poslal sela Charismatická
církev sjednocení?
Napsal: Aleš Franc
Studie, která se zabývá úlohou KMS (Křesťanské misijní společnosti)
v soudobých církvích v ČR z pohledu autora z letniční církve
3. Původ učení o institucionální jednotě
Zastáncům teorie sjednocení dnes nestačí jednotu Ducha
pouze zachovat. Naopak, snaží se jednotu vytvořit. A to nikoliv na principu
daném, tedy duchovním, nýbrž organizačním a institučním. Snaha o vznik této
jednoty se podobá porodu, mnohdy však "vyvoleného" Izmaele. Úsměv
může vzbudit i název článku, který dal představitel KMS své úvaze, ve
které pojednává o problémech dosahování institucionální jednoty: "Vznik
jednoty někdy připomíná porod" (20).
Samotnou touhu "Bohu pomoci" v nějakém prospěšném
díle by se dalo pominout a s přimhouřením očí bez komentáře přejít, avšak
nikoliv už to, že dosahování resp. dosažení jednoty je zde postaveno výše
než prostý požadavek Písma.
V jednom čísle Života víry dokonce vyšel článek, v němž
autor - šéfredaktor - uvádí, že bez dosažení jednoty s charizmatickými
katolíky ve společném modlitebním řetězci, nemáme autoritu přimlouvat se
za naši zemi: "... věřím, že Církev je jenom jedna a že bez
jednoty se společenstvími znovuzrozených katolíků nemůžeme v současné
době mít pro modlitební a jiný zápas o obrácení českého národa ke
Kristu potřebnou autoritu" (21). Biblický požadavek jednoty dvou až
tří, je zde směle nahrazen jednotou všech.
Avšak stoupenci institucionální jednoty nepovažují svoji
vizi za pouhý svůj výklad Písma. Je pro ně fundamentálně biblická a její
aplikaci vnímají jako prostředek k naplňování Boží vůle. Jaká tedy je
tato Boží vůle a na jakém základě stojí? Nechme promluvit předního
charizmatického teoretika, Dereka Prince, snad nejvíce od KMS citovaného
charizmatika, ve studii s jeho souhlasem uveřejněné v Životě víry (22).
Podívejme se na výroky z jeho, pro KMS zásadní vize, kde
sjednocení celosvětového křesťanstva přirovnává k Ezechielovu vidění
suchých kostí. Jednotlivé citáty jsou pro zpřehlednost rozděleny do několika
odstavců, rámcově odpovídajícím původnímu Princeho článku.
a) dědictví církve
"Po mnoho dlouhých staletí
byl Izrael rozptýlen jako příchozí, daleko od své země na východním břehu
Středozemního moře, kterou jim Bůh dal v dědictví. Téměř stejnou dobu
žila církev Ježíše Krista v podobném exilu, daleko od Bohem daného
duchovního dědictví, jehož hlavními složkami jsou: jednota, autorita, spořádaný
život v obecenství, úplnost služeb z Efezským 4,11, plnost duchovních darů
a hojnost ovoce" (22).
Povšimněme si, že autor staví dobu exilu Izraele na úroveň
novozákonní církve. Píše: "Všechny zásady, které jsou v přirozené
oblasti odhaleny o obnovení Izraele, jsou stejně použitelné v duchovní
oblasti pro obnovení církve" (22).
Proto také citát ap. Petra, kterým
Petr oslovil představitele židovského národa, kdy ukazuje podmínku druhého
Kristova příchodu k času "napravení všech věcí (Sk
3,19-21)" (22), vztahuje autor na církev. Tímto výkladem dospívá k závěru,
že církev ke konci časů čeká stejné obnovení,
jako Izrael. Touto obnovou autor míní vznik charizmatického hnutí.
Samotná obnova má probíhat podle Ezechielova proroctví 37
kapitoly. Nevím, je-li to chybou autora, či jeho interpretů, ale vybudování
instituce je věc pohříchu materiální. Při striktním výkladu: co pro
Izrael hmotně, to pro církev duchovně, bychom u církve logicky museli dospět
k jednotě "pouze" duchovní.
b) suché kosti
Nejprve jsou zde zobrazeny mrtvé a suché kosti, které jsou
předobrazem křesťanů, dosud nesjednocených v charizmatickém
hnutí, avšak kteří se dávají do pohybu. "Když
se na začátku 60. let dalo charizmatické
hnutí na postup, byl dán do
kostí, které dlouho ležely mrtvé a suché, nový život" (22).
Že zde autor nemyslí nevěřící, duchovně mrtvé, ale necharizmatické křesťany,
rozvádí následující citát. "Kosti
mezi sebou vzrušeně rozmlouvaly. Jedna mohla říci. "Poslouchej, mluvím
jazyky." Druhá mohla odpovědět. "Ano a ze mne bylo vyvrženo pět démonů!"
A třetí se mohla připojit:" ...a já jsem dostala dar uzdravení"" (22).
c) klouby
V další fázi, dle Princeho výkladu proroctví, nastává
spojení charizmatiků do celků pomocí kloubů. Autor k tomu poznamenává: "Toto
spojení musí být na základě funkčním, tedy nesmí být závislé na zvláštnostech
hřbitova, z něhož kost mohla pocházet" (22).
Co zde autor míní hřbitovem, ze kterého křesťan pochází, je ponecháno
na důvtipu čtenáře, ale logicky jde o prostředí v kterém křesťan vyrůstal,
než se stal charizmatikem. To znamená dobu, kdy byl ještě "mrtvý"
- necharizmatický.
Snad by se dalo namítnout, že zde
autor má na mysli obrazné, duchovní oživení, když křesťané přijímají
křest Duchem svatým. Nikoliv. Letniční hnutí, které chápe křest Duchem
stejně jako hnutí charizmatické, v době, kterou autor popisuje, mělo již několik
set tisíc křesťanů po celém světě. Přijetí ducha do mrtvého těla se
dle kontextu týká výhradně vzniku charizmatického hnutí.
Tyto "pravdy", kterým Prince vyučoval jiné, později
sám ve svém životě prožívá: "Na začátku 70. let byla pravda,
kterou jsem jiné vyučoval,
náhle aplikována na můj vlastní život. Bůh mne svrchované spojil s jinými třemi muži, při
nichž byla poznána biblická služba učitelská: s Donem Bashamem, Bobem
Mumfordem a Charlesem Simpsonem. Všichni čtyři jsme se jednomyslně shodli na
jednom aspektu našeho nového vztahu:
veškerá iniciativa byla z Boha"
(22).
Don Basham, Bob Mumford a Charles Simpson, spolu s Derekem
Princem, po těchto nadpřirozených setkáních spolu založili Pastýřské
hnutí. Někteří z nich jsou např. letničními kritizováni za bludné doktríny
dodnes (23). Sám Prince pod tlakem veřejnosti učinil v r. 1983 pokání a
hnutí opustil (24).
d) vazivo
Dalším bodem Princeho vize je vznik vaziva představujícího
smluvní svazky mezi jednotlivými kostmi, které vznikají na základě smlouvy
těla a krve. Prince to vysvětluje
slovy: "Jestliže je A ve smluvním vztahu k B a B
s C, pak je ve skutečnosti ve smluvním vztahu také C s A... Tak jsou spojeny
všechny kosti, aby tvořily jedno tělo"
(22).
Zde se Derek Prince mýlí. Jeho úvaha postrádá logiku.
Je-li přece např. automechanik (A) ve smluvním vztahu s pekařem (B) a pekař
(B) s kominíkem (C), znamená to snad, že kominík a automechanik (A a C) jsou
ve smluvním vztahu? Tato Princeho úvaha je chybná i po právní stránce.
Smlouva je totiž vzájemný projev shodné vůle obou stran. Jak by osoba C
mohla takový souhlas projevit, když se na smlouvě A-B vůbec nepodílí? O vzájemnosti
a oboustrannosti, nutných atributech smlouvy, nemůže být v tomto případě
ani řeči. Smlouva zavazuje pouze ty, kdo jí uzavřeli.
Je pochopitelné, že smlouva krve a těla
skutečně křesťany vede do společného vztahu a společných závazků. Avšak
je to skrze vědomou smlouvu jednotlivých "kostí" s Bohem skrze kalich a tedy i mezi sebou skrze
tělo.
Smlouva nevzniká až na základě vazeb prominentních oživených kostí, jak
z kontextu Princeho úvahy vyplývá a rovněž nesvazuje tělo do žádných
"obnovených struktur".
Za zmínku stojí i následující autorův postřeh.
"Spojení
mimo smlouvu ve fyzické oblasti (mezi
mužem a ženou) je smilstvo nebo cizoložství. Není to v duchovním
obecenství stejné? Obecenství mezi křesťany,
které je založeno na něčem menším, než je smluvní svazek (míněna
Památka Večeře Páně) je ve skutečnosti smilstvo"
(22). Povšimněme si, co autor míní tímto menším:
Kde se spojení mezi křesťany stává závislým na něčem
menším než tento smluvní svazek, jako je např.,
shoda v učení, denominační příslušnost... (22).
V důsledku to znamená, že tam, kde např. křesťané
vstoupí do smlouvy mezi sebou na základě denominační příslušnosti, což
bývá zpravidla vždy podmíněno shodou v učení, dopouštějí se tak
duchovního cizoložství. Teprve když si uvědomíme tyto souvislosti, pochopíme,
proč charizmatici, kteří jsou bezesporu Princeho učením ovlivněni, mají
takový odpor k vymezování učení a k denominacím.
Tato doktrína se jim však stává
sebezničující, neboť sám fakt odmítání se slučovat na základě učení,
je dostal do paradoxní situace, kdy oni sami jsou shromážděni na základě učení
mnohem bizarnějšího než ta, která seskupují jednotlivé denominace. Sami
charizmatici jsou přitom na kritiku učení, kolem něhož se vymezili, mnohem
citlivější, než příslušníci jiných denominací.
Princeho učení je i v tomto bodě velmi zavádějící. Je
pravdou, že styk mezi mužem a ženou mimo smlouvu je smilstvem. Také církevní
vztahy musí být založeny na smlouvě kalicha - Kristově krvi. Avšak i styk
mezi mužem a ženou, jsou-li pod smlouvou, může být dále "závislý na
něčem menším", např. vzájemné dohodě (1K 7,5). Proč křesťané,
kteří jsou narozeni z vody a z Ducha, by ve svém obecenství nemohli být dále
smluvně vázáni? Smilstvem by bylo, kdyby se muž a žena stýkali pouze na základě
domluvy, bez uzavření manželské smlouvy nebo analogicky kdyby se lidé
seskupovali např. do denominací bez předchozího obmytí "smluvní"
Kristovou krví.
Obvinit křesťany
z toho, že se shromažďováním na denominačním základě
dopouštějí smilstva je stejné, jako obvinit ze smilstva manžele,
protože se stýkají na základě neplodných dnů ženy a ne "pouze"
na základě oddacího listu.
Pokud bychom tedy důsledně přijali Princeho výklad,
znamenalo by to, že jedinou legitimní strukturou, vycházející ze smlouvy těla
a krve, je pouze církev charizmatická.
e) svaly
Autor ve svalech vidí jednotlivé služby, které působí v
protikladu. Jako příklad uvádí např. vztah "instituce
x charizma" (22) a obojí, ačkoliv podle něho působí
proti sobě, mají být v rovnováze, neboť jsou potřebné. Duchovní smlouvy
vaziva tak mají zabránit rozkladnému působení svalů. "Tělo musí
být řádně spojeno vazivem smlouvy dříve, než může být vystaveno
protikladným napětím svalů" (22).
V tomto bodě je skryto i jádro rozporu mezi charizmatickým
a např. letničním pojetím úřadu apoštola. Letniční věří, že apoštolský
úřad je vázán na instituci (25), zatímco charizmatici striktně oddělují
instituci a charizma, tedy vedení denominace a apoštolský úřad (26). Letniční
tedy vidí úřad apoštola v denominaci, charizmatici mimo ni.
Vezmeme-li v potaz výše zmíněné body Princeho vize,
potom spojování jednotlivých kostí do naddenominačních celků toto pnutí
vyvolá zákonitě, neboť jednotlivá "kost", např. perspektivní
mladý křesťan, mající k dispozici Princeho vyučování, tak může považovat
svého denominačního vedoucího za pouhou instituci svého "hřbitova"
a za svého učitele pak obživeného charizmatika, či dokonce apoštola.
Smlouva s ním a jeho institucí a s ním a jeho charizmatem by poté měla toto
pnutí paradoxně stabilizovat, avšak pravý opak bývá pravdou.
Přestože již autor mluví o životě, který byl v tomto
stadiu do kostí před jejich pohybem dán a ačkoliv byly kosti pospojovány a
pokryty masem a vazy, není ještě v kostech přítomen duch. "Na konci
této fáze byla těla fyzicky kompletní, ale nebyl v nich žádný duch (nebo
dech)." To
platí i pro současný stav, vždyť: "V současné etapě charizmatického
hnutí Bůh ještě stále spojuje jednotlivé kosti v těla - to
jsou místní sbory" (22).
f) konečná fáze
Až v poslední, budoucí fázi výkladu Ezechielova vidění
dochází dle Princeho k přijetí ducha do kostí, které jsou již shromážděny
v charizmatickém hnutí, obaleny masem a pospojovány šlachami - duchovními
smlouvami. Po tomto plném sjednocení křesťanů, kteří vyšli ze svých hřbitovů
a stali se charizmatiky, přichází teprve duch, který se manifestuje mocným
probuzením, kdy povstává onen pověstný "zástup velmi veliký".
Předcházející "etapa však jednoho dne skončí a
pak už bude povstávat na nohy onen "zástup vojska velmi veliký". Bůh
už více nebude jednat s oddělenými věřícími, ale pouze s úplnými těly
- místními sbory. Nyní je tedy na každém věřícím, aby se ujistil, že
nalezl místo, které mu Bůh v těle připravil. Jinak ho - až přijde závěrečná
fáze - Bůh pomine" (22).
Autorova slova nelze brát na lehkou váhu. Uvědomíme-li
si, že mluví o charizmatickém hnutí, které je vizí jednotné církve,
shledáme, že ten kdo by v rámci hnutí nehledal své místo, může zůstat
stranou Božího konání!
Celosvětová jednota charizmatiků, která by se stala
branou světového probuzení křesťanů, se stala téměř univerzální
eklesiologií a eschatologií KMS. Témata jako jednota a probuzení, resp.
jednota jako podmínka probuzení jsou mezi charizmatiky v KMS nejčastěji skloňovanými
pojmy.
Výše uvedená Princeho vize není jedinou ani nijak
neobvyklou. Není ani tím, co by v rámci svého pokání opustil. S podobnými
představami se můžeme setkat i v jiných jeho pracích. V jedné ze svých
knih rovněž staví vznik ke konci věků spojené a obnovené církve na
starozákonních obrazech obnoveného Izraele (27).
Tak vlastně všechna místa, která teologové považují za
obnovení Izraele v poslední době, Prince vztahuje na církev. Zapomíná při
tom na to, že právě tato obnova Izraele poslední doby, bude podmíněna
podle Nového Zákona uzavřením milosti pro pohany. Církev poslední doby má
naopak provázet odpadání k bludu (apostatsis).
Jsou samozřejmě starozákonní místa, která skutečně
ukazují na vylití Ducha ke konci časů pro církev. Sem patří např.
proroctví Joele, avšak dle Petrovy interpretace se začalo naplňovat již ve
dni Letnic a naplňuje se dodnes (Sk 2,39). Ezechielovo proroctví však do této
kategorie lze ztěží zařadit, neboť je výhradně prosemitské: "Hle,
já otevřu vaše hroby a vyvedu vás z vašich hrobů, můj lide, a přivedu
vás do izraelské země"
(Ez 37,12).
Pokud Prince přeci jenom staví na nějakém Novozákonním
verši, aby posílil svůj výklad, mění zde časovou souslednost. Např. verš
Ef 5,25, kde Pavel mluví o Božím, nadčasovém
pohledu na svou církev:
"...tak si on sám připravil
církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a
bezúhonná", vztahuje
Prince až na budoucnost:
"Prvním a nejnápadnějším
rysem církve, jak je zde popsaná, že bude
slavná... Podobným způsobem bude
dokončená církev zastíněna, naplněna a ozářena Boží slávou" (28).
Pokusme se proto Princeho vizi konce časů shrnout do několika
bodů
1. církev dnes po duchovní stránce prožívá to, co
Izrael prožíval po stránce tělesné, přičemž hmotná zaslíbení daná
Izraeli, platí duchovně pro církev
2. to znamená, že církev očekává ke konci duchovní
obnova, spočívající v duchovním dědictví jako je jednota, plnost úřadů,
duchovních darů a hojnosti ovoce
3. do 60. let byla církev mrtvá a křesťané přebývali
ve svých hřbitovech
4. vznikem charizmatického hnutí se daly kosti do pohybu a
začaly se přibližovat a spojovat klouby bez ohledu na to, z kterého hřbitova
pocházely
5. těmto principům mají být vyučováni mladí, potenciální
perspektivní vůdci těmi, kteří touto zkušeností již prošli (pastýřsko-učednický
princip)
6. poučené suché kosti potom vstupují do vzájemných
duchovních smluv
7. takto vzniklý skelet je poté vyplněn svaly služebností,
které působí ve vzájemném protikladu
8. tak vznikne zástup vojska velmi
veliký, tvořený plně sjednocenými charizmatiky, což je duchovní dědictví
církve, které prorokoval apoštol Petr
9. nakonec přijde duch, který zahájí, jak bude uvedeno níže,
mohutné celosvětové probuzení a období sklizně, což je duchovní dědictví
Izraele pro církev
4. Odvozené vize
Zda se pro KMS tato Princeho vize stala uznávanou a
inspirativní posuďme sami. Např. jeden evangelikální kazatel, když přijal
místo ve vedení Užšího výboru KMS, věnoval svůj úvodník v charizmatickém
časopise právě jednotě dle 37. kapitoly Ezechiele a v úvodníku Života víry
napsal:
"Snad největším důrazem KMS
a časopisu Život víry je touha po jednotě Božího lidu. Jak k ní dojít?
Jedni říkají, že jednotou v učení, druzí jednotou v Duchu..." Pojďme se spolu podívat, co k tomu říká Boží
slovo. Poslouží nám text Ezech 37,1-14... Nezbytným počátkem je ztráta
naděje, vědomí ztracení. Proč? Protože jednota nevzniká na základě
shodného učení... ale jen poznáním, že jsme suché kosti, ti, kteří
ztratili schopnost předávat život
z Boha národu" (14).
Autor podobně jako Prince vidí šlachy jako smlouvy a svaly
jako vykonavače pohybu kostí "vůči sobě". Také tvrdí:"...žijeme
v době, která je předznamenána svoláváním suchých kostí dohromady" (14) Dále pak rozeznává tři druhy smluv (pokoje,
Božího Slova a Večeře Páně) "...kroky pro jednotu Božího lidu připravil
(Bůh) ve formě smluv pokoje, Božího Slova a Večeře Páně",
které umožní přijetí ducha do mrtvého těla (14).
Pohyb suchých kostí, neschopných předávat život,
komentuje takto: "Jsem
vděčen Bohu, že na lednovém setkání Užšího výboru KMS jednotliví
kazatelé zástupně za své církve vyznávali vzájemně neochotné
postoje. Půjde to dál?"
(14).
Po tom všem, podobně jako u Princeho výkladu, přijde
Duch, který: "...vytvoří
požehnanou armádu pro náš národ" (14).
Všimněme si, že autor, kazatel evangelikálního sboru, v
těchto řádcích shrnuje několik společných bodů vize charizmatické
jednoty. Jako prostředníka sjednocení církve vidí KMS, pro dosažení
jednoty nepovažuje za určující shodu v učení a věroučně, stejně jako Prince, svůj názor zaštiťuje
Ezechielovým proroctvím pro Izraelský národ. Jako charizmatik dokonce jedná
zástupně za svoji evangelikální denominaci.
Hned na další straně téhož časopisu je se svolením
Derek Prince Ministries uveřejněna prorocká vize Ricka Joynera, který dává
této eklesiologii unity prorocký náboj, a který budoucí sjednocení
popisuje následovně:
"Někteří vedoucí rozpustí
své organizace, protože poznají, že v Božím plánu už nehrají žádnou
roli. Jiní ponechají své organizace samovolnému rozpuštění. Nakonec se všechny
různé služby a duchovní proudy, které měly svou vlastní identitu rozpustí
ve prospěch jediné identity (míněna žeň poslední
doby)... V každé obci a městě bude jen jedna místní církev... Spojení
různých společenství v jednu místní církev, spolupracující v harmonii
ke společnému cíli, bude v očích světa zázrakem... nadcházející události
budou příliš mohutné, než aby mohly být řízeny a spravovány nějakým
člověkem. Odbourávání
organizací a zrušení nejrůznějších prací bude pro věrného Božího služebníka
pozitivní a radostnou zkušeností.."(29).
Joynerova podobnost s Princeho vizí je víc než nápadná.
Ačkoliv se zde o údolí suchých kostí přímo nedočteme, i zde jsou
principy spojování kostí načrtnuty: "...kloub
je částí, která spojuje dvě nebo více částí dohromady. Duch svatý v
současné době mnohé spojuje. Toto spojování na všech úrovních v
budoucnosti ještě zesílí... To platí nejen pro členy místní církve, ale
i mezi služebnostmi a církvemi v různých městech, zemích a
kontinentech" (29).
Vůdcům, kteří by se této vizi postavili, je určeno následující
varování: "Pokud se vedoucí těmto změnám vzepřou, bude Pán pokračovat
se změnami v církvích. Jednotlivé skupiny začnou budovat vztahy k jiným údům
těla Kristova, nedbajíce
odporu a varování pastýřů. Někteří pastýři
budou zbaveni svých úřadů. Jiní kvůli tomu tak zatvrdí své srdce, že se
stanou Božími nepřáteli..."(29).
Také Joyner varuje před učením a denominacemi:
"Také křesťané, kteří se drží určitého učení nebo kteří se
shromažďují kolem určitých osob, budou ze sítě vytrženi" (29).
Shromažďování křesťanů okolo osob vidí např.
Prince na základě 1 Kor 3, 1-4 jako tělesnost a počátek denominací (30).
Autorova prorocká vize v mnohém připomíná učení ranných
gnostiků, kteří tvrdili, že je Duch zavedl až k stupni, ve kterém pro
jejich společenství již dosavadní pravdy pozbývají na významu. Joyner
totiž píše: "...celé
pravdy, na nichž se dnes rozlišují duchové, začnou
pozbývat na významu" (29). Kdyby tomu tak skutečně
bylo tak, jak poznamenává autor, potom by v budoucnu učení, která jsou dnes
rozpoznávána jako bludná, mohla být volně šířena.
Jde však ještě dál: "Pán nás velmi brzy nechá
porozumět jeho slovu a jeho úmyslům v takovém rozsahu, jaký si nyní
nedovedeme ani představit" (29). V souvislosti s tím, že poznání, na základě
něhož dnes rozlišujeme falešná učení, bude překonáno, dovolím si
tvrdit, že toto poznání bude nejen větší, ale také kvalitativně odlišné.
Autor však předbíhá dobu a učení, která jsou "dle
současných pravd" rozpoznána
jako bludná, zastává již nyní. V knize "Poslední bitva" (31),
kde tuto vizi dále rozpracoval, např. mluví ve vytržení
s duchy zemřelých, odlišuje výroky Písma na závazné a méně závazné,
či je svědkem jak andělé uctívají Boží služebníky.
Jistý charizmatik v recenzi této knihy poznamenal:
"Autor
se zde ve viděních setkává s mnoha lidmi, kteří byli na zemi pokládáni
za vůdce a učitele... a s jinými, kteří byli na zemi přehlíženi... Rozhovory
s nimi a s Pánem samotným nepřináší autorovi..
pouze nějaké informace o průběhu soudu... Ne, že by se nedalo knize nic
vytknout...
Například... kategorizování výroků Písma na závazné výroky Kristovy a méně
závazné výroky Pavlovy... či to, že jsou někteří Boží služebníci
uctíváni anděly"
(32).
Recenzent si je vědom těchto
"nepodstatných" detailů, avšak nevylévá s vaničkou i dítě a na
adresu těch, pro které jsou takovéto banality podstatné, prozíravě praví:
"Kdo bude chtít na základě takovýchto detailů či některých
výroků knihu smést ze stolu jako podvrh a falzifikát, jistě si najde i další
věci"(32).
Inu, církev se ještě doposavad neoprostila od učení,
podle kterých dnes zkoumá duchy. Určitě by se našli i takoví, kteří by
Joynerovu rozpravu s duchy zemřelých, od kterých získává moudra, mohli dle
těchto starých učení považovat za spiritismus. Mimoto, uctívání člověka
anděly není nic nového, s tímto popisem se můžeme setkat v koránu (33).
Jde zde například o jeden z veršů, na kterém chce katolická církev stavět
mezináboženský dialog (34).
Nad těmi, kteří přeci jen budou učení zkoumat a rozlišovat
a budou tedy na těchto "překonaných pravdách" stále lpět, čímž
budou bránit tomuto gigantickámu sjednocování, je vyslovena následující
kletba: "určitá učení a činnost vedoucí ke štěpení církve
budou Bohem trestány a brzy rozpoznány jako cizí oheň. Kdo však přece bude
v těchto věcech pokračovat, bude ze svého úřadu smeten tak mocným a násilným
způsobem, že celé tělo Kristovo bude zasaženo čistotou a svatou bázní
Boží" (29).
Až bude církev takto "očištěna", nastane
mohutné probuzení: "Svatým
se budou běžně zjevovat andělé a mnohým bude při službě v moci Ducha zářit
obličej Boží slávou... tyto
zázraky se budou jevit jako zcela přirozené... Žeň bude tak veliká, že nikoho
ani nenapadne dívat se nazpět a srovnávat s ranným
křesťanstvím..."(29).
To je ostatně zjevné.
O tom, že půjde vlastně o negaci působení první církve,
je patrně nevědomky přesvědčen i sám autor: "O apoštolu Pavlovi
se říkalo, že obrátil svět vzhůru nohama. O apoštolech, kteří budou
pomazaní, se bude říkat, že postavili svět stojící na hlavě opět na
nohy" (29).
Jestliže tedy Pavel převrátil zvrácený svět na hlavu,
poté jej tito apoštolé vrátí do původního stavu, do jeho původní zvrácenosti.
Joynerova vize v sobě obsahuje i prvky jiných apokalyptických
vidění, které byly obsaženy ve vizích služebníků zvučných jmen, jako
např. prorokyně Ellen Whiteové, která rovněž věřila na "poslední
bitvu", v
níž se boží lid prokazoval dodržováním soboty. Ostatně posuďme sami,
co tomu říká Joyner:
"Pomni na den sobotní, abys jej
světil! Toto
téma se bude stále nejen více objevovat ve vyučování a kázání, ale
stane se skutečností, když Pán vejde do svého chrámu, do církve... Musíme
být sjednoceni s Pánem sabatu" (sic!) (29).
Je jistě potěšující vědět, že zjevení o posledních
věcech je dáno prorokům na více místech, byť třeba s odstupem století.
Proto lépe pochopíme i údiv jednotlivých věřících,
kteří budou náhle překvapeni, kdožeto v "poslední bitvě" stojí
po jejich boku: "Až začne tato poslední bitva, často s úžasem a
zahanbením zjistíme, kdo všechno bojuje spolu s námi na naší straně"
(29).
Zatímco Prince vysvětluje vizi jednotné církve na
teoretické rovině, Joyner dává této teorii šťávu, nešetří detaily, a
odhaluje našemu zraku i sekulární pozadí.
I na tomto místě bude pro názornost dobré shrnout
Joynerovu vizi do kratičkého souhrnu:
1. při spojování kostí do kloubů budou některé církevní
organizace a instituce zrušeny
2. církev překoná pravdy, na kterých rozlišovala učení
pravdivá od falešných
3. ti, kteří by nadále na učení lpěli, což by štěpilo
věroučně nepodmíněnou jednotu, budou násilně smeteni
4. takto očištěná církev bude konat zázraky jako nikdy
před tím
5. celá církev se promění ve zcela novou identitu tvořenou
v každém městě sjednocenými sbory
6. poznání Božích pravd bude na
takové úrovni, jako nikdy před tím
7. jednou z těchto "nových" pravd bude svěcení
soboty
8. jednota a Boží moc vypůsobí mohutné probuzení
poslední bitvy
9. jednotliví věřící v ní budou udiveni, kdo všechno
stojí po jejich boku
V lidové teologii existuje ještě další
fundament, ze kterého KMS čerpá svoji teologii jednotné církve. Ačkoliv se
na danou knihu neodvolává přímo, v řadách jejich členů a příznivců bývá
často zmiňována. Jde o knihu Watchmana Nee "Církev v místě", ve
které autor vidí jako jediný správný model pro tělo Kristovo ve městě,
jediný sbor a ostře se staví proti denominacím.
Ponecháme-li stranou správnost Neeho učení a dobovou podmíněnost
neustále restrukturalizované Maovy Číny, která denominace nedovolila vytvořit,
shledáme, že toto učení je zde dezinterpretováno a zneužito.
Poselstvím Neeho knihy je městská autonomie sboru bez jakýchkoliv
nadsborových řídících orgánů. Nee zde doslova píše. "V
Písmu se nikde nevyskytuje spojování církví do jedné organizace...
Nezávislost každé církve... zůstává
zachována ve zprávě i v její organizaci... protože vztahy mezi církvemi
jsou výlučně vztahy Ducha... nemají organizační charakter... Aby se zabránilo
vzniku denominace, musí se zvláště dbát na to, aby příslušný pracovník
v žádném případě neovlivňoval některé církve - nehledě na jeho
duchovní vlivy... Bůh nám nedovoluje, abychom zakládali "regionální
církev", která zahrnuje věřící z různých míst, protože tímto způsobem
by byl porušen jím ustanovený princip"
(35).
Snad by někdo mohl namítnout:
ale nám nejde o organizaci a jednotné vedení. Avšak co to je jednotný
apoštolát pro celou zemi, regionální sjednocování (viz níže), sjednocená
instituce a organizace, zástupné jednání za ostatní? Stoupenci těchto ideí
si od Neeho pro svoji protidenominační politiku vypůjčili pouze jednu myšlenku,
a to jediný sbor v městě, což ostatně prorokuje i Joyner.
Neeho poselství je však diametrálně odlišné. Staví se
proti jakékoliv nadsborové sjednocovací aktivitě a nezávislost sborů vidí
jako účinnou ochranu proti herezím, což je v naprostém rozporu s pojetím
KMS. Takovéto chování "městských sborů" by KMS naopak považovala
za neochotu ke spolupráci a podvracení ducha jednoty. Nejspíš by osvícení
zástupci sboru tento postoj zástupně vyznávali.
Podívejme se, co dokonce Nee říká
ve stejné knize dále: "Pavel... neříká, že všichni mají být
jednotní, ale že se má zachovat jednota. Můžeme zachovat pouze to, co už máme,
ale na to, co nám schází... Nemusíme tedy vytvářet žádnou jednotu věřících,
ale měli bychom jen poznat a porozumět tomu, že svatý Duch, kterého jsme získali,
je právě touto jednotou věřících" (36).
Zde tedy tvrdí Nee něco jiného. Nelze ani spekulovat, že
přijetím Ducha, podobně jako Prince ve své úvaze, rozumí křest Duchem
svatým. Nee charizmatické pojetí "křtu v Duchu" kritizuje např. v
knize "Trilogie ducha, duše a těla" (37).
pokračování
(zveřejněno se souhlasem autora)
