Sestra Marie Simon měla obrovské bolesti,  její fyzický stav byl natolik vyčerpávající, že přišel den 3.6. 2005, kdy již nedokázala konat svou práci. rezignovala, dostala se na dno fyzických i psychických sil. Bůh viděl ubohou, zcela vyčerpanou Marii a sklonil se k ní ve své moci, přišla úleva, Marii usnula klidným spánkem, po tolika měsících těžkých noci.  Bůh jí ve své velikosti,  s obrovskou láskou vzal do své náruče. Cítil s ní, s její bolesti, chápal její bezradnost, moc dobře slyšel její zmatené volání. Ano, Bůh věděl, že je to přesně tak, jak to Marie ve své modlitbě vzpomíná, že i Jan Paul prožíval stejné slabosti. Bůh viděl v srdci její velkou prosbu, její lásku a slitoval se.  A tak zcela zázračně daroval Marií okamžitou úlevu, přidal ji další léta, aby mohla sloužit jemu na slávu, miloval tuto svou poslušnou služebnici.

 A Marie Simon nyní ještě s větší horlivosti a a poslušnosti slouží Bohu. Marie Simon je vděčná za Boží obrovskou milost, kterou jí prokázal, když  jí prodloužil život. Když se Marie Simon ptali, jestli v modlitbách vzývala papeže, řekla automaticky, samozřejmě, že jsem s Bohem často o Janu Paulu mluvila, měla jsem ho ráda, nepamatuji si již přesně, jaká slova jsem se modlila, kolik růženců, ale Bůh se nade mnou bídnou hříšnici smiloval. Již si ani tak nepamatuji jestli to bylo přesně večer před tou noci nebo jindy, ale vím, že mi přestavené řekla, že by mi určitě pomohlo, kdybych začala ve svých modlitbách vzývat papeže. Možná, že mi to radila i vícekrát, ano, vím to, vícekrát říkala, že mám Jana Paula vzývat. Ale z té noci si moc nepamatuji, co jsem říkala, stalo se to již před mnoha léty, bylo mi tehdy hodně špatně, byla jsem zcela vyčerpaná. Bůh ke mně přišel a po tolika bezesných nocích  přišel uzdravující spánek a zázračné jitro, byla jsem zdravá. Matka přestavená a páter Lavier jsou moudří, nechám to na nich, jestli tvrdí, že mě Jan Paul II uzdravil, tak mají pravdu, nikdy jsem jejich slovům neodporovala, vždycky jsem je brala s úctou, respektovala jejich vážnost, oni ví vždycky přesně, co mají říkat, vždycky stáli u mě se svou radou. Jsem Bohu vděčná i za ně, i za Jana Paula, za jeho příklad statečnosti, jak on s nemoci byl aktivní, nerezignoval.