Míru utrpení každého člověka zná jedině Bůh. Rád bych varoval každého před snižováním cizího utrpení. Prastaré úsloví o tom říká že odříkaného chleba největší krajíc. Aby mu pak  vlastní klouby ochromené artritidou a pohyb na vozíku nebo s cizí pomocí nepřipadaly mnohem horší než v případě Svatého otce Benedikta XVI. a nenesl to mnohem bolestněji a netrpělivěji než on. Už jsem se také setkal s názorem který se snažil s odpuštěním zlehčovat utrpení Ježíše Krista. Cosi v tom smyslu že mnozí lidé vytrpěli stejná nebo ještě horší muka...................Z čehož pak vycházejí další, velice zlé a ďábelské myšlenky. Podobné jako tenkrát u stromu v Ráji. Věřím tomu že náš Pán donesl na Kalvarii všechny hříchy světa, obvyklé i mimořádné, včetně těch mých a že si uvědomoval každý hřích který se kdy stal a za každý trpěl. Kromě toho Ježíš jako hlava Církve trpí v každém jejím údu a pravděpodobně i v každém člověku. Čímž se zase dostáváme k tomu že máme trpělivě trpět i my, tak jak nám to říká Ježíš a jako to popisuje i svatý Pavel. Ke smyslu našich křížů. Dostáváme se i k tomu že v každém trpícím člověku potkáváme Ježíše Krista. I když jde "jenom" o zmateného cizince který pracně hledá cestu. Nebo pacienta stiženého "banální" nemocí.
Co se týče cizího utrpení tak jsem kdysi slyšel jeden zajímavý příběh. Jedna paní trpěla nepříjemnou nemocí, o které by se také dalo říct že existují i horší. Přesto si kladla obvyklou otázku proč já. Proč zrovna já, když jsem nikomu nic........jedné noci usnula a měla sen. Uviděla na zemi ležet spoustu křížů které patřily cizím lidem a Pán jí dal možnost je vyzkoušet. Zkusila je všechny a nakonec si vybrala znova ten svůj. Na který byla zvyklá a který k ní patřil. Od té doby ho nesla trpělivě a přestala se kvůli němu zlobit.