Grano Salis - Lživé tvrzení: církevní restituce zarámované jako odluka státu od církve

Ve společnosti komunikační hojnosti se rámování událostí samo stalo nejdůležitější událostí. Důležitost rámování závratně vzrostla, politická moc se dnes neobejde bez moci médií rámovat strategicky hromady zpráv či symbolů, ideologických konstrukcí, obrazů a komentářů, „faktoidů“ i mystifikací.

Zaveďme formuli lživé tvrzení: je to mediální konstrukce, která rámuje hromadu fakt tak, aby se zneviditelnily rozpory mezi nimi. Věk komunikační hojnosti je také věkem interpretace, protože žádná současná diskuse ve veřejném prostoru se nemůže obejít bez interpretace jejího zarámování, bez porozumění výhodám, plynoucím některým stranám z určitého zarámování událostí.

Zajímavým příkladem lživého tvrzení jsou církevní restituce zarámované jako odluka státu od církve. Vrátíme církvím majetek a ony z něho budou žít, zdá se to jednoduché a přesvědčující. Nikde a nikdy (ani v Itálii ne!) to ale není pravda a – což je důležitější – my, kdo chceme, aby církve působily v naší společnosti jako církve, si ani nesmíme přát, aby to byla pravda. Kdyby totiž církve musely žít ze svého soukromého majetku, musely by přestat být církvemi.

Chci říci, že církev je instituce založená na společenství, jehož cílem nikdy nemůže být maximalizace zisku z majetku, jakkoli velkého. Církevní majetek není soukromý, má veřejnoprávní status z podstaty věci. Církev „nesmí“ (je to přikázání!) být ekonomickým hráčem a využívat svůj majetek „tržně“ či delegovat nějaké agentuře takovou roli.

Jestliže někdo odkáže svůj soukromý majetek církvi, dělá to proto, že chce, aby byl užitečný v křesťanském smyslu, aby byl nástrojem lásky k bližnímu. Předává ho církvi do správy, protože právě v ní vidí záruku, že nebude využit tržně, ale křesťansky. Církev nemůže, pokud chce zůstat církví, maximalizovat výnos z majetku tak, že udělá z nějakého domu kasino či erotický klub. Ani nemůže půjčovat na lichvářské úroky nebo provozovat jiné výnosné činnosti, nemůže maximalizovat výnos půdy nebo lesů, je vázána úctou ke stvořenému světu. Jen tím motivuje ty mezi námi, které jejich víra vede k rozhodnutí darovat jí svůj majetek. Nikdo než nepřátelé církví si nemůže přát, aby žily ze svého soukromého majetku, aby maximalizovaly výnosy z něho.

Rámovat restituce odlukou církve od státu je lživé tvrzení. Restituce v takovém zarámování jsou výnosným byznysem pro všechny zprostředkovatelské firmy a kapitálové skupiny, které ten majetek eventuálně odkoupí, nebo budou spravovat (podle tržních zásad). Pokud církve budou donuceny maximalizovat (třeba i nepřímo, prodejem či svěřením do správy) výnos ze svého majetku, budou se muset vzdát své jedinečné role v demokratických společnostech – být příkladem angažovanosti ne pro zisk, ale pro lásku k bližnímu.

Všechny nás to ochudí, restituce zarámované jako předpoklad odluky a „samofinancování“ zničí to, co na církvích obdivujeme i my – ostrovy pozitivní deviace, na nichž nevládne tržní konkurence, ale solidarita mezi lidmi. Chceme-li, aby církve dále působily jako církve, učily nás lásce k bližnímu a obětavosti, nemohou žít z restituovaných lesů, půdy či budov. Kdyby maximalizovaly zisk z nich, popřely by samy sebe. Vím, že církve se chovají často sobecky a krátkozrace, ale snad tentokrát jejich bůh bude při nich stát.

Kdo chce, aby církve působily svobodně v demokratické společnosti, musí si přát, aby nebyly nuceny žít ze svého majetku. K čemu by nám pak byly, čím by se od nás lišily, proč bychom jim odkazovali eventuálně soukromý majetek? Nic nemusíme vědět o objemu restitucí a způsobu vydání majetku, z podstaty věci vyplývá, že církve z něj nemohou žít bez zrady svého poslání. Přejme si, aby církve mohly spravovat svůj majetek podle křesťanských zásad, všichni z toho budeme mít prospěch. Z čeho mají tedy církve žít? Z příspěvků věřících, z daňových asignací a z podpory demokratického státu.

Václav Bělohradský

citace z článku v deníku PRÁVO 5.11.2011

Kompletní znění článku

	Hledej
	Je a svátek má Marek. Vytvoření registrace