Grano Salis - Je rozpolcenost mezi touhami těla a touhami ducha u křesťana minulostí?

Zkusme si vzít do ruky Písmo a osvětlit význam Ř 7. kapitoly.

List Římanům:
Sedmá kapitola vysvětluje, jak křesťané jsou osvobozeni od starozákonního jha.

(verš 1-4)
Na příkladě o manželství ukazuje, že pokřtění už nejsou podřízeni mojžíšskému Zákonu: pro křesťana už Zákon nemá žádnou závaznost, protože je pro Zákon mrtev; a to svátostnou účastí na Kristově smrti (především křtem srv. Ř 6,2-7).

(v. 5)
"Dokud jsme byli v těle" - kdy v nás vládl "starý člověk" (Ř 6,6);
"vášně hříchů" - neuspořádaná žádost po smyslovém dobru. Byla vzbuzena Zákonem v tom smyslu: Zákon poučil lidi o tom, co je špatné; jenomže tím právě vzbudil nepřímo chuť po zapovězeném ovoci.

(v.6)
Novost ducha je nový řád spásy (Nová smlouva), nový věk, který v sobě zahrnuje obojí: nový způsob i život (srv. Kor 3,6).

(v.7)
Teprve po osvobození od vlády Zákona je možné cele sloužit Bohu. Pavel psychologickým rozborem rozebírá poměr mezi hříchem a Zákonem.

(v.8)
Kde není Zákon, tam je hřích mrtev" - neznamená, že tam není žádný hřích! To by bylo v rozporu s (Ř 2,14-16).
Hřích je "mrtev" (Ř 4,19-o lůně Sářině) "neplodný", neschopný se množit. Odtud je pochopitelné, v jakém smyslu "hřích" mohl "ožít": stal se "plodným", začal se rozmnožovat.

(v. 9-10)
"Kdysi", v dětství, kdy Izraelita nebyl ještě Zákonem vázán a kdy tedy pto něj neplatil, zlá žádost v něm jen dřímala. Ale probudila se, jakmile rozumem poznal, že je něco v Zákoně zakázáno. A protože Zákon nepodával pomoc, jednal proti němu - čili duchovně umřel.

(v.13)
Bůh dal Zákon k dobru člověku a proto je dobrý a svatý. Sám tedy přímo nepůsobí duchovní smrt. Tu v člověku působí zděděná náklonnost ke hříchu, která zneužila přikázání, a přivodila tak člověku duchovní smrt. Bůh to dopustil, aby lidé tím toužebněji očekávali Vykupitele z tohoto smutného stavu.

(v.14)
Zákon je duchovní, protože chce pro člověka mravní dobro, aby plnil Boží vůli.

(v.15-16)
Jako otrok slepě poslouchá svého pána, tak i "já" poslouchám sklon ke hříchu. Vím o mravním dobru, ale v jakési zaslepenosti a bezmoci jsem občas ovládán zlou mocí hříchu. Chtěl bych dělat dobro, ale místo toho konám pravý opak - to, co nenávidím. Ne že by člověk s dědičným hříchem konal jen zlo, ale když přichází k činu, stává se, že by rád jednal dobře, ale páchá zlo - i když ví, že je to proti Boží vůli.

(v.17-18)
Člověk je tvor rozpolcený.
Na jedné straně souhlasí s Božím zákonem a má v něm zalíbení: to je ono duchovní "já". Na druhé straně však podléhá zděděné náklonnosti ke hříchu a dává se jí strhnout. - To ovšem neznamená, že bychom nebyli za své hříchy odpovědni.
Apoštol tady chce jen ukázat, v jakém ubohém stavu je každý hříšník - tedy i každý z nás bez výjimky.
V člověku dosud nepřetvořeném Kristovou milostí, převládá zlo nad dobrem - Kristus jako lékař nás pak uzdravuje a poměr sklonu mezi dobrem a zlem se postupně v člověku mění do podoby Krista. S onou vnitřní rozpolcenností ale člověk stejně bojuje na různých úrovních po celý svůj život.

(v.20)
Tím apoštol nijak nechce vylučovat osobní odpovědnost člověka za zlo, nýbrž spíše zdůrazňuje jeho nemohoucnost konat dobro, nepomůže - li mu Bůh (srv. Gal 2,20).

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace