poslal betma Nechce se mi, proto půjdu!
V hagiografické literatuře se vyskytují dva tipy životopisů svatých. Ten první líčí světce, kteří z Boží milosti jimi byli od narození, či dokonce už před narozením. O ruském mnichu Sergii Radonežském legenda vypráví, že třikrát radostně poskočil v lůně matky, když při byzantské liturgii zaznělo trishagion (třikrát svatý). Po narození pak důsledně odmítal sát z matčina prsu ve středu a v pátek, ve východní tradici dny půstu. Boris a Gleb, synové sv. Vladimíra, utrpěli násilnou smrt, když byli prakticky ještě děti.
A i Západ má světce, kteří prožili
celý svůj – byť jen krátký – život bez hříchu. Patří k nim Terezie z
Lisieux, Dominik Savio, Jan Berchmans či Alois Gonzaga nebo Gabriel
dell’Addolorata.
Druhý hagiografický tip líčí velké hříšníky, kteří se obrátili až v
dospělém věku, pak ale dosáhli vysokého stupně svatosti. Nejznámější je
snad sv. Augustin, který své hledání a proměnu popisuje v
autobiografickém spise Confessiones (Vyznání). A patří sem
i zakladatel Tovaryšstva Ježíšova sv. Ignác z Loyoly a z nových svatých
zejména Charles de Foucault, světák ze kterého se stal svatý
poustevník.
U východních Slovanů lze pozorovat od prvopočátku jistou zálibu v druhém
tipu. Nestorova kronika barvitě líčí nemravný život velkoknížete
Vladimíra před obrácením, aby o to sugestivněji vylíčila radikální
proměnu přijetím křtu, která dovedla Vladimíra k takové svatosti, že si
vysloužil titul rovný apoštolům. Těžko zkoumat historickou
realitu, ale teologický záměr je tu jasný: oslavit moc Boží milosti,
která působí divy. Zcela v této starověké tradici mluví soudobý ruský
teolog Sergej Bulgakov o „vtržení milosti do tohoto hříšného světa“.
Krásně to vyjadřuje teskná ruská píseň Dvěnádcať razbojnikov,
která líčí zpustlý život zbojníka, který zasažen Boží milostí se
obrátil, dal se na pokání jako mnich a nyní vypráví svůj příběh. Svatost
je tedy zázrak Boží v člověku.
Zázrak Boží! Možná je dobré si to připomenout, abychom se vyhnuli
omylu, považovat svatost toliko za výsledek lidského snažení. Jistě,
bez spolupráce lidské svobody s Boží milostí to nejde. Nicméně svatost
je vždy dar, neboť dává podíl na svatosti Boha, který jediný je Svatý. A
tato svatost Boží, kterou je Duch svatý, proniká postupně do
života člověka. Někdy silně jak uragán, jindy pozvolna, jemně a tiše –
vždy však naprosto nevysvětlitelně, neodvoditelně a svobodně. Bůh má čas
a trpělivost čekat. Síla Boží milosti je natolik veliká, že by mohla
všechny donutit nehřešit, konat vůli Boží a být „hodní“.
Znamenalo by to však jakýsi posvátný totalitarismus, kde by všichni
nemohli, než zachovávat Boží zákon. Nebyl by pak ale svět lepší?
Zřejmě si farizeové, velekněží a starší lidu něco takového mysleli, byli
to přece oni kdo udávali tón ve věcech víry jako správné aplikaci
Zákona. Ježíšova svoboda, se kterou v chrámě hlásal je dráždila,
nabourávala jejich představy o pořádku. Nebyla to touha přiblížit se
Kristově osobě, co je k Němu přivádělo, leč snaha mít vše pod kontrolou.
Ne náhodou právě jim Pán položí otázku: „Co soudíte o tomto případu:
Jeden člověk měl dva syny. Přistoupil k prvnímu a řekl mu: ,Synu, jdi
dnes pracovat na vinici.‘ On odpověděl: ‚Mně se nechce!‘ Ale potom toho
litoval a přece šel. Přistoupil k druhému a řekl totéž. Ten odpověděl:
‚Ano, pane!‘ Ale nešel. Který z těch dvou vykonal otcovu vůli?“
Odpověděli mu: „Ten první.“ Ježíš jim řekl: „Amen, pravím vám: Celníci a
nevěstky vás předcházejí do Božího království.“ (Mt 21,28-32) Vyvstává otázka, proč Ten, o Němž žalmista říká: „nalomenou třtinu nedolomí“ (srov. Iz 42, 3) volí tak silná slova na adresu takzvané elity izraelského lidu?
Ježíš staví proti sobě dvě „mentality“. Na jednu stranu ty, kteří jsou
bezúhonní, „spravedliví“, jsou to však oni, kdo pro svoji dvojakost a
snahu taktizovat nejsou schopni opravdově uvěřit a kát se.
Na stranu druhou pak ty, o kterých už všichni ostatní „ví své“, tedy
lidé nacházející se na okraji společnosti… a tito uvěří! Slova „celníci a
nevěstky předcházejí vás do Božího království“ jsou jasnou výzvou nám
všem k vlastní zodpovědnosti. Už u proroka Ezechiela (18,25-28)
čteme varovná a zároveň povzbudivá slova: „Toto praví Hospodin: „Říkáte:
‚Pán nejedná správně!‘ Slyšte tedy, izraelský dome! Je to mé jednání,
které není správné, nebo spíše vaše? Jestliže spravedlivý opustí svou
spravedlnost a páchá nepravost a zemře, zemře pro nepravost, které se
dopustil. Jestliže se však zločinec odvrátí od svých zlých skutků, které
spáchal, a jedná podle práva a spravedlnosti, sám sebe zachrání. Neboť
proto, že se bál a odvrátil se od všech svých nepravostí, které spáchal,
jistě bude živ a nezemře.“
Rozbor postojů obou bratrů v evangeliu je lahůdkou pro psychology. Nás
však zajímá duchovní stránka věci. Bůh od nás nevyžaduje slepou
poslušnost, nechce abychom se stali mechanickými vykonavateli jeho
rozkazů bez možnosti reflexe nad tím, jestli to, co děláme, vlastně
vůbec chceme. Svatý Ignác sice takovou poslušnost od členů svého řádu
vyžaduje, předpokládá ovšem duchovní zralost toho, kdo se pro ní
svobodně rozhodne. Ví, že ji může žádat od sv. Františka Xaverského, se
kterým jej vázalo hluboké přátelství. A snad právě proto, neboť kde
chybí vztah vzájemné lásky, tam poslušnost degeneruje na vojenský dril.
Každý lidský čin, aby byl skutečně lidským ve své ontologické podstatě,
musí být vědomý a svobodný. Bůh je Otec, a skutečně milující otec snese,
aby mu syn protiřečil. Jen nerozumní rodiče si udělají raději všechno
sami, protože bez diskusí, domluv a přesvědčování je to jednodušší a
rychlejší. Moudrý rodič jakožto dobrý pedagog se snaží motivovat, a to osobním vztahem podle vzoru Krista: Ne co mám dělat, ale: pro koho?
Takovým pedagogem byl apoštol národů Pavel, když Filipanům otcovsky
domlouvá: „Jestliže je u vás trochu křesťanské snahy druhé těšit, trochu
láskyplného povzbuzení, nějaké duchovní společenství a trochu srdečné
účasti, dovršte mou radost tím, že budete stejně smýšlet, že vás bude
všechny pojit jedna láska, že budete svorní a jednomyslní. Nic nedělejte
z hašteřivosti nebo touhy po prázdné slávě, ale z pokory ať každý z vás
pokládá druhého za lepšího, než je sám. Nikdo z vás ať nehledí jenom na
vlastní prospěch, ale i na prospěch druhých.“ (Flp 2,1-11)
Jednomyslnost – to není nabádání k uniformitě, ale snaha o společné
dobro. Pokora zde není míněna jako sebepodceňování, ale ochota ke
službě. V tom je vrcholným příkladem sám Kristus, a proto Pavel
zakončuje chvalozpěvem o Jeho ponížení z lásky k lidem, v jejich
prospěch: „Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš: ačkoli má
božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe
se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí.
Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k
smrti na kříži.“
Být poslušný „až k smrti na kříži“ je vrcholným aktem poslušnosti a
zároveň svobody, předpokládající vztah bezmezné důvěry a lásky mezi
Otcem a Synem. Když Petr v entusiasmu prohlásí „svůj život za Tebe dám“
(srov. Jan 13, 37) Ježíš ho schladí předpovědí “... ještě této
noci... mě zapřeš“. I nám klade Kristus na srdce „Ne každý, kdo mi říká
Pane, Pane, vejde do království Božího, ale ten kdo plní vůli mého
nebeského Otce“ (srov. Mt 7,31). Je to pozvání k růstu v
konkrétnosti a svobodě. Říct „ano Otče“ a skutečně jít, je možné jenom v
plné míře Kristovy zralosti. Na cestě k ní je už velkým vítězstvím
říci: „Nechce se mi, přesto půjdu. Snad se pak probojuji jako sv. Ignác k
agere contra, tedy ke svobodě učinit pravý opak toho, než co se mi vlastně chce: nechce se mi, proto půjdu. Ale to není pouhý cvik vůle! Jde to opravdu jen tehdy, když vím pro koho.
Ukaž mi své cesty, Hospodine, – a pouč mě o svých stezkách. – Veď mě ve
své pravdě a uč mě, – neboť ty jsi Bůh, můj spasitel, – nepřestávám v
tebe důvěřovat. Rozpomeň se, Hospodine, na své slitování, – na své
milosrdenství, které trvá věčně. – Nemysli na hříchy mého mládí, na má
provinění, – pamatuj na mě ve svém milosrdenství – pro svou dobrotivost,
Hospodine! Hospodin je dobrý a dokonalý, – proto ukazuje hříšníkům
cestu. – Pokorné vede k správnému jednání, – pokorné učí své cestě (Žl 25).Richard Čemus
