Emilia de Jesus Mar-ues z Lousada u Porta, 32 let, nemocná už od 15. roku. V posledních měsících upoutaná na lůžko. Její lékař, Dr. Joa-uim Hermano Mendes de Carvalho, použil na vyléčení všechny dostupné prostředky, ale bez výsledku. Utrpení nemocné se den ze dne zvyšovalo. Měla stálé bolesti a nechutenství, vypadala už spíš jako mrtvá než jako živá. V takovém stavu se dozvěděla o uzdravení své krajanky ve Fatimě. To ji přivedlo k rozhodnutí, jet tam také. Lékař jí to ale výslovně zakázal s tím, že by to byla sebevražda. - Přesto se Emilia nechala 11.5.1929 převézt na milostné místo a dvě noci strávila ve Fatimě v hrozných bolestech. Ráno ji 13.5. odvezli do pavilónu nemocných, kde několik hodin čekala na mši svatou a na požehnání. Ošetřovatelka se domnívala, že je mrtvá. Když v poledne přinesli sochu Mastky Boží do pavilónu, byla okamžitě uzdravena. - Odešla do registrační kanceláře, kde během konzultací lékařů o jejím stavu vkročily dvě další ženy, které byly v posledních měsících také zázračně uzdraveny: Markéta Maria Teixeria Lopes a Maria dos Santos Nunes z Lisabonu. - Po dvou letech došlo k přezkoumání Emiliina zdravotního stavu. Dr. Mendes de Carvalho potvrzuje Prof. Joa-uimu da silva Tavanes, redaktorovi časopisu "Broteria": "Uzdravení Emilie de Jesus Mar-ues, k němuž došlo 13.5.1929 ve Fatimě, je dokonalé a trvalé." 
 
  Markéta Maria Teixeria Lopes pocházela ze známé rodiny z městečka Lousada. 10 let trpěla chorobou, s níž si lékaři nevěděli rady: v průběhu nemoci se jí na těle vytvořilo až 500 malých vředů. Podle výroku lékařů byla od hlavy k patě pokryta "korkem". Pak se jí vytvořil také vřed na žaludku. 13.10.1928 se odebrala do Fatimy a ve chvíli, kdy přijala požehnání svátostným Spasitelem, její nemoc zmizela. 20.11.1928 lékaři prohlásili, že pacientka nemá ani stopy po předešlých nemocech. 
  
Maria José dos Santos Nunes, druhá ze zmíněných žen, 28 let, narozená v Alcouchetes, bydliště Lisabon. V květnu 1914 se u ní objevily příznaky tuberkulózy plic. V r. 1925 se přidružila nemoc střev, v r. 1929 se začala projevovat nemoc mozku. Známý specialista Dr. Egas Moniz rodině oznámil, že stav nemocné je vážný a že jí nemůže pomoci. "Jde o nádor na mozku. Předpokládám, že nemocná za několik dní zemře." Maria José, pokud byla při smyslech, vzývala Madonu. Přikládali jí obklady z fatimské vody. Trpící se pomalu vracelo vědomí. Učinila Panně Marii slib, že vykoná pouť do Fatimy. Po dvou dnech byla při večerní modlitbě růžence ke cti Panny Marie za přítomnosti své sestry náhle uzdravena. Ošetřující lékař 8.4.1929 napsal: "V domnění, že jí už nemohu pomoci, jsem přišel na vizitu až po 8 dnech. Pacientku, která byla před týdnem v beznadějném stavu, jsem našel ve výborné náladě s nepřehlédnutelným zlepšením." 
 
  "Ta už je mrtvá," řekl ošetřující lékař o Emílii Martině Babtistové, 42 let, narozené v Santiagu de Aldreu, kterou v poslední chvíli na její vroucí přání přivezli do Fatimy. Provázely ji dvě sestry z kongregace Služebnic Naší Milé Paní a civilní ošetřovatelka. Jedna ze sester namítla: "Ještě žije, je cítit slabý puls." Dostala posilující injekci, ale marně, reakce se nedostavila. Nadešla hodina požehnání. Sotva je nemocná dostala, jako by se probudila z hlubokého spánku. Otevřela oči, zvedla se a vrátilo se jí vědomí. Zvolala: "Jsem uzdravená!" Zvedla ruce a chválila Pannu Marii Fatimskou. Nemocná chtěla sejít z nosítek, ale služebnice Naší Milé Paní ji zadržely z obavy, že nadšený dav vtrhne do pavilónu. Až po skončení průvodu jí to dovolily a doprovodily ji do registrační kanceláře. 
  
13.10.1928 stála s prosbou v srdci u zázračného pramene v Cova da Iria matka s dítětem v náruči. Dítě bylo slepé a hluchoněmé. Najednou vykřiklo: "Mama!" Uchopilo ručičkama medailonek Madony, který mělo na krku, dívalo se na něj a obdivovalo ho… poprvé ve svém životě. - Radost matky se nedá popsat. Štěstím bez sebe objímala a líbala svého uzdraveného miláčka. Nadšení zachvátilo okolostojící. Každý chtěl šťastné dítě vidět a dotknout se ho. Jeden blízko stojící muž zvedl dítě vysoko nad hlavu a triumfálně ukazoval davu, který propukl v jásot a chválu Boha a Madony. 
 
  Joao, syn Maximina Carreia Sanches de Costa Pereira a Belmíry Pereira z Lisabonu, jako čtyřletý těžce onemocněl. Chlapeček oslepl a ztratil řeč. Na nic nereagoval, jenom nehybně ležel v postýlce, spíš mrtvý než živý. Lékař prohlásil, že jde o těžký případ onemocnění svalstva šíje a připravil rodiče na blízkou smrt dítěte. Jedna paní donesla rodině lahvičku fatimské vody, aby ji použili pro umírající dítě. - Po 24 hodinách projevilo dítě první známky života. Zanedlouho poslali pro lékaře, který myslel, že ho volají, aby konstatoval smrt. S úžasem potvrdil, že dítě je nejen zachráněné, ale že nemá ani žádnou stopu po předcházející nemoci. 
  
Gumercindo Henri-ues da Silva, osmnáctiměsíční chlapeček, narozený v Aveiro, onemocněl na střevní katar a těžký zánět průdušek. Po 14 dnech se nemoc zkomplikovala zápalem plic, takže se lékař vzdal naděje. Malé bezvládné tělíčko leželo v agónii, když ze sousedního kostela zvonili večerní Anděl Páně. Matce to znělo jako umíráček. Padla na kolena a zoufale volala: "Nebeská Matko, měj slitování, vrať mi mé dítě!" V té chvíli si vzpomněla na fatimskou vodu, kterou jí před několika hodinami přinesla sousedka. Třesoucí se rukou otevřela lahvičku, aby vodou ovlažila rty dítěte. K úžasu dítě otevřelo oči. V nesmírné důvěře mu matka začala umývat čelo i tvář. Každou se*****u cítila, jak pod jejíma rukama stoupá oživující teplo. Za několik minut se umírajícímu dítěti vrátily síly. - Lékař následně konstatoval úplné uzdravení. 
 
  Carmina do Conceicao, 17 let, narozená v Almoster (Santarem), bytem v Lisabonu, byla nemocná pět měsíců, poslední čtyři upoutána na lůžko. Měla hrozné bolesti po celém těle, zvlášť na plících a v ledvinách. Nakonec nesnesla ani nejmenší šustot ani světlo. Léčili ji tři lékaři, ale vše marné. V květnu konstatovali tuberkulózu v posledním stadiu. - 12. června přicestovala do Fatimy. Následující den ji přivezli do pavilonu nemocných, kde sledovala mši svatou a přijala svátostné požehnání, stav se však neměnil. Milostná socha se vzdálila a s ní i poslední naděje. Kněz, který stál v blízkosti, jí soucitně řekl: "Pravda, chcete být zdravá?" "Ano." "Nežádejte to. Pán Bůh vám možná přisoudil lepší možnost. Ježíš je Hlava, my, křesťané, jsme jeho údy. Je-li jedna ruka zdravá a druhá nemocná, které dá Pán přednost?" "Myslím, že té nemocné." "Tak je to tedy i s vámi." Nemocná sklonila hlavu a snažila se odevzdat do vůle Boží a Nejsvatější Panny. Najednou pocítila, že je jí lépe. Posadila se a vzápětí vstala z nosítek. Uzdravenou zavedli do registrační kanceláře. Když ji zpozoroval Dr. Pereira Gens, který před několika hodinami její zdravotní stav označil za krajně vážný, úžasem zbledl. "To není možné! Na nosítkách ji odnesli, a vrací se na vlastních nohách!" - Mladou dívku vyšetřili, sepsali protokol. Uzdravená se prošla kolem nemocnice a pak šla do kaple Zjevení, kde v hlubokém soustředění setrvala ve zbožné modlitbě. - Šok zažila její rodina, zejména babička, když auto s lehátkem na střeše zastavilo před domem. S pláčem se odvrátila od okna a volala: "Moje ubohá Carmina! Je mrtvá!" O to větší byla její radost, když jí její vnučka zdravá padla do náruče, objala a líbala.