poslal Krestan
Jsem rasista, ale léčím se
Asi se na mě nyní podíváte dost nevlídně a pomyslíte si něco o nepatřičnosti, to se přece ke křesťanu nehodí. Myslím tím ten rasismus. Ale nedá se nic dělat je to tak.
Od malička nemám rád cikány, tedy naše romské spoluobčany. Vyrůstal jsem na malém městě, kde se jich vyskytovalo dost, aby vytvořili jakousi kolonii a jako naschvál zrovna několik ulic od našeho domu.
Jako dítě počínaje šestým rokem jsem vyrůstal převážně na ulici. Tedy, když odmyslím školu a přespávání doma. Sotva jsem přišel ze školy, hodil jsem tašku s učením do kouta a hurá ven. Městské parky, zanedbané plácky, opuštěné tovární budovy to byl ráj pro naši partu, se kterou jsme venku řádili až do setmění. Při takovém stylu života se nedalo vyhnout střetům s jinou civilizací, s cikány. Bylo jich mraky a působili na nás odpudivě. Ve školních lavicích s nimi nechtěl nikdo sedět pro nízkou toleranci k slabé (v některých případech k žádné) osobní hygieně, která se projevovala i nepříjemným zápachem zjevně týdny nepraného oblečení. A což teprve venku! To byly boje a celé veliké bitvy i potupné útěky z bojiště, když si na nás pozvali své starší cikánské sourozence. Hlídali jsme s partou uhlí, které čekalo na složení do sklepa a cikáni chodili s kbelíky a kradli nám je před očima....Celé dětství plné střetů s tímto pronárodem ve mě upevnilo opovržení a nevstřícnost vůči Romům.
Na internátu střední školy nabývaly večerní půtky s cikány na agresivitě i nebezpečnosti. Bránili jsme jeden druhého a naše profilace vůči tomuto etniku se ještě více upevňovala.
Když jsem se stal křesťanem, můj život se totálně změnil. Založil jsme rodinu, přišli děti a jiné starosti. Moje averze vůči cikánům se skryla někam do suterénu podvědomí a málem jsem na ni zapomněl. Až včera...
Koukl jsem se do zrcadla a vidím, že moje vlasy již odrostly a potřebovali by zástřih jako sůl. I vydal jsem se do mého oblíbeného pánského holičství. Bylo kolem poledne a já se těšil, že v tuhle dobu tam nikdo nebude a budu rychle hotov. Vešel jsem rázně do oficíny, ale moje očekávání nebylo naplněno. V křesle seděl jakýsi mladík. Úprava jeho účesu se již pomalu chýlila ke konci. To by celkem šlo, řekl jsem si. Ale když jsem mrknul na lavici pro čekající zákazníky, naděje mi zhasla. Seděly tam dvě ženy a k tomu cikánky jak vyšité.
Sedl jsem si na židli pěkný kus od nich. V hlavě mi vířilo jak v úle. První nutkání bylo, seberu se a odejdu. Nepůjdu přece na křeslo po cigoškách! Ještě chytnu nějaký breberky. Zvedl se mi odporem žaludek a naskočila mi husí kůže. Druhý hlas mi našeptával: Když teď odejdeš, tak to bude vypadat, jako že jsi rasista a jak se budou ty cikánky cítit? Určitě si budou myslet, že je to kvůli nim. Jak by ti bylo, kdybys byl v jejich kůži? Stará a mladá cigánka koukaly chvílemi po mě. Jako by si říkaly, co teď udělá? Vytáhl jsem mobil a začal jsem dělat, jako že si v něm něco důležitýho prohlížím. Přitom jsem horečně přemýšlel, co s tím.
Odejít nebo zůstat? Copak to nevydržíš?, ptal se ten křesťan ve mě. Dokaž, že jsi formát! A druhý popichoval: Chytneš breberky, ta stará má takový hnusný rezavý vlasy. To budeš mít za krkem. Hřebeny taky nedesinfikujou, bude ti s ním po ní hrabat ve vlasech. Ještě je čas vypadnout.
Seděl jsem a čekal a doufal, že třeba ty cikánky chtějí něco jiného, než se nechat u pánského kadeřníka ostříhat. Ale nebylo tak. Za chvíli seděla ta stará na křesle a její rezavé vlasy padaly na zem. No, co řekl jsem si, zavřeš voči, tvoje voči to neuvidí. Ale budeš formát!
A tak se stalo, že jsem s Boží pomocí usedl po cikánce na křeslo, nechal se zavinout do plédu, který měla před chvílí na krku a nechal se ostříhat nástroji, které stříhaly před chvílí ji. Breberky jsem nechytl a pocit to byl normální. Cikánky odešly a možná že měly pocit, že jsou občany jako každý jiný. A já měl zvláštní pocit nechtěně vybojované bitvy. S Boží pomocí....P.S. Nějak mě od včerejška svědí za ušima... ;-)
