poslal Nepřihlášený V jednom rozhovoru jsem se zeptal jisté jemné, vzdělané paní, zda je Židovka. "Ach, vůbec ne," odpověděla k mému překvapení. Ve skutečnosti byla Židovka, ale protože si myslela, že se jí ptám na její náboženství, odpověděla takto, neboť nevěřila Bibli. V podstatě však nebyla ateistka, neboť na mou poznámku, že pravý pokoj a jistotu lze najít jen v obecenství s Bohem, zvolala: "Nemyslete si, že nemám obecenství s Bohem. Je mnoho cest, které vedou k životu s Bohem, nejen ta jedna, kterou vy zastáváte."
"Inu, jestliže uznáváme Bibli jako Boží slovo," řekl jsem na to, "a já věřím, že Bible je pravdivá, můžeme
najít jen jedinou cestu k Bohu, a to skrze Mesiáše Ježíše. Kdybychom
považovali za možnou ještě nějakou jinou cestu k Bohu, pak bychom přece
učinili Ježíše lhářem. Vždyť on řekl: "Já jsem ta cesta, pravda i
život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne." K Bohu může tedy vést jen jedna cesta a žádná jiná!"
"Ano," zeptala se pak, "ale co se stane s těmi, kteří nikdy o Ježíši neslyšeli?"
Mnozí lidé se skutečně urážejí na tomto totálním nároku Páně, neboť nemohou akceptovat, že by lidé, kteří nikdy neslyšeli evangelium Ježíše Krista, měli být proto věčně zatraceni. Jsou lidé, kteří z tohoto důvodu odmítají křesťanství. Žel, nevědí, že není naší úlohou porozumět celému Božímu plánu, jeho úmyslům se všemi obyvateli země, ale že se máme starat jen o svůj vlastní vztah k Bohu a o ty, které nám Pán pošle do cesty. Není naší věcí hloubat, co se stane s buddhisty nebo jinými náboženskými lidmi, kteří se poctivě snaží věřit podle svého náboženství. My máme jen splnit úlohu, kterou nám zcela jasně určil Bůh: Následovat Pána Ježíše a zvěstovat všem evangelium, dobrou zprávu o Boží lásce, a poukazovat na tu jedinou cestu, která vede k Bohu. Obdrželi jsme poslání vyjít a vyprávět jiným o této zvláštní cestě, Boží cestě, kterou je Ježíš, Mesiáš. To byla též jediná odpověď, kterou jsem mohl dát této dámě na její otázku.,
Už prorok Jeremjáš řekl o tom, že Bůh prorazí lidem cestu, jen jedinou cestu, která lidi povede k spravedlnosti: "Dám jim jedno srdce a jednu cestu, aby se mě báli po všechny dny, aby dobře bylo jim a jejich synům po nich." (Jr 32,39)
Hebrejské slovo derek překládané jako "cesta", znamená skutečně silnici. V citovaném verši je předpovězena židovskému národu jedna jediná cesta, po níž se mohou dostat k Bohu. A právě proto, aby ukázal svému národu tuto cestu, přišel Ješua nejdříve k Židům. Byli to Židé, kteří měli jako první kráčet touto Boží cestou, která se potom též otevřela pro pohany. Dnes se tak snadno zapomíná, že první křesťané byli Židé a že i jiní je vnímali jako Židy, kteří se od svého národa odlišovali jen tou novou cestou, po které kráčeli. Poznali a přijali Mesiáše jako tu zaslíbenou cestu, která vede k Bohu.
Je skutečně pozoruhodné, že v Novém zákoně se tak zřídka uvádí výraz "křesťan". Jako označení Ježíšových následovníků jej skutečně nacházíme v Bibli pouze třikrát. Poprvé v Skutcích 11,26. Dále použil tento výraz král Agrippa (Sk 26,28) a konečně si posloužil tímto označením Petr v 1.listě 4,16. V těchto případech vyjadřuje slovo "křesťan" lidi, kteří věří v Krista a jeho výkupné dílo. Na druhém místě však byli Ježíšovi učedníci na rodzíl od ostatních Židů popisováni označením, které už samo o sobě napovídalo, že Boží zaslíbení o cestě, již on dá svému lidu, se naplnilo v Ježíši Kristu, této Cestě, neboť křesťané byli nazývání lidmi "této cesty" nebo "Boží cesty". "Cesta" byla rozlišením, skrze které se poznávali křesťanští Židé.
Tento výraz nacházíme poprvé ve Skutcích 18.kapitole, kde je zpráva o obrácení jednoho Žida: "Mezitím přišel do Efezu Žid jménom Apollos, původem z Alexandrie, muž vzdělaný a výmluvný, který dovedl přesvědčivě vykládat svaté Písmo. Byl už poučen o cesté Páně, mluvil s velikým nadšením a učil přesně o Ježíši, ale znal jenom křest Janův." (v.24-25) Apollos tedy nebyl vyučen nějakým dogmatům nebo věroučným článkům, ale jen o cestě, cestě Páně (v.26): "Začal neohroženě vystupovat v synagoze. Když ho uslyšeli Priscilla a Akvila, vzali ho k sobě a ještě důkladněji mu vyložili Boží cestu."
Být křesťanem tedy znamená znát "Boží cestu". A tato cesta, kterou představuje Bible, nemůže být myšlena jen pro později obrácené pohany, ale je to cesta zaslíbená ode dávna skrze proroky. Tato cesta je zmíněna ještě několikrát ve Skutcích, například, když po Pavlově kázaní v synagoze "někteří tvrdošijně trvali na svém a nedali se přesvědčit, ba dokonce cestu Páně přede všemi tupili" (Sk 19,9). Takové pomlouvání této cesty, o jakém se píše i ve Skutcích 19,23, že "v té době došlo k velikému pobouření kvůli té cestě" se musí hodnotit jako následek lidské neposlušnosti Božích přikázání. Skrze hřích svých vzpurných srdcí ztratili lidé Boží cestu a šli svou vlastní cestou. Izajáš o tom píše: "Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou..." (53,6) Vzpurné lidstvo se stále znovu zdráhá uznat Boží cestu, tu jedinou cestu, na níž lidé mohou najít obecenství se Stvořitelem. Bránu k této cestě ukazuje sám Izajáš ve stejném verši: "... jej však Hospodin postihl pro nepravosti všech nás."
Lidé, kteří se pokoušejí přiblížit se k Bohu svou vlastní cestou, ať už se jedná o Židy, Mohamedány, anebo jiné nežidy, si mohou snad myslet, že jdou Boží cestou, neprožijí však takto osobní setkání a obecenství s ním. Proto byl Pavel tak smutný, když psal v Římanům 10,1-2: "Bratří, toužím z celého srdce a modlím se k Bohu, aby Izrael došel spásy. Vždyť jim mohu dosvědčit, že jsou plni horlivosti pro Boha, jenže bez pravého poznání."
Ti zbožní Židé, kteří pravidelně chodí do synagogy, kteří se třikrát denně modlí předepsané modlitby z modlitební knížky, mají určitě opravdovou horlivost pro Boha, ale schází jim poznání cesty, která vede k Bohu. Odmítají to jediné zjevení této cesty v Ješua HaMašiach, který přišel, aby život měli - a hojně měli - a na něhož, jak to předpověděl prorok Izajáš uvalil Hospodin nepravosti všech nás. Víme, že Ježíš řekl svým učedníkům, kteří všichni byli Židé: "Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne." (J 14,6)
Je skutečně tragické, že tato Boží cesta, která byla zpečetěna a zjevena na golgotském kříži, byla pro falešné svědectví takzvaného křesťanství po staletí před očima židovského národa skryta. Kdysi mi jistý Žid řekl: "Jak můžeš ode mne očekávat, že se stanu křesťanem, vždyť ani křesťané nejsou mezi sebou jednotní. Čím chceš, abych se stal? Katolíkem, luteránem, anglikánem, presbyteriánem, metodistou nebo baptistou? Vždyť je tolik křesťanských vyznání - které si mám vybrat?" Tak mnoho křesťanských vyznání! A Bůh hovoří pouze o jedné cestě! Ovšem, že je to pro lidi, kteří dosud stáli vně, velmi obtížné najít tu správnou cestu, když je přece nabízeno tolik cest. Všichni tvrdí, že zastávají tu pravou cestu, kterou kázal Ježíš, všichni mají za svůj znak kříž, a přece se zdá, že se tak od sebe liší. A tak jde touto cestou jen malá menšina...
Mnoho lidí, kteří touží po Bohu, vzdaluje od něj to, že se obávají úsudku jiných lidí, co si asi o nich pomyslí a jak je budou posuzovat. Jsou i lidé, kteří by chtěli uspořádat svůj vztah k Bohu, ale zdržuje je od toho vědomí, že nejsou schopni podřídit svůj rozum, své hloubavé myšlení těm mnohdy neporušeným hnutím svého srdce. Lidé, kteří jsou hotovi jít cele cestou s Bohem, mohou toho dosáhnout jen tehdy, když jsou ochotni jít touto cestou bez ohledu na mínění světa. Když jsou hotovi vzít na sebe posměch pyšných, bezbožných lidí, když se úplně podřídí a jdou Boží cestou. Ačkoliv jsou v očích světa považování za blázny, budou - očištěni a zachráněni - bezpeční před všemi možnými hrozbami zvenčí.
Lidstvo dnes miluje pokrok a vědu. Věří se úsudku pyšných rozumářů, kteří tvrdí, že maji odpověď na všechny lidské problémy. Faráři hlásají z kazatelen pokrok, humanitu a popírají Boha a jeho plán smíření skrze krev Ježíše Krista. Proto nám Pavel radí, abychom nedbali na lidskou moudrost, která nám brání najít Boží cestu (1K 3,18): "Ať nikdo neklame sám sebe. Domnívá-li se někdo z vás, že je v tomto světě moudrý, ať se stane bláznem, aby se stal opravdu moudrým."
Svět se všeobecně dívá na poddané Boží děti s pohrdáním a posměchem a zesměšňuje jejich dětinskou víru jako něco, co - jak tvrdí - bylo již vědou a pokrokem vyvráceno. Když se ale postavíme proti mínění chytrých lidí, vědců, badatelů nebo dokonce i teologů, kteří nemohou své vzdělání a učenost uvést do souladu s Boží existencí, musíme se obrátit k Božímu slovu a vzít si k srdci to, co k této věci říká Pavel: "Je psáno: "Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu." Kde jsou učenci, kde znalci, kde rečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí." (1K 1,19-21)
Dnes se lidstvo potácí na okraji propasti sebezáhuby a křečovitě hledá východisko ve vědě. Přitom zapomíná, že Bůh ve své bezmezné lásce už cestu k pokoji s ním a k bezpečnosti připravil: "... bude jen pro lid Boží. Kdo půjde po této cestě, nezbloudí."
Také Izrael, obklopen ze všech stran úhlavními nepřáteli, ohrožen stále vypuknutím nové války, vyhlíží stále ještě lidské zdroje a možnosti pomoci. Většina Židů vůbec nepoznává, že svou zemi vlastní jen z Boží milosti, a že se budou musel konfrontovat s Tím, který řekl: "Já jsem ta cesta."
úryvek z knihy Stopy Mesiáše
