Nikde tak krásně nepochopíme smysl Božího odpuštění jako na našich dětech a při vzpomínkách na naše dětství. Pro pochopení Božího  odpuštění je užitečné právě na toto si vzpomenout a není k tomu třeba žádná teologie. Když děti něco provedli, tak jsme se na ně zlobili. Největším trestem pro ně bylo to, že jsme se na ně nějakou dobu mračili, nemluvili s nimi a náš vztah k nim byl, i když je tak na oko, studený. A já si uvědomuji, že to je trápilo pak nejvíce. Podobně jsem to prožíval i ve svém dětství. A tento neklidný stav trvá do té doby, než se vše urovná. A jak se toho urovnání dosáhne?  Děti přijdou za maminkou, slzičky v očích a prosí:“ Maminko, nezlob se na mne. Já už budu hodný..“ A co udělá maminka? Objeme své dítě, pohladí a řekne, já tě přece mám ráda a  už nezlob“ A opět je klid a mír. Spadne to napětí a děti mají ujištění, že je rodiče milují a že v nich mají oboru a bezpečí. Samozřejmě, že dál opět „ zazlobí“ a zase se celý proces opakuje. Čas běží, děti dospívají a sami se pak dostávají do role rodičů. V paměti však zůstane, že odpuštění je něco, co prostě potřebujeme a co je svým způsobem, něco krásného a velice příjemného.

     

     S Božím odpuštěním je to podobné. Pokud uvěříme v Boha a uvědomíme si svoji hříšnost, která je nám vrozena, uvědomíme si svoje já a podobně   jako  Apoštol Pavel zvoláme: 5“Sám nerozumím tomu, co dělám; vždyť nedělám to, co chci, ale to, co nenávidím. 16“ Jak ubohý jsem člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto smrtelného těla?“  , pak potřebuje ujištění o záchraně a odpuštění. A jako maminka hladí svoje dítě, které k ní přijde s pláčem a s prosíkem, tak nás Pán Ježíš duchovně na modlitbě přijímá, hladí svým duchovním  Slovem a říká:“ Františku, já tě mám přece rád. Vždyť jsem i za tebe položil svůj život, abys nezahynul. Já jsem ten živý chléb, který sestoupil z nebe. Kdokoli by ten chléb jedl, bude žít navěky. Chléb, který dám já, je mé tělo, které dám za život světa.“ „Ani já tě neodsuzuji,“  „Jdi a už nehřeš.“ „Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude už chodit v temnotě, ale bude mít světlo života.“  A mohli bychom zde uvést všechno, co řekl Pán Ježíš. A všechno, co řekl, je vzácnost a Boží pohlazení i pokárání. Podobně jako rodiče dítě, které k nim přijde pro odpuštění, nejen hladí, ale i znova pokárají, aby nezapomnělo, jak se má dál chovat. I Pán Ježíš nás kárá např. v Evangeliu Matouše v 5. kapitole.

  Každý jsme jiný. Někdo potřebuje k Pánu Ježíši prosit o odpuštění častěji. To není nic špatného. Vždyť jsem pořád ještě „ děti“ .