poslal Nepřihlášený Historické pozadí hnutí
Pionýrem adventistického hnutí byl americký farmář, rodák z Nové Anglie, William Miller (1782 – 1849). Roku 1812 se přihlásil jako válečný dobrovolník do války s Brity, a poté se vrátil do Low Hamptonu, kde kvůli své matce navštěvoval místní baptistický sbor. Po studiu Bible došel okolo roku 1822 k závěru, že se Kristus viditelně vrátí na tuto zemi, a že se datum jeho příchodu dá spočítat. Určil ho na období mezi 21. 3. 1843 a 21. 3. 1844. Po upřesnění výpočtu byl den Kristova příchodu stanoven na 22. října 1844. Východiskem byla Millerovi osmá a devátá kapitola starozákonní knihy Daniel. Miller nakonec obdržel “Doporučení k duchovní službě” od čtyřiceti tří pastorů různých denominací1, str. 97 a ve třicátých letech své učení začal rozšiřovat v protestantských církvích. Jeho výpočty však nebyly originální, neboť ke stejným závěrům došel v roce 1787 J. Wood a spolu s ním, na “Prorocké konferenci” v Albury Parku v Anglii, dalších dvacet badatelů.2, str. 152–3
Odezvou na Millerova kázání vzniklo adventistické hnutí, které se skládalo z mnoha kazatelů z řad baptistů, metodistů, kongregacionalistů, luteránů, episkopálů a holandských reformovaných. Dle G. E. Vandemana “během krátké doby zalily celou zem vlny náhlého probuzení a mnohá tisícová shromáždění plnila obrovské stany a schůzovní síně, aby slyšela tu burcující zprávu o Kristově návratu”.1, str. 97 Adventní probuzení začalo pronikat daleko za hranice USA, zejm. do Jižní Ameriky a Německa. V roce 1844 vycházelo na území USA již 25 adventistických časopisů a konala se misie od domu k domu. Jeden z předních adventistických kazatelů, Josef Wolff, který očekával Kristův fyzický příchod v roce 1847, dokonce na toto téma kázal Kongresu Spojených států.1, str. 97
V té době se Millerité ostře obraceli proti denominačním církvím, které považovali za “Nevěstku ze Zjevení” a falešné náboženství “Babylón”. V roce 1843 vyšla v jednom adventistickém časopise výzva “pravým křesťanům”, aby padlý denominační systém opustili.4 Podobné výzvy nebyly ojedinělé.3,str. 112 Adventní horečka vyvrcholila 22. října 1844, kdy se měl Kristus vrátit ve své slávě na zem. Jeho příchod se však nekonal. Toto období proto sami Millerité nazývají jako “velké zklamání”. Následovníci Millera se začali štěpit a podléhat mnoha různým vlivům. Jedni tvrdili, že dnem 22. října je “žeň sebrána” a “dveře milosti jsou uzavřeny”, jiní se snažili stanovit další datum konce.4
Tři proudy historického adventismu
Adventismus, jak jej znáváme v jeho současné podobě, byl formován zejm. třemi proudy, resp. učením tří osobností. Byli jimi Hiram Edson, který při průchodu obilným obdržel vidění, ve kterém spatřil Krista vcházet do nebeské svatyně svatých. Velké zklamání z roku 1844 tím bylo vysvětleno: Kristus v roce 1844 nepřišel na tuto zemi, nýbrž vstoupil do nebeské “svatyně svatých”. Druhou osobností byl Joseph Bates, který začal obhajovat svěcení sedmého dne, soboty – sabbatu, jako součást zachování Božích přikázání. Bates v roce 1846 tvrdil, že toto přikázání platilo již při stvoření světa a o tři roky později prohlásil, že je zároveň znamením, jehož dodržování odlišuje pravé a falešné křesťany.
Dalším a později i nejvlivnějším představitelem třetího proudu byla Ellen G. Harmonová, později Whiteová. Byla uznávána jako prorokyně a vlastník “ducha proroctví”, kterým se má vyznačovat církev poslední doby. Nespočet vidění a zjevení, která během svého života vynesla, pak sloužilo jako věroučný, “inspirovaný” základ pozdější adventistické církve. Jak uvádí Bartoš: “Po spojení této trojí frakce, následovníků Edsona, Batese a Whiteové, se zrodila Církev adventistů sedmého dne, i když oficiální název byl přijat až na konferenci v Battle Creek roku 1860”.5
Dětství a služba Ellen Gould Whiteové
Narodila se 23. 11. 1827, jako jedna z dvojčat, ve státě Maine, nedaleko osady Gorham. Již jako devítiletá utrpěla těžký úraz hlavy, když byla zasažena kamenem od své spolužačky. Následkem zranění ztratila na tři týdny vědomí. Když ji její otec přišel navštívit, nemohl její tvář téměř poznat. Poškození bylo tak rozsáhlé, že Ellen Harmonová nebyla schopna chodit do školy.Když bylo Ellen Harmonové dvanáct let, navštívil městečko William Miller.6, str. 7 Ta byla poselstvím natolik zaujata, že po kázání přišla, aby přijala přímluvnou modlitbu.2, str. 163 V roce 1843 celá její rodina, spolu se šesti dalšími Millerity, opustila metodistickou církev. Již dva měsíce po “velkém zklamání” se sedmnáctiletá Ellen setkala se svou přítelkyní Elizabeth Hainesovou a u ní doma obdržela své první zjevení.3 str. 99 Bylo to vidění o úzké stezce, po které adventní vyvolený lid putuje do nebeského Jeruzaléma a vchází perlovými branami spolu s potvrzením data druhého Kristova příchodu. Ellen Harmonová následně našla zázemí v malé Milleristické skupině v Portlandu, která si říkala “adventní”, a kde byla uznána za prorokyni. V roce 1847 měla další důležité poselství, kdy ve snu spatřila zářit čtvrté přikázání desatera, které potvrdilo Batesovu myšlenku svěcení soboty. Podle současných adventistů “obdržela inspirované rady pro lid poslední doby”.7, str. 271 Na příkaz anděla měla svá zjevení zaznamenat, avšak díky následkům svého zranění toho nebyla schopna. Když se na opakované naléhání anděla rozhodla jeho výzvy uposlechnout, zjistila, že se jí schopnost psaní navrátila.6, str. 9
Koncem roku 1846 Ellen Harmonová uzavřela manželství s Jamesem Whitem, energickým adventním kazatelem a o dva roky později se manželé Whiteovi zúčastnili konference adventistů zachovávajících sobotu, která se konala v Rocky Hill. Na tomto shromáždění byly ustaveny hlavní body, které adventisté sedmého dne zastávají dodnes.6, str. 12 V roce 1858 Whiteová zveřejnila své nejdůležitější vidění, které tvoří dodnes páteř jejich evangelia. Spatřila v něm “pád Lucifera”, viděla jak ve skutečnosti došlo ke stvoření světa, prvních lidí a uslyšela “skutečný” plán spásy. Byla svědkem zkušenosti patriarchů a proroků i narození Ježíše Krista a viděla jeho službu i ukřižování. Viděla Luthera, jak na kostel ve Wittembergu přibíjí své reformační teze, a byla dokonce svědkem budoucího Kristova příchodu. Prošla celým milleniem a spatřila novou zemi.6, str. 15–17 Tak vznikala díla jako “Velký spor”a z něho vzešlé “Vítězství lásky Boží”a “Duch proroctví”.
V roce 1885 odjíždí Whiteová svá poselství šířit po Evropě a přijíždí do katedrály v Zűrichu, kde dříve kázal Zwingli. Zde prý mohla sloužit jako průvodkyně, neboť historická místa Evropy důvěrně znala ze svých vidění. Ve Švýcarsku také začala psát rozšířené vydání “Velkého sporu”. Stále znovu a znovu cítila, že své učení musí ještě více rozšířit, a tak v roce 1890 vydává dílo “Patriarchové a proroci”. V roce 1892 odjíždí do Austrálie, kde se devět let pilně věnuje svému psaní a průkopnické činnosti. Tak vznikají knihy jako “Myšlenky z hory blahoslavenství”, “Kristova podobenství” a “Touhy věků”.V roce 1900 Whiteová cestuje do USA, kde v posledních patnácti letech svého života píše dvě další z mnoha význačných knih, a to “Skutky apoštolů” a “Proroci a králové”. V roce 1915, ve věku 87 let, uklouzla a zlomila si klíční kost. Pět měsíců musela ležet na lůžku, ze kterého již nevstala.
Od roku 1844 až do své smrti v roce 1915 měla údajně více než 2 000 vidění, pracovala v Americe, Austrálii a v Evropě a sama sebe považovala za “posla Páně”. Její literární dílo zahrnuje desetitisíce biblických textů, více než 80 knih, 200 traktátů a 4 600 článků a brožur. Kázání, deníky a svědectví tvoří dohromady 60 000 stran rukopisného materiálu. Její populární kniha “Cesta ke Kristu” byla přeložena do 135 jazyků a prodalo se jí přes 50 000 000 výtisků. Sama své spisy označovala za “menší světlo” a Bibli za “větší světlo”.7, str..271–276 Její písemnosti jsou od roku 1937 uloženy v ohnivzdorných trezorech, v suterénu budovy Generální konference ve Washingtonu, pod ochranou “Výboru na ochranu a vydávání spisů E. G. Whiteové”. Z těchto materiálů se i po její smrti dodnes sestavují knihy. Např. knihy “Poselství mládeži” nebo “Evangelizace” aj. vznikly kompilací různých článků a spisů, které Whiteová sepsala za svého života.6, str.56–57
Je ovšem nutno dodat, že celé pasáže ze stěžejních děl Whiteové, a to mnohdy slovo od slova, zveřejnili několik let před ní již jiní autoři, jako např. zakladatel Mormonů Joseph Smith nebo např. William Hanna, John Harris, Daniel March, či William Foy a jiní. Bez zajímavosti rovněž není, že dílo Whitové “Patriarchové a proroci” se člení do téměř otrocky stejných názvů kapitol jako Adersheimova biblická historie. Celkově se uvádí, že až 80% svého díla Whiteová opsala. Na tyto skutečnosti poukazuje např. známá kniha “Whiteová lže”, kterou napsal Walter T Rea.8
Ellen Whiteové jako prorok poslední doby
Dar božské inspirace
Adventisté si díla své prorokyně zřejmě cení natolik, že jí staví na úroveň Jana Křtitele, když naznačují: “Bůh vzbudí dalšího proroka, tak jako to učinil před prvním příchodem Mesiáše – proroka, který by připravil lidi na Kristův návrat, proroka, jenž nenapsal jediné slovo Bible. Proroka, který by mohl být ženou, které by svěřil stejně velké poslání a poselství, jaké měl Jan Křtitel…”9 Přestože prokazují Whiteové takovouto poctu, a její slova považují za inspirovaná, někteří badatelé poukazují na to, že studiem díla Whiteové můžeme dojít k určitým nesrovnalostem. Např. “v rukopise DF-97-C Whiteová napsala, že všechny děti narozené v tomto století jsou ovládány Satanem, protože ten je na zemi vládcem. V edici 18–47 uvedla svou vizi, že viděla Abraháma, Izáka a Jákoba v nebi…, což protiřečí fundamentální doktríně adventistů [o nemožnosti existence ducha mimo lidské tělo]. Ti tuto pasáž později vymazali! Stejně tak zničili i zmíněný rukopis DF-97-C.
V šestém svazku u č. 4 z roku 1871 uvedla, že nošení paruk člověka vede ke zbláznění, protože pod parukou se akumuluje teplo, které působí na zvířecí orgány v našem mozku. Na jiném místě tvrdí, že planeta Saturn je obydlena bytostmi, které se liší od lidí.”5Za zmínku rovněž stojí popis stavu, ve kterém Whitová získávala svá duchovní poselství. Vyplývá z něho, že během svého transu nepotřebovala až několik desítek minut přísun kyslíku.
Nahlédněme, jak tato prorocká zjevování popisují její následovníci:“Nedívala se netečně, ale spíš, jakoby pozorovala nějaké dění. Jakákoliv snaha upoutat její pozornost selhala, protože naprosto nevnímala své okolí, a vůbec si nebyla vědoma toho, co se kolem ní dělo. Na zkoušku přinesli zrcátko a podrželi ho těsně u její tváře. Zrcadlo se vůbec neorosilo. Potom přinesli svíčku a opět ji přinesli k jejímu nosu a ústům, ale plamen se ani nepohnul. Občas přirozeným hlasem mluvila o tom, co jí bylo ukázáno ve vidění, ale při tom vůbec nedýchala. Chodila po místnosti, dělala jemná gesta a v krátkých zvoláních mluvila o tom, co ve vidění viděla. Přestože naprosto nevnímala své okolí, při tom, jak se ladně pohybovala po místnosti, neklopýtla, ani do ničeho nenarazila. Dvě hodiny měla Ellen Whiteová vidění, za dvě hodiny se ani jednou nenadechla. Pak, když vidění skončilo, hluboce se nadechla a naplnila své prázdné plíce. Brzy zase přirozeně dýchala a začala vnímat své okolí. V tomto vidění jí byly ukázány hlavní události velkého sporu od počátku až k jeho závěru. Připadalo jí to, jako kdyby byla přímo svědkem oněch událostí v době, kdy se odehrávaly.” 6, str. 14–17
Obsah vidění i způsob, kterým Whiteová svá poselství získávala, nepůsobil jen obdiv, ale i odpor některých věřících. L. White proto popisuje památnou událost z roku 1845, kdy prorocké promluvy byli účastni dva skeptici, kteří zpochybňovali božskou inspiraci tohoto stavu. Whiteové přívrženci proto položili na hlavu prorokyně Bibli, a ta začala, aniž by nahlédla do textu, ukazovat prstem verše, které s odvráceným pohledem hlasitě citovala. Když si jeden muž přistavil židli, aby text zkontroloval, konstatoval, že citovaný text souhlasí s textem psaným. Tento projev se toho večera stal pro zúčastněné spolehlivým potvrzením inspirace promluv Ellen Whiteové.6, str. 32–33
Jiné přístupy k prorockému úřadu
Couperus však dává opatrně nahlédnout, že příčinou stavů paní Whiteové mohlo být i něco zcela odlišného, než uchvácení Duchem svatým. Byly to, dle jeho závěrů, záchvaty temporální epilepsie, do kterých dotyčná upadala a ve kterých přijímala své vize. V závěru jeho práce, kde podrobně srovnává stavy Ellen Whiteové s citáty a komentáři některých neurofyziologů, vyplývá:1. V dětství byla Ellen normální, psychicky i fyzicky zdravá dívka až do okamžiku svých devíti let, kdy byla poraněna kamenem v nosní části tváře a byla pro 3 týdny v bezvědomí. Došlo u ní k rozsáhlému mozkovému poranění, následkem čehož si nebyla schopna na svoji nehodu vzpomenout. Typ a umístění jejího poranění a dlouhodobé bezvědomí spojené se ztrátou paměti se patrně nakonec vyvinuly v epileptické záchvaty.2. Její sny a vize začaly ve věku patnácti let, šest let po její nehodě, a pokračovaly během celého jejího života.
Když se tyto zkušenosti porovnají se záchvaty temporální epilepsie, nalezneme zde typické příznaky komplexních záchvatů.3. Její chování bylo srovnáno se třemi temporálními epileptiky a bylo nalezeno jako shodné. Byl diskutován i obrovský Ellenin výkon v množství napsaných spisů, kterému se málokdo vyrovná. Ellen měla zvyk půjčovat si volně pasáže jiných autorů bez udání zdroje, což je vysvětlitelné její hypergrafií a také částečným vzděláním; dokončila pouze třetí třídu, a vypůjčování pasáží ji umožnilo zahrnovat myšlenky, které by sama formulovat nedovedla. Ačkoliv prohlašovala, že nevěděla o tom, že u literárních citací by měly být uvedeny zdroje, v některých svých dřívějších pracích citáty těch, z nich si vypůjčovala, velmi podrobně uváděla. To je jasně vidět v pracích J. N. Andrewse, od kterého čerpala již velmi brzy.4.
Dalším epileptickým syndromem Ellen, který je dodnes viditelný v jejích spisech a který byl pozorován i v její řeči, je tendence držet se slova, výrazu nebo myšlenky a neustále ji dokola opakovat. Nejvíce je to zjevné tam, kde dochází k opakování jediného slova, např. ve větě, která je přičítána Kristu: “Má krev, Otče, má krev, má krev” nebo když je anděl přinucen říci, “nikdy, nikdy, nikdy” nebo kde ona sama říká “psát, psát, psát, psát” nebo “Temnota! Temnota! Samá temnota! Taková temnota!” A jinde, “ryzí, ryzí, ryzí, Bůh je ryzí”. Toto opakování je obsaženo téměř ve všech raných spisech Whiteové a taktéž se objevuje v psaných textech jiných osob, trpících temporální epilepsií. Jak se ukázalo, editace pozdějších spisů tato opakování odstranila, ale ne všechna. Nejnápadnější bylo její používání spojení “Viděla jsem”, kde místy až každá věta začala tímto opakovaným úvodem.5. Její spisy a řeč měly i jiné charakteristiky, které jsou běžné u této formy epilepsie, jako absence nadsázky, nestřízlivost, podezíravost k motivům druhých, těžkopádnost, hypermoralismus a hyperetičnost.
Její spisy zahrnují dlouhé popisy chyb a nedostatků jiných a reinterpretace slov a činů členů církve, doprovozené jejich zavržením. Ruku v ruce s tím kladla velký význam své vlastní práci a popisu strašných následků plynoucích z ignorování její rady. Její hyperetické požadavky zahrnovaly zákazy dětem hrát si v sobotu, nošení jistých druhů oděvu a odsouzení tenisu, košíkové, kriketu a jízdy na bicyklu. Takové charakteristiky jejího myšlení a mínění lze pravděpodobně přičíst následkům z jejího zranění.10
Úloha Ellen Whiteové v současném adventismu
Avšak Ellen Whiteová se v adventismu neosvědčila jen jako prorokyně, ale i jako schopný organizátor a církevní stratég. Rozpoznala, že hnutí je třeba dát církevní strukturu a přinést tak církvi řád, který podle ní panoval za dob Kristových.11 Tak se adventisté, přes svůj původní, ostře protidenominační postoj, stali sami denominací. Ve snaze přinést ostatním církvím pravdu o nezbytnosti svěcení soboty, pečeti církve ostatků, byla zpočátku jejich misie zaměřena pouze do řad těchto “padlých církví”. Dnes je misie pořádána i směrem k sekulární společnosti.
Vliv učení Ellen Whiteové je pak dodnes zásadní. Existenci mimozemských civilizací, nemožnost mimotělní existence lidské duše a taktéž rozsáhlá eschatologie o Římu – systému antikrista, a USA jakožto falešného proroka, kteří budou pronásledovat každého, kdo bude světit sobotu namísto neděle ad., lze zřetelně v jejích knihách vystopovat.12, str. 362 Při bližším studiu však můžeme shledat, že spíše než Duchem svatým, nechala se Whiteová ve svých úvahách inspirovat duchem jiných literátů.Adventisté však věří, že spisy Whiteové jsou “darem proroctví”, podle kterého se v posledních časech rozpozná pravá církev.7, str. 268 Whiteová je zde pojata jako “lodivod”, který – skrze dar proroctví – povede loď církve ostatků a bez jehož hlasu není možné dorazit k cíli.7, str.269 Přijetí tohoto “daru proroctví” má vést církev k jednotě víry a poznání.7, str. 266 Jak proto uvádějí adventističtí teologové: “Dar proroctví se projevil ve službě Ellen G. Whiteové, která patřila mezi zakladatele Církve adventistů sedmého dne”.7, str. 271
Badatelé na Andrewsově univerzitě, ideové základně adventismu, dokonce zjistili, že ti studenti, kteří pravidelně čtou spisy E. Whiteové “mají užší vztah s Kristem, větší jistotu svého postavení před Bohem a dokáží snáze rozpoznat své duchovní dary. Mají větší pochopení pro podporu veřejné evangelizace a více přispívají na místní misijní projekty, cítí se lépe připraveni pro vydávání svědectví a také více svědčí a více se konkrétně zapojují do evangelizačních programů…”7, str. 274Víra v “dar proroctví”, který je znakem “církev ostatků”, je proto pro každého adventistu povinností. Každý věřící, který konvertoval k adventismu, se musí před svým křtem – kromě slibu světit sobotu, abstinovat a platit desátky – písemně zavázat: “…věřím, že dar proroctví je jedním z charakteristických znaků církve ostatků.”13
Poznámky a literatura
VADEMAN, G. E., Co se mi líbí na, Advent – Orion, Praha, 1993
DANIELS, A. G., Trvalý dar proroctví, vytištěno pro vnitřní potřebu církve adventistů sedmého dne, nedatováno
FOLKENBERG, S. R., Stále věříme, Advent – Orion, PrahaPOTOČEK, J., Církev adventistů sedmého dne, Život víry, 6/1995, str. 156 – 158
BARTOŠ, P., Církev adventistů sedmého dne, HCJB World Radio, vlastní vydání, nedatováno
WHITE, L., Život a dílo Ellen G. Whiteové , Review and Herald, Washington D. C., 1973
DAMSTEEGT, P. G., Adventisté sedmého dne věří…, Advent-Orion, Praha, 1996
REA, W. T., The White Lie, zveřejněno na http://www.ellen-white.com Název knihy znamená v originále slovní hříčku a dá se přeložit dvojím způsobem; jednak přímo jako “Whiteová lže” nebo jako “bílá lež”. Českým ekvivalentem k pojmu “bílá lež” může být např. pojem “milosrdná lež”.
NELSON, D., NET 98, 27 přednášek vydaných tiskem, přednáška 23, CASD, 1998, str. 4
HACKLEMAN, D., The Significance of Ellen White's Head Injury, An Editorial Introduction, Adventist Currents, 6/1985 IN: http://www.ellenwhite.com
WHITTE L., Ako nás Pán viedol, Ústredie církvi adventistov s. d. v Prahe, 1985
WHITEOVÁ, E. G., Velké drama věků, Advent-Orion, Praha, 1996
Křestní slib Církve adventistů sedmého dne, který je třeba před křtem závazně podepsat
