Již nějakou dobu slýchávám zvěsti o tom, že mladí lidé opouštějí ve velkém církev adventistů. Nedostatek jejich nadšeného úsilí zapojit se je zpravidla přisuzován některé z forem sekularizace. Výsledkem je, že vedoucí mládeže věnují většinu své energie snaze vytvořit programy a činnosti, které by dokázaly mladé lidi zaujmout.
Začínám si myslet, že hlavní důvod, proč se většina mladých nadšeně nepřijímá tradiční adventismus nespočívá v tom, že by se přestali bránit okouzlujícímu půvabu "světa". Spíše platí, že dochází k zásadní změně v náboženských a teologických potřebách mladých členů církve. Vidím nutnost reinterpretovat základní principy tradiční adventistické teologie. Jen tak se stanou smysluplnými, aplikovatelnými a budou se vztahovat k současné sociální a kulturní situaci.
Zdá se přirozené, že teologické chápání a náboženské praktiky, které měly smysl uprostřed 19. století, již nemusí oslovovat dnešní mladé lidi tak, jak tomu bylo před 150ti lety. Takováto změna perspektivy není v historii náboženství ojedinělá. V Řecku během 6. a 5. stol. před Kristem tradiční chápání úlohy Dia a dalších řeckých bohů přestalo lidem dávat smysl. Došlo k rozvoji řeckého filozofického náboženství, když lidé reinterpretovali své staré náboženské tradice a učinili je smysluplnými pro jejich dobu a kulturu.
K podobnému vývoji došlo i v judaismu. Během prvních čtyř století po Kristu se rozvíjela ústní tradice jako důsledek vzniklé situace; Židé zjistili, že mají soubor psaných zákonů z doby bronzové a železné, se kterými nemají žádné problémy a na druhé straně mají mnoho problémů, pro které nemají žádné zákony. Ústní tradice se vyvíjela na základě této naléhavé potřeby.
Domnívám se, že něco podobného se odehrává v současné době v církvi adventistů, především mezi mladými lidmi. Část problému spočívá v tom, že nemají v církvi dostatečně silný hlas. Uznávám, že většina mladých nevolá po tom, aby mohli zaujmout aktivní roli v jejich sborových společenstvích, ale skutečností spíše je, že nemají zájem se uplatnit v "náboženském prostoru", který jim byl vymezen.
Jak vypadá ideál teologie mladých? Je v mnohém stejný, ale přesto se liší.
Co to znamená? Existují drobné změny důrazu, které vytvářejí onen rozdíl.
Z mého pozorování jako mladého aktivního člena církve adventistů a z postřehů mnoha dalších, se kterými pracuji, navrhuji následující body jako příklady všeobecného posunu v teologickém myšlení:
Autenticita (věrohodnost). Pro mladé adventisty je pokrytectví téměř neslušným slovem. Upřímnost a věrohodnost jsou nesmírně důležité. Výsledkem je, že se mladí lidé mnohem více zajímají o princip než o literu zákona. Tak například, troufnu si tvrdit, že většina mladých považuje za hlavní princip a funkci soboty společenství a přátelství. Co člověk přesně dělá není tak důležité jako s kým a proč. Méně je zajímá pojem "porušování" soboty. Spíše jim záleží na využití toho, co zachovávání soboty nabízí.
Současná pravda. Mladí lidé mají všeobecně řečeno jen malý zájem o evangelizování a získávání druhých pro nějakou představu absolutní pravdy. Velmi se však zajímají o sociální aktivity, které jsou velmi významné pro lidi, kteří je obklopují. Touží se podělit o své osobní názory ohledně své víry, ale tuto touhu nedoprovází představa, že jedna pravda je pravdivější než druhá. Spíše mají dojem, že rozdílné prvky pravdy se v určitém kontextu hodí lépe než v jiném. Možná jako odraz postmodernistické nálady ve společnosti, je subjektivita důležitá. Je důležitá ne proto, že neexistuje absolutní pravda, ale proto, že jsme opakovaně viděli, že tvrzení, že někdo má absolutní pravdu, způsobovala v průběhu dějin lidstva mnoho bolesti. Mladí lidé si tedy dělají méně starostí ohledně univerzální pravdy než ohledně menších, ale hmatatelných každodenních skutečností.
Současná doba převládá nad dobou konce. Většina mladých, které znám, ztrávila nějaký čas přemýšlením o adventistickém chápání nastávajícího konce světa. Ne, že by se zcela zřekli tohoto učení, ale pouze ho nezdůrazśují. Apokalyptické scénáře příliš nepomáhají při budování pozitivních způsobů každodenního jednání s lidmi. Mladí lidé potřebují teologii, která aktivně ovlivňuje tento svět a každodenní vztahy stejně nebo dokonce více než učení o posmrtném životě.
Mnoho cest k Bohu. Mladí adventisté se více zajímají o to, jak být duchovně naplněni než o to, jak se zapojit do tradičních činností církve. Nepohlížejí ani tolik na církev jako na místo, kde lze duchovně růst,ale spíše ji vnímají jako jednu z cest k Bohu, která není vždy nejjednodušší. Otevřeně řečeno: pokud účast na tradiční sobotní bohoslužbě neposkytuje mladým lidem požadovanou duchovní potravu, budou ji spíše hledat jinde. A také to dělají.
Všechny tyto výše uvedené body jsou nepatrné i když ne tak docela - jsou pokusem o reinterpretaci tradičního adventistického chápání. Většina změn je výsledkem hledání odpovědí na problémy současnosti.
Je důležité zdůraznit, že to, k čemu pravděpodobně dochází, je posun v důrazech, ne opouštění adventistické tradice. Žádná generace nemůže existovat bez svých předchůdců. Církev adventistů má krásnou minulost i tradici. Některé momenty však v nás vyvolávají hrdost více než jiné.
Mnozí mladí lidé, se kterými jsem mluvil a pracoval, jsou tak oddaní adventistické pravdě jako kdokoli jiný v církvi. Ale cesty, kterými hledají smysl světa a jejich tradice, a samozřejmě i způsob, jakým používají svou adventistickou tradici, jsou trochu odlišné od způsobů jejich rodičů a učitelů.
Protože se mladí lidé snaží najít smysl adventismu, který jim dal identitu, vyrůstá jejich teologie z tradic jejich předchůdců; je však formulována a v praxi uplatňována způsobem, který je v současné době srozumitelný.
René Dupertuis je absoloventem Michiganské univerzity a v současné době dokončuje studium na Claremont Graduate School v Kalifonii. Je redaktorem nového časopisu pro mladé lidi Scanner vycházejícím ve sboru Glendale v Kalifornii.
(Petrcin)
