Grano Salis - První modlitba

poslal Frantisek100

Ve svém dětství jsem se s modlitbou setkal jen na vánoce. Maminka před štědrovečerní večeří pronesla pár slov, jejichž smysl byl spíše prosbou obrácenou k Bohu, aby nás po celý další rok chránil. Neměli jsme Bibli, nechodili do kostela. V maminčině peněžence bylo pár krásných svatých obrázků ze Svaté hory s Panenkou Marií, což mne nic neříkalo. Soška Panenky Marie byla zastrčená někde v kredenci, asi památka po rodičích maminky, nevím. Ideologicky mne zpracovávala škola, která nás vedla ke světovému názoru o neexistenci Boha a tom, jak je náboženství škodlivé, sloužilo k utlačování chudých apod.

Znal jsem pár dětí, které chodily zpívat někam do kostela, ale příjemně na mne nepůsobily. Já byl chudý a žil v bídě, neměl hračky, kolo a budoucnost nejasná. Vyučím se zedníkem nebo elektrikářem. Když byly „dušičky“ a rodiče se mnou zašli na hřbitov, aby upravili hrob, a pak chtěli vstoupit do kostela, bránil jsem se. Z kostela šel na mne strach. Pološero a takové divné sochy.. Pana faráře jsem vídal o pohřbech. Šel s ministranty před pohřebním vozem a vše bylo velice ponuré a smutné. Jednou jsem si uvědomil, že moji nemocní rodiče mohou také zemřít a děsil jsem se toho smutečního průvodu. Náboženství zůstávalo pro mne až děsivým tajemstvím a pomalu jsem začínal věřit tomu, co do nás hustili ve škole.

Nakonec se vyplnilo to, čeho jsem se obával. Studoval jsem na gymnáziu a bral sociální stipendium. Najednou zemřela po dlouhé nemoci maminka a brzy na to i otec. Pohřeb se nekonal z domu smutku a nebyl církevní. Rodiče zemřeli v nemocnici a pohřeb se odehrál v síni krematoria. Při pohřbu maminky způsobem, který na mne velice zapůsobil. V obrovské síni jsem stál se zdrceným tatínkem já a manžel maminčiny sestry, která byl nemocná. Jinak prázdno a nic mi neříkala ani slova řečníka, který se asi podivil na účastí. Neznal jsem modlitbu a neuměl se modlit. Hrozná prázdnota, strach, možná i vztek nad životem, který ani nemá smysl. Prostě člověk odejde, vyhasne… Jo, nebyly peníze, abychom objednali třeba autobus a známi mohli se jet rozloučit do několik desítek kilometrů vzdáleného krematoria. Stejně jsem se cítil na pohřbu otce. Ještě štěstí, že existovali kino, kam jsem chodil zapomenout na smutek a že jsem měl hodně učení, abych se připravil na maturitu.

A pak jednoho dne jsem přijal nabídku moc hodných lidí. „Františku, přijď k nám v neděli na oběd, my jsme zrovna sami..“ Překonal jsem jakýsi stud a šel. Byli přibližně ve věku mých rodičů, skromní, žádné bohatství…A před obědem jsem poprvé v životě uslyšel to, co je opravdu modlitbou. „ Víš, Františku, my se před jídlem vždy pomodlíme, jestli ti to nebude vadit..? Kývl jsem a čekal. Modlitba byla v sedě na židlích, pán sklopil oči a totéž i jeho paní. Oči přivřené a ve výrazu tváře patrné soustředění. Myslel jsem si, že to bude otčenáš nebo něco podobného. Prostě nějaká říkanka. Ale !!! Pán začal mluvit tichým, ale působivým hlasem.

„ Drahý Otče Bože, drahý Pane Ježíši, my ti v tuto chvíli děkujeme za všechny dary, které nám dáváš, za toto jídlo, za zdraví…. Děkujeme ti i za to, že si k nám poslal našeho milého hosta Františka…A tak se všichni společně vkládáme do Tvoji péče a nejen děkujeme za všechno, ale prosíme, abys nás chránil… Díky Pane . Amen“ Já si pochopitelně nepamatuji vše přesně, ale byla to chvíle Boží. Já si uvědomil, že je tu ještě někdo s námi. Prostě úžasné.

Pak později, kdy jsem dál hledal Boha, jsem poznal, že modlitby mohou být různé. Mohou být čtené, drmolené pořád dokola, ale nejpůsobivější je ta, která je i svými slovy a od srdce. Jednou se v jednom sboru stalo, že jedna už starší paní, která moc nemluvila, byla na konci shromáždění vyzvána, zda se nechce pomodlit. A tak kývla, že ano, a vytáhla s kapsy zmačkaný papír a četla. Četla svoji napsanou a složenou modlitbu. Tak krásně a s takovou láskou, že to všechny příjemně překvapilo. Byla prostě od srdce.

Když se podíváme do evangelií, tak Pán Ježíš svým příkladem dal vzor. Neřekl, abychom se to naučili jako básničku. Je to vzor. Nikde není psáno, že se máme modlit k Panence Marii ani k různým svatým apod. Nechci to kritizovat. I modlitba k Marii může být a to bývá z upřímného srdce. Babička, kterou jsem znal a byla sestřenicí J.Š. Baara se za mne modlívala ke všem různým svatým. Byl to její modlitební život. Bůh vidí do srdce věřícího člověka a rozhodující nejsou slova, ale stav srdce. A ten nemusí být vždy vyjádřen vyřčenými slovy, ale třeba jen v duchu.

A tak bych na závěr chtěl vyjádřit, že modlitba je obrovský dar. Kdybych tehdy, když mi umírali rodiče, se uměl modlit a věřil v Boha, mohl jsem být mnohému trápení ušetřen. Možná se za mne modlili jiní.

Člověk by si měl najít čas na modlitbu. A to nejen tehdy, když potřebuje pomoc, ale i tehdy, když má radost a potřebuje se o tu radost s někým podělit. Je to úžasný duchovný poklad, něco, co přesahuje náš život a prochází do jiného světa. A Bůh je jistě rád, když se modlíme.

Je to projev naší víry. Je stav, kdy svoje srdce směřujeme k Bohu. A to můžeme v duchu i během naší práce, výletu, prostě kdykoliv.

Hezký den. František

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace