poslal pastýř Vážený pane Kábrte,
nejprve
mi dovolte Vám poděkovat za Váš čas i za to, že jste jednomu komentáři
jednoho bezvýznamného nicku věnoval své úsilí, které se projevilo tím,
že jste napsal vlastní článek. Tuto skutečnost zvláště oceňuji,
uvědomím-li si, že vedoucí oddělení komunikace exponované denominace by
jistě nemarnil svůj čas a nepropůjčil své jméno věci, kterou by CASD
považovala za bezvýznamnou.
Úvod
Ještě než se pokusím odpovědět na jednotlivé body Vaši odpovědi, dovolím si podotknout následující. Jsem velkým stoupencem církevní autonomie a nedotknutelnosti suverenity jednotlivých denominací, a to jak z hlediska státních institucí, tak i naddenominačních orgánů nebo paracírkevních institucí, které se tak rády pasují do role mluvčích, či rádců křesťanstva na území svébytných, národních států. Tato ztráta suverenity jednotlivých církví a rovněž i národních států mne velmi znepokojuje. Ať už to jsou naddenominační apoštolové, koučové, mentoři, sjednotitelé mládeží nebo různí nadnárodní politici, nezodpovědní a nevykazatelní těm, které chtějí směřovat, vždy to bude budit moji nedůvěru.
Proč tento úvod? Jen proto, abych vysvětlil, že není mojí zálibou kritizovat názory nebo stanoviska autonomních útvarů. Každý má nezadatelné právo se vyjadřovat a je třeba se s tím nejen smířit, ale dokonce to i podpořit. Pokud ovšem nějaká svébytná instituce cítí potřebu se vymezovat ostatním, jako například tvrdit, že je svatý „ostatek“ uprostřed odpadlého křesťanstva, anebo cítí potřebu o svých názorech poučovat ostatní a kaceřovat je, pak je třeba se stejně tak hlasitě této věci vymezit. Pokud tento „ostatek“ navíc pořádá různé kurzy, přednášky o zdravé životosprávě ad., u kterých se nakonec často ukáže, že jejich cílem je šířit nauky „ostatku“, je třeba informovat jasně a otevřeně a odhalovat toto učení, jeho historii a pozadí. Jistě jste poznal, že mluvím o CASD, která se cítí oním ostatkem být a podle mého názoru často neeticky nám, zbloudilým „ctitelům falešného sabatu“, zprostředkovat její poznání. Toliko na vysvětlenou, proč jsem ve svých komentářích cítil potřebu vymezit se učení CASD. Pokud by k tomuto nedocházelo, tuto potřebu bych neměl.
K podstatě církevních restitucí
A nyní k podstatě církevních restitucí. Proč nejsem příznivcem církevních restitucí? Nepovažuji totiž populární heslo „co bylo ukradeno, je třeba navrátit“ za zcela pravdivě vystihující celou problematiku církevních restitucí. Předně „restituce“ je navrácením věci do původního stavu. V majetkoprávních vztazích jde o navrácení neoprávněně odebraného majetku původnímu majiteli. Existuje mnoho pohledů na tuto problematiku, které jsou zakotveny ve výkladu současného práva. Z jedné strany, prezentované především ze strany římskokatolické církve a jejich příznivců, se jedná o akcentování principu, který je úderně definován právě slovy „co bylo ukradeno, je třeba vrátit“. Na druhé straně je zde například stanovisko vypracované odborníky z Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Zde se tvrdí, že tzv. vrácení majetku, který byl církvi římskokatolické odňat před rokem 1992, (kdy vstoupil v platnost nový „církevní zákon“), by nebylo restitucí (uvedením do původního stavu), protože odňat byl majetek podléhající omezujícímu režimu. Toto omezení dispozičního práva (omezující režim) má počátek již v dobách josefinismu a v podstatě až do roku 1992 církev nemohla tímto majetkem volně (v celém rozsahu majetku, který je nyní požadován v restituci) disponovat bez souhlasu státu. Teprve vstoupením v platnost tzv. církevního zákona č. 308/1991 Sb. je církev oprávněna disponovat svým majetkem zcela volně.(1) Nicméně zejm. římskokatolické kruhy tuto skutečnost rozporují dalším výkladem, který zdůrazňuje, že vlastnické právo není odvozeno od práva dispozičního, nýbrž dispoziční právo vychází z práva vlastnického. Jinými slovy to, že stát omezoval dispozice církve, nikterak nezpochybňuje právoplatné vlastnictví majetku, podléhajícímu tomuto omezujícímu režimu. Důvodem pro tato opatření byla v první řadě snaha státu, aby se církevní majetek nezmenšoval a aby nadále sloužil kultovním a obecně prospěšným účelům.(2)
Tyto právnické nuance se necítím být kompetentním komentovat. Na první pohled je však zřejmé, že vládní návrh církevních restitucí nebude návratem do podmínek odpovídajících stavu k 25. 2. 1948, který je obecně pro restituce nepřekročitelným mezníkem. Po jeho případném schválení vládní návrh vytvoří zcela novou dispozici, kdy římskokatolická církev bude moci s restituovaným majetkem nakládat zcela dle svého uvážení, což před rokem 1948 nemohla. Otázkou tedy je, zda se restituce má týkat jen práva majetkového nebo má být zohledněna i na základě práva dispozičního.
Existují zde ještě další sporné otázky, a to ohledně prolomení roku 1948 nikoliv z hlediska dispozičního, ale dokonce majetkového práva. Některá ustanovení návrhu církevních restitucí mohou – což řada právních expertů potvrzuje – představovat dokonce i prolomení tzv. Benešových dekretů nebo nárokování majetku, který byl zestátněn na základě prezidentských dekretů v roce 1945. Ačkoliv podle pražské arcidiecéze byla evidence majetku, který byl církvím zabrán a který vlastnily, sestavena důsledně jen za období po 25. únoru 1948, stojí za pozornost citát odstupujícího ministra kultury Bessera, který v této souvislosti podotkl: „Tady se pořád říká, že toto vyrovnání a napravení některých majetkových křivd mezi českým státem a církvemi se týká napravení chyb komunistického režimu. Ono to v podstatě není úplně přesně řečeno.“(3) Na přímou otázku, zda restituce mohou prolomit rok 1948, odpověděl: „Ano, může se jít i do této minulosti“.(4) Tuto věc by šlo podle mne velmi jednoduše zkontrolovat inventarizací předávaného majetku, tedy určitým „výčtem nemovistostí“. Tomuto kroku se však církevní, zejména římskokatolické, kruhy velmi brání.
Heslo „co bylo ukradeno, je třeba vrátit“, má ovšem silný etický náboj, který u některých může implikovat, že morálka musí být nadřazena právu a že pro „právnické kličky“ a „procedury“ není možné vyprázdnit právo a spravedlnost. Tento prvek je předmětem diskuzí mezi stoupenci přirozenoprávní teorie a právními pozitivisty. Ačkoliv jsem si dobře vědom, jak nebezpečná a ošidná může za určitých okolností být snaha prosadit přirozené právo navzdory existujícímu právu platnému, historie nám ukazuje, že v některých případech (zejména v diktátorských režimech) tato snaha vskutku může být oprávněná. Nicméně v takovém případě buďme tedy důslední. Pokud bychom snad chtěli – což zatím nikdo otevřeně netvrdí – prolomit z etických důvodů datum únor 1948 a jít například do roku 1781, proč nejít ještě dále? Proč neprolomit rovnou rok 1620? Pobělohorské konfiskace českých nekatolíků jsou sice z katolické strany často marginalizovány, nicméně nelze je zpochybnit a podle dobových historiků byly obrovské. Pokud bychom vyznávali nadřazenost etiky a morálních principů nad literou zákona, pak by bylo třeba jít až k samým kořenům křivd. Museli bychom se tedy zabývat i legalitou a legitimitou nabytí majetku katolické církve v minulosti, včetně pobělohorské konfiskace českých nekatolíků. Tento způsob je ovšem prakticky neproveditelný, a tudíž byl za hranici zvolen rok 1948.
V neposlední řadě zde vidím ještě jeden princip, a to je jisté znevýhodnění ostatních restituentů na úkor církví. Pregnantně to kdysi vyjádřil prezident Václav Klaus v odpovědi na memorandum katolických aktivistů, vynucujícího urychlení restituce majetku římskokatolické církve. Cituji: „Pokud jde o nápravu křivd, které církve v minulosti utrpěly, domnívám se, že nikdo, ani stát nemůže tomuto požadavku dostát v plném rozsahu. Tím spíše to platí ve společnosti, jejíž všechny – a to musím zdůraznit – součásti byly ve větší či menší míře v komunistickém režimu postiženy. Proto jsou nereálné požadavky různých společenských skupin na absolutisticky chápaný návrat do majetkových poměrů před tím či oním datem, tak jak by to právě bylo nejvýhodnější pro ně. Bohužel, v našich silách bylo a je křivdy minulosti pouze zmírnit, nikoliv plně odstranit. Jinak hrozí, že budeme nutit jednoho poškozeného odškodňovat poškozeného jiného.“(5)
Mnozí, jako například pozemkový fond, pak poukazují na to, že zatímco ostatním restituentům se – pokud vůbec – navrací majetek v hodnotě v podstatě nominální, církvi má být v plné míře navrácena hodnota majetku v tržní ceně. U běžných restitucí stát vyplácel lidem průměrně 5 korun za metr čtvereční pozemku při stanovené maximální výši 250 korun. Církve mají dostat v průměru 44 korun za stejnou plochu a limit tu stanoven není. Výplaty se pak mají řídit aktuální tržní cenou. Například za stavební pozemek v Praze, za který by dostal jedinec maximálně 250 korun, mohou církve získat i několik tisíc.(6)
Vezmeme-li v úvahu všechny výše uvedené námitky, pak:
1. Restituce dovolí římskokatolické církvi nakládat s tím majetkem, se kterým před rokem 1948 neměla právo nakládat.
2. Zatímco restituce se obecně týkají majetku zabavenému po
25. 2. 1948, někteří namítají, že v případě římskokatolické církve to
není zcela jednoznačné a z některých ustanovení návrhu církevních
restitucí lze dovodit i prolomení tzv. Benešových dekretů.
3. Pokud bychom na celou věc hleděli principiálně a nadčasově,
pak majetek, který církev získala před rokem 1948, obsahuje i majetek,
který římskokatolická církev získala konfiskací majetku českých
protestantů po bitvě na Bílé hoře v roce 1620.
4. Římskokatolická církev dostane zcela přednostně téměř veškerý majetek, zatímco ostatní restituenti dostanou pouze jeho část nebo dokonce žádný majetek.
5. Zatímco ostatní restituenti dostávají (pokud vůbec) svůj majetek v podstatě v nominální hodnotě, římskokatolická církev dostane svůj majetek vyplacen v hodnotě tržní.
Nemohu si pomoci, ale s přihlédnutím k výše uvedeným údajům církevní restituce v této formě vidím nejen jako nespravedlivé, ale i jako zcela nebiblické. Ještě bych to chápal u římskokatolické církve, která nevyznává princip „Sola Scriptura“, ale řídí se i svojí tradicí, ve které může nalézt bohatý zdroj k podpoře svého rozhodnutí. U protestantů by podle mne měla být Kristova slova Lukáš 6:30 „Každému, kdo tě prosí, dávej, a co ti někdo vezme, nepožaduj zpět“ (L 6,30) příkazem a nikoliv podmínečným doporučením, které je možné na základě momentální příležitosti ignorovat. A to zvláště proto, že navíc ve většině případů nejde o majetek jejich, nýbrž především o majetek, který si primárně nárokuje římskokatolická církev a o jehož část se chce „rozdělit“ s jinými církvemi.
CASD a církevní restituce
Mohl byste, pane Kábrte, opět namítat, že v případě CASD se jedná o navrácení majetku, který byl v roce 1952 CASD zabaven komunistickým režimem. Zde je nutno zmínit dvě námitky.
1. Předně. Zabavený majetek byl zástupci CASD při jednání se zástupci MK v roce 2006 oceněn na hodnotu 200 mil. korun.(7) Podle současného vládního návrhu se však tato částka pohybuje v hodnotách přes 520 milionů Kč jednorázově (celková částka pro všechny církve činí 59 miliard), zbylých cca 29 miliard bude církvím, tedy také včetně CASD, vyplácen po dobu 30 ti let.(8) Jistě uznáte, že je to nesrovnatelné.
2. Výše financí, jejíž odhad byl učiněn na základě restitučních nároků římskokatolické církve, byla rozdělena spíše na základě počtu duchovních, nikoliv na základě jejich zabaveného majetku. Vždyť některé církve ani žádný podstatný majetek nevlastnily. I v případě CASD se navíc uplatňuje princip nerovnosti vůči restituentům; riziko prolomení hranice 1948 – (finance nad uvedených 200 milionů ze záboru po roce 1948 předkládané ze strany CASD), stejně jako i sporná tržní hodnota církevního majetku oproti v podstatě nominálnímu vyčíslení hodnoty majetku ostatních restituentů.
Dále mi namítáte, že pokud by se CASD , která je navíc nepokrytě protikatolická (římské papežství spolu s USA považuje za šelmy z knihy Zjevení), postavila proti, nic se nestane.
Domnívám se, že to není zcela pravda. V pozadí celé kauzy je i konkordát (tj. mezinárodní smlouva mezi Apoštolským stolcem a Českou republikou). Apoštolský stolec je nejvyšší reprezentace světové katolické církve v čele s jejím představitelem, tj. papežem. O ratifikaci této smlouvy (konkordátu) se římskokatolická církev neúspěšně snaží již od revoluce v roce 1989. Této ratifikaci stála v cestě i skutečnost, že tím dojde k narušení právní rovnosti církví, čímž dojde ke zvýhodnění římskokatolické církve na úkor církví ostatních. Proto přišel kdysi tehdejší prokatolický ministr zahraničí Cyril Svoboda s návrhem, že ostatním církvím bude nabídnuta obdobná smlouva mezi státem resp. ČR a jednotlivými církvemi. V roce 2003 byl vícero zástupci církví v ČR, při jednání na Pražském hradě, tento princip odmítnut. Nejhlasitěji v té době zástupci Apoštolské církve Rudolfem Bubikem, Alešem Navrátilem a Alešem Francem.
V současné době je ovšem konkordát opět ve hře, ačkoliv byl Parlamentem ČR zamítnut. Jeho opětovnému předložení Parlamentu ČR měl předcházet souhlas s vládním návrhem církevních restitucí, který finančně zabezpečí i nekatolické církve z majetku církve římskokatolické, a na kterém se církve shodly.(9) Tato snaha spojovat ratifikaci konkordátu s církevními restitucemi byla již v minulosti církvemi diskutována.(10) Ze strany nekatolických církví tedy již nemělo být poukazováno na nerovnost mezi nimi a římskokatolickou církví v případě snahy o jeho opětovnou ratifikaci ze strany ČR. Za tímto účelem by mohla být opět diskutována možnost, že církve přijmou jakési smlouvy s ČR, které mají vytvořit jakousi „obdobu“, resp. „protiváhu“ konkordátu a nastolit tak zdání právní rovnosti. Nicméně smlouva uzavřená podle vnitrostátního práva nikdy nebude mít právní sílu smlouvy mezinárodní, a proto takové řešení pouze vytváří dojem rovnosti, nikoliv rovnost skutečnou. Pokud se podíváme zpět do historie, můžeme si zřetelně povšimnout, jak římskokatolická církev mnohdy postupovala v případě, že měla takové výlučné právní postavení. Domníval jsem se, že CASD, která se slovně hlásí k reformaci a deklaruje, že si je historického vlivu římskokatolické církve vědoma a počítá s ním i do budoucna, bude tomuto svému vyznání věrná. Za této situace však vzniká podezření, že její deklarace jsou pouze formální, a že se zde možná naplňuje i známé přísloví, že „jedná-li se o peníze, jsme všichni jednoho vyznání.“
Závěrem bych ještě rád zdůraznil, v čem se Vaše prorokyně EGW mimo jiné zřejmě zmýlila. Nejsou to USA, ve kterých hledá Vatikán spojence. Princip vlády v USA a zatím striktní odluka církve a státu nejsou vhodnou půdou pro získávání privilegovaného postavení. USA jsou vhodné spíše pro uplatňování moci charismatických apoštolů a teonomistů. Určitá podobnost katolicismu a charismatického hnutí se zde jistě nabízí v odmítání denominací, uzurpování si moci současnými apoštoly apod., ale USA jsou stále příliš demokratické. Je to spíše EU, která do struktury svého mocenského vlivu přejala principy subsidiarity, vycházející z římskokatolické eklesiologie. Není jistě náhodou, že – jak uvedl i kardinál Vlk – je vlajka EU inspirována mariánským symbolem 12 hvězd. Podle Vlka byl tento symbol vybrán dne 8. prosince 1955, na svátek Neposkvrněného početí Panny Marie.(11) Byla to rovněž římskokatolická církev, která měla eminentní zájem a vedla protestanty k tomu, aby doporučovali svým členům vyslovit se pro vstup ČR do EU. Všimněte si, jakému respektu se EU těší u katolických intelektuálů a aktivistů a spíše bych čekal spojenectví zde.
Jinými slovy, milý pane Kábrte, stále jsem přesvědčen, že pokud by nějaká církev odmítla naplňovat tento scénář, mohla by ještě „zamíchat kartami“. Možná by se v této souvislosti CASD mohla zamyslet nad tím, čím je způsoben téměř čtvrtinový úbytek těch, kteří jsou ochotni se k CASD veřejně přihlásit ve sčítání lidu. Léta hlasitě z principu odmítat státní dotace, kaceřovat Řím, ale nepohrdat penězi, které je římskokatolická církev schopna CASD vymoci, a tak vlastně podpořit i konkordát, toho si lidé všimnou a dokáží si to i vyložit a patřičně reflektovat.Přes tuto kritiku přeji mnoho Božího požehnání osobně Vám i celé CASD. Ovšem, s ohledem na učení Vaší církve, pak Vám i celé CASD přeji ještě mnohem více přijetí zaslíbení Nové Smlouvy na základě melchisedekovské obětí Pána Ježíše Krista, který obětováním své krve nám otevřel cestu do Svatyně svatých, kam po své smrti sám bezprostředně vstoupil. Na základě Nové smlouvy, která stojí na novém kněžství a lepších zaslíbeních, než překonaná levitární oběť Staré smlouvy, nám pak seslal Ducha svatého, v jehož moci je pak člověk schopen jednat nikoliv jen s důsledky hříchu, ale i s jeho kořenem ve svém srdci. Proto nad sebou již nepotřebujeme dozorce, Zákon, neboť naším zákonem je Kristus.
V úctě a s pozdravem, Pastýř
Poznámky- Právně historická expertiza Univerzity Karlovy v Praze právního postavení tzv. katolického církevního majetku v druhé polovině 19. a ve 20. století na území dnešní ČR – http://spcp.prf.cuni.cz/…t/katmaj.htm
- Církevní majetek a prvorepubliková pozemková reforma -http://www.svobodavyznani.cz/?p=10
- Církevní restituce probouzejí nové spory kvůli Benešovým dekretům – http://www.ceskatelevize.cz/…ym-dekretum/
- Bendl se obává prolomení Benešových dekretů u církevních restitucí -http://zpravy.idnes.cz/bendl-se-obava-prolomeni-benesovych-dekretu-u-cirkevnich-restituci-1po-/domaci.aspx?c=A111025_212654_domaci_kop
- Odpověď prezidenta republiky na Memorandum za nápravu vztahů státu a církví v ČR -http://www.klaus.cz/clanky/1692
- Církevní restituce probouzejí nové spory kvůli Benešovým dekretům -http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/140782-cirkevni-restituce-probouzeji-nove-spory-kvuli-benesovym-dekretum/
- Setkání představitelů Církve adventistů sedmého dne v České republice se zástupci Ministerstva kultury ČR – http://www.casd.cz/index.php?…
- Ministerstvo kultury zveřejnilo návrh zákona o majetkovém narovnání – http://www.christnet.cz/…n/clanek.asp?…
- Církev se s vládou dohodla na majetkovém vyrovnání -http://www.novinky.cz/domaci/128847-cirkev-se-s-vladou-dohodla-na-majetkovem-vyrovnani.html
- Postoj Apoštolské církve k současným jednáním církve – stát o tzv. „restituční tečce -http://www.apologet.cz/?q=articles/category/20-cirkev-a-politika/id/160-postoj-apostolske-cirkve-k-soucasnym-jednanim-cirkve-stat-o-tzv.-restitucni-tecce
- Právě začínáme… – http://www.kardinal.cz/index.php?…
