První čtení: Izajáš 42,1 - 4: „Zde je můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. Vložil jsem na něho svého ducha, aby vyhlásil soud pronárodům. Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy. Neochabne, nezlomí se, dokud na zemi soud nevykoná. I ostrovy čekají na jeho zákon.“

Čtení ke kázání: 1 Petrův 5,1 - 6: „Starší mezi vámi napomínám, sám také starší, svědek utrpení Kristových i účastník slávy, která se má v budoucnu zjevit: Starejte se jako pastýři o Boží stádce u vás, ne z donucení, ale dobrovolně, jak to Bůh žádá, ne z nízké zištnosti, ale s horlivou ochotou, ne jako páni nad těmi, kdo jsou vám svěřeni, ale buďte jim příkladem. Když se pak ukáže nejvyšší pastýř, dostane se vám nevadnoucího vavřínu slávy. Stejně se i vy mladší podřizujte starším. Všichni se oblecte v pokoru jeden vůči druhému, neboť `Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost´. Pokořte se tedy pod mocnou ruku Boží, aby vás povýšil v ustanovený čas.“

Milé sestry a drazí bratři,

dnešní neděle je třetí nedělí postní. A tak pýcha a pokora se mi jeví jako vhodné téma pro tuto příležitost. Pýcha a pokora totiž představují dva diametrálně odlišné postoje člověka, vůči kterým se také Bůh staví velmi rozdílně. Jak jsme slyšeli v našem dnešním čtení ke kázání „Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost“ (1 Petrův 5,5). Písmo svaté nás varuje před pýchou a naopak nás nabádá k pokoře. Kniha Přísloví např. přináší tyto zajímavé sentence „Za zpupností přichází hanba, kdežto s umírněnými je moudrost.“ (Přísloví 11,2). „Pýcha předchází pád, domýšlivost klopýtnutí. Je lépe být poníženého ducha s pokornými, než se dělit o kořist s pyšnými.“ (Přísloví 16,18). „Pokoru doprovází bázeň před Hospodinem, bohatství, sláva a život.“ (Přísloví 22,4). „Člověka poníží jeho povýšenost, kdežto kdo je poníženého ducha, dojde slávy. (Přísloví 29,23).

Pýcha je v Bibli chápána docela široce jako nadutost, zpupnost, povýšenost, pohrdavost či chlubivost. Pýcha je předně vlastností toho, kdo ze sebe dělá více, než ve skutečnosti je. Jako pyšné je označováno také chování člověka, který se domnívá, že si život může zařídit podle svého. Většinou je však pýcha znakem člověka, který spoléhá pouze na sede. Přitom víme, že ti, „kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu“, jak čteme v Listě Římanům (Římanům 8,8). Pýcha stojí za veškerým tzv. světským humanismem. „Člověk, to zní hrdě!“, říkával spisovatel Maxim Gorký. Projevem pýchy je rovněž přesvědčení, že člověk sám bez Boha je schopen vybudovat spravedlivost společnost.

Důležitou biblickou výpovědí je to, že pýcha je kořenem hříchu. Podstatou hříchu je totiž neposlušnost a pýcha, která si přisvojuje slávu a čest, která přísluší jenom Bohu. Pýcha je přímou vzpourou proti Boží svatosti a svrchovanosti. Pýcha způsobila pád Lucifera, jak uvádí prorok Ezechiel: „Byl jsi v Edenu, zahradě Boží, ozdoben všemi drahokamy: rubínem, topasem, jaspisem, chrysolitem, karneolem, onyxem, safírem, malachitem a smaragdem. Tvé bubínky a flétny byly zhotoveny ze zlata; byly připraveny v den, kdy jsi byl stvořen. Byl jsi zářivý cherub ochránce, k tomu jsem tě určil, pobýval jsi na svaté hoře Boží, procházel ses uprostřed ohnivých kamenů, na svých cestách jsi byl bezúhonný ode dne svého stvoření, dokud se v tobě nenašla podlost. Pro množství tvých obchodů se tvé nitro naplnilo násilím a ty jsi zhřešil. I skolím tě, srazím z hory Boží, cherube ochránce, vyhladím tě zprostředka ohnivých kamenů. Pro tvou krásu se stalo tvé srdce domýšlivým, pro svou skvělost jsi zkazil svoji moudrost, svrhnu tě k zemi, dám tě za podívanou králům. Množstvím svých nepravostí, nepoctivostí svých obchodů jsi znesvětil své svatyně. Způsobím, že z tvého středu vyšlehne oheň a stráví tě, pohodím tě na zem jako popel před očima všech, kdo tě spatří. Všude mezi lidmi, kde tě znají, strnou nad tebou v úděsu, staneš se odstrašujícím příkladem, zanikneš navěky.“ (Ezechiel 28,13 - 19). K Luciferově vzpouře se pak přidali další andělé (podle některých vykladačů se k němu přidala až třetina andělů). Lucifer nakonec svedl i první lidi, Adama a Evu, kteří ve své pýše chtěli být rovni Bohu (Genesis 3,1 - 6). A od té doby „celý svět je pod mocí Zlého“ (1 Janův 5,19) a Lucifer jakožto Boží odpůrce čí ďábel alias Satan je vládcem tohoto světa či věku (např. Jan 12,31; Jan 13,1; Jan 14,30; Jan 16,11). V důsledku pádu do hříchu se lidé ocitli daleko od Boží slávy (Římanům 3,23) a jejich spravedlnost je jako poskvrněný šat (Izajáš 64,5).

Víme již, co je pýcha. Ale co je to pokora? Pokora je právě opakem pýchy. Pokora je znakem toho, kdo se podřizuje Bohu a Jeho vůli, kdo se pokládá za Jeho služebníka. K pokoře patří ukázněnost, sebeovládání, trpělivost, poslušnost, skromnost, tichost či ochota se dobrovolně podřizovat druhým. Pokora dále znamená ochotné, nereptavé snášení ponížení, útlaku a opovržení, a to kvůli víře v Boha, v něhož skládáme veškerou svoji naději. Pokora vzniká na základě poznání vlastní hříšnosti a projevuje se sebezapíravou službou všem. V tom smyslu byl Mojžíš ve starozákonní době „nejpokornější ze všech lidí, kteří byli na zemi“ (Numeri 12,3). Podle kralického překladu byl Mojžíš „člověk nejtišší ze všech lidí, kteříž byli na tváři země.“

Nejlepším příkladem pokory je pro nás ovšem Ježíš Kristus. Jak jsme slyšeli v dnešním prvním čtení, již ve Starém zákoně o Ježíši Bůh řekl proroku Izajášovi: „Zde je můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. Vložil jsem na něho svého ducha, aby vyhlásil soud pronárodům. Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy. Neochabne, nezlomí se, dokud na zemi soud nevykoná. I ostrovy čekají na jeho zákon.“ (Izajáš 42,1 - 4). Vskutku hezký popisu Ježíšovy pokorné povahy.

A tak i co se týče pokory, je Ježíš naším vzorem, jak připomíná apoštol Pavel v Listě Filipským: „Je-li možno povzbudit v Kristu, je-li možno posílit láskou, je-li jaké společenství Ducha, je-li jaký soucit a slitování: dovršte mou radost a buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení, v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu. Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno - na nebi, na zemi i pod zemí - a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán. A tak, moji milí, jako jste vždycky byli poslušní - nikoli jen v mé přítomnosti, ale nyní mnohem více v mé nepřítomnosti - s bázní a chvěním uvádějte ve skutek své spasení. Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí. Všechno dělejte bez reptání a bez pochybování, abyste byli bezúhonní a ryzí, Boží děti bez poskvrny uprostřed pokolení pokřiveného a zvráceného. V něm sviťte jako hvězdy, které osvěcují svět, držte se slova života, abych se vámi mohl pochlubit v den Kristův, že jsem nadarmo neběžel ani se nadarmo nenamáhal.“ (Filipským 2,1 - 16).

Ježíš je sice pro nás bezesporu nedostižným vzorem. Ale to nás neomlouvá, abychom nebojovali se svoji pýchou a neusilovali se stát pokornými Božími služebníky, kteří jsou o sobě schopni prohlásit: „Služebníci neužiteční jsme. Což jsme povinni byli učiniti, učinili jsme.“ (Lukáš 17,10 - kralický překlad). Naše snaha je nutná, ovšem sílu k tomu máme hledat především u našeho Pána v nebesích, v jeho veliké moci (Efezským 6,9 -10). I to je projevem pokory. Využijme tedy toto postní období k tomu, abychom zkrotili svoji pýchu a stali se více pokornými. Neboť vše, „což jest na světě, jako žádost těla, a žádost očí, a pýcha života, toť není z Otce, ale jest z světa. A svět hyne i žádost jeho, ale kdož činí vůli Boží, ten trvá na věky.“ (1 Janův 2,16 - 17, kralický překlad). Amen.

Náš nebeský Otče,

děkujeme Ti, že nám lidem jasně sděluješ, co se Ti líbí a co se Ti nelíbí. Díky tomu můžeme vědět, že se stavíš proti pyšným a pokorným dáváš milost. Odpusť nám, že stále je v nás mnoho lidské pýchy. I po obrácení jsme málo pokorní a chlubíme se mnoha věcmi. A tak jsme pyšní na své dovednosti, znalosti, na své vzdělání, na svoji víru, na své oblečení, na své mobily, na své auta, na své děti či partnery atd. Přitom není nic, co bychom nevděčili Tobě.

Daruj nám, nebeský Otče, dostatek moudrosti, odvahy, rozvahy a hlavně síly, abychom se zbavili veškeré pýchy a stali Tvými pokornými služebníky. A tak se mohli těšit z Tvé milosti. Ve jménu Pána Ježíše Krista. Amen.

Stanislav Heczko

(LECAV Praha)