Nikoliv. Spadl jsem ze skály. Jako student jsem prováděl mnoho horolezeckých výstupů. Jednoho dne jsem při jedné příjemné trase spadl z výšky desetipatrového domu. V několika okamžicích přede mnou proběhl celý můj život. Dole narazilo moje tělo dvakrát na granitový balvan. Bylo to, jako bych sebou praštil na chodníku. Když jsem otevřel oči, byl jsem ještě naživu. Řekl jsem: „Děkuji ti, můj Bože!“ Věděl jsem, že je Bůh a že mě zachránil. Před několika dny spadl jiný muž stejným způsobem a jeho zbytky odnesli v malém kartonu. Druhou rozhodující událostí mého života bylo obrácení mé ženy jednou večer v roce 1972 při jednom evangelikálním shromáždění. Ze dne na den se mi ztratila z očí. Bylo to, jako by existovaly dvě Daniely: jedna, kterou jsem miloval a kterou jsem znal, a pak jiná osoba. Měla nadpřirozenou trpělivost, byla plná lásky, stále se usmívala. Šlo to tak daleko, že měla křeče ve rtech. V noci jsem se díval s lampou, zda se ještě usmívá. Byl v ní život, přítomnost aury, kterou jsem neznal.

A vy sám, kdy jste potkal Krista?

V době Danielina obrácení jsme měli v manželství velké problémy. Moje žena už nesnášela můj strohý charakter a moji tvrdost. Nedařilo se mi s ní mluvit. Byl jsem zablokovaný. Ale nechtěl jsem ztratit svou ženu a své děti. A jestli kvůli tomu jsem musel potkat svého Boha, byl jsem na to připraven. Šel jsem na letniční shromáždění. Během modlitby přišel ke mně jeden muž a řekl mi: „Jestli chcete potkat Boha, řekněte mu to, a on přijde. Váš život tím bude otřesen. Stanete se novým člověkem.“ Nebyla to pro mě žádná abstraktní teologie. Viděl jsem takového nového tvora ve své ženě. Předstoupil jsem tedy a řekl tuto modlitbu: „Ježíši, prosím tě o odpuštění všech mých hříchů. Přijď do mého života!“ A Ježíš přišel. V onom okamžiku jsem nezažil nic zvláštního, neměl jsem žádné zjevení jako moje žena, která Boží přítomnost skutečně cítila. Ale pozoroval jsem výsledky: hořel jsem touhou říct všem, že jsem potkal Ježíše. Moje srdce zpívalo. Na univerzitě jsem o tom mluvil s několika kolegy. Na ulici jsem zastavoval lidi... Chtěl jsem jim říct, že jsem našel řešení: jmenuje se Ježíš!

Moje žena nosila v době obrácení brýle. A Pán ji uzdravil. Už dvacet pět let nepotřebovala brýle. Věděl jsem, že Ježíš může zázračně uzdravovat, jak to dělal v Bibli. Neměl jsem nic proti medicíně. Když jsem nemocný, beru tabletky. Ale než beru tabletky, tak se modlím. Teprve když modlitba nepomáhá, beru tabletky. Nazývám to christoterapie. Přišlo to pak rychle, že jsem měl v nitru něco jako poselství, které se pravidelně vracelo, jako když někdo zabrnká na stejnou strunu kytary. Toto poselství znělo: „Není svět bez Krista.“ Mohl jsem to jen těžko akceptovat, i když jsem cítil něco silného. V té době jsem psal doktorskou práci z neurologie. Nepřipravoval jsem se na zkoušky, protože jsem byl přesvědčen, že mi Ježíš pomůže, když se pomodlím. Při ústní zkoušce mi dala zkušební komise různé otázky, které se vztahovaly na moje devítileté studium. Propadl jsem. Profesor, který mě vedl, mi řekl: „Richarde, v posledním roce jsi ztratil všechnu motivaci pro vědu. Tys něco objevil. Vypravuj mi o tom.“ Mohl jsem zkoušku opakovat, ale tento rozhovor znamenal pro mne změnu směru. Neurologie už nebyla mojí prioritou. Můj další život spočíval v evangelizaci. Příští den jsem skončil s univerzitou a připojil jsem se k letniční církvi. O něco později jsem přijal vkládáním rukou úřad pastora.

Když jsem přišel do Afriky, byl jsem tak plný horlivosti, že jsem dal rozum trochu stranou. ...V té době jsem byl přesvědčen, že katolíci jsou zatraceni, že nemají vůbec spojení s Bohem. Nechápal jsem, jak může být katolík křesťanem. Tomu jsem se naučil u evangelikálů a sám jsem si to neprověřil. Byl jsem plný předsudků. V roce 1979, tři roky po našem příchodu do Afriky, jsem začal působit ve velké věznici v Abidžanu. Bylo tam 4 500 vězňů. Chodil jsem tam dvakrát týdně kázat o obrácení. V každé věznici jsou velké problémy s nedostatkem potravin. Pro mě však bylo tehdy nejdůležitější přinést vězňům spásu. Zda vegetují přede mnou na podlaze, to bylo pro mě vedlejší, důležité bylo, aby se obrátili a měli věčný život... V tomto vězení jsem se stýkal s jedním katolickým vězeňským kaplanem. Ke svému překvapení jsem záhy zjistil, že je mezi námi velký rozdíl. Tento kněz dělal to, co kázal. Já jsem kázal Boží lásku, a on miloval. Musel jsem uznat, že tento katolický kněz a řeholní sestry, které ho provázely, byli Bohu blíže než já. Nevolali: „Ve jménu Ježíše! Ve jménu Ježíše!“ Nepůsobili to, že lidé mocí Ducha Svatého padali na zem, ale měli dobrotivost a jemnost, která mi scházela. Pochopil jsem, že nestačí, abych jako vodní lyžař klouzal po povrchu křesťanství, ale že se musím pořádně ponořit až na dno. Ten kněz a jeho sestry byli potápěči. Nechtěli ztrácet čas s pěnou.

Jednoho dne jsem měl velmi tvrdé kázání o lítosti a svatosti. Když jsem vycházel z věznice, slyšel jsem v sobě hlas, který mi říkal: „Proč si nepřipravíš kázání o Boží lásce?“ Tak jsem si připravil kázání o lásce. Přednesl jsem je před 350 posluchači. Nikoho to nedojalo … Proč takový neúspěch? Odpověď přišla jako blesk: „S láskou musíš mít také velkou vášeň pro moje milosrdenství.“ Měl jsem poselství o lásce, ale neměl jsem lásku... Dlouho jsem plakal. Byl jsem tím sklíčený. Prosil jsem Pána, aby rozšířil mé srdce. Z hloubi duše jsem vzdychal: „Pane, vlož mi do srdce lásku!“ Měl jsem srdce jako Ježíš, ale nebylo probodené. Potřeboval jsem kopí lásky. A to skutečně přišlo. Začal jsem milovat nejen svůj evangelikální svět, ale pocítil jsem velkou lásku k muslimům, baptistům, metodistům... Už jsem si nemyslel, že svět je zatracen. Ale doopravdy probodl Bůh mé srdce, když jsem si „zamiloval“ katolíky. Začal můj přátelský vztah k vězeňskému kaplanovi. Navštěvoval mě doma a hrál si s mými dětmi. Byli jsme stále spolu. Podnikali jsme různé akce, nosili jsme vězňům potraviny. A stalo se něco zvláštního. Lidé za mnou začali přicházet. Pocítili najednou lásku, která tryskala z mého nitra. Už to nebylo jen ostré slovo evangelizace, nýbrž něco, co pramenilo z hloubky. Stál jsem na prahu svého obrácení. Na začátku každého roku si volím několik veršů, abych se modlil za svůj život. Tentokrát to byl rok 1997. Byl jsem ve školicím centru v Africe. Byl jsem sám a modlil jsem se: „Pane, jaký verš si mám zvolit pro tento rok?“ Vnukl mi verš ze Zachariáše 7,9–10. Pro mne to znamenalo dát pocítit Boží něžnost k těm, kteří jsou mi blíže než 50 cm. Uměl jsem být mírný a vlídný k zástupům, ale ke svým nejbližším jsem zůstával agresivní. Pokoušel jsem se být k nim laskavý, ale marně. A pochopil jsem, proč tomu tak je. Onen den mě Bůh přivedl k tomuto vnitřnímu výkřiku a modlitbě: „Pane, pokud se ti to líbí, ukaž mi řešení pro moji duchovní nemoc, která mě sžírá.“ A sotva jsem to vyslovil, ještě ve stejném okamžiku, měl jsem před sebou Ježíšovu smrt.

Někteří lidé vidí v Hostii Ježíše, a my si nejsme vědomi, že je v ní Ježíš skutečně přítomen. A zde je něco podobného. Viděl jsem Kristovu smrt nikoliv fyzicky, nýbrž prožíval jsem ji. Byl jsem dobrý lotr. A umíral jsem. Ježíš byl po mém boku. Obrátil se ke mně; viděl jsem jeho trním korunovanou hlavu, krev stékala, vousy byly potřísněny a tělo plné podlitin jako zakrvácený hadr. Obrátil se ke mně, zamyslel se nade mnou a řekl mi: „Richarde, tvůj problém je v tom, že nenávidíš svou matku, tu ženu, která tě přivedla na svět.“ To bylo zjevení mého života! V tom okamžiku jsem všechno pochopil. Měl jsem dobré vztahy k lidem, kteří měli odstup od mých zranění. Když však chtěli přistoupit blíže, měl jsem strach a odrážel jsem je sarkasmem a hněvem energicky zpět. V nitru jsem si nakonec myslel, že mě všichni odmítají, že to udělá dříve nebo později i moje žena, i když jsme byli sezdaní již třicet let... Pochopil jsem, že kvůli této úzkosti před odmítáním nejsem chopen navázat dobré vnitřní vztahy. To vyplývalo z toho, že moje matka odmítala můj porod. Nepoznal jsem ani otce, ani matku, vůbec jsem nevěděl, odkud jsem se vzal. Pak se ke mně Ježíš obrátil ještě jednou a já jsem slyšel: „A máš moji Matku: Marii.“ Na Marii jsem nikdy nemyslel. Něco jsem u afrických katolíků objevil: milosrdenství, soucit, ale také Eucharistii, papeže Jana Pavla II. a Martu Robinovou. ...Ale na Marii jsem nikdy nemyslel. A tu jsem hluboko ve svém nitru pochopil, že uzdravení této mé hluboké rány, proměna této rány se uskuteční skrze ukřižovaného Ježíše a Marii.

Tak to můžete hlasitě vyslovit. U evangelikálů a především u letničních společností nejsou žádná znamení ani žádné obrazy. To by pro ně byla modloslužba. Především žádný Ukřižovaný! Měl jsem jako evangelikál setkání se zmrtvýchvstalým Kristem; měl jsem jistotu spásy a apoštolský zápal, ale nikdy jsem nepotkal ukřižovaného Krista. Rychle jsem přecházel utrpení a smrt, abych dospěl ke zmrtvýchvstání. Všechno bylo zmrtvýchvstání. Ježíš žije, on opravdu vstal, to je skutečně pravda. Ale zde jsem byl takřka fyzicky s Ukřižovaným a u něho byla Maria, tak, jak to stojí v Bibli. Tu jsem začal plakat. Potřeboval jsem na to šest měsíců, než jsem byl schopen s někým o tom hovořit, a i po půl roce jsem plakal pokaždé, když jsem to vyprávěl. Tak to bylo hluboké. Pak jsem řekl: „Pane, odpusť mi 51 let mého zraněného života, 51 let, kdy jsem nebyl schopen uslyšet a pochopit, že jsem mohl být uzdraven skrze Marii a Ukřižovaného. Ježíši, prosím tě, uzdrav mě!“ Tato modlitba vycházela z hloubky mého nitra, to nebyla slova. A najednou jsem cítil, že se můj uzel rozvázal. Bylo to, jako by Ježíš vytrhal všechny kořeny mé úzkosti, odmítání, trpkosti a touhy po pomstě, které se ve mně rozšířily. Poprvé v životě jsem pocítil v sobě plodnou půdu, na které mohla růst „vlídná dobrota“. Byl jsem přímo zblázněný radostí. A pak jsem pocítil v sobě tento rozhovor s Ježíšem: „Sdílím s tebou svou Matku.“ Řekl jsem „Ano“ k Marii a Maria mi dala své „Ano“. Maria vstoupila do mého života a já jsem si ji zamiloval. Z jednoho okamžiku na druhý. Nerozuměl jsem již ničemu ze své teologie, ale to mi bylo jedno. Když jsi zamilovaný, existuje pro všechno jen jedna cesta! Tak tomu u mě bylo. Tak jako ateista Ratisbonne, který před sto lety se svým bratrem knězem vstoupil v Paříži do jednoho kostela. Kněz najednou spatřil, jak jeho bratr poklekl před sochou Panny Marie a řekl v extázi: „Viděl jsem Pannu Marii, nic neřekla, a já jsem všechno pochopil.“

Touto ztracenou zahradou je katolická církev. Protože jen v této církvi je plnost toho, co Bůh chtěl pro lidi. V této zahradě je zahradník a Majitel zahrady. Majitel je sám Bůh: Otec, Syn a Duch Svatý. Zahradník je papež, biskupové a kněží. Jejich úkolem není nás kontrolovat, nýbrž vytvořit nám rámec, ve kterém můžeme zcela svobodně prožívat svou svobodu jako Boží synové a dcery. To nás nemá nutit, ale osvobozovat a umožňovat nám likvidovat jedovaté křoviny, kterými jsme zarostlí. A tato zahrada je plná květin – jsou to světci dvou tisíc let: svatá Terezie z Lisieux, svatý Filip Neri; to jsou všechno moji druhové. A pak je zde celá tradice, živé církevní dějiny. A také celá fyzická skutečnost: katedrály, baziliky, poutní místa jako Lurdy a Řím. Strávil bych zbytek života v Římě, kdybych mohl! A pak jsou zde svátosti, které nám pomáhají setrvat na cestě života, přijímat milosrdenství, rozjímat o Ježíši v Nejsvětější svátosti a požívat ho jako vitamíny z této zahrady.

Fyzickým sídlem církve je Řím. Bůh si je vyvolil. Buď to přijímám, nebo odmítám. To není politická záležitost, to je otázka života. Kdo přijde do Říma a vstoupí do baziliky Svatého Petra, a nepociťuje bohatství srdce církve, pak je to proto, že se nikdy nesetkal s láskou církve a potřebuje obrácení. Když jsem v Římě, říká mi mé srdce, že jsem doma. V našem nitru je buď „Ano“, nebo „Ne“ k církvi, a jestliže je to „Ne“, pak je to proto, že někde je nějaké zranění, nějaká nevědomost, nebo že zde byl problém při předávání víry. Naši předkové nám nepředali radost z toho, žít jako katolíci. Ale to je možno vyřešit s trochou zkoumání, touhy a modlitby. Chodím ode dveří ke dveřím, potkávám tisíce lidí na celém světě. A pokaždé, když se moje cesta zkříží s cestou zraněného katolíka – a je jich mnoho – všechny předsudky proti církvi padnou, když jim projevím trochu porozumění a pozorně je vyslechnu. A jakmile skutečně potkají Ježíše a Marii, všechno je opět v pořádku. Každopádně si myslím, že není možno žít s Ježíšem a s Marií a současně odmítat církev. To není možné. Není možno oddělovat hlavu od Těla, Tělo nemůže být bez hlavy. To nefunguje.

V roce 1900 bylo 7 milionů evagelikálů, dnes je jich 500 milionů. Co si myslí někdejší příslušník letniční církve o této vlně? Nemá se z toho radovat?

Největší výzvou pro katolickou církev není dnes islám, ani modernismus, ani materialismus a ani ne lhostejnost, ale jsou to americké evangelikální církve. Nejde o to, mít z nich strach, ale musíme si toho být vědomi. Za několik let už to nebude 500 milionů, ale miliarda a ještě více protestantů na celém světě! Když jsem na plážích v Brazílii evangelizoval a potkal jsem jedenáct lidí, devět z nich byli evangelikálové, kteří byli pokřtěni jako katolíci. Když jsem evangelizoval ve 2 hodiny ráno ve velkém městě, stál už vedle mě pastor evangelikálů na malém pódiu a kázal. Stojíme před obrovskou výzvou. Ve Spojených státech je 68 milionů katolíků, z nichž věří v reálnou přítomnost Krista v Eucharistii jen 38 %. Je tam 38 milionů protestantů, ale 100 milionů evangelikálů! To je enormní. To mi působí bezesné noci.

Znamená to, že ovoce evangelikálů je špatné?

Nestačí jen hlásat poselství; je třeba je také následovat. Po hlásání musí následovat formování života. I když se od nich můžeme učit, jak důležité je hlásání poselství, vyžaduje tento zápal pro hlásání také celou moudrost církve, aby přiváděla lidi ke zralosti. Jsem skutečně přesvědčen o tom, že všechno, co nevede k centru církve, není od Boha. Srdce nemůže být bez Marie, bez církve, bez svátostí. Není možno lidem, kteří jsou často zraněni, říkat, ať čtou Bibli. Oni potřebují církev. Co můžeme tedy proti požáru evangelikálů dělat? Jestliže nebudeme hlásat Ježíše, kamení bude volat: „Ježíš je spása!“ Bůh přijímá do služeb všechny, kteří ho chtějí hlásat. Ale v tom je problém většiny katolíků: nehlásají naše bohatství. A protože ho nehlásáme, nikdo si ho neváží. Řešení spočívá v evangelizaci. Církev musí evangelizovat. To je více než naléhavé, jinak se svět jistě stane evangelikální. Musíme tím být všichni posedlí. Pro mne osobně to poznamenalo celý můj život. Myslím na to ve dne v noci. Musíme vyjít z našich farností. Kdybych byl papežem – štěstí pro církev, že jím nikdy nebudu – uložil bych všem římským kardinálům, aby jednou týdně chodili ode dveří ke dveřím ve svém kardinálském šatu a v polootevřených dveřích říkali: „Promiňte, přicházím, abych vás ujistil, že Bůh vás miluje, že církev vás miluje a že já vás miluji. Vraťte se opět do církve!“ Všechny osoby, které mají v církvi nějakou odpovědnost, bych k tomu zavázal. Lidé čekají na tuto naši návštěvu. Když člověk přichází k lidem s pokorou a milosrdenstvím, lidé nás přijímají. Problém je v tom, že naše sousedy takovým způsobem navštěvují jen mormoni a svědkové Jehovovi a chodí po našich ulicích. Je třeba chodit ode dveří ke dveřím a přinášet Ježíše lidem tělesným způsobem. Dělám to 34 roky a nikdo mi nikdy nepřibouchl před nosem dveře. Lidé jsou zde a čekají... Musíme jít za nimi.