|
Právě je 430 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online:
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme 116463017 přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
Kontrasty: Církev nemá na restituce právní nárok
Vloženo Čtvrtek, 17. listopad 2011 @ 15:09:20 CET Vložil: Olda |
poslal Nepřihlášený Spisovatelka a bývala členka Spolku Šalamoun Lenka Procházková v
obsáhlém článku věnovaném restitucím církevního majetku uvádí:
Motto: I když připouštíme, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou,
neznamená to, že stokrát opakovaná pravda se stane lží.
Vatikánský městský stát se nachází v centrální enklávě Říma na
pozemku původně nazvaném Pahorek věštců. Má rozlohu 0,44 km čtverečních,
jde tedy o území menší než malé. Přesto je Vatikán vnímán jako světová
mocnost. Důvod je prostý. V tomto státě sídlí úřad, který pro více než
miliardu katolíků celého světa zastupuje Boha, jehož mluvčím je papež.
Ten dle kanonického práva stojí v čele absolutistické teokracie a jeho
rozhodnutí nepotřebují žádné potvrzení a není proti nim odvolání.
Papež
má postavení nejvyššího zákonodárce, je nositelem nejvyšší výkonné moci
a současně i moci soudní. Pod názvem Apoštolský stolec, případně Svatý
stolec, je papežský stát subjektem mezinárodního práva a tedy může
uzavírat mezinárodní smlouvy (zastarale konkordáty) se státy, v nichž se
alespoň menšina obyvatel hlásí ke katolickému vyznání.
Obsahem dvoustranných čili bilaterálních smluv je především záruka
svobodného šíření katolické víry v signatářských zemích, umožnění
katolické výuky ve školách státních i privátních, přítomnost katolických
kněží v ozbrojených i policejních složkách státu a ve věznicích. Tyto
smluvní povinnosti signatářských států vyvažuje Svatý stolec garancí, že
katolická církev využije všechny vhodné prostředky pro mravní formování
obyvatel ve prospěch obecného dobra podle principů katolické nauky.
Některé smlouvy vymezují vztah civilního práva státu vůči právu
kanonickému. Většinou tak, aby v případě kolize převážilo civilní právo.
Někdy je toto opomenuto.
Česká republika doposud s Apoštolským
stolcem konkordát neuzavřela (na rozdíl od Slovenska), ačkoliv už se
k tomu schylovalo v roce 2002, kdy narychlo zpracovaný a právně
napadnutelný text kolidující s ústavou tehdejší ministr zahraničí
lidovec Cyril Svoboda ve sněmovně neprosadil. Černých čárek však máme
u Svatého stolce víc. Ta nejčernější se týká nevyřešených církevních
požadavků na restituce.
Osvícený panovník versus Svatý stolec
Dle kanonického práva má římskokatolická církev vrozené právo
nezávisle na civilní moci nabývat, držet, spravovat a převádět majetek.
Nejvyšší dohled nad veškerým majetkem římskokatolické církve má papež.
Nezrušitelný předpis zvnějšku narušil už rakouský císař Josef II. Tento
suverén, ovlivněný četbou soudobých francouzských filozofů, si jejich kritické
výhrady vůči církvi a absolutistickým režimům ověřil v praxi, když během čekání
na samostatné vládnutí procestoval dědičné země a na vlastní oči viděl, že
podráždění encyklopedisté nepřehánějí. Po návratu do Vídně pohrdl matčinými
výhradami a v rychlé sérii reforem zrušil nevolnictví, čímž přispěl k vytváření
občanské třídy. Dále zákonem zaručil pro všechny obyvatele mocnářství svobodu
vyznání, zrušil cenzuru tisku i její provozovatele (náboženské komise pátrající
po tzv. závadných knihách).
Zhrozené duchovenstvo podalo stížnost k papeži, ale
Josef II. se nevyděsil a pokračoval. Zrušil i některé řeholní řády, které,
protože se nevěnovaly charitě ani vzdělávání, pokládal za neužitečné. V té
souvislosti přebudoval vysídlené kláštery pro civilní účely (kasárna, nemocnice
a úřady). Než dotčení biskupové stihli vybrat nejvhodnějšího delegáta, aby
pohromu sdělil v Římě osobně, předvídavý panovník jim zakázal přímý styk s
papežskou kurií. Zda to vše bylo dobře nebo špatně lze posuzovat ze dvou
hledisek. Z hlediska Svatého stolce to bylo nehorázné. Papež Pius IV. dokonce
za nehodným Josefem v březnu 1782 přijel do Vídně, aby mu domluvil. Císař jej
měsíc hostil, neboť host do domu, bůh do domu, ale od „bezbožných"
reforem neustoupil. Nelze zamlčet, že při vystěhovávání klášterů docházelo i k
nepravostem a že mnohé cenné knihy se během rekvírky ztratily nebo zničily.
Nicméně na „prosté" věřící zrušení klášterů nijak diskriminačně
nedolehlo, lidé naopak měli ke slovu Božímu blíž, protože panovník dal postavit
stovky nových far a kostelíků v místech, která pro církev nebyla atraktivní.
Josef II. tedy nebyl jen bořitel, ale i stavitel a razil heslo, že nikdo nesmí
mít do kostela dál než hodinu chůze. Majetek, který církvi zůstal dál k užívání
(nemovitosti a půda), už jí však nepatřil, měla ho pouze ve správě. Platy
duchovních byly hrazeny státem z fondu, který vznikl po rozprodeji některých
zrušených klášterů a dalších nemovitostí. Tak to fungovalo až do vzniku
Československé republiky.
Restituce nebo dary?
V roce 1919 se v rámci pozemkové reformy parlament ČSR rozhodl
rozdělit i půdu, kterou dosud spravovala církev, mezi drobné rolníky a
bezzemky, kteří na ní pracovali. Část majetků, hlavně stavby, církev spravovala
dál, ale nenabyla vlastnické právo. Cokoliv chtěla prodat, musel stát
odsouhlasit (od hodnoty nad 200 korun). Platy duchovních a charitativní a vzdělávací
činnost církve hradil stát. Smlouvu s Apoštolským stolcem prezident T. G.
Masaryk odmítl uzavřít. Jako hluboce věřící muž přesně rozlišoval mezi vírou a
církví. Jeho velkým snem byla odluka církve od demokratického státu. Což,
bohužel, nestihl.
Po válce roku 1945 při sčítání majetku se katolická církev
pokusila využít zmatků v archívech tím, že bryskně vykázala také pozemky, které
přestala spravovat už v roce 1919. Politické přesměrování republiky však šlo
příliš rychle, takže tím ničeho nedosáhla. V období, které začínalo únorovým
převratem, nepřišla církev o majetky, ale o svobodu slova, o postavení ve
společnosti a její působení bylo omezeno na pastorační činnost.
Komunistický režim se ke všem církvím, ale především ke
katolické, choval jako k nutnému zlu. Náboženství pokládal za přežitek, což mu
však nebránilo v tom, aby při zvolení Gottwalda za prezidenta nepřinutil
arcibiskupa Berana sloužit ve Svatovítské katedrále slavnostní Te Deum.
Náboženství ve školách bylo omezováno, katolické školství zrušeno, Junák
přivtělen do ČSM a katolický tisk postupně likvidován. Kláštery byly zavírány,
kněží internováni, mnozí vězněni. Ti přizpůsobivější časem vstoupili do
kolaborantské Pacem in terris, někteří další prokazatelně podepsali spolupráci
s STB. Naopak nejstatečnější se sešli v podzemní církvi, aby slovo Boží šířili
nelegálně v malých společenstvích. Režim křesťanské aktivisty odhaloval a
stíhal, kolaboranty využíval a doufal, že tyto vytrvalé praktiky povedou i k
rezignaci věřících. Obrovský zájem o svatořečení Anežky České v listopadu 1989
však ukázal, že to byl chybný kalkul. O pět dní později pak přišel 17.
listopad.
Celý následující rok byl pro katolickou církev nepřetržitou
příležitostí vybudovat si u starých nově povzbuzených přívrženců i mladých
rozjásaných sympatizantů kredit, jaký dosud (konkrétně v Čechách) nikdy neměla.
Desítky duchovních, především ti tajně vysvěcení, skutečně získali mravní
autoritu a udrželi si ji u věřících i později, navzdory svým neshodám s
oficiální „linií" katolických hodnostářů. Obecně však katolická
církev milostivý rok promarnila ekonomickými požadavky. V době kratší než
krátké začala uplatňovat vlastnické právo na tytéž položky jako po válce a
sloganem Co nám komunisté ukradli, musí být vráceno! se pokusila zatemnit
skutečnou právní situaci.
Komunistický režim, jak už bylo řečeno, zavíral
kláštery, ale vyvlastnit je nemohl, protože už byly zestátněny Josefovou
reformou. Polnosti a další pozemky též, takže požadovat zpět majetek
podléhající reformám z 18. století a reformě z roku 1919 a tvrdit, že tyto
požadavky neprolomí únor 1948, je podvod. I expertíza Právnické fakulty UK
vypracovaná docenty V. Kindlem a V. Mikulem potvrzuje, že katolické církvi
majetek nepatřil od dob Josefínských a že jej měla pouze v pronájmu, správě.
Také někdejší vicepremiér JUDr. Pavel Rychetský v roce 1999 vydal stanovisko,
že církev nemá na restituce právní nárok a že záleží pouze na vládě, zda jí dá
majetek do užívání.
Výčtové zákony nebyly restituce, ale první pomoc
Začátkem 90. let tehdejší
Federální shromáždění odhlasovalo převod některých nemovitostí (dle tzv.
výčtového zákona) na církevní řády. Účelem bylo umožnit řeholím a řádům
obnovení činnosti. A jelikož tyto majetky byly zákonem prohlášeny za majetek
nabyvatelů, skutečně tím vznikly majetky privátní. Z hlediska kanonického práva
ovšem spadající pod dohled Svatého stolce. Omyly federálních legislativců,
kteří přiklepli například Voršilkám či Premonstrátům víc, než měli, nebyly
později napraveny, neboť i špatný zákon je zákon a zákonodárci za něj nenesou
právní odpovědnost.
Jedním z nejdůležitějších polistopadových cílů katolické církve
měl být převod katedrály sv. Víta do jejího vlastnictví. Parlamentní cesta se
nejevila jako schůdná, a tak následoval řetěz soudních jednání o určení
vlastníka. Stranu žalovanou – Český stát zastupovala Kancelář prezidenta
republiky a Správa Pražského hradu. Spor, v němž žalovaná strana několikrát
jednala tak, aby vyhrála strana žalující a pouze apel občanských aktivistů ji
přiměl chovat se jako řádný hospodář svěřeného majetku, trval dlouhých osmnáct
let. Během nich soudy různých stupňů přesouvaly vlastnictví chrámu na tu či onu
stranu, prezident Havel jezdil konejšit netrpělivého papeže do Říma a kardinál
Vlk přidával k názvu katedrály jména dalších světců, Václava a Vojtěcha. To ale
neovlivnilo konečný verdikt Nejvyššího soudu v roce 2009, že katedrála byla, je
a zůstane majetkem státu.
Kardinál Vlk sice podal proti rozsudku stížnost k Ústavnímu
soudu a vyhrožoval i Štrasburkem, ale jeho nástupce pražský arcibiskup Duka prohraný
spor blahosklonně uznal za skončený a písemně stvrdil spolu s prezidentem
Klausem dohodu o společné správě chrámu. Otázkou je, zda za pár nebo více let
nebude dohoda vykládána jinak a slovo správa nebude vnímáno jako vlastnictví...
Zbožný odkaz
Převaha vládních poslanců v dnešní sněmovně dává tušit, že
chystaný další bezúplatný převod státního majetku na církve nazývaný
restitucemi bude schválen a že lesy, polnosti a rybníky (celkem víc než 250
tisíc hektarů) dostanou nového vlastníka. Církev se dušuje, že bude dobrým
hospodářem, zřejmě už zakládá lesnická a rybníkářská učiliště a možná i kursy
pro budoucí poustevníky, kteří ve skalnatých oblastech najdou meditativní
útočiště. Pokud používám humornou nadsázku, pak je to výraz bezmoci. Situace
vůbec není komická, ale tristní.
Římskokatolická církev (a té se chystané
darování týká především, ostatní subjekty jsou ve vládním návrhu jen kvůli
alibi) bude s pozemky spíš obchodovat, než je kultivovat. S tím vláda počítá a
už slíbila, že daň z prodeje církvi odpustí. Šrafování budoucích držav může
těšit i vatikánské úředníky. To oni budou z Pahorku Věštců doporučovat a
schvalovat příští kupce. Je možné, že české a moravské obce, které si stěžují
na blokaci pozemků vyhlédnutých od roku 1991 k církevní restituci, těmito kupci
nakonec nebudou.
Jaký motiv může mít vláda, když v době úsporných škrtů
(nazývaných reformami), které zredukují sociální stát na minimum, hodlá část
státního majetku věnovat církvím? A proč o tak zásadním převodu a souběžném
finančním odškodnění (59 miliard korun plus inflační navýšení, ke kterému během
třicetiletého splácení dojde) nenechá občany rozhodnout plebiscitem?
Zdůvodnění, že chystá odluku církve od státu a tedy musí
zajistit příjmy pro duchovní, je trochu vachrlaté, když současně plánuje, že
ještě pět let bude jejich platy (1,5 miliardy ročně) plně hradit a poté během
dvaceti let je postupně sníží až k nule. Opravy církevních staveb bude i pak
sponzorovat grantovým systémem, stejně tak bude finančně podporovat církevní
školství a charitativní instituce. Čím budou takové podmínky odluky užitečné
českému státu, který se zněním Listiny (základních práv a svobod) vymezuje jako
ideologicky a nábožensky neutrální? A jehož asi 60 procent občanů jsou dnes
ateisté respektive lidé bezkonfesní?
Co se vleče, neuteče
Když v roce 1993 arcibiskup Vlk troufale zasvětil Českou
republiku Panně Marii, vzbudilo to u mnohých občanů rozpaky, jiní to pojímali
jako neškodný folklór. Pouze husita Václav Klaus zasvěcení veřejně zkritizoval,
neboť v něm viděl předzvěst. Dnes spolu s arcibiskupem Dukou pořádá
Svatováclavské pouti a na příští rok znovu zve papeže, tentokrát oficiálně, na
rozdíl od polosoukromé návštěvy předchozí. Tento zvrat svědčí o poučení
prezidenta z dějů minulých. V roce 1997, když Klausova vláda padla, byla neveřejným,
ale zřejmě hlavním motivem i jeho odmítavost k církevním restitucím.
Dočasným
premiérem se pak stal bankéř Tošovský, který obešel (ve smyslu ignoroval)
parlament a pokusil se vydávat církvi majetky exekutivně jako darování či
prodej za korunu. Ve štědrosti jej poněkud zbrzdilo trestní oznámení, které
jsem jménem Spolku Šalamoun (společně s advokátem Alešem Pejchalem) na premiéra
podala u Nejvyššího státního zastupitelství. Definitivně blahovolné rozdávání
však zastavila až vláda Miloše Zemana. Její ministr kultury Pavel Dostál, který
měl na starosti i církve, prožil martýrium při sestavování komisí, které měly
restituční nároky prozkoumat a připravit podklady k řešení. Pahorek Věštců
zamítal navrhované odborníky, jednu dobu byly komise dokonce dvě, církevní a
vládní...
K výsledku nicméně nedošlo, ani Dostálova návštěva Říma (na
kobereček) to neposunula. Následná (první) krátká vláda Mirka Topolánka se
problematice nestihla věnovat. Druhá vláda téhož premiéra, v níž se ministrem
zahraničí stal Karel Schwarzenberg, církevní restituce připravila a vyčíslila
za pouhého dva a půl roku, než jí sněmovna přestala důvěřovat. Předseda
překlenovací úřednické vlády Jan Fischer nechal téma, horké dvacet let, na
chvíli vychladnout. Než došlo k oddalovaným volbám do sněmovny, založil bývalý
lidovec Miroslav Kalousek spolu s bývalým ministrem zahraničí Schwarzenbergem,
kdysi též lidovcem, politickou stranu TOP 09. Ta ve volebním programu slibovala
nastolení bezpodmínečné vlády práva. Občané, znechucení nevyřešenými korupčními
skandály a uhranutí lidovým šarmem knížete, pomohli „topce" k
vládnutí v dnešní trojkoalici.
Představy voličů o bezpodmínečné vládě práva se
už po prvním roce zhmotnily z mlhoviny kandidátských slibů do tvrdých
ministerských požadavků na církevní restituce. Chabý řečnický pokus firmy VV
snížit aspoň finanční odškodnění jen mírně zčeřil hladinu vládního rybníka. O
skutečné rybníky, lesy a polnosti se hádka nevedla a ani čtenáře (konzumenty
provládních deníků) tato stránka restitucí moc nezajímá. Přestože je jejich
nejdůležitější a nevratnou součástí, zatímco peníze jsou jen oběživo.
Odluka
církve od Boha ?
Po dvaceti letech, ve kterých se církev konečně mohla projevovat
svobodně, a také to dělala, takže dokonce v kostelích kázala o církevních
restitucích, už je toto téma úmorné jako bzučení masařky. Když Josef II.
cestoval po „svých“ zemích psal matce postřehy, ve kterých
podrážděně konstatoval: „…sedmina veškeré země patří církvi a na
Moravě ještě více. Přes 8 miliónů dělají nadace. Arcibiskup Pražský je bezuzdný
hrabivec peněz. Děkan na Vyšehradě má erb, na kterém sv.Petr bičuje českého
vévodu. Tento vévoda ublížil prý vyšehradským kanovníkům, tu se zjevil sv.Petr
a tak dlouho vévodu mrskal, až jmění vydal…“ Jakým bičem je
poháněna vláda k převodu státních majetků na církev? Opravdu ji trápí
jen starost o platy duchovních, když je lze řešit průběžně církevní daní jako v Německu,
nebo církevními poplatky po vzoru Rakušanů?
Soupis vypracovaných církevních „restitucí“
sice ještě musí projít hlasováním parlamentu, ale výsledek je předem daný.
Horní komora schvalování jen protáhne o další kolo, víc nedokáže. Určitou
naději snad představuje Ústavní soud. Sami občané, od nichž v demokracii vychází
veškerá moc, jsou ale dvacet let zavalováni propagandou, že církev vyvlastnili
komunisté, a nejspíš nebudou pravdu ani hledat, ani odhodlaně hájit. Husita
Klaus, který už bič okusil, takže je napravený a s církevními restitucemi
naprosto souhlasí, si může začít chystat další projev o nutném návratu k tradicím
(před josefínské reformy), který pronese při slavné návštěvě papeže v červenci
2013 na Velehradě. A pak mu složí k nohám dar v hodnotě větší než
veliké.
Zdroj: http://www.literarky.cz/domov/spolecnost/6680-cirkev-nema-na-restituce-pravni-narok
|
Re: Církev nemá na restituce právní nárok (Skóre: 1) Vložil: Pastýř v Pátek, 18. listopad 2011 @ 07:18:34 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | ERC byla v řadě případů jen vykonavatelem vůle ČBK. Tato informace není nová, ale mluvilo se o ní už před deseti lety. Pochybuji, že by o tom církevní představitelé nevěděli. Nicméně se domnívám, že řada z nich jsou diplomati, kteří si to bojí s katolíky rozházet. Společnost by na ERC musela vyvinout větší tlak, než vyvíjí CBK a různá katolická lobby, a pak by snad tyto peníze, na které nemají nárok, odmítli. Musela by se rovněž bouřit členská základna. Jsem přesvědčen, že by stačilo jediné prohlášení církevního představitele, který by skrze svědomí odpovědné Bohu a touhu po evangelizaci národa se od tohoto návrhu distancoval. Okamžitě by se přidali i mnozí ostatní. Zažil jsem to už vícekrát. Možná by s nimi otřásla i nějaká internetová petice členů těchto církví.
Všechno zlé je ale k něčemu dobré. Kdyby ten návrh byl schválen do roku 2013, pak mám naději, že ta nehorázná akce "pozvání národa na večeři Kurzů Alfa" narazí na silný odpor občanů ČR. Kdo by také chtěl přijmout "zdarma" pozvání na večeři, kterou si tento národ mnohohnásobně zaplatíl skrze nespravedlivý majetek, který má být rozdán z především z jeho kapsy.
Pastýř |
Re: Re: Církev nemá na restituce právní nárok (Skóre: 1) Vložil: joker (www.klicnik.eu) v Pátek, 18. listopad 2011 @ 09:44:58 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Pastýři, ty máš něco proti Kurzům Alfa? Já myslel, že je to povídání o restituci majetku, ne o Alfě, nebo potažmo gastronomii ;) |
]
Re: Re: Církev nemá na restituce právní nárok (Skóre: 1) Vložil: Pastýř v Čtvrtek, 24. listopad 2011 @ 08:20:18 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Rád bych byl v tomto případě dodal, že pokud mluvím o nároku, myslím tím právní nárok nekatolíků na majetek, nikoliv se*****árně nárok přijmout podíl z "právního" nároku.
Existují zde i právní názory, které primární právní nárok řkc nezpochybňují. Např.:
Tvrzení, že nemovitý majetek je církevním právnickým osobám pouze svěřen, že s ním nemohou disponovat a že fakticky patří státu, se sice ojediněle vyskytovalo (a vyskytuje se daleko hojněji v současnosti, paradoxně ovšem nikoli v letech 1948-1989, kdy právní teorie i praxe se jednoznačně shodovaly na jeho soukromoprávním charakteru), neopíralo se však po celou dobu trvání první československé republiky o žádný právní předpis ani o praxi, byť při provádění pozemkové reformy k jejímu uplatnění jistě byla vhodná příležitost. |
]
|
|
Re: Církev nemá na restituce právní nárok (Skóre: 1) Vložil: Willy v Pátek, 18. listopad 2011 @ 11:23:39 CET (O uživateli | Poslat zprávu | Blog) | Jestli pokladem církve není Kristus s Jeho nevystižitelnými bohatstvími, jimiž buduje svou Církev coby Tělo Kristovo v lásce, jak si může myslet, že její budování zajistí nějaký pozemský majetek, který kradou zloději a ničí rez a mol? Pokud si to přesto myslí, může to být tím, že to není církev, ale jakási podivná lidská organizace/instituce, která si na církev jen hraje, aby mohla připravovat/žádat stát o prostředky na své "potřeby" lépe řečeno pseudopotřeby. Dle mého soudu by měl stát takovému počínání učinit jednoznačnou přítrž úplnou okamžitou odlukou státu od církve s poukazem na to, že církev není z tohoto světa a budována je tudíž jinými než světskými prostředky. Tož tak.
willy |
|
|
Re: Církev nemá na restituce právní nárok (Skóre: 1) Vložil: Pastýř v Sobota, 19. listopad 2011 @ 14:32:35 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Zajímavá je zde bryskní reakce kardinála Vlka, který volí - podle mého soudu - poněkud silná slova. Jde o analýzy „komunistických právníků“ a „neúctu k historickým faktům“, která je „typická pro totalitní komunistický režim“. Přesto doporučuji se s jeho argumenty seznámit:
Doporučuji také ke srovnání další dva dokumenty:
|
Re: Re: Církev nemá na restituce právní nárok (Skóre: 1) Vložil: Willy v Sobota, 19. listopad 2011 @ 16:42:22 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Zajímavá je reakce kardinála Vlka i tím, že na jedné straně zpochybňuje argumenty vznesené proti vrácení církevního majetku, který prý potřebuje "církev" pro svou bohulibou činnost, kterou prý stát potřebuje, ale na druhou stranu se už nezabývá oněmi historickými fakty ve smyslu, jak se vlastně ke "svému majetku" dostala a zdali jej tudíž vlastnila oprávněně a podle práva. A už vůbec se ve svém příspěvku nezabývá tím, co k dané problematice/situaci říká Pán Ježíš Kristus - Hlava Církve. Proč jen mne to nepřekvapuje? Svědčí to jen o tom, že řkc skutečně není církví a už vůbec ne Církví, poněvadž skutečná Céírkev by postupovala podle Boha a nikdy ne proti nevinným lidem/národu a jeho potřebným, jimž je z toho důvodu pohoršením a sebe sama diskvalifikující pro zvěstování evangelia o Ježíši Kristu. Ach jo!
willy |
]
Re: Re: Re: Církev nemá na restituce právní nárok (Skóre: 1) Vložil: Pastýř v Sobota, 19. listopad 2011 @ 22:10:52 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Co se týká článku pana Vlka, zde bych uvedl dva odkazy:
1. Církevní majetek a prvorepubliková pozemková reforma
kde se uvádí:
Zodpovězení otázky v jakém rozsahu a zda vůbec bude se pozemková reforma dotkne církevního majetku, bylo zcela ponecháno na správním uvážení nově vytvořeného Pozemkového úřadu. Ten bez jakýchkoli pochybností církevní majetek do pozemkové reformy zahrnul jako účelově vázaný majetek, avšak odmítl „princip církve jako jediného právního subjektu. Uplatněno nebylo ani to, že byl církevní majetek pokládán za majetek královské komory. Každý církevní subjekt byl chápán jako samostatný“[3] a jednotlivé právní normy pozemkové reformy na něj byly v tomto smyslu aplikovány.
Zdroj: http://www.svobodavyznani.cz/?p=10 [..] 2. Právně historická expertiza Univerzity Karlovy v Praze právního postavení tzv. katolického církevního majetku v druhé polovině 19. a ve 20. století na území dnešní ČR
Kde se uvádí:
Autoři rozborů přistoupili k problému povahy majetku církve římskokatolické záměrně dvojím způsobem: jednak z právně historického hlediska (V. Kindl), jednak z hlediska ústavního a správního práva (V. Mikule). Oba rozbory vyúsťují v tyto závěry:
1. Vzhledem ke svému mezinárodnímu rozměru a původnosti moci nebyla církev římskokatolická zpravidla v nauce uznávána za veřejnoprávní korporaci: za takové korporace byly uznávány jen jednotlivé katolické úřady a ústavy (instituty) na území státu (tzv. institutová teorie). Proto pouze jednotlivé církevní instituce jakožto právnické osoby (kostel, farní obročí, kapitula, nadace apod.) mohly být subjekty majetkoprávních vztahů.
2. Katolická církev sice měla právo vlastnit majetek a samostatně spravovat své vnitřní záležitosti, ohledně jejího majetku však platilo, že požívá té státní ochrany, jakou požívají obecně užitečné nadace. V tomto smyslu byla státní správa oprávněna a současně povinna dozírat, aby se základní jmění kostelů a církevních ústavů zachovalo. Zákon podmiňoval platnost závažnějších majetkoprávních úkonů (každého právního jednání o církevním jmění, které přesahuje rámec obyčejné správy a má větší důležitost, zejména zcizení nebo zatížení tohoto majetku či koupě majetku nového) předchozím souhlasem státní správy. Dispozice s majetkem církve byla tedy veřejným právem výrazně omezena.
3. Budova kostela státem uznané církve, tedy i církve katolické, která byla věnována veřejné bohoslužbě, se uznávala za věc veřejnou, i když byla třeba v soukromém vlastnictví. Z tohoto důvodu podléhala obecnému režimu zvýšené ochrany věcí veřejných.
4. Právo církve užívat věc (kostel, kapli apod.) k bohoslužebným účelům, vzniklé věnováním k těmto účelům, bylo považováno za zvláštní právo povahy veřejnoprávní, a to bez ohledu na to, zda vlastníkem věci byla osoba od církve odlišná anebo církev sama. Spory o výkon tohoto práva proto rozhodovaly orgány státní správy a nikoliv soudy.
5. Od 1. 11. 1949 byly sice zrušeny všechny předpisy (pocházející zejména z doby starého Rakouska), které upravovaly poměry mj. církve římskokatolické, nová zákonná úprava však v podstatě zachovala principy úpravy dosavadní, pokud jde o dozor státu na majetek církve a požadavek předchozího souhlasu státní správy ke zcizení nebo zavazení tohoto majetku. Ustanovení o dozoru státu a předchozím souhlasu státní správy byla zrušena teprve dnem 15. 4. 1992, resp. 20. 11. 1992.
6. Tzv. vrácení majetku, který byl církvi římskokatolické odňat před 20. 11. 1992, resp. 15. 4. 1992, by nebylo restitucí (uvedením do původního stavu), protože odňat byl majetek podléhající uvedenému omezujícímu režimu, kdežto nyní je podle zákona č. 308/1991 Sb. církev oprávněna disponovat svým majetkem zcela volně.
Zdroj: http://spcp.prf.cuni.cz/dokument/katmaj.htm [..] |
]
Re: Re: Re: Re: Církev nemá na restituce právní nárok (Skóre: 1) Vložil: Pastýř v Sobota, 19. listopad 2011 @ 22:44:57 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | A zde je ještě jedna katolická polemika:
Proti vrácení církevního majetku jsou jeho odpůrci předkládány tři argumenty. Církev prý není a nikdy nebyla takovým vlastníkem, který by mohl volně disponovat svým majetkem jako jiné právnické osoby, její majetek je de facto státním majetkem, protože stát církvi prostřednictvím panovníků majetek daroval a v důsledku toho si vždy ponechával právo omezovat její dispoziční právo s tímto majetkem. Jako druhý argument se někdy uvádí, že církev získala svůj majetek hlavně z pobělohorských konfiskací, což má v posluchači podvědomě vyvolat pocit morálního odsouzení církve za způsob, jakým k majetku přišla. A konečně je to tvrzení, že církevní majetek je majetek nadační, který lze církvi odebrat, kdykoliv není používán pro účely, pro které byl zřízen.
|
]
|
|
Re: Církev nemá na restituce právní nárok (Skóre: 1) Vložil: poutnick v Pondělí, 21. listopad 2011 @ 08:29:33 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | To co se stalo za Josefa II. je názornou ukázkou toho co se stalo pokaždé když někdo vztáhnul ruku na něco co bylo zasvěceno Bohu. Vždycky to znamenalo pohromu pro celou společnost. Náboženskou, morální i ekonomickou. Nejkřiklavější případ je právě "osvícená" Francie. Všechny masakry, války a hrůzy revoluce i císařství které poznamenaly celou Evropu a které v nejrůznějších podobách přežívají dodnes. O takových věcech by se dalo psát dlouho ale rád bych upozornil na jediný aspekt. Na to že loupež církevního majetku vždycky přinesla chudobu a prázdnou státní pokladnu, očekávaný ekonomický efekt se nikdy nekonal. O tom se přesvědčil třeba i Filip Sličný když vztáhnul ruku na papeže a když si přivlastnil to co patřilo Templářům. Kdyby byla První republika neprovedla "pozemkovou reformu" tak je dost pravděpodobné že by se byl náš stát udržel mimo vliv nacismu a komunismu. Byli to právě bezzemci kteří dostali půdu bez kapitálů a často i hospodářských zkušeností kterým zanedlouho hrozily soudy a exekuce a díky tomu mohli být úspěšně využiti k dalším krokům reformy a nakonec i k "rozkulačení" dobrých a poctivých hospodářů a založení družstev která byla po dlouhá léta uměle udržovaná bez jakéhokoliv efektu. Předpokládám že by se i našemu státu dneska dařilo po všech stránkách lépe kdyby byl vrátil maximum všeho, všem a hned a kdyby byl podpořil původní vlastníky. |
Re: Re: Církev nemá na restituce právní nárok (Skóre: 1) Vložil: Cizinec (info@cizinec.com) v Pátek, 25. listopad 2011 @ 17:34:25 CET (O uživateli | Poslat zprávu) http://www.cizinec.com/ | Předpokládám že by se i našemu státu dneska dařilo
po všech stránkách lépe kdyby byl vrátil maximum všeho, všem a hned a
kdyby byl podpořil původní vlastníky.
Když má teď ŘKC takový chválhodný postoj ke státem ukradenému majetku a jeho navracení, nevíte, Potnicku, kdy se bude navracet původním vlastníkům Chrám Panny Marie Vítězné?
|
]
Re: Re: Re: Církev nemá na restituce právní nárok (Skóre: 1) Vložil: Willy v Pátek, 25. listopad 2011 @ 23:40:32 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | No, jo, Toníku,
ale co by si s tím chrámem teď ti luteráni - a ještě k tomu německy mluvící - počli a co by asi tak udělali s tou pidimodlou - pražským jezulátkem? To by byl docela "danajský dar". No ale vzhledem k tomu, že byl původně zasvěcen Nejsvětější Trojici, tak by pro ně neměl být problém se jezulátka elegantně zbavit směrem k řkc, ať si po ně postaví nebo vysvětí nějaký chrám svůj, že, a chrám použít k jiným - Bohulibým účelům. K tomu by se mohl vyjádřit zdejší luterán.
Vůbec těm lidičkám nezávidím jejich problémy. A děkuji Bohu, že naše problémy jsou úplně jiné, jelikož v nich je Bůh s námi a ne proti nám.
Tož tak. |
]
Re: Re: Re: Re: Církev nemá na restituce právní nárok (Skóre: 1) Vložil: Cizinec (info@cizinec.com) v Sobota, 26. listopad 2011 @ 07:01:09 CET (O uživateli | Poslat zprávu) http://www.cizinec.com/ | Pidimodle, Willy? Víš, že to je nejspíš největší modla západní polokoule? A jestli ne největší, tak jedna z největších.
Jinak je samozřejmě zajímavé, co lidi řeší a jak dokáží hrát na dvě strany. ŘKC staletí přijímala a používala konfiskáty státu a to jí zřejmě nevadilo, o navracení ukradeného původním majitelům jsem neslyšel ani slovo. A Oko teď dokonce chce vrátit nějaký majetek po Pastýřovi ...
Z mého pohledu slouží tohle celé k cejchování svědomí ŘK, kteří žijí pod tou mocí, stejně jako jejich obhajoba krytí pedofilie a násilí před pár měsíci. A jde to dobře, snad všichni ŘK tady se do cejchování svého svědomí poctivě zapojili a cejchování bude zřejmě dál pokračovat k horšímu.
Já jsem také rád, že řešíme jiné problémy. Když se církev schází v domě a lidi si pro takovou příležitost jednoduše postaví větší dům, je situace o kus jednodušší, než v hromadných lidových církvích. Ale přemýšlím nad tím, jak bych se choval jako ŘK: Asi bych taky křičel, že žádné zločinné spolčení na krytí sexuálních zločinů nebylo, asi bych také křičel, ať zloděj vrátí ukradené a asi bych také taktně mlčel o tom, v jakém že kostele se scházím, kdo ho postavil či kde se na něj vzaly peníze...
|
]
Re: Re: Re: Re: Re: Církev nemá na restituce právní nárok (Skóre: 1) Vložil: Willy v Sobota, 26. listopad 2011 @ 10:55:52 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Pidimodle, Willy? Víš, že to je nejspíš největší modla západní polokoule? A jestli ne největší, tak jedna z největších.
Největší modla je to zřejmě v očích lidí, kteří ji uctívají. Ale v Božích očích ani tato modla nic není! A v mých očích je to "pidimodla" svou fyzickou velikostí.:-)
Jinak cejchované svědomí je určitě hrozná věc, bránící člověku v poznání a přijetí P/pravdy, která ho vysvobodí. |
]
|
|
Hloupá a zlá Procházková (Skóre: 1) Vložil: martino v Pondělí, 21. listopad 2011 @ 08:51:11 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Zbytečná diskuse. Zbytečná iniciativa nepřihlášeného. Procházková je usvědčená lhářka a pravda v ní není. Viz. stránky pana kardinála Vlka. Člověk může být chytrý nebo hloupý, dobrý nebo zlý. Procházková je hloupá, pokud se nechá usvědčit ze lži, jak ji pan kardinál Vlk usvědčil na základě faktů. Procházková je zlá, neboť záměrně, úmyslně a manipulačně předkládá v tisku zjevné nepravdy. Procházková je známá v kauze “katedrála“, kde spolu se spisovatelem Máhlerem, bouřili veřejné mínění proti ŘKC. Pokud se politici a ústavní soud shodnou, a ta shoda a rozhodnutí ÚS jsou známé, že Církev má na restituce právní nárok, pak konstatování spisovatelky Procházkové, že Církev nemá na restituce právní nárok, je nutné vnímat, jako konstatování hlupáka a diskuse je bezpředmětná. Ale jistě i zde Procházková nalezne klub hloupých, ochotných sdílet její lež i zlo. |
|
|
|
|