z diskusního příspěvku na Evangnetu:
Sociální experiment
aneb studium na Konzervatoři evangelické akademie
z pohledu jednoho studenta
Střední škola je pro mnohé z nás nejkrásnějším
obdobím našeho života. Máme v sobě životní elán, nadšení, ideály, ale
také máme křehkou a tvárnou skořápku, kterou je třeba pečlivě chránit a
pěstovat. Proto je naprosto báječné, když se na tomto velkém úkolu může
podílet i církev.
S těmito myšlenkami jsem plná nadšení vstupovala na Konzervatoř
Evangelické akademie. A těšila
jsem se, jak mě studium obohatí nejen profesionálně, ale i lidsky.
Mladého člověka je však potřeba v tomto ohledu formovat citlivě. A
stejně citlivě je potřeba vést takový živý a křehký organismus, jakým je
škola, zejména umělecká. Bohužel se občas najde lékař, který bude
tvrdit, že v zájmu vyššího dobra je nutné i fungujícímu organismu
amputovat hlavu. A že přitom zemře? To už je riziko, které je třeba
podstoupit. Nikdy jsem se nenadála, že budu svědkem amputace hlavy…
Reportáž ze Zámku
12. 4. 2011. Je krásný jarní den a za námi do školy přijíždí pan Joel
Ruml se svým náměstkem panem Pavlem Kašparem. Účel jejich cesty je, jak
sami tvrdí, zmapovat atmosféru na škole. Chtějí se proto setkat s námi
studenty a zjistit, jak se věci mají. Studenti se ve 12.00 schází v
koncertním sále a v té chvíli ještě netuší, že budou svědkem toho, k
čemu tato místnost doopravdy slouží. Po krátkém úvodu a vysvětlení, proč
jsme se vlastně všichni sešli, se poprvé za dobu svého studia dozvídám,
že atmosféra na škole je hrozná. Chvíli si nejsem jistá, jestli jsem
celou dobu náhodou nestudovala na úplně jiné škole, protože z mého
pohledu u nás vždy vládly přátelské vztahy, otevřená komunikace a tvůrčí
atmosféra. Vzápětí je ale vše vysvětleno – na škole je skupinka lidí,
kteří si anonymně stěžovali na vedení a jsou velmi nešťastní. Počet
anonymistů zůstává bez přijatelného odůvodnění skryt a mnozí z nás stále
nechápou proč. Nicméně nám pan Ruml několikrát opakuje, že je úkolem
zřizovatele, aby
ve škole byli všichni štastní, protože jsme církevní škola a jako taková
máme jít příkladem. V průběhu jednání studenti neustále zmiňují, že na
škole žádný problém nezaznamenali, ba právě naopak. Škola postupuje
dopředu a prokazatelně se zlepšuje v mnoha oblastech. Pokud si tedy
stěžovala menšina, není tedy načase se zamyslet nad věrohodností a
motivacemi osob, které si stěžovaly? Načež se dozvídáme, že většina
nemusí mít pravdu. Význam sdělení je jasný. Jsem nucena spolknout hořkou
pilulku, že jako člen “většiny” jsem očividně zmanipulovaná, což mě
osobně dost uráží. Na tomto místě bych ráda podotkla, že na škole je
přes 80% studentů starších 18 let, mnoho z nich už chodí na vysokou
školu nebo do práce. Jako výstup z jednání si odnášíme to, že atmosféra
na škole bude pečlivě sledována a pokud se nezmění, vyvodí z toho
Synodní rada personální změny ve vedení školy. Ještě stále netuším, že
se záhy ocitnu na Kafkově Zámku…
Do roka a do dne
Stejně jako organismus, který se regeneruje po úrazu, tak i situace na
škole se pomalu stabilizuje. Jsme šťastní (a není nás zrovna málo), že
pan ředitel Fiala zůstává ve funkci a můžeme všichni společně pokračovat
v práci, která je pro nás radostí a inspirací. V průběhu následujícího
roku sice ještě občas ukápne jedovatá slina z úst pana Kašpara či paní
Noemi Batlové (pastorační pracovnice) na adresu školy, ale na to už jsme
za ten čas nějak zvyklí. Celý rok probíhá v poklidu, nikdo z nás
netuší, že je to ten pověstný klid před bouří. A najednou jako blesk z
čistého nebe školou běží zpráva, že pan ředitel je dne 18. 4. 2012
odvolaný. Jsme v naprostém šoku a ústa se nám formují do tvaru jediného
krátkého
zvolání: “Proč?” Zpráva se šíří jako lavina a nikdo netuší, co je
vlastně špatně. Celou dobu byl na škole klid a studovalo se nám výborně.
Fungoval u nás pan spirituál, se kterým studenti postupně nacházeli
společnou řeč. Pravidelně přispíval i do školního časopisu, který tento
školní rok vznikl. V evangelickém kostele se odehrával cyklus koncertů,
na kterých jsem já sama několikrát účinkovala. Chystaly se různé
projekty a kurzy, konečně jsme měli možnost se zcela umělecky vyžít a
uplatnit se. Nemusím snad zdůrazňovat, jak je pro začínajícího umělce
důležité veřejně vystupovat. A teď tohle? Absolutně nechápu, co jsme
zase udělali špatně. Připadám si jako dítě, které uposlechne příkaz
svých rodičů, ale stejně je potrestané. A nejhorší na tom je, že nikdo z
ČCE se neobtěžuje
s vysvětlením, co se
vlastně stalo. A ještě se to odehrává v té nejhorší možné době – čekají
nás maturity i absolutoria. Naším hlavím úkolem na škole je studovat.
Ale jak máme v klidu studovat, když nám uřezali naši hlavu?
Vítejte v The Truman show
Vždycky jsem byla přesvědčená, že všechno na světě má svoji příčinu a
vše se dá odůvodnit (dokonce i iracionální jednání). V případě odvolání
pana ředitele však zdůvodnění nepřichází a začínám nabývat dojmu, že
snad ani neexistuje. Z celé situace pro mě plyne jediné poselství: Když
něco výborně funguje, je tomu třeba učinit přítrž. Mám pocit, že svět se
převrací naruby. Ztrácím důvěru i k poslední instituci, která má
člověku dávat pocit bezpečí a jistoty – k církvi. Už si nejsem jistá
vůbec ničím. Ono se pak lehce řekne: “Studuj dál na naší škole a o nic
jiného se nestarej”, když bylo zpochybněno jedno z mých základních
přesvědčení ohledně férového jednání a transparentnosti církve. Schválně
sedám k počítači a prohlížím si stránky www.e-cirkev.cz.
Z obrazovky na mě hledí programové prohlášení
Synodní rady Českobratrské církve evangelické, ve kterém se dozvídám, že
Synodní rada hodlá
“usilovat o otevřenou komunikaci uvnitř církve”. Vyplývá z toho snad, že
já si takovou otevřenost asi nezasloužím, protože nejsem “jejich”? Teď
už mám tedy v hlavě úplný chaos. A důsledky? Začínám si připadat jako
součást absurdní reality show, nebo nějakého divného sociálního
experimentu (jiné racionální zdůvodnění mě už nenapadá). Po měsíci
života v této zvláštní realitě se mi poplašné požární zařízení začíná
jevit jako skrytá kamera… Co po nás vlastně chtějí?
Během posledního roku si neustále pokládám otázku, co tedy po nás
vlastně chtějí? A napadá mě
jediná odpověď: Něco jiného… Ale co to vlastně je, to “jiné”? To mi
zatím nikdo nebyl schopný
konkrétně říct. Nejhorší je, že vůbec nevím, co jsme udělali špatně.
Nesplnili jsme snad zadání o změně atmosféry na škole? Což by ale
znamenalo, že když jsme předtím vnímali atmosféru jako dobrou, měli jsme
se v tomto bodě napravit? Během loňské schůze zástupců ČCE
se studenty nám bylo sděleno od pana Rumla, že zřizovatel se musí
zabývat i malým počtem stížností a jeho úkolem je, aby všichni na škole
byli šťastní a spokojení. Vloni se dělal velký poprask kolem pár
stížností, letos je nešťastných více než 70% studentů na škole
(potvrzuje to i petice, kterou tito studenti podepsali). Možná jsme
divní, ale my máme rádi svého ředitele a jsme nešťastní, že byl odvolán.
A taky jsme zmatení, protože důvody buď nejsou, nebo spíše nejsou
veřejné.
Proto se táži: Opravdu si pan Ruml přeje, abychom byli
všichni na škole šťastní?
Čím dál víc se cítím jako ve světě povídek France Kafky. Velká literární
díla jsou velká právě proto, že mají univerzální výpovědní hodnotu a
situace, které identifikovala, se opakují. Konkrétně v Kafkově Zámku je
formulovaná jasná myšlenka, kterou lze krásně napasovat na naši situaci:
O tom, co se u nás děje, rozhodují lidé odtržení od naší každodenní
reality, kteří nevidí naše skutečné potřeby a problémy, a snaží se pouze
naplnit nějakou těžko definovatelnou vizi. Jinak si nedokážu vysvětlit,
proč byl pan
ředitel odvolán, navíc zrovna v té nejhorší době – v době maturit a
absolutorií. Díky termínu odvolání se musel zrušit i projekt “opera”, na
který jsme se těšili. Pak se tedy ptám, jestli má zřizovatel opravdu na
mysli naše dobro.
Školu jsem si vybrala pro její církevní zakotvení, možnost dělat
duchovní hudbu a seznámit se s praxí evangelické církve. Vstupovala jsem
na tuto konzervatoř jako otevřená bytost, těšila jsem se na spolupráci.
Dočkala jsem se však jen políčků v podobě každoročních projevů pana
Kašpara a Rumla na zahajovací bohoslužbě. Naše práce je neustále
snižována, pochvaly jsme se zatím nedočkali. Přitom by na nás naopak
měli být pyšní a podporovat nás v úsilí. Studují u nás výrazné
osobnosti, které mají šanci se v budoucnu prosadit a dělat tak dobré
jméno i evangelické církvi. Zatím jsme vždy obdrželi jen nepěkné
poznámky na naši adresu. Copak jsme vadní? Připadám si jako dítě, které
se snaží dobře pracovat, ale dočká se od svého rodiče jen neustálého
kárání a žádné pochvaly. Co vyroste z takového dítěte? Člověk, který
bude plný komplexů a bude tohoto svého rodiče nenávidět. Takže namísto
toho, abych se poučila z poselství, které šíří evangelická církev,
zalilo mě obrovské zklamání, znechucení a rozčarování. A moje
rozhodnutí? Musím odejít – v zájmu vlastního přežití. Svoji vlastní
hlavu si jednoduše amputovat nenechám… |
