Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Výňatek z knihy Josepha Ratzingera

Milan Glaser Nemalý ohlas vyvolala včerejší pozvánka Benedikta XVI. k pouti do Assisi, adresovaná představitelům všech křesťanských vyznání a světových náboženství na připomínku prvního setkání tohoto druhu, které před 25 lety svolal Jan Pavel II. a které mělo velký úspěch. Nejen s ohledem na ty, kteří tuto historickou událost nepamatují, je však užitečné připomenout některá fakta, která v té době vyvolala i nemalé pohoršení. Tak například v gotické kryptě františkánského konventu přinesli afričtí animisté se svolením tamějších představených na oltáři sv. Kláry pohanskou oběť, při níž podřezávali kuřata. Stalo se tak v první den mezináboženského setkání roku 1986, samozřejmě, bez vědomí biskupa, který se o tom dověděl až ze sdělovacích prostředků, a pochopitelně i bez vědomí papeže. Přestože kardinál Ratzinger zaujal již tehdy důrazný odstup od projevů tohoto blouznivého synkretismu, není na škodu připomenout si nyní, co k tomuto tématu kdysi řekl.

V knize Víra, pravda, tolerance. Křesťanství a světová náboženství píše:


„V době dialogu a setkávání náboženství nastal nevyhnutelně problém, zda se mohou společně modlit jedni s druhými. V této otázce se dnes rozlišuje modlitba multireligiozní anebo interreligiózní. Příklad multireligiózní modlitby byl dán na dvou Světových dnech modlitby za mír v roce 1986 a 2002 v Assisi. Příslušníci různých náboženství se sešli, ale byli si přitom vědomi, že jejich způsob chápání »božství« a tím i forma, kterou se k němu obracejí, jsou natolik odlišné, že společná modlitba by byla fikce a nikoli pravda.

Stoupenci jednotlivých náboženství se sešli, aby vyjádřili svou společnou touhu po pokoji a spravedlnosti, ale modlili se každý na svém místě svým vlastním způsobem, byť ve stejném čase. V souvislosti se setkáním v Assisi, jak roku 1986, tak roku 2002 – píše dále kard. Ratzinger – byly opakovaně a velmi důrazně kladeny otázky, zda je něco takového legitimní.

Nebude si velká část lidí myslet, že je zde fingováno společenství, které ve skutečnosti neexistuje? Nebude tak favorizován relativismus, to znamená mínění, že rozdíly mezi náboženstvími jsou v podstatě pouze druhotné? Nebude tím oslabena vážnost víry? Nevzdálíme se tak od Boha? Nebude tak upevněna situace naší nevěrnosti? Tyto otázky nelze lehkomyslně odmítnout. Nebezpečí jsou nepopiratelná a nelze ani popřít, že Assisi bylo zejména roku 1986 mnohými interpretováno mylně.

Bylo by však podobně chybné odmítnout jako celek multireligiózní modlitbu, tak jak byla výše popsána. Připadá mi správné, aby byla podmíněna požadavky, které vnitřně odpovídají pravdivé odpovědnosti za tak obrovskou věc jakou je veřejné vzývání Boha před celým světem. Kardinál Ratzinger pak uvádí dvě podmínky.

1. Multireligiózní modlitba nemůže být normou náboženského života, nýbrž musí zůstat pouze mimořádným znamením v mimořádných situacích.

2. Podobná událost vede téměř nevyhnutelně k pomýleným interpretacím, ke lhostejnosti vůči obsahu víry nebo nevíry a tím také k oslabení reálné víry. Proto setkání tohoto druhu musí zůstat výjimkou a je nanejvýš důležité zřetelně objasnit, v čem spočívají.

Musí být jasně vysvětleno, že neexistují »náboženství« všeobecně, že neexistuje nějaká společná idea Boha a společná víra v Něho a že rozdíl se netýká jen oblasti obrazů a proměnlivých pojmových forem, nýbrž těch nejzazších lidských rozhodnutí. Toto vysvětlení je důležité nejenom pro účastníky takovéhoto setkání, ale pro všechny, kteří jsou jeho svědky nebo o něm jsou informováni. Událost se musí prezentovat sama sebou a před světem naprosto zřetelně, aby se nestala důkazem relativismu, čímž by sama ztratila svůj smysl.“ Tolik kardinál Ratzinger, který si potom klade také otázku po možnosti interreligiózní modlitby, to znamená, zda se mohou společně modlit lidé nebo skupiny, patřící k odlišným náboženstvím.

„Je něco takového možné v plné pravdě a poctivosti? – táže se a odpovídá – „Pochybuji o tom. V každém případě je však třeba zajistit tři elementární podmínky, bez nichž by takováto modlitba byla popřením víry:

1. Je možné se modlit společně jedině tehdy, když existuje jednomyslnost o tom, kdo nebo co je Bůh, a existuje-li principiální jednomyslnost o tom, co je to modlitba: tj. dialogický proces, ve kterém já mluvím s Bohem, jenž je s to mne slyšet a vyslyšet. Jinými slovy, společná modlitba předpokládá, že její adresát a tedy i niterný úkon obrácení se k Němu jsou v principu pojaty stejně, jako v případě Abraháma a Melchizedecha. Musí být zřejmé, že jde o rozhovor s jediným Bohem, který je nade všemi bohy, je Stvořitelem nebe a země, mým Stvořitelem. Musí být tedy jasné, že Bůh je „osoba“, že má poznání a miluje, slyší a může odpovědět, je dobrý a je kritériem dobra, a že jeho součástí není zlo.

2. Na základě tohoto pojmu Boha, pak musí existovat také zásadně identické pojetí toho, co je hodno modlitby a může se tedy stát jejím obsahem. Za kritérium toho, oč je dovoleno prosit Boha a je tedy hodno Boha, považuji modlitbu Páně. Jednotlivé prosby Otčenáše očišťují naši víru a ukazují, s jakým typem vůle kráčíme k Bohu, a jaké druh tužeb by nás od Boha vzdálil či postavil proti Němu. Prosby, které by byly opakem těch, které tvoří obsah Otčenáše, nemohou být pro křesťana předmětem interreligiózní modlitby a vůbec žádné modlitby.

3. Celé mezináboženské setkání se musí konat tak, aby falešná relativistická interpretace víry a modlitby nenašla žádný záchytný bod. Toto kritérium se netýká pouze toho, kdo je křesťanem, aby nebyl uveden do omylu, ale zároveň i toho, kdo není křesťanem, aby u něho nevzniknul dojem zaměnitelnosti různých „náboženství“ jakoby základní vyznání křesťanské víry mělo jen druhotný význam a bylo tedy nahraditelné. Aby se předešlo takovémuto omylu je třeba, aby víra křesťanů v jedinost Boha a v Ježíše Krista, Vykupitele všech lidí, nebyla zatemňována před tím, kdo není křesťanem.“ (J.Ratzinger, Fede, verità, tolleranza. Il cristianesimo e le religioni del mondo, Cantagalli, Siena, 2003, str.110-114).

Tolik citace z knihy kardinála Ratzingera, která vyšla v roce 2003, a která se zabývá otázkou vztahu křesťanství ke světovým náboženstvím také v souvislosti s ojedinělou iniciativou Kristova náměstka, svolávajícího představitele světových náboženství na společné setkání do Assisi.

http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=13906