Manželství se neuzavírá obřadem, ale uzavírá se svobodným a úplným souhlasným prohlášením muže a ženy o tom, že spolu vstupují do manželství.

Jedno s druhym sa nevylucuje.

    Nesouhlasím. Vždy jde o víru v lidské slova. Je tu někdo s kým Bůh hovořil face to face? Je tu někdo kdo má informace o Bohu přímo od Boha, nebo si něco někde přečetl, nebo od někoho uslyšel?

    Máš dobrý odhad. Ano je to tak. Ta touha poznat Boha je pryč, dalo by se říct, že se tomu vědomě bráním. Nechci aby mé poznávání bylo určováno tím co chci. Chci poznat skutečnost takovou jaka je a nepřikrašlovat si ji, nezavírat oči. To co ty považuješ za Boží dotyk a i já kdysi považoval, to jsem odhalil jako následek věření křesťanským zaslíbením, k tomu tzv. Božímu dotyku dojde i když žádný Bůh nebude. je potřeba jen věřit.

Dovolím si napsat, že naše smýšlení je velmi podobné. Pokud vytrváš v touze po poznání skutečnosti, a nezavřeš před ní oči, s Bohem se nemineš.
"Ta touha poznat Boha je pryč, dalo by se říct, že se tomu vědomě bráním." - to je dobře popsané. Vyplývá z toho, že touha po Bohu přichází a odchází nezávisle na našem chtění - když přijde, je neodolatelná, když zmizí, je to frustrující. Jako když vezmeš dítěti bonbón. Sv. Ignác z Loyoly to nazývá obdobím útěchy a neútěchy, protože i když Boží milost s Tebou zůstává stále, nevnímáš ji. No a jako děti se někdy urazíme, rozpláčeme, zatrpkneme atd. Tohle období neútěchy je veliký dar. Ukazuje nám, jací skutečně jsme. Protože dokud máme o sobě falešné představy, nemůže v nás plně přebývat On.
"To co ty považuješ za Boží dotyk a i já kdysi považoval, to jsem odhalil jako následek věření křesťanským zaslíbením, k tomu tzv. Božímu dotyku dojde i když žádný Bůh nebude. je potřeba jen věřit."
Myslíš něco na způsob autosugesce nebo davové psychózy? Určitě i takové věci jsou, na některých shromážděních jsem cítil i určité prvky manipulace. Ale z toho, co jsi napsal o neexistenci Boha, by vyplynulo, že VŠECHNY tyto duchovní zážitky ve všech dobách jsou nepravé, způsobené lidskou psychikou. A přitom jsou tak podobné, až stejné. Není to divné?
Přitom třeba i mé první setkání s Bohem bylo v době, kdy jsem nevěřil, a vlastně nevěděl, co se děje. Ani jsem v té době neměl tušení o křesťanství.
Psal jsi také, že když věříme v Boha, který neexistuje, tato víra nám zpříjemní život. Stejné dilema jsem prožíval, kdy se obrátili dva přátelé. Přestal jsem se s nimi blíže stýkat, protože se mi vlastně odcizili. Po setkání s nimi cca po roce jsem byl udiven, jak se změnili. Tehdy jsem uvažoval stejně jako ty, jen jsem si na otázku, zda víra v lež může změnit život člověka trvale k lepšímu, odověděl, že nemůže. A trvám na tom dodnes.
Když se vrátím k sv. Ignáci z Loyoly, doporučoval: V období neútěchy zůstat věrný a vytrvalý v předsevzetích z období útěchy, vytrvat v modlitbě, čtení písma a návštěvě společenství církve. Nedělat v tomto období důležitá životní rozhodnutí, případně věrně splnit ta, k nimž nás vedl Duch svatý v období útěchy. A důležitá věc - na rozdíl od mnoha jiných autorit ukazuje, že období neútěchy není důsledek osobního selhání či hříchu, není to Boží trest, je to součást budování vztahu s Bohem. Protože ať Bůh činí, co činí, je to dobré :-)

     Řekl bych, že to je naši přirozenosti, mít nějaký pevný bod v životě. Člověk má problém, pudy a touhy se v něm bijí s vědomím, že svůj život, životy svých blízkých nemá ve své moci. Setkává se se zkušenosti, kterou nemůže ovlivnit. není potom divu, že z toho vykrystalizuje nějaké náboženství, Bůh, jenž tyto okolnosti ve své moci má. Pak už jde jen o to si toho Boha naklonit na svou stranu, nebo splnit jeho požadavky....

....Myslíš něco na způsob autosugesce nebo davové psychózy?....

    Ano. 

...Ale z toho, co jsi napsal o neexistenci Boha, by vyplynulo, že VŠECHNY tyto duchovní zážitky ve všech dobách jsou nepravé, způsobené lidskou psychikou. A přitom jsou tak podobné, až stejné. Není to divné?....

    Vůbec to není divné. Stejné zaslíbení, stejné následky když jím uvěříš. 

....víra v lež může změnit život člověka trvale k lepšímu, odověděl, že nemůže....

    Ale může. Sam píšeš - víra změní život, VÍRA. Jen ty sám nesmíš pochybovat. Když pochybuješ, ovoce neneseš.

Tvá víra v možnosti lidského mozku je obdivuhodná :-)

    Ano je to tak. 

    Zkušenost? Pokoj, který svět nedává.

     Ne. :-) V tom jsem si jist. Tenkrát jsem si byl také jist, že ten pokoj je od Boha, protože jsem proto jiné vysvětlení neměl. Ale jak přišlo, otevřely se mi oči a já si uvědomil, ano je to tak. Žádný Bůh, víra je to, vírou je to způsobeno. 

....Proč se stane právě to, a ne něco jiného? A kdyby se to odehrávalo jen ve Tvé mysli, proč se to dehrává i v mysli jiných? Myslíš, že naše mysl je tak naprogramovaná, tedy přesněji, máme tak naprogramovaný mozek? ....

    Protože jde o stejné zaslíbení. To co prožil křesťan prvního století, prožiješ stejně i ty, protože uvěříš stejnému jako on. Když uvěříš, že ve svém životě jíž nikdy nebudeš sám, že se můžeš spolehnout na Boha, jenž tě milosti přijímá za svého syna, tedy ne na základě tvých skutku, když uvěříš, že se jednou se svým panem setkáš face to face, že máš život jenž nikdy nekončí, že Bůh napřímí tvé stezky, že vše co tě potkává je k dobrému tvému, že tě nikdo nevytrhne z jeho ruky.... tak tě prostě Boží pokoj, který svět nedává, NEMŮŽE minout.

....Pokud ho máme tak naprogramovaný, proč někteří uvěří a jiní v žádném případě ne?....

    Protože ne každý sedne na špek. Protože ne každý se hned hroutí pod představou, že vesmír na něj kašle.

    Zajímalo by mne z čeho jsi tak usoudil. Když tak dovysvětlím. Pochopil jsi mne špatně. Nevěřím v Boha.

     Ty zaslíbení/sliby byly vyřčený člověkem a člověkem byly přisouzený Bohu. Pro mne to jsou jen plané sliby, kterým není důvod věřit. 

.....Argument zní: Kde je zákon, tam musí být i zákonodárce.....

     A kde se vzal ten zákonodárce? 

Ptáš se, Nematemne:

"A kde se vzal ten zákonodárce?"

Správný dotaz, kde se vzal Bůh? Kde se vzal ten, kdo dal vesmíru zákony?

Jediná odpověď, kterou lidé znají, zní: Byl tu odjakživa.

Pokud znáš lepší, sem s ní.

....Jediná odpověď, kterou lidé znají, zní: Byl tu odjakživa......Pokud znáš lepší, sem s ní....

    A proč by tím jsoucnem, které je odjakživa měl být zrovna Bůh? Když tedy něco nevíme, svedeme to na Boha, na hypotetickou bytost, neskonale složitější než to co chceme vysvětlit? Ale to už tady bylo, říká se tomu Bůh mezer, Bůh jenž s rostoucím poznáním vyklízí své pozice. Není nejmenší důvod předpokládat na počátku Boha, ale spíš něco mnohém jednoduššího, něco jako fyzikální vakuum, z kterého "vybublávají" různé vesmíry různých zákonu a parametru, kdy jednou za čas, naprosto nahodile se objeví taková kombinace, že umožní vznik vesmíru vhodného pro vznik pozorovatele, který si může položit otázku: "Kde jsem se tady vzal." 

    Dále: To co jsi napsal dříve o těch zákonech... když se na ten náš vesmír díváš, a měl bys předpokládat Boha, tak to nevypadá to na toho vašeho teistického Boha, ale deistického. Vesmír si vystačí prostě bez Boha, k svému chodu jej prostě nepotřebuje.

Je mi tě líto, když na to, aby byl na světě jednoduchý počítač musíš dosadit někoho dokonalejšího, kdo ho vyrobil, a na složitý vesmír, se všemi jeho zákonitostmi, jež jsou pro nás, (kteří jsme na vrcholu ateistického žebříčku), nedosažitelnými, dosadíš něco tak primitivního, jako náhodu. 

Nechápu, proč bojuješ proti něčemu (Bohu), o čem si myslíš, že neexistuje. Svým bojem akorát potvrzuješ Jeho existenci a svůj strach z ní a možných následků, jež si tímto přivodíš. 

Naši předci říkávali: 

Není-li Pán Bůh, zaplať Pán Bůh. 

Ale jestli je Pán Bůh, chraň nás Pán Bůh.

A můžu ti říct, že ještě ani jeden křesťan před smrtí nelitoval, že byl křesťanem, bohužel o té druhé straně se to nedá říct. 

Ale je to tvá věc.    

    Počítač je mnohem složitější než vesmír. Je jen výsledkem vývoje, který ve vesmíru proběhl, od velkého třesku, přes oblaka plynu, hvězdy, planety, supernovy, těžší prvky, voda, první molekuly, organismy, až k člověku, který jej vyrobil. Pozorujeme vývoj od jednoduchého po složité, logický vývoj umožněný jen pár silami, které ve vesmíru panuji mezi hmotou. Je úžasné, že k popisu vesmíru toho mnoho nepotřebuješ. Čtyři síly, pár elementárních částic a máš vesmír. Navíc - věda spěje k tomu, aby i ty čtyři sily spojila do jedné (u třech se ji to už povedlo) a podobně se tak možná stane i u těch elementárních částic. 

Že stejně jako počítač, i ty potřebuješ zmáčknout Někým z vnějšku, někým druhým "ten správný knoflík", aby se odstranily viry, které toto tvé myšlení způsobily. 

Jinak se budeš jako ten počítač stále opakovat s chybami, které nejsi schopen sám napravit. 

Tvá věta:  "Počítač je mnohem složitější než vesmír. Je jen výsledkem vývoje, který ve vesmíru proběhl, od velkého třesku, přes oblaka plynu, hvězdy, planety, supernovy, těžší prvky, voda, první molekuly, organismy, až k člověku, který jej vyrobil."  jen dosvědčuje, že bez svého tvůrce jsi schopen jen své sebedestrukce. 

Chtěl jsi naznačit, že počítač je dokonalejší, než jeho tvůrce člověk (jež je součástí vesmíru) ?

Pak by to ale znamenalo, že člověk stvořil něco vyššího, než je sám, a to je proti všem zákonům. 

Pak by ovšem náhoda, tvořící stylem evoluce - pokus - omyl, stvořila něco dokonalejšího, než je sama, totiž tvora, ve kterém je vše řízeno tak přesně a obdivuhodně, že je schopen se sám opravit bez omylů a řídit své funkce s obdivuhodnou přesností. Což popírá genetický kód svého tvůrce - náhody, evoluce.

Nebudu tě přesvědčovat lidskými rozumy, jen ti zopakuji větu, která je živá a je schopna tě ospravedlnit, i obvinit:

Ř 1,20  Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu.

....Chtěl jsi naznačit, že počítač je dokonalejší, než jeho tvůrce člověk (jež je součástí vesmíru) ?....

    Ne. Člověk je sice součásti vesmíru, ale není vesmírem. Člověk je jen zrníčko písku, místní složitost v podstatě jednoduchém vesmírů. 

Tento časný život prožiješ v depresích, že jdeš odnikud nikam a zůstává za tebou jen hromada odpadků a věčný život prožiješ v tom odpadu a s tím "odpadem lidstva", který nedokázal pohlédnout nahoru zahleděný na sebe jako na vrchol evoluce.

Žádná evoluce, kde silnější podlehne slabšímu, ale Bůh, který:  1K 1,27  co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné;

To je Jeho "evoluce", kde ten nejsilnější dává svou sílu těm maličkým, aby z ní čerpali a zahanbili ty, kteří se mu chtějí rovnat.

    V depresích nežiji, přijímám život takový jaky je. Nebo si jej mám přikrášlit, aby byl líbivější? Lhal bych sám sobě. Pravda někdy může bolet a je zřejmé, že ji někdo není schopen unést. Pak není divu, že slyšíme o starostlivém Bohu, životě věčném....

    Nehledám. Jsem přesvědčen, že žádný není.

....Je to přece tvůj každodenní problém, který řešíš u křesťanů.....

    Ne. Nastavují zrcadlo. Pokládám otázky, které by si křesťane měli položit a ujasnit dříve než vyjdou se svou "pravdou".

....ateistů, kteří by jistě přiložili náplast v podobě výjimečnosti člověka, jako vrcholu všeho....

    Převrátil jsi to. :-) Jsou to křesťane, kteří v člověku, v sobě :D vidí vrchol všeho "stvoření". Nebo jste snad dle své víry nebyli stvoření k obrazu svého Boha? Ateisté jsou skromnější. 

....Ty potřebuješ "Někoho", kdo řekne - "Karle vstaň", a ty vstaneš z mrtvých jako Lazar....

    Ne ne, Ferro, na pohádky se jíž nechytám.  

 ...a ne ve věčném utrpení.....

    A na bubáky už vůbec ne.

Ján Pavol II. v encyklike Dominum et Vivificantem v bode 46 vysvetľuje, že hriech proti Duchu Svätému spočíva „v odmietnutí prijať spásu, ktorú Boh ponúka človekovi skrze Ducha Svätého“. Je to postoj úplného uzavretia sa človeka na Božiu lásku, postoj človeka, „ktorý sa domáha domnelého ,práva‘ zotrvať v zle, v akomkoľvek hriechu, a tak odmieta vykúpenie“. Je to teda hriech neodpustiteľný vo svojej podstate, lebo je plodom radikálneho odmietnutia možnosti vykúpenia. Nie je to jednorazový hriešny skutok, ale postoj absolútneho egoizmu, čiže úplného uzavretia sa človeka na Kristovu lásku. Takýto postoj sa v človeku formuje celý jeho život. Každá úplne vedomá a dobrovoľná voľba zla prispieva k strašným deformáciám v človekovi. Prejavujú sa prehĺbením necitlivosti na Božiu lásku a rastúcej neschopnosti milovať blížneho.