a to bez jakékoli stopy po evolučních předcích. V posledních letech byly v
nejstarších horninách objeveny doklady o existenci řas a bakterií. (Bakterie a řasy jsou jednobuněčné organismy bez buněčného jádra a
organel.) Všeobecně přijatý názor dnes je, že se musely objevit už
před 4 miliardami let. Později se objevily složitější buňky s jádrem a pak se
bez jakékoli evoluční historie objevily desítky nezávislých skupin
mnohobuněčných živočichů. Darwinistická teorie vyžaduje, aby mezi jednobuněčnými
organismy a živočichy, jako je hmyz, červi a mlži, byly velice dlouhé řady
přechodových forem. Důkazy o jejich existenci však chybí, aniž by bylo možno to
nějak přijatelně zdůvodnit.
Celkový obraz historie živočichů tedy představuje rozkvět
vývojových linií ve stavbě těla, po němž následovalo vyhynutí.
Žádný nový kmen se pak nevyvinul. Dnes existuje mnoho druhů, které nejsou
zastoupeny v horninách dávné minulosti, ale všechny zapadají do obecných
kategorií existujících již na samém počátku. Je to obraz určitého vývoje, ale
jen v mezích základních kategorií, které samy o sobě nemají žádnou evoluční
minulost.
Téměř každý, kdo v posledních šedesáti letech studoval biologii na vysoké
škole, byl veden k tomu, aby věřil, že fosilní doklady jsou mocnou
oporou klasické darwinovské teze, a nikoli dluhem.
5. Fakt evoluce
Darwinisté považují evoluci za fakt, nikoli jen za teorii. Tato teorie o
vývoji uzpůsobením vysvětluje podobu vztahů v přírodě takovým způsobem, který je
přijatelný pro filosofické materialisty.
Jestliže laboratorní věda nedokáže určit mechanismus a jestliže zkoumání
fosilií nemůže najít společné předky a přechodové mezičlánky, pak darwinismus
jako empirická teorie selhává. Darwinisté to potlačují tím, že se odvolávají na
rozdíl mezi „faktem" evoluce a Darwinovou teorií. Námitky založené na fosilních
dokladech a nedostatcích darwinistiského mechanismu zasahují pouze teorii.
Evoluce jako taková (logické vysvětlení vztahů) zůstává faktem, čímž patrně
myslí, že je nevyhnutelným závěrem z existence vztahu.
Jako důkaz „faktu" evoluce jsou předkládány tyto důkazy: 1.
Mikroevoluce – o té nepochybují ani kreacionalisté; otázkou není zda
existuje, ale zda nám říká něco důležitého o procesu zodpovědném za původní
vytvoření ptáků, hmyzu a stromů. Darwinisté tvrdí, že pokud je dokázána
mikroevoluce, stačí to ve spojení s filosofickou doktrínou aktualismu (tj.
předpoklad, že předvěké děje se nelišily kvalitativně od dnešních) jako
důkaz faktu evoluce. Vědci rádi předpokládají, že přírodní zákony byly vždy a
všude jednotné, protože jinak by nemohli dělat závěry o tom, co se stalo v
minulosti nebo na opačném konci světa. Rozdíly mezi newtonovskou fyzikou a
teorií relativity a kvantovou mechanikou však ukazují, jak neoprávněný by takový
předpoklad byl.
2. Nedokonalosti v přírodě – spoléhají na to, že „Bůh by to tak
nedělal". Uváděny jsou příklady z embryonálního vývoje obratlovců: „Jak může
Boží plán pro lidi a žraloky vyžadovat, aby měli téměř totožná embrya?
Suchozemští mloci... "
Mohou existovat proto, že je z nějakého nevyzpytatelného důvodu použil
Stvořitel; nebo mohou odrážet dědictví po konkrétních společných předcích; nebo
mohou být důsledkem nějakého dosud nepředstavitelného a dosud vědou neobjeveného
procesu. Úkolem vědy není spekulovat, jak Bůh mohl postupovat při
stvoření. Má-li být evoluční biologie vědou, nikoli oborem
filozofie, musí si položit otázku: Jak lze Darwinovu teorii dokázat nebo
vyvrátit? Na základě podobnosti embryí a některých Darwinových definic
(homologie) se mezi evolucionisty rozšířil názor, že existuje zásadní vztah
mezi zárodečným vývojem a evoluční teorií. Přitom to, že embrya při svém
vývoji kopírují dospělé předchozí formy – například že lidé při svém vývoji
procházejí rybím a plazím stadiem – nebylo nikdy dokázáno a embryologové to
odmítli. Tato představa však byla teoreticky tak líbivá, že se ji celé generace
studentů učili jako fakt. Gould (S. J. Gould je současný
zastánce evolucionismu.) vzpomíná, jak ho tuto poučku učili ve škole,
padesát let poté, co ji věda odmítla.
Podobně názor, že odlišné organismy uvnitř jedné skupiny (např.
obratlovci) by měly prvními etapami života projít jako navzájem
podobné organismy, přičemž odlišné rysy by se u nich měly projevit
teprve později. I tento obraz je tak přitažlivý, že se ho celé generace
učí jako fakt. Fakta do tohoto úsudku však příliš nezapadají. Je sice pravda,
že všechna embrya obratlovců procházejí stupněm vývoje, kdy se podobají
jeden druhému, ale ve skutečnosti se až do tohoto stadia vyvíjejí velice
odlišně. Tyto odlišnosti jsou přitom typické pro každou třídu: jiné pro
ryby, jiné pro obojživelníky, jiné pro ptáky a jiné pro savce. Pozdější stupně
vývoje neodpovídají darwinistickým očekáváním o nic lépe. Vývoj embryí
jednotlivých druhů obratlovců se ubírá různými cestami, které se někde v
polovině tohoto procesu sbíhají a zárodky se podobají jeden druhému, ale pak se
opět rozbíhají, až se nakonec (různými způsoby) vytvoří podobná uspořádání kostí
jejich končetin. Tyto skutečnosti jsou embryologům dobře známy. Skutečnosti z
oblasti embryologie a homologie (Homologie – shoda v původu
některých orgánů lišících se však funkcí, a tím i tvarem (např noha u kopytníků,
křídlo ptáka, ploutve ryb).) byly předkládány jako přímé
potvrzení „faktu evoluce" a přitom ničím takovým nejsou! Pokud je
embryologie, jak si Darwin myslel, naším nejlepším průvodcem po genealogii,
(Genealogie je metoda genetického výzkumu, založená na studiu
rodokmenu určitého jedince.) pak se zdá, že obratlovci jsou
rozličného původu a své znaky po žádném společném předkovi nedědí.
6. Vývojová řada obratlovců
Darwinisté tvrdí, že obojživelníci a dnešní ryby pocházejí z pravěké ryby, že
plazi vzešli z obojživelného předchůdce a že ptáci a savci se vyvinuli odděleně
z plazích předků. Také říkají, že lidé a dnešní opice měli společného opičího
předka, z něhož se dnešní lidé vyvinuli přes pozitivně určené přechodové
mezičlánky. Pokusme se zhodnotit důkazy pro tato tvrzení s tím, že všechny
důkazy budou hodnoceny nezávisle na jakémkoli předpokladu ohledně
pravdivosti teorie, která je prověřována.
Od ryb k obojživelníkům
Hypotéza zní, že se u určitého druhu ryby vyvinula schopnost vylézt z vody a
pohybovat se po souši, přičemž se víceméně souběžně vytvořila rozmnožovací
soustava a další znaky typické pro obojživelníky. Žádný konkrétní zkamenělý
rybí druh jako předek obojživelníků určen nebyl. Existuje ale
vyhynulý řád ryb Rhipidistia, který některými znaky kostry připomíná
kostru raných obojživelníků.
Přesto „žádná ze známých ryb není považována za přímého předchůdce
nejstarších suchozemských obratlovců. Většina jich žila až poté, co se
objevili obojživelníci, a ty, které existovaly předtím, nevykazují žádné
důkazy o tom, že by se jim vyvíjely mohutné končetiny a žebra typická pro
primitivní čtvernožce."
V roce 1938 byla chycena Latimerie podivná, primitivní druh ryby o
němž se myslelo, že vyhynul před 70 miliony let. Protože je považována za blízce
příbuznou rodu Rhipidistia, očekávalo se od její pitvy objasnění
nejasností ohledně měkkých tkání, které jsou na zkamenělinách špatně
sledovatelné. Avšak při pitvě dnešní Latimerie její vnitřní orgány nenesly žádné
známky přípravy na život v suchozemském prostředí.
Od obojživelníků k plazům
Na doložení tohoto přechodu nejsou dodneška žádní uspokojiví
kandidáti. Existují zkamenělí obojživelníci nazývaní Seymouria,
kterého je známo mnoho zkamenělých druhů s takovými znaky kostry, které se jeví
jako přechodné mezi kostrou plazů a savců.
Protože zkamenělé savce a plazy na rozhraní je obtížné odlišt, za rozhodující
kriterium se považuje způsob stavby dolní čelisti. Živočichové se stavbou
lebky na rozhraní mezi lebkou plazů a savců existovali, takže pokud jde o
stavbu lebky, tak je přechod možný. Avšak kromě stavby lebky existuje
ještě mnoho jiných důležitých znaků, jimiž se savci od plazů liší,
včetně velmi důležité rozmnožovací soustavy.
Velké množství kandidátů řádu Therapsida je však velmi obtížné zařadit
do souvislé rodové linie, která by vedla od konkrétního druhu plazů ke
konkrétnímu savčímu potomku. Společné rysy u mnoha různých druhů, které jsou
mimo jakoukoli možnou linii předků, jen upozorňují na to, že podobnost kostry
nemusí nutně znamenat společný původ. Umělou vývojovou linii lze
sestrojit, ale jen tak, že budeme podle vlastního uvážení libovolně míchat
zástupce z různých podskupin a řadit je za sebou mimo jejich skutečný
časový sled. Argument, že řád Therapsida představuje řetězec
spojující ve vývojové řadě plazy a savce by byl přesvědčivější, kdyby jej
bylo možno na obou koncích připojit k něčemu konkrétnímu. Vybrat
konkrétního savčího potomka je ale obtížné, protože jednotliví raní savci mají
velmi významné rozdíly ve stavbě těla. Podobné obtíže jsou s nalezením
konkrétních předků řádu Therapsida.
Pokud se budeme dál snažit o souvislý popis makroevoluce savců, je třeba
vysvětlit mnohem víc, než jen rozdíly ve stavbě dolní čelisti mezi plazi a
savci. Mezi savce patří tak rozmanité skupiny jako jsou velryby, tuleni,
medvědi, netopýři, opice, kočky a vačice. Jestliže savci tvoří jeden kmen, pak
darwinovský model vyžaduje, aby každá z těchto skupin pocházela z jednoho
jediného neurčeného suchozemského savce. Muselo by existovat obrovské
množství přechodných druhů v přímé vývojové linii, ale ty ve fosilních
dokladech zachyceny nejsou.
Od plazů k ptákům
Archeopteryx („staré křídlo") je fosilní pták, který se vyskytuje v
horninách starých 145 milionů let. Má řadu kosterních znaků, poukazujících na
blízkou příbuznost s malým dinosaurem nazývaným Compsognathus. Celkově
vypadá jako pták, má křídla, peří a vidlicovitou ptačí kost, ale na křídlech má
prsty s drápy a v ústech má zuby. Žádný současný pták zuby nemá, i když některé
pravěké druhy je měly, a prsty s drápy má na křídlech jeden současný pták,
Nahuatl uatzin. Archeopteryx je působivá mozaika.Otázkou je, zda je
důkazem přechodu plaza v ptáka, nebo zda je jen jednou z těch zvláštních
variant, jako je dnešní ptakopysk, jejichž některé znaky připomínají jedince
jiné třídy, ale nejsou přechodovými mezičlánky v darwinovském smyslu.
Až do velmi nedávné doby se paleontologové většinou klonili k názoru, že
Archeopterix je v evoluci slepou uličkou, nikoli předkem současných ptáků.
To se změnilo po objevech fosilních ptáků ve Španělsku a Číně,
kvalifikovaných jako možné mezičlánky mezi Archeopterixem a některými dnešními
ptáky. Tyto důkazy jsou však příliš zlomkovité na to, aby mohly ospravedlnit
jakékoli určité závěry.
V Archeopterixovi tedy máme spíše možného než jistého ptačího předka.
Stejně jako u savců je i zde velmi obtížné představit si, jak jediný předek mohl
dát vzniknout tak různorodým potomkům jako je tučňák, kolibřík a pštros. Absence
fosilních důkazů o těchto přechodech je však snadněji vysvětlitelná vzhledem ke
způsobu života ptáků.
Celkově vzato znamená Archeopterix bod pro darwinisty, kteří v něm
vidí fantastické potvrzení, ale pro skeptiky je jen výjimkou v
důsledném schématu popření na základě fosilií. Jeden dobrý uchazeč o
postavení předka nestačí.
Od opic k lidem
Po vyloučení podvrhu tzv. Piltdownského člověka existuje v současné době
pět fosilních druhů, (Včetně současného Homo
sapiens.) uváděných jako důkaz, že se lidé vyvinuli z opic. Jsou to
Australopithecus afarensis, A. africanus, Homo habilis, H. erectus a H.
sapiens. První dva druhy jsou na opičí straně hranice (opičí mozek, dohady o
vzpřímené chůzi). Třetí z uvedených – člověk obratný – je na mezní čáře a
postavení Homo získal hlavně proto, že byl objeven na nalezišti
primitivních nástrojů, které údajně používal. Pro ty, co se o tom učili
ve škole, bude zajímavé, že neandrtálský člověk je často považován za
podskupinu našeho vlastního druhu, a člověk cromagnonský je jednoduše
současný člověk.
Gould píše: „Stvořil by Bůh – z nějakého nepostižitelného důvodu nebo jen
jako zkoušku naší víry – pět druhů, jeden po druhém, aby napodobil trvalé
směřování evoluční změny? Formulace této otázky naznačuje, jako by Darwin
svou teorii předložil proto, že velké množství fosilních mezičlánků mezi opicemi
a lidmi si žádalo vysvětlující hypotézu. Ve skutečnosti však byla nejdříve
přijata teorie a teprve potom byly objevovány a vykládány podpůrné
důkazy, v úporné snaze najít chybějící články. Tlak najít potvrzení
byl tak velký, že vedl k podvrhu – piltdownskému člověku – kterého
představitelé Britského muzea horlivě chránili před nepřátelskou prohlídkou,
čímž umožnili, aby po 40 let vykonával „užitečnou" službu při utváření
veřejného mínění.
Psychologická atmosféra při předvádění hominidních fosilií připomíná
uctívání ostatků svatých. Při americké výstavě Předkové r. 1984 je
líčena takto: Úzkostliví správci převáželi „nesmírně cenné a křehké pozůstatky"
v letadlech na sedadlech 1. třídy, do muzea byly přepravovány limuzínami s
policejním doprovodem. Tam byly uloženy za neprůstřelné sklo. Před zahájením se
sešla vybraná společnost antropologů, kteří mluvili tlumenými hlasy, protože „to
bylo jako rozprava v katedrále". Svědkové tuto atmosféru líčí jako uctívání
předků.
Svědectví o fosiliích od lidí, kteří touží chovat v rukou své předky,
je třeba zkoumat velmi opatrně. R. Lewin uvádí řadu příkladů
subjektivity, typické pro zkoumání počátků člověka, která ho přivedla k
závěru, že je tento obor nenápadně, ale trvale ovlivňován měnícím se
pohledem lidstva na sebe sama. Jinými slovy, pokud přísně neprověřujeme
své předem vytvořené představy, vidíme přesně to, co očekáváme, že
uvidíme.
S. Zuckermann, přední britský vědec a odborník na primáty, je poctivý
materialista, který nepochybuje o vývoji člověka z opic, ale většinu
fosilních důkazů považuje za planý poplach. Podrobil Australopitheky
důkladnému zkoumání a došel k závěru, že „anatomický základ pro tvrzení, že
chodili vzpřímeně", považuje za nepřijatelný. Jeho soud o profesionální
úrovni fyzické antropologie nebyl příliš příznivý: přirovnával ji k
parapsychologii, uvedl že množství nezodpovězených spekulací ve zkoumání
počátků člověka „je tak zarážející, že je otázkou, zda je možné zde najít
ještě nějakou vědu". Podle jeho názoru by prioritou badatelů v oblasti
počátku člověka mělo být vyhnout se takovým potížím, jako bylo fiasko s
piltdownským a nebraským člověkem. Všichni adepti na „předka" by měli být
podrobeni přísné objektivní analýze a odmítnuti, pokud by tento rozbor
byl negativní nebo nepřesvědčivý. V podobné zkoušce by patrně žádné opičí či
hominidní fosilie neobstály, takže fosilní důkazy evoluce člověka by se mohly
omezit na neandrtálského člověka, jehož rysy jsou plně nebo téměř lidské.
Popis původu lidí z opic není jen vědeckou hypotézou; je světskou
alternativou příběhu o Adamovi a Evě a záležitostí nesmírného kulturního
významu.
Můžeme samozřejmě připustit, že existovaly přechodné druhy, nikoli však jako
hladká vývojová linie. Podobně jako u savcovitých plazů, i hominidé poskytují
maximálně několik kandidátů na předka. To, že za 130 let odhodlaného
úsilí se podařilo najít jen několik nejednoznačných podpůrných příkladů,
je závažným negativním důkazem.
Darwinistickou metodou tedy nadále zůstává, najít nějaké podpůrné fosilní
důkazy, prohlásit je za důkazy „evoluce" a pak ignorovat veškeré
problémy.
Důkazem tohoto přístupu může být nově objevená fosilie Basilosaura,
mohutné hadovité obludy, žijící v raném období velryb. Původně byl považován za
plaza, ale brzy byl přeřazen k savcům, jako příbuzný velryb. Na jeho kostře byly
nalezeny přívěsky, jevící se jako zakrnělé zadní nohy a chodidla. K čemu mohly
sloužit není jasné, jako nohy pro pohyb na souši jsou nemyslitelné a jsou na to
různé názory. Zprávy o této zkamenělině jsou předkládány jako důkaz o tom,
že se velryby vyvinuly ze suchozemských savců. Nikde se nezmiňuje existence
nějakých nevyřešených problémů, které zde jsou ale obrovské. Velryby mají
nejrůznější složité vybavení, jenž jim umožňuje potápět se, dorozumívat se pod
vodou pomocí zvuku, a mláďatům dokonce sát, aniž by nabrala mořskou vodu.
Postupný adaptační vývoj každého z těchto znaků přináší stejné problémy, jaké
byly zmíněny ve třetí kapitole v souvislosti s křídly a očima.
Sám Darwin připouštěl, že fosilní důkazy ostře vypovídají proti jeho
teorii, a tak je tomu i dnes. Darwinistická věda proto obrátila svoji
pozornost na nově objevené molekulární důkazy a začala tvrdit, že konečně
zde je nezvratný důkaz darwinistického modelu.
7. Molekulární důkazy
Malé shrnutí: Živočichy lze třídit. K tomu je nutné určit základní
společné znaky, označované jako homologie, které odráží nějakou
přirozenou skutečnost přírodního řádu.
Esencionalisté si mysleli, že přirozené skupiny se přizpůsobily vzoru
archetypu, plánu, který existoval v nějaké metafyzické oblasti, jako je
Boží mysl. Darwinisté archetypy zavrhli a nahradili je vírou
ve společné předky, materiální bytosti, které existovaly v dávné minulosti.
Přechodové formy u současných živých organismů důsledně chybějí – každý živočich
patří do jediného kmene, třídy a řádu a nejsou mezi nimi žádné mezičlánky. To
platí i pro „zvláštnosti": dvojdyšná ryba je ryba a ptakopysk je
savec. Darwinisté základní nespojitost v živém světě nepopírají a vysvětlují
ji vyhynutím obrovského množství mezičlánků. Ve 4. a 6. kapitole jsou shrnuty
problémy při slaďování předpokladů vývoje se stavem fosilních důkazů, svědčícím
spíše v jeho neprospěch.
Darwinismus nepřinesl jen předpoklad postupné změny z předků na potomky, ale
také vysvětlení mechanismu, jak mohlo dojít k vytvoření nových forem života a
složitých biologických struktur. Tímto mechanismem je údajně přírodní výběr.
Tato hypotéza, viz 2. a 3. kapitola, není přesvědčivě empiricky potvrzena a
darwinisté ji považují za samozřejmou logickou tezi. Přes oficiální popření je i
nadále předkládán přírodní výběr jako vysvětlení každé změny nebo stagnace,
která se kdy v přírodě vyskytla. Když se objeví nové formy, připíše se to
tvořivému přírodnímu výběru; když se staré formy nemění, vysvětlením je
stabilizující výběr; když některé druhy přežijí hromadné vyhynutí a jiné vymřou,
je to proto, že ti, kteří přežili, byli vůči vyhynutí odolnější. Darwinisté
soustavně říkají, že přírodní výběr nebyl výlučným prostředkem evoluce,
ale často nejsou schopni srozumitelně formulovat další
faktory. Makromutace vysloveně nepopírají, ale, až na výjimky, odmítají
jejich rozhodující vliv při tvoření nových forem. Skokové mutace, kdy se mění
během jedné generace všechny orgány, nepřipadají v úvahu jako faktický genetický
zázrak (např. kdyby se z hadího vejce vylíhla myš).
Obecně je třeba najít důkazy, že společní předkové a předchozí mezičlánky v
živém světě v minulosti skutečně existovaly a že přírodní výběr spolu s
nahodilými genetickými změnami má opravdu takovou tvořivou moc, jaká je mu
připisována. Důležitým tvrzením darwinismu není, že vztahy existují, ale že
se tyto vztahy vytvořily přirozeným procesem, kdy se rodičovské druhy postupně
přes množství mezičlánků proměňovaly ve zcela jiné formy, bez jakéhokoli zásahu
Stvořitele. Pokud toto nebude pozitivně dokázáno, pak o tom, jak život
dospěl do současné složitosti, nemáme žádné podstatné vědecké informace a
označením své nevědomosti jako evoluce ji v informace neproměníme.
K základním složkám buňky patří proteiny, které řídí hlavní
biochemické procesy, a nukleonové kyseliny (DNA a RNA), které řídí
syntézu proteinů. Tyto struktury jsou částečně známé, takže je lze vzájemně
porovnávat u různých druhů živočichů a jejich rozdíly lze poměrně přesně
měřit.
Určitý druh proteinu (např. hemoglobin), vyskytující se u mnoha různých
druhů, se podle druhu liší více či méně sledem svých aminokyselin (Každá molekula proteinu se zkládá z dlouhého řetězce aminokyselin v
konkrétním pořadí. ). Jejich porovnáním pro různé druhy lze
určit tzv. míru odlišnosti (Udává se v procentech, vždy
pro určité dva druhy.). Podobně se dá postupovat u DNA a RNA. V
důsledku toho biochemici zjistili, že druhy a větší skupiny lze třídit
podle stupně jejich podobnosti na molekulární úrovni. Platnost takto
získaného roztřídění je však sporná, mimo jiné proto, že se v některých
případech liší molekulární klasifikace od tradiční. Kromě toho se zdá, že mezi
stupněm molekulární odlišnosti a viditelnými rozdíly ve dvou druzích nemusí
existovat žádný vztah.
Molekulární důkazy spíše naznačují, že skupiny přirozeného řádu jsou navzájem
izolované, což znamená, že je nespojují žádné dosud existující přechodové formy.
Posloupnost odlišnosti důkladně zkoumaného tzv. cytochromu c, se pohybuje
vzhledem k bakteriím od 64% (králík, želva, tučňák, kapr, červ) do 69%
(slunečnice). Soudě podle toho se sezamové rostliny a housenky bource morušového
liší stejně jako lidé. V podstatě má každý rostlinný i živočišný druh od
bakterií přibližně stejnou molekulární vzdálenost a neexistuje žádná stopa po
dochovaných mezičláncích mezi jednobuněčným a mnohobuněčným životem.
Dalším výsledkem molekulárního zkoumání bylo, že odhalil existenci většího
počtu základních skupin v živém světě, než s jakým se dosud počítalo. To
znamená, že existují nikoli dvě, ale tři základní skupiny (z hlediska
buněčné stavby), které se však zásadně liší, jak svojí stavbou, tak molekulární
vzdáleností. Považuje se za nemožné představit si, že by se některá z nich
vyvinula z druhé. Biochemici se domnívají, že tyto tři buněčné říše se
vyvinuly z jednoho společného předka, protože alternativní předpoklad
dvou nebo více nezávislých počátků obnáší ještě
nepřekonatelnější problémy.
Porovnáním molekulárních vzdáleností odpovídajících molekul současných velryb
a netopýrů (kteří se údajně vyvinuli přes savce z plazů) zjistíme, že mají od
dnešního plaza přibližně stejnou molekulární vzdálenost jako dnešní had, který
se podle hypotézy vyvíjel svou vlastní cestou až do dnešní doby. Vysvětlením
tohoto jevu je předpoklad, že docházelo k pravidelným mutacím, téměř
nezávisejícím (To ovšem v této oblasti vylučuje působení
darwinovského přírodního výběru.) na okolním prostředí. Pak by
molekulární evoluce mohla probíhat rovnoměrným tempem, podobným chodu hodinových
ručiček. Jevu se začalo říkat tzv. molekulární hodiny, této teorii pak
neutrální teorie molekulární evoluce. Mnozí darwinisté to zpočátku
považovali za neuvěřitelné. Jak by se mutace, jejíž důsledky nepřináší žádné
výhody při rozmnožování, mohla rozšířit tak, že by se stala charakteristickým
rysem celého druhu? A jak by u organismu mohly vzniknout výrazné funkční a
biologické změny, aniž by to mělo vliv na jeho životaschopnost? Pro tyto otázky
přírodovědci našli jakási vysvětlení, jež zde nelze pro složitost
rozebírat.
Otázkou zůstává, jak může vedle sebe existovat na molekulární úrovni
„neutrální evoluce", (tj. bez působení přírodního výběru), vedle selektivní
evoluce na úrovni zevního tělesného vzhledu organismu. I na to se dá najít
vysvětlení. Molekulárních mutací je tolik, že je možné, aby malé procento
vytvořilo dostatek příznivých mutací, které si přírodní výběr může použít pro
budování složitých přizpůsobovacích struktur. Za tohoto (neověřitelného)
předpokladu je evoluce fenotypů (na úrovni vnějších znaků) stále ještě
teoreticky možná. I kdyby se toto vše na molekulární úrovni podařilo
jednoznačně prokázat, hypotéze tvořivého přírodního výběru to nedodává
žádného empirického potrvrzení, které tak velmi potřebuje.
Přírodní výběr je tvůrčí silou jen tehdy, když je formulován jako
tautologie nebo logická dedukce bez spojitosti s jakoukoli
empiricky ověřitelnou realitou. Kdykoliv je vidět přírodní výběr v
akci, umožňuje variace jen v určitých mezích a omezující hranice uchovává se
stejnou účinností, s jakou umožňuje omezené množství variací. Hypotéza, že
přírodní výběr má takový stupeň tvořivé moci, jaký vyžaduje darwinistická
teorie, zůstává bez podpůrných empirických důkazů.
Představa neutrální evoluce rovnoměrným tempem znamená, že molekulární
biologové objevili mocný datovací nástroj makromolekulárního dění. Pokud
předpokládáme existenci společných předků, spojených se současným světem
množsvím dnes už vyhynulých mezičánků, a dále že se změny v
odpovídajících molekulách různých druhů (jak se to zdá) hromadily zhruba
konstantní rychlostí, stačí jen „ocejchovat molekulární hodiny" u jednoho
druhu podle doby nějakého evolučního přechodu, odhadnuté na základě fosilních
dokladů. Při srovnání vhodných molekul jakýchkoli dvou druhů mohou biochemici
určit, před jakou dobou se oddělily od předpokládaného předka.
Antropologové na základě fosilních důkazů odhadovali, že lidé se od opic
oddělili nejméně před 15 miliony let, molekulární výpočty určily období 5 až 10
milionů let. Později Wilson a jiní zkoumali rodovou vývojovou linii v rámci
lidského druhu, kdy zkoumali mitochondriální DNA, která se předává jen v ženské
linii, z matky na dceru. Dospěli k závěru, že všichni současní lidé jsou potomky
ženy, která žila v Africe před méně než 200000 lety. Někteří antropologové
však tento závěr nepřijímají, částečně proto, že podle něho všechny fosilie
zástupců Homo erectus nalezené jinde než v Africe a starší více jak
200000 let nemohou být součástí rodové linie vedoucí k dnešním lidem.
Dojem, který vyvolává vysoce technická přesnost, odvádí pozornost od
skutečnosti, že hypotéza molekulárních hodin předpokládá
pravdivost teze o společných předcích, kterou má potvrzovat.
Závažné také je, že věda nezná žádný přirozený mechanismus, který by
byl schopen naplnit darwinistický scénář. Teorie, která vysvětluje jen změny
bez významějších funkčních účinků, nám nijak neobjasňuje, jak se
vyvinuly molekulární struktury a jak se relativně jednoduchá buňka mohla
proměnit ve složitého živočicha nebo rostlinu.
Molekulární biologie přináší naopak další problém, protože odhaluje, že
molekuly samy jsou částečkami složitého soustrojí, jehož fungování vyžaduje
spolupráci řady složitých částí.
I zde je cílem najít potvrzení teorie, o níž se nezvratně předpokládá, že je
pravdivá. Skutečně vědeckou otázku – Směřují molekulární důkazy, hodnocené bez
darwinistické zaujatosti, jako celek k potvrzení darwinismu? – dosud nikdo
nepoložil.
8. Evoluce před výskytem života na zemi
Pojem evoluce, jak ho užívají vědci, v sobě zahrnuje nejen biologický vývoj,
ale i předbiologickou či chemickou evoluci, která se snaží vysvětlit, jak se
život v počátcích vyvinul z neživých chemických látek.
Základním problémem při vysvětlování vzniku života je to, že všechny živé
organismy jsou nesmírně složité a darwinovský výběr může vytvářet nové
formy, až když nějaké živé organismy už existují a jsou schopny se
rozmnožovat.
Úkolem chemické evoluce je najít způsob, jak přivést nějakou
kombinaci chemikálií do bodu, kde by mohlo začít rozmnožování a
výběr.
Největšího úspěchu tento obor dosáhl na začátku padesátých let, kdy tehdy
postgraduální student S. Miller získal malá množství dvou aminokyselin,
když směsí plynů, považovanou za imitaci atmosféry v začátcích země, nechal
projít elektrický výboj. Protože aminokyseliny hrají významnou roli
při tvorbě proteinů, označují se někdy za základní kameny života. Pokusy
poskytly řadu různých aminokyselin a dalších složitých sloučenin, účastnících se
genetických procesů, takže optimističtí badatelé dospěli k závěru, že vše
potřebné ke vzniku života bylo na zemi v jejích počátcích přítomno v dostatečném
množství.
Tyto experimenty se zdály potvrzovat hypotetický model sestavený ve dvacátých
letech A. Oparinem a J. B. S. Haldenem, který postuloval: 1. Na zemi v jejích
počátcích byla silně redukční atmosféra tvořená metanem, vodíkem a čpavkem,
téměř bez volného kyslíku. 2. Na tuto atmosféru působily různé formy
energie, které vytvořily základní organické sloučeniny. 3. Tyto sloučeniny se
musely hromadit tak dlouho, dokud praoceány nedosáhly konzistence „horké zředěné
polévky". Čtvrtý nejdůležitější a nejtajemnější prvek této teorie: z
„prebiotické (Prebiotický – předcházející životu.)
polévky" se nějakým záhadným způsobem vynořil život.
Optimismus 60. let vystřídalo přehodnocení v 80. letech, kdy všechny tři
předchozí body byly zpochybněny. Geochemici dnes uvádějí, že atmosféra rané
země patrně nebyla silně redukční, což je zapotřebí, aby Millerův
přístroj přinesl žádané výsledky. Navíc ani pokusy za ideálních a patrně
nereálných podmínek nevytvořily některé nezbytné chemické složky života.
I kdyby byly přítomny všechny potřebné látky, pak podle chemiků by okamžitě
mezi sebou reagovaly, čímž by se staly pro budování života nevhodnými. S
největší pravděpodobností „prebiotická polévka" nikdy nemohla existovat a bez ní
není důvod věřit, že vytvoření malé
|