poslal Nepřihlášený
Nové kolo snah Cyrila Svobody domoci se za každou cenu toho, co nazývá
spravedlností, mě vedlo k dalšímu zamyšlení nad tím, co vede lidi,
kteří jsou spojováni s křesťanstvím, k jednání, které je v naprostém
rozporu s tím, co je v Bibli formulováno jako ovoce Ducha svatého -
(„láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost,
tichost a sebeovládání.” Gal 5,16-17). Chci v této souvislosti hned na
počátku poznamenat, že i kdybych znal Cyrila Svobodu osobně, jako že
neznám, následující úvahy nelze brát jako jeho soud – na to nemám v
žádném případě právo – jediným soudcem jeho skutků ať je Bůh.
Nové kolo snah Cyrila Svobody domoci se za každou cenu
toho, co nazývá spravedlností, mě vedlo k dalšímu zamyšlení nad tím, co
vede lidi, kteří jsou spojováni s křesťanstvím, k jednání, které je v
naprostém rozporu s tím, co je v Bibli formulováno jako ovoce Ducha
svatého - („láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota,
věrnost, tichost a sebeovládání.” Gal 5,16-17). Chci v této souvislosti
hned na počátku poznamenat, že i kdybych znal Cyrila Svobodu osobně,
jako že neznám, následující úvahy nelze brát jako jeho soud – na to
nemám v žádném případě právo – jediným soudcem jeho skutků ať je Bůh.
Causa
Cyrila Svobody mě tedy přivedla k úvahám, že je smutnou skutečností to,
že v církvích působí lidé, kterých zcela chybí upřímná víra, což se
projeví třeba tím, že jejich křesťanství je pouze nedělní – v kostele
či sboru jsou zbožní, ale jejich každodenní život a skutky jsou
takového rázu, že jsou mnohdy horší, než „hříšní pohané“. Uvědomil jsem
to zvláště při četbě stati švédského evangelisty Gösty Ömana „Realita
duchovního světa“, ve které tento Boží muž zřetelně formuluje, kde
tento problém „falešných“ křesťanů začíná: Tito lidé jsou pokládáni za
hluboce věřící, protože pravidelně navštěvují bohoslužby a mají třeba v
církvi všelijaké funkce, ve skutečnosti jsou ale vnitřně neobrácení.
Základem
jejich víry je často jen náboženská tradice jejich rodiny. Byli
pokřtěni jako nemluvňata, nebo se nechali pokřtít spolu s jinou mládeží
pod dojmem momentálních emocí či proto, aby nezůstali pozadu za svými
přáteli na nějaké masové akci, nebo na křesťanském táboře. Zúčastňovali
se pak dále křesťanských aktivit pod vlivem svých příbuzných, kamarádů,
manžela, nebo manželky. Ve skutečnosti ale jejich srdce nebylo nikdy
cele odevzdáno Kristu. Žijí ve lži a doufají, že to nikdo nepozná.
Neustále se obávají, že je nějaký duchovní prokoukne a odsoudí.
Nechápou, že kdyby v upřímné modlitbě pozvali Ježíše do svého srdce, s
radostí by vstoupil (Těm pak, kdo jej přijali, dal moc být Syny Božími,
těm, kdo věří v jeho jméno - Jan 1,12), a oni by konečně přestali
prožívat neustálé strachy, pochyby a vnitřní sebeodsouzení.
Další
„křesťané“ jsou zase pouhými pozorovateli dění v církvi, diváky, místo
aby se snažili jednat tak, aby mohli zažít skutečné působení moci
Ježíše Krista. Nahrazují vztah k živému Bohu nábožností. Někteří jsou
ve svém svědomí uchlácholeni tím, že pevně věří, že jejich vstup do
nebe je plně zajištěn již příslušností k nějaké církvi nebo sboru. Jiní
svou důvěru vkládají v náboženský systém a očekávají pokoj a věčné
bezpečí výměnou za své členství ve „správné církvi“. Nikdy ale ve své
mysli neviděli obraz Krista, toho, jenž byl ukřižován za jejich hříchy
a zemřel za ně, toho, jenž byl vzkříšen pro jejich ospravedlnění a nyní
sedí ve slávě na nebeském trůnu po pravici Otce.
Tito
lidé sice navštěvují kostely, sbory, nebo shromáždění křesťanských
hnutí, ale nehledají Krista a nesetkávají se tam s ním, protože nejsou
ve skutečnosti upřímní a spravedliví. Ani tehdy ne, jestliže jsou
zapálení pro svou církev či její učení, nebo nějakého „svatého Otce“,
proroka, apoštola, nebo Božího muže, skrze kterého se dějí zázraky,
znamení a mocné skutky. Člověk totiž duchovně neroste tím, že zůstává
vně. Člověk může být fanoušek někoho, komu všichni tleskají, a přesto
nemít žádný podíl na tomto dění, protože jeho srdce není ve správném
postoji vůči Bohu – zůstane tak duchovním mrzákem a ani jeho život pak
nevykazuje žádné duchovní kvality, ani duchovní dary, a tím méně již
výše zmíněné ovoce Ducha.
„Jiní
jsou fanatici pro ´svátosti´. Domnívají se, že ´svátost´ působí na
toho, kdo ji přijímá, bez ohledu na to, jaký postoj v srdci ten člověk
má... je to pro ně jakási náboženská magie. Prostředek milosti ale
nepůsobí na neobrácené hříšníky!“ G. Öman vzpomíná, že ve Švédsku
existovala sekta Jonase Bodela, která tvrdila, že nezáleží na tom, jak
člověk žije. Jestli jsi zloděj, lupič, násilník, smilník, cizoložník,
dokonce opilec a vrah, nevadí to, pokud si v okamžiku smrti připomeneš,
že jsi pokřtěn. Pak můžeš být jistý, že půjdeš do nebe. Takové učení je
ale zcela falešné. Člověku nic nepomohou svátosti, pokud nemá pokoj s
Bohem ani s lidmi, pokud jeho srdce není ospravedlněno skrze víru.
Nepomůže
ani přejít z jednoho církevního systému do druhého, pokud si někdo
myslí, že mu to zprostředkuje přístup k Bohu. Přistup k Bohu nemáme
skrze nějakou církevní či náboženskou magii či skrze jiné lidi. Vždyť
my křesťané máme přístup k Bohu skrze Ducha svatého, který nám byl dán
(Ef. 2:18)! Skrze něj můžeme jít v Ježíšově jménu přímo k Otci bez
jakýchkoli prostředníků. Boží slovo to formuluje zcela jednoznačně.
Ježíš Kristus říká (Jan 14:12): „Amen, amen pravím vám: kdo věří ve
mně, skutky, které já činím i on činit bude, a větší nad ty činit bude.“
Důvodem
pro Ježíšovu modlitbu za dar Ducha pro ty, kteří v něj věří, bylo, že
chtěl na Zemi zmnohonásobit sám sebe. Jinak by jeho následovníci ani
nemohli být schopni pokračovat v Jeho práci. Bůh pomazal Ježíše Duchem
a bylo to tedy skrze Ducha, co Otec působil v Synu. Jeho církev může
konat Boží dílo také jedině za předpokladu, že je toto dílo konáno
skrze Ducha svatého. Teprve, když se sbor stává součástí Ducha svatého,
může fungovat jako Tělo Kristovo: „Skrze zajisté jednoho Ducha my
všichni v jedno tělo pokřtěni jsme“ (1. Kor. 12:13). Když Ježíš říká
svým učedníkům: „Já se budu modlit k Otci a On vám dá jiného
pomocníka“, modlí se, aby nám Otec dal Ducha. To stalo před tím, než
šel obětovat své fyzické tělo, které mu Otec dal, aby v něm sídlil
během svého pozemského života. Je to modlitba za to, aby jeho se
následovníci stali skrze vylití Ducha jeho novým tělem. A tak ti, kdo
jsou skrze víru znovuzrozeni, získávají Ducha a spolu s ním účast na
jeho Těle zde na Zemi.
Realita
duchovního světa je tedy taková, že zde na Zemi existují různé církve a
církevní organizace, jejichž členy jsou všelijací lidé. Tělo Kristovo
však tvoří jen ti z nich, kteří jsou obrácení a znovuzrozeni – jedině
ti obdrželi Ducha svatého. Tito lidé, podle mých zkušeností, se
vyskytují napříč všemi denominacemi a církvemi, bez ohledu na jejich
velikost, tradice, stáří a učení a stejně tak se všude v církvích
vyskytují ti, kdo nikdy nepocítili opravdou touhu Krista upřímně
následovat a žijí v přetvářce. Historickou realitou je, že velmi často
právě tito lidé církve ovládali a ovládají mnohé z nich dodnes.
Pán
Ježíš tuto skutečnost předvídal, když pravil v Matoušově evangeliu
(13,24-30) toto: Předložil jim jiné podobenství: „S královstvím
nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém
poli. Když však lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel plevel do
pšenice a odešel. Když vyrostlo stéblo a nasadilo na klas, tu se ukázal
i plevel. Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: ‚Pane, cožpak jsi
nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal plevel?‘ On jim
odpověděl: ‚To udělal nepřítel.‘ Sluhové mu řeknou: ‚Máme jít a plevel
vytrhat?‘ On však odpoví: ‚Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali
z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně
řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení,
ale pšenici shromážděte do mé stodoly.‘“
http://pinc.blog.idnes.cz/c/174452/Dedictvi-Cyrila-Svobody-a-pravda-i-fales-v-dome-Bozim.html