poslal danc Můj jazyk je červený. Když jsem nemocný, můj jazyk je bílý a vypadá jako pejsek. Přes to všechno jak hezky mění barvu v závislosti na můj stav, dělá mi více smutku než radosti, více trápením než užitku. Kdybych tak měl tu kuráž a dnes večer si vzal ten velký kuchyňský nůž a jazyk si jedním tahem odřezal. Jsem srab a srabem zůstanu. Znamená to tedy, že se do konce života budu bít s mým jazykem?
Ještě větší potíž je právě v tom, že můj pejsek jazyk prakticky za nic nemůže. Je jen věrným sluhou svého pána, Pána myšlenky. Pán myšlenka si totiž myslí, že o něm nikdo neví. Pán myšlenka si může běhat po celé hlavě a vymýšlet blbosti, protože, kdyby se něco provalilo ven, tak za to přece Pán myšlenka nemůže. To přece všechno ten debilní pes jazyk. Já nic – já myšlenka.
Chudák pejsek. Copak pejsek může za to, když pokouše kolemjdoucího?! I v našem právním řádů jsou trestáni majitelé pejsků, nikoli pejsci samotní. No, maximálně se je utratí. Já nejsem takový vrah, abych zabíjel svého pejska, svůj jazyk. Holt budu něco muset udělat s tím pánem myšlenkou, protože ten mně už hezky dlouho štve. Začíná si dělat nárok nejen můj jazyk, ale i všechny mé údy. Ach, asi si vyoperuji mozek, abych nemusel se tak schizofrenicky pozastavovat nad mým myšlením. Blbec mozek.
Cože? Mozek si stěžuje, že blbostmi ho zásobují oči, nohy, ruce, uši, nos… Tak je všechny odsekneme, co?! Domů se mi nechce, snad tady někde v okolí je prodejna kuchyňských potřeb, abych si to cestou nerozmyslel. Pro jistotu odseknu všechno co by mně mohlo poškodit.
Tak, už jsem přišel o nohy. Uff To je teda pocit. Ruce půjdou jako poslední, abych Vám to mohl napsat. Teď ten problematický úd a dále….
…po delší době…
…teď už za mně píše moje automatická sekretářka, které diktují…
…jazyk je pryč. Teď diktuji jen telepaticky…
…vážím 2,5 kg…
…přemýšlím, co by mně ještě mohlo vést na zcestí…
…musím oznámit veselou zprávu.
Zůstal ze mě jen pupík. Jsem tedy konečně bez hříchu?!
