Pokud se opravdu zajímáte o Pánaboha a hledáte spřízněné lidské duše tak bych v první řadě doporučoval zaparkovat šelmu a odložit černou fixku. Dělat bábovičky se obvykle nenaučíme tím že řekneme těm kteří je dělají že je mají všichni hnusné, stejně jako tím že se jim na ně pokoušíme šlápnout. Člověk s podobným přístupem se to většinou nenaučí nikdy a ještě se strašně diví jak je možné že si s ním nikdo nechce hrát. Taková nespravedlnost. Kdybyste na to šel z opačného konce a naučil se ctít a mít rád bližního v ekumeně tak by Vaše cesta mohla být rychlejší než kdybyste se musel zbavovat předsudků a uměle vytvořených překážek. Tak jako člověk který má rád fotbal a fotbalisty si můze snáz vybrat ten nejlepší klub než ten kdo nesnáší úplně všechny nebo všechny kromě jednoho.

Rudinec, upokoj se, prosím. Zde na GS jsou dva typy, dvě skupiny křesťanů. Jedni tvrdí, že spasení, jistotu spásy můžeš mít již nyní, druzí tvrdí že až po smrti nebo při druhém příchodu Pána. Každá z těchto skupin hovoří trochu o něčem jiném a možná si někteří z nich zde nerozumí.

Bylo by to asi na dlouhý komentář nebo kázání, ale chci zde být nyní stručný. Písmo zmiňuje tři věci nebo oblasti, kterých se spasení a spása týká a to: spasení ducha, duše a těla. Tyto věci pisatelé Nového zákona zmiňují, zvláště pak listy.

To co zde vidím nebo s čím se setkávám u některých křesťanů a co pokládám za velmi nedobré je, že někteří tlačí na lidi, aby přijali spasení ihned, anebo aby věřili spasení ihned (tady a teď), a když nevěří nebo nepřijímají, tak okamžitě začínají lidi strašit nebo jim začnou hrozit zavržením. A to je velmi nedobré a velmi špatné.

Kdosi řekl, že Duch Svatý je džentlmen, nátlak tedy jistě do evangelia nepatří.

Já osobně věřím, že Pán Bůh může dát zakusit a prožít spásu již nyní a ihned, ale dělá to většinou, tak jak chce On a kdy chce On. Setkal jsem se s lidmi, kteří mi svědčili o tom, že prožili přijetí od Boha a když mi to vyprávěli, tak to jejich svědectví bylo velmi autentické a osobní. Věřím také, že každý z nás může věci prožít trošku jinak. Já osobně jsem také neuvěřil ihned, i když jsem již dříve slyšel o Kristu a četl některé věci o Bohu. A uvěřil jsem mnohem později, až jsem jakoby sám začal hledat. Já osobně, jsem se ve svém životě setkal s Boží Láskou a to velmi silně a také několikrát, a toto mne vedlo k víře i k Bohu.

Písmo nám svědčí nebo i potvrzuje, že spasení můžeme přijmout již nyní, ap. Pavel píše v listu Ef 2,8 "Milostí tedy jste spaseni skrze víru.", činná víra přináší spasení. Slova evangelia oživená Duchem Svatým přináší spásu, záchranu tam, kde působil hřích, zničení a pád člověka, prvních lidí. Ježíš otevřel cestu, chrámová opona se roztrhla, Pán řekl: "Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života." To jsou podstatná a důležitá místa, která toto potvrzují nebo o tom mluví.

Pokud však někdo o sobě tvrdí, že přijal spasení, že věří, že mu byly odpuštěny hříchy nebo že je znovuzrozen, pak ať to především ukazuje svým životem, protože jinak to nemůžeme doložit. Pán Ježíš také řekl: "strom se pozná po ovoci." Pokud vychází z křesťanů urážky, nadávky nebo jen hádky, pak to spíše svědčí o tom, že jsme možná to své spasení někde potratili, anebo že jsme tu Milost a lásku, kterou nám Bůh dal na začátku, opustili.

Proto nám také Pavel říká a napomíná: "s bázní a třesením spasení své konejte". Podstatné je tedy vytrvat ve spasení a ve víře až dokonce. Dále pak Písmo mluví také o posvěcení života, ale o tom jinde.

Pokoj s Tebou
Jirka 

  

Pokud chceš pochopit učení apoštolů a proroků, měl bys vědět kdo především a kde učí o těchto věcech. Ne náhodou je list Římanům uveden jako první epištola. Již od počátku chápou křesťané tento list jako základní učení o církvi, jednotlivcích a životě věřících. Všechny ostatní epištoly pouze rozvíjejí tento základ do větších podrobností podle potřeb jednotlivých sborů. Všimni si, jak Pavel učí o spasení jednotlivce a jeho posvěcení, 1 až 8 kapitola. Teprve když začne jednotlivec chodit a žít podle ducha, začíná takového od 12 kapitoly učit o jeho životě a místě v církvi. Dříve ne.  Přečti si Římanům 8, 14 až 30. …kteříkoli Duchem Božím vedení bývají, ti jsou synové Boží. ..ten Duch osvědčuje duchu našemu, že jsme synové Boží. (pouze na základě tohoto svědectví můžou mít křesťané jistotu o svém spasení). Dále se hovoří o budoucí slávě, která se zjeviti má na nás.  I stvoření očekává zjevení synu Božích.  Verš 21: V naději, že i to stvoření vysvobozeno bude od porušení… verš 23: A netoliko ono, ale i my (ti, kteří mají svědectví od Ducha, že jsou synové Boží) prvotiny Ducha mající, i my sami v sobě lkáme, zvolení synů očekávajíce, a tak vykoupení těla svého. A klíčové verše 24 a 25: Nebo naději spaseni jsme. Naděje, která se vidí, není naděje. Nebo což kdo vidí, proč by se toho nadal. Pakli čehož nevidíme, toho se nadějeme, tedy toho skrze trpělivost očekáváme.

Jsem spasení na základě svědectví Ducha v našem duchu. To už neočekáváme. Ale ještě nemáme oslavená těla, a v tom spočívá princip naděje, (nebo což kdo vidí, proč by se toho nadal).

1 Peter 3:15  ale posväcujte Pána Boha vo svojich srdciach a buďte vždycky hotoví zodpovedať sa každému, kto žiada od vás počet o nádeji, ktorá je vo vás, s krotkou tichosťou a bázňou

Výklad slovo naděje je důležitý. Opět míříš mimo smysl „jistoty spasení“. Oboje se nevylučuje, ale doplňuje. Písmo definuje slovo „naděj“ jako : „ Pevné očekávání budoucích věcí a živou touhu po jejich uskutečnění“ . Alespoň tak to vnímám já a věřím, že i mnoho dalších sourozenců v Kristu. Takže už ten výčet veršů, kde se vyskytuje slovo „naděje“ nemůžeme spojit s „jistotou spasení“. Oboje se míjí resp.jde spolu jako dvě koleje železnice a navzájem se nevylučuje; naopak, navzájem se doplňuje. Proto nemá smysl vykládat jednotlivé verše v kontextu Písem. Některé verše se netýkají diskuse, jiné ano. Pokusím se Ti vysvětlit v čem jsi mimo pokud dokazuješ z Písem, že naděj = nejistota ( čehokoli, tedy i spásy)

                   Jer.7:17 „  Požehnán buď muž, který doufá v Hospodina, který důvěřuje Hospodinu“  

Zde je slovo „naděj“ nahrazeno slovem „doufá“ . Kdo doufá v Hospodina tak současně věří Hospodinu a dodržuje Jeho přikázání ( jsme ve SZ)

2.1. Jan 5 : 44  - 47 „Jak byste mohli uvěřit, když oslavujete sebe navzájem, ale slávu od samého Boha nehledáte!   Nedomnívejte se, že já budu na vás u Otce žalovat; vaším žalobcem je Mojžíš, v něhož jste složili svou naději.  Kdybyste opravdu věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, neboť on psal o mně. Nevěříte-li tomu, co on napsal, jak uvěříte mým slovům?"

Oni měli naději v Mojžíši rozuměj v Božím Zákoně, ale nedodržovali ho. Měli naději, ale opravdu v Mojžíšova slova nevěřili. Kdyby opravdově, jako děti brali Mojžíše vážně, věřili by i tomu, že Ježíš je Boží Syn ( jsme v ev.Janovu, kde je Ježíš představen v prvé řadě jako Boží Syn) . Tato „čekající víra“ se míjí cílem ! Proč ? Protože jejich naděje byla předstíraná. Když nebrali Mojžíše vážně, zlehčili si i Ježíše

2.2. Římanům 5:1 – 11 „ Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, neboť skrze něho jsme vírou získali přístup k této milosti. V ní stojíme a chlubíme se nadějí, že dosáhneme slávy Boží. A nejen to: chlubíme se i utrpením, vždyť víme, že z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje. A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.  ………  Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.  Tím spíše nyní, když jsme byli ospravedlněni prolitím jeho krve, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu.  ……..“

Chlubíme se „ čekající vírou „ resp. „ máme naději“ , že dosáhneme slávy Boží. Už tady na zemi, kdy bude Pán skrze nás oslaven mocnými skutky víry a nakonec v nebeské slávě. Jestliže do našeho života přijde utrpení pro víru, tak budeme růst ve vytrvalosti víry ( tzn. neztratíme ji) , tím se osvědčíme a vstoupíme do naděje. Najednou v nás vyroste „čekající víra“, která bude pevná jak skála a ta víra nás nezklame resp. naše naděje nás neklame. Není falešná a má pevný, neochvějný základ a tím není ŘKC nebo jakákoli jiná. Tím není učení ŘKC ani jakékoli jiné, ale tím základem, který je položen je Ježíš Kristus

2.3. Ř 8: 23 - 25  „A nejen to: i my sami, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla. Jsme spaseni v naději; naděje však, kterou je vidět, není už naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? Ale doufáme-li v to, co nevidíme, trpělivě to očekáváme „

2.4. Ř 15 : 12 – 14 „  A Izaiáš k tomu říká: `Přijde potomek Isajův, povstane, aby vládl národům, v něj budou pohané doufat.´ Bůh naděje nechť vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, aby se rozhojnila vaše naděje mocí Ducha svatého. Jsem přesvědčen také já o vás, bratří moji, že i vy jste plni dobroty, naplněni veškerým poznáním, takže sami můžete ukazovat cestu jeden druhému „

Naší naději = naší víru rozdmýchává Duch sv. A to je podpora z nebe resp. zde přítomného Boha jako hrom a musíme přiznat, že bez Něj bychom sílu a naději víry neměli.

Heslem prvních křesťanů bylo „ Maranatha“ tj. „Pán přichází“ ( 1 Kor.16:22 „Kdo nemiluje Pána, ať je proklet! Maranatha! „ ) . Tato naděje umožňovala snášet protivenství a pronásledování , pomáhala udržet víru v mocného Boha. Byla v tom naděje na proměnu řádu tohoto světa ( věku) založená na Boží lásce a moci v lidských srdcích a ne na svalech,  penězích, původu  a lidské síly. Tato naděje, založená na vykupitelském díle Kristově je předjímkou konečné spásy o které jsme přesvědčeni, že jí už máme a to skrze Boží milost, ne za zásluhy

Závěrem chci říci, že podobné filipiky jaké tady předvádí Rudinec k ničemu nevedou : Jsou vytržené z kontextu a/nebo vychází z falešně vyloženého slova „ naděj“ v Písmu . „Jistota spasení“  ( u mě a dalších) nebo „nejistota spasení“ ( u Rudince a dalších ) nevylučuje naději. Jsou to dvě koleje a mají jít vedle sebe spolu. Věřím, že kdo uvěřil v Ježíše jako svého jediného Spasitele ( více jich koneckonců ani není ) bude spasen, ať má tuto „jistotu“ nebo nemá.  Praktický dosah tohoto postoje víry, kdy nemám jistotu spasení je daleko horší než hádanice na úrovni teologie. Kdo nechce jistotu spasení tak říká, že Bůh je nedokonalý, protože potřebuje naší „spoluúčast“ a to je pod Jeho úroveň. Pak by spasení nebylo z milosti, bez skutků, aby se nikdo nechlubil …..jak stojí v Ef.2 kap.

Poslední co uvedu je, že kdo odmítá „jistotu spasení“ říká, že je Bůh nespravedlivý. Nikde nám v Písmu neřekl, kdy jsem tedy spasení ztratil. V které chvíli to nastalo a proč nemám už šanci k nápravě !  Myslím si, že disputace na toto téma končí ve chvíli, kdy se podíváme na Boží charakter . Není možné, aby věřící, znovuzrozený křesťan ztratil spasení tím, že naseká nějaké množství hříchů a kdy Bohu přeteče pohár trpělivosti a řekne : Dost Kriste, od této chvíle jsi „mrtvý muž“. A nechal mě ve falešné naději, že budu v nebi a přitom bylo již rozhodnuto, že budu v pekle. Nezdá se vám to neslučitelné s Boží spravedlností, ale i  Jeho láskou ?

žiješ li v pokání a Ježíš je tvůj Pán, tak kdybys nyní zemřel budeš vzkříšen a dostaneš se do nebe = jistota

Naděje = běžím závod víry a bojím se abych snad také neklopítl....

naděje v tom, že pokud se má povaha zítra nezmění a já neztratím spasení budu spasen.

LDPS Nemesis