poslal Nepřihlášený Vážený pane kardinále, přečetla jsem si Vaši reakci na můj článek Církev nemá na restituce právní nárok. Nepřekvapilo mě, že jste se ozval, čekala jsem to.
Chápu Vaši mnohaletou starost o finanční zajištění života a práce katolických duchovních. Překvapuje mě ale to, že při své vzdělanosti stále vycházíte z chybné premisy, že takzvaný církevní majetek měl před únorovým převratem v roce 1948 soukromoprávní charakter.
Ve zmíněném článku jsem se pokusila čtenářům podat historický výklad vztahu stát a církev, ale zřejmě jsem byla příliš stručná, když jste mi vytkl, že probírám především přelomovou dobu Josefínskou a vynechávám právní poměry v pozdějším Rakousku-Uhersku. To opomenutí nebylo účelové ale praktické, neboť majetkové postavení církve nebylo legislativně pozměněno.
Právo církve uznávané státem na užívání kostelů a dalších staveb mělo i nadále povahu veřejnoprávní, takzvaný majetek katolické církve neměl vlastnické atributy a dispozice s ním byla stále výrazně omezena. Souhlas s prodejem, převodem či nákupem vždy musela dát státní správa.
Novinkou bylo zavádění pozemkových knih, na jejichž existenci mě jako bývalý archivář upozorňujete a vybízíte mě, abych navštívila Pražské arcibiskupství a ověřila si na kopiích, co vše bylo katolické církvi připsáno. Děkuji za nabídku a možná ji využiji, abych si potvrdila, že na stránkách B jsou jako subjekty zapsány jednotlivé církevní instituce (např. kostely, kongregace, nadace). To, že nebyly soukromými vlastníky, ale právnickými osobami, jejichž nakládání s majetkem podléhalo státní správě, nezavedl totalitní režim, tak tomu skutečně bylo už od Josefa II., stejně pak za Rakouska-Uherska, za první republiky i později.
Teprve federální poslanci odhlasovali v roce 1992 zákon, který vydával (daroval) majetek řádům a kongregacím do soukromého vlastnictví, a tím se stát vzdal dohledu nad jeho dalším užitím. Skutečnost, že nešlo o restituce, už precizně rozebralo několik erudovaných právníků Univerzity Karlovy. Snad jejich rozklady znáte. Pokud ne, je od Vás až urážlivé, když vytýkáte jim i mně komunistické myšlení. Pokládám to za známku toho, že musíte být zoufalý, jinak byste se k podobným útokům jistě nesnížil.
Takže Vám za svou osobu odpouštím tu unáhlenost a navrhuji, abychom nadále komunikovali bez podjatosti. V minulosti jsme oba patřili k NO (nepřátelským osobám vůči režimu), nepěstujme si tedy nyní nevraživost vůči sobě. Vy, jako církevní hodnostář a já, jako spisovatelka, můžeme pro duchovní a mravní obrodu národa, po které usilovně voláte, udělat asi víc, budeme-li hledat to, co nás spojuje, než když se zakopeme na nepřátelských pozicích.
Pro uchopení společných cílů mohu konstatovat, že sdílím Vaši touhu osvobodit církev od státu. Vývoj českých dějin k tomu směřuje už dlouho. Příklad jiných zemí však ukazuje, jak je věc složitá. Proč? Především proto, že osvobozená církev musí být nějak financována, když ji přestane dotovat stát. Někde se ujala církevní daň, jinde církevní poplatky, což je obdobné.
Chápu však Vaši obavu z toho, že v České republice by vybrané příspěvky asi nestačily ani na platy duchovních, natož na církevní školy, případně ještě na charitativní činnost. Z tohoto hlediska je Váš dvacetiletý zápas o „restituce" srozumitelný, z hlediska právního a mravního je ale neobhajitelný, neboť je postaven na lži. Když profesor Masaryk kritizoval padělané Rukopisy a byl za to veřejně napadán, hájil se tím, že hrdost národa nemůže být zbudována na podvodu. Pro mě osobně je tento jeho výrok celoživotním krédem.
Ze zkušenosti vím, že mnozí katoličtí duchovní dokázali v době totality vzdorovat lži a trpět pro pravdu, některé jsem měla tu čest poznat. Už v minulém článku jsem ale psala, že „naše" katolická církev udělala osudovou chybu, když okamžitě po „převratu" začala usilovat o majetky, které jí už dvě stě let nepatřily. Jsem si téměř jistá, že kdyby tehdy nepokrytě přiznala, jak se věci mají, neztratila by příznivce, které pak postupně ztratila a nalezla by sponzory, které dnes už asi nenalezne.
No dobře, co bylo, bylo, ale co s tím teď, když plán, který vláda vypracovala, je neprozřetelný, vynucený nátlakem a odmítaný většinou občanů. Jejich nevraživost vůči církevním nárokům stále roste a na rozdíl od nedávné doby, kdy jsem psala první článek, si dnes, po reakcích na něj, začínám myslet, že ta nevraživost může přeskočit i do parlamentu.
Co uděláte, pane kardinále, pokud poslanci ten plán neschválí? Máte pro finanční zajištění katolické církve nějakou alternativu B? Pokud nemáte, není na čase ji po dvaceti letech začít promýšlet? Už ne podle propočtů, co byste na svou potřebnou činnost od státu chtěli dostat, ale jako minimalistické vlastně nouzové řešení, které umožní, aby katolická církev v Čechách vůbec přežila. Vzhledem k vývoji světa bych jí, i nám, to přežití z celého srdce přála! To není ironie, ale uvědomování si blížícího se bodu zvratu.
Jistě i Vy cítíte, že čas se zrychluje a že ten štít, poněkud zprohýbaný a místy děravý po všech historických peripetiích, už drží pohromadě z posledních sil. Neplýtvejte jimi tedy bojem o majetky. V sázce je dnes už mnohem víc. Možná dokonce nejvíc od doby, kdy zanícený židovský rabi Ješua z Nazareta putoval kolem Galilejského jezera a svými promluvami uchvacoval srdce lidí...
S přátelským pozdravem
Lenka PROCHÁZKOVÁ
Zdroj: Literární noviny
