Jistě uznáš, že na to vágní prohlášení nemohu konkrétně reagovat. Jen na okraj tě chci upozornit, že tradice (viz ten článek) svědčí o tom, že Pavel to napsal původně hebrejsky a do řečtiny to přeložil Lukáš. A jestli ještě mohu, zajímal by mě váš nevyrovnaný postoj k tradici. Pavlovo autorství je z tradice doloženo lépe než mnoho dalších otázek, které berete za tradicí doložené. Tomu nerozumím. Povšimni si, že mezi svědky je i Jeroným.

Uvědom si prosím, že tvoje tvrzení, že věda v otázce autorství toho listu poslední slovo neřekla a NIKDY neřekne. Zamysli se trochu. Máme množinu epištol, které byly tradičně připisovány Pavlovi. Abys mohl vůbec něco s něčím porovnávat, musíš se svévolně a bez důkazů rozhodnout, které z nich Pavel napsal. Toto rozhodnutí není nijak vědecké. Právě proto jsem tě požádal o jakýsi stručný výtah konkrétních argumentů, proč to považuješ za uzavřené. A znovu zdůrazňuji, že rozbor použité řečtiny je nám tu k ničemu, protože podle tradici to Pavel napsal hebrejsky a bylo to přeloženo (nejspíš Lukášem) do řečtiny.

Nemyslím, že budeme schopni o těch tvých argumentech (příklady toho, co myslím, jsem uvedl v těch článcích) nějak diskutovat, ale rád bych je znal. A když jsi si tak jistý, že to Pavel nenapsal, jistě pro tebe nebude problém pár jich napsat, ne?

A současně bych poprosil o nějaký odkaz na Ptolemaia. Já si totiž myslím, že se v tom také pleteš.

    Nevím jestli by se na 2.Kor 2,14 nedalo nahlížet takto: Když si představím průvod, vidím zajatce, ale nejen je, ale i vítězné vojsko. Nešlo by vidět sebe v průvodu ne jako zajatce, ale jako vítěze?

císař a jeho legie vyrazí na tažení (Ježíš zahájí misi) - nějaký kmen si žije po svém (Karel je bezbožník, duchovně mrtvý otrok hříchu) - císař dobude území kmene a získá zajatce, tj. otroky (Ježíš získá nového otroka Karla, díky tomu, že přemůže starého mrtvého Karla).

Naše vítězství spočívá jen a jen v tom, že náš dobyvatel a nový Pán, porazil našeho starého pána (hřích) a i nás samotné. Abys mohl být na straně vítězů, musel bys pro to vítězství (spásu) něco udělat. Jednou se dostaneš přes soud svého nového Pána a on tě může označit za vítěze mezi svými otroky. To ale nic nemění na tvém postavení vzhledem k Němu. Je to trochu drsné přirovnání, ale budeš vlastně prohlášen za dobrého gladiátora v boji s hříšností.

     Modlíš se "buď vůle Tvá" ? Nebo sis to trochu upravil, "buď vůle Tvá, když ti to já dovolím" ? Nelíbí se ti otrok? Tak vezmi gumu a gumuj.      Sk 2,18  Sk 4,29  Sk 20,19  Ř 6,16  Ř 6,18  Ř 6,19  Ř 6,22  Ř 7,25  1K 7,22  Ga 1,10  Ef 6,6  1Pt 2,16. Jen ten, kdo je Boží otrok, je svobodný. Co může být více než služba Bohu? Není nic nad to. 

.....Otrocká morálka se vyznačuje soucitem, ohledem na druhé, milosrdenstvím, sebezapřením, pocitem viny a pokorou.......

     Nesedí mi tam slova pocit viny. Ano, bez Krista a v blízkosti Boží, tak to je průšvih - Jeho slovo proniká, však víš až kam. Některým to už došlo, že k Bohu nelze sám, jen s Kristem ano. A Bůh nám nedal Ducha bázlivosti, strachu, ale Ducha synovství, takže ač otrok, tak i syn, který volá: Tatínku, buď vůle Tvá.

     K slovu zajatec jsem se jíž vyjádřil výše. Také se mi nelíbí - zajatý proti své vůli, tohle není náš případ. Náš případ je: Ř 6,17 Díky Bohu, že jste sice byli otroky hříchu, ale stali jste se ze srdce poslušnými vzoru učení, jemuž jste byli svěřeni.

L 1,68 „Požehnaný Pán, Bůh Izraele, protože navštívil a vykoupil svůj lid."

Tt 2,14 který dal sebe samého za nás, aby nás vykoupil z veškeré nepravosti a očistil si svůj zvláštní lid, horlivý v dobrých skutcích.

1.P 1,18 Víte, že ze svého marného způsobu života, zděděného po otcích, jste byli vykoupeni ne pomíjejícími věcmi, stříbrem nebo zlatem, nýbrž drahou krví Krista jako bezúhonného a neposkvrněného beránka.

1K 6,20 Byli jste přece koupeni za velikou cenu; oslavte tedy svým tělem Boha.

....Je něco více než služba a to je láska Bohu......

    To je pěkná a pravdivá myšlenka. Já to své napsal ve smyslu různých služeb. Můžeš sloužit majetku, slávě.....ale to je vše k ničemu, není nad službu Bohu. Jíž pochopil? 

....Nereaguj na to co ti tam sedí nesedí, vždyť já za Nietzsche názorem nestojí ani tak to nevidím jak on......

    Však já vím. Proč se hned čertíš? Vždyť nejsme nepřátele, snad jen lidé s různými názory. Ty jsi položil otázku, já jsem odpověděl. 

 

    

      Tohle nemusí být vždy pravda. I otrok může chtít. V starém zákoně u Izraelců mohl být člověk otrokem jen šest let. Pote měl být propuštěn. Ale otrok se mohl rozhodnout zůstat u svého pána. Pak zůstal otrokem do konce svých dni. Možná je celý problém v představě vztahu otrok - pán.

......Ale zkus na to podivát z druhé strány: Pán Ježíš nás nazvál přáteli, proč být otrokem, když otroky nejsme.......

      Ano, těchto veršů jsem si vědom, stejně tak veršů o tom, že jsme Jeho děti. U Jana bych to viděl tak, že Pán se sklonil níže než by musel, kdyby vůbec něco musel. Je to o Jeho lásce a je dobré ji znát. To však nic nemění na tom, abychom si nebyli vědomi toho, komu to vlastně sloužíme, od koho jsme to vše dostali. Není to nějaký hejpočkej, ale Stvořitel nebe a země. Jsme jeho děti, dědicové a to ne proto, že si to nějak zasloužíme, ale jen pro Jeho milost. Nemáme na nic nárok, ani se nazývat Jeho dětmi, nebo Jeho přáteli, je to jen Jeho dobrá vůle, že nám toto vše dál. Toho je třeba si být vědomi. 

      

- ono, každý může něco chtít. I třeba taková zvířatka taky některé věci ku příkladu chtějí potravu. Možná oprávdu je v předstávě ve vztahu otrok-pán. Já když se na to podivám tak to vidím jako dvě stránu téže mince: Otrok je tehdy, když je nad ním nějáký pán, není-li pán (nejen někdo ale klidně i něco) pak není ani otrok. Není člověk muzikant, když nevytváří hudbu ani zpěv a ani z druhé strány není hudba či zpěv když není někdo/něco co vytváří tu hudbu či zpěv. Není třeba ani oběd, když není kdo by ten oběd přichystál kupříkládu kuchář. A není někdo chystáč jídla když to jídlo nenachystá. Neumím si představít něco jako byvalý otrok, protože ten člověk byl otrokem ale již není. Byl otrokem, ale nyní již není. Ale pozor nevylučuje to, že opět se otrokem stát může.


Souhlasím veršů o tom, že jsme Boží děti je dost. A jako každé děti mame i svého Otce. Přijde mi dost ujeta předstáva otce otrokáře, co má své děti za otroky. Trošku mi to zavaní tím, že tak jak je nahlížená rodina jako by se projektoválo i do našeho myšlení o Bohu. V okruhu poslední několikach let vidím, že obraz rodiny, není zrovna nejlepší. Hodně rozvodu, homosexuální pary, a další. Vidím, že je hodně neporozumění i uvnitř mé vlastní rodiny, a myslím, že je jen dobře když se lidé modli za uzdravení rodinných kořenů.
3 až 6 větou souhlasím bez jakýchkoliv větších namítek. Jak se praví ve Zjevení: Hle, stojím ve dveřích a tluču; kdo by uslyšel můj hlas a otevřel dveře k tomu vejdu a budu s ním večeřet a on se mnou. Až se nebojíme otevírát ty dvěře každý den. Pán nebude přece vykopavát ty dveře když mu nebude chtít otevřít. Kež to nikdy nenastane abychom necháli stát před dveřmi, ani v těžkých chvilích, které zajisté každého člověka někdy zasahnou podobně jako mně v posledních dvou týdnech.  

        Teď nevím jestli jsem tě pochopil. Já měl na mysli, když jsem psal "I otrok může chtít", že může chtít zůstat u Pána, může si jej zamilovat, chce jej z celého srdce poslouchat, ne že jen musí.

        Nevím co teď v posledních dnech prožíváš, ale když už jsi se o tom zmínil, tak ti přejí mnoho Božího požehnání.

Uvedu třeba příklad, nad kterým se můžeš na chvilku zastavit:

Už slovo "křesťanství" je nedorozumění - v podstatě byl jen jeden křesťan a ten zemřel na kříži. "Evangelium" zemřelo na kříži. Co se od tohoto okamžiku zve "evangelium", bylo už opakem toho, co on žil: "zlé poselství", dysangelium. Je falešné aý do nesmyslu vidět odznak křesťana v nějaké "víře", třeba ve víře ve vykoupení Kristem: jen křesťanská praxe, život, jaký žil ten, kdo zemřel na kříži, je křesťanský. (Antikrist 39)

V podstatě pěkný komentář k listu Jakuba. Nietzsche svým osobitým způsobem dále demaskuje pokrytectví a zneužívání Krista křesťany během věků. Zmiňuje třeba Luthera, o kterém my víme, jak jeho "evangelium" vedlo k šílenému antisemitismu.

Otroctví Kristu a láska k Němu jsou dvě strany téže mince. My jsme (byli) nezměrnými dlužníky Boha. Kristus vše zaplatil výměnou za náš život a svobodu, což mu oboje ve víře odevzdáváme a stáváme se jeho otroky. Moc nechápu ty, kteří stále dokola používají slovo "Pán" pro Krista, ale nechtějí vidět, že kde je pán, jsou i poddaní či otroci. Náš problém je, že i před tímto odevzdáním se jsme nebyli svobodní - byli jsme otroci hříchu. Takže jsme jedno otroctví, které bylo těžké a vedlo ke smrti, vyměnili za druhé, jehož jho netíží a které vede ke svobodě. A je jen logické, že svého nového Pána za to, že se rozhodl nás odkoupit, milujeme.

oko,
to jen proto, že nejsi schopen rozlišit, nic Božího mezi hříšně lidským!
Svoboda Božího dítěte je pouze ta KRISTOVA, kterou ospravedlněný a posvěcený ŽIJE!
Buď žiješ ve svém duchu, skrze Ducha Svatého, nebo jsi svobodná zlovůle hříšníka stále stejný hřích jako v ráji!

"Kdysi jsem věřil, že Bůh - Duch svatý přemlouvá všechny lidi, aby činili pokání a obrátili se ke Kristovu spásnému kříži. Jak je ale možné, že jedni se dají přemluvit, a druzí ne? V čem to vězí?

Jestliže Bůh přemlouvá jedny účinněji, takže věří, a druhé méně účinně tak, že nevěří; potom zase platí Jeho Svrchované vyvolení, ale jiným způsobem.

Jestliže však Bůh přemlouvá všechny stejně, potom jedni mají ve svém srdci jakousi ctnost, která uposlechne přemlouvání, a druzí tu ctnost postrádají. Jestli je tomu tak, potom se spasení mají čím chlubit, a spása není milostí, gracií, darem. Tato ctnost by musela být jednou z podmínek spásy, protože všichni spaseni nejsou. Navíc se Boží oběť stává podmíněnou lidskou snahou, jakýmsi skutkem víry.

Co by mohlo být tou ctností? Inteligence? Osvícení? Touha? Víra? Ať odpovíme jakkoliv, vždy do tohoto problému zabředneme více, a uspokojivou odpověď pohřbíme ještě hlouběji." pst

A nejsou snad i naše duševní ctnosti darem od Boha?
Oko mysli!

Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. (1. Petr 2,9)

Otázka je jestli se opravdu chtěli vrátit, nebo chtěli jen prudit a zlořečit s odpuštěním Bohu a Mojžíšovi. Za to že se musí sami snažit v potu tváře. Pochodovat, pracovat a bojovat a že jim Bůh nedělá zlatou rybku nebo kouzelného dědečka který by jim plnil přání podle jejich vůle a zvůle . Málokdo z nás by si mohl v tomhletom ohledu s čistým svědomím hodit kamenem. Často si v životě říkáme na co všechno se vy.......nebo naopak ani nevy.........a nakonec (většinou díky Bohu) zůstáváme kde jsme. Kdyby se opravdu vrátili tak by s nimi ti Misrajimovi synové pravděpodobně stejně tak leda nakrmili posvátné krokodýly a oni to věděli nebo alespoň tušili.