Amen.

OK, Jestliže se ošklivě mýlíme, tak mi řekni: ty umíš přestat být synem svého otce? Já ne - neumím přestat být synem ani toho pozemského ani Toho nebeského. Prostě jsem se jedním zplozen a z těla porozen a Druhým znovu zplozen a znovuzrozen z Ducha narodil a s tím nic nenadělám, kdybych se zbláznil! 

Tímto způsobem však Bůh nepracuje! Bůh nápravu zařídí tak, že když si to přeji, původní odstraní: dochází ke smrti hříšného stavu-sklonu. Je to stejné jako když ženě zemře manžel - je volná, může se znovu vdát.

Jako bych s Kristem umíral pro hřích a hříchu a povstávám s ním Bohem nově narozen k životu, kdy nemám touhu a nemusím hřešit!

jo a ty když vjedeš na ostrůvek pod vlivem alkoholu a přejedeš pár lidí, tak ty nemáš hřích, že ses opil a zabil je, protože v tobě hřeší ten hřích. Ty ne.

A budeš to tu psát stále dokola, protože ty nehřešíš.

Mám pouze jednu otázku neboli hřebíček - když žiješ Duchem, to mi můžeš nadávat a nemáš hřích?Mi tím neubližuješ?

Divný to duch.

To vnímám jako nadávku:

Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.
Re: Re: Můžeme přijmout? (Skóre: 1)
Vložil: rosmano v Středa, 15. prosinec 2010 @ 19:30:56 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)Jaelo,

ale zcela vážně: kde chodíš na tak idiotské nápady, že tě cizinec chce ošálit?
Proč ho neustále urážíš takovými jízlivými poznámkami, jako že se vypíná jako bujné křoví apod.?
Nestydíš se ani trochu? Nemyslíš, že bys měla z toho činit pokání?



No, a ty právě nejsi ten apoštol Pavel.  Těžko říci, kdo tu na GS je jako apoštol Pavel. Co říkáš????


Ana druhé swtraně, já nejsem tvůj nepřítel  a nejsem plna přetvářky, takže tu mlžíš a mlžíš.

doufám, že ti nevadí, že ti odpoví Jaela a ne Jawla.

Ano, já sloužím Bohu. Pravda je, že jako každý jiný člověk hřeším. Vyznávám tedy své hříchy před Hospodinem, prosím o odpuštění a lituji jich.

No, tak ----do které církve patříš? Je to tvé tajemství. Přečtu si ráda stránky vaší církve.

 Když si přečteš podtržené v uvedeném úryvku, musíš přece snad i ty vnímat, že se nejedna o pobídku k modlitbě, kterou stačí pronést jednou v životě, a tím nám budou všechny hříchy odpuštěny? Je zde dokonce uveden požadavek našeho slibu Bohu, že my budeme odpouštět každému, kdo se proviní proti mám. Zní to jako náš dobrovolný slib, ale je to Bohem stanovená podmínka, neboť takhle nám to "doporučuje" Kristus, tedy Bůh! A přesto je spousta lidí, kteří si říkají, že oni už nic nemusí, že jsou znovuzrození. :-)) Také se modlíš, aby tě Otec neuvedl do pokušení nebo to už spaseným a znovuzrozeným nehrozí? Na vysvobození od zlého se už ani neptám, aby jsem nepůsobil jako závistivec.:-)) Takže,  tvé odkazy bezpochyby obsahují Pravdu, podobně jako moje (jsem si toho vědom) jen bychom je měli ještě dát do jejích vzájemného souladu. A to je to, co se musíme učit všichni. Spasení i zatím nespasení.:-)))

Zřejmě jsem měl a stále mám dojem, že to spolu nějak souvisí, přece by jsem nepsal nesouvisející věci. Takový způsob oponentury by ostatně snad nikomu nestal ani za reakci. To, že jsi zmíněnou souvislost nenašel přisuzuji tomu, že ať chceme nebo ne, každý máme myšlení přece jen trochu jiné. Přiznávám tedy svou chybu v odhadu toku tvých myšlenek, nebyl v tom úmysl nějakého mlžení. Hlavní přínos těchto tvých slov však vnímám v tom, že jimi připouštíš proměnlivost situace, ve které se člověk , během svého života nachází. Jestliže se totiž bavíme o tom co je teď a ne o tom co kdy bude, znamená to, že to co bude může být diametrálně odlišné od přítomnosti. A o tom já píši celou dobu. Nemohu tvrdit "jsem spasen", protože takové tvrzení vyvolává asociaci již trvalého, tedy neměnného stavu. Z toho mi plyne, že sice upozorňuješ, že já se nemohu cítit být "tu a tam" v Kristu, ale na druhou stranu ty můžeš být "tu a tam" spasen. Pokud tedy trváš na tom, že teď jsi spasen, ale situace se může měnit a o těch změnách zrovna nehovoříme neboť o nich hovořit nechceš. Nesouhlasím ani s tím, že člověk není "vyvrhnut" (mohl jsem použit vhodnější výraz), že to odskáče pouze jeho hřích. Hlavní nebezpečí,plynoucí z podobných myšlenek, vidím v tom, že při jejich stupňování, jejích gradaci, klidně opravdu můžeme dospět k mylnému poznatku, že celé křesťanství je vlastně prkotina. Jednou za život o sobě člověk prostě prohlásí, že je spasen a po zbytek života již nehřeší, tedy nikomu neubližuje. Hřích není totiž to, co škodí pouze nám. Nás přece opravdu může od hříchů očistit svou milosti Bůh, a dokonce to již udělal, jak jsi rovněž připomenul. Ale co se stane s bolesti, kterou jsme hřešením způsobili druhým? Také na tuhle bolest se vztahuje Boží milost? Způsobí Boží milost to, že ukřivděný ti odpustí a v jeho nitru nezůstane šrám? To asi sotva! Nutně potřebujeme i odpuštění od obětí svých hříchů a to Bůh, ani svou milosti, způsobit zřejmě nemůže. Popřelo by to totiž jeho podstatu. Přesto jsou si někteří z nás jisti svou spásou, jelikož si asi nejsou vědomí sebou způsobených křivd. Je to dost "odvážná" pozice. Bůh nás přijal za dcery a syny, ale my, Boží dcery a synové, jsme si vzájemně mnohdy velmi cizí. Mnohdy si nenabijeme hubu, ale žel ji nabijeme druhým.

Ano, to souhlasím. Jen nevím, kdy se stalo, aby to bylo lidmi nebo jen jediným člověkem, kromě Ježíše, splněno.

Když se zamyslím nad Písmem já, tak vidím  (původně bezhříšného, následně však) člověka neschopného žít v "čistotě". Tento člověk (například já) se rodí do světa pokušení, ve kterém má prokázat, co je jeho cílem. Měla by to být touha navrátit se ke svému tvůrci, Bohu. Tam však musí přijít očištěn od zla, které na něm během života ulpí. Protože očista není možná z lidských sil, Bůh zasáhl a očišťuje nás již průběžně, denně, stojíme-li o to. A je to dobré, u některých "citlivců" nutné, k tomu abychom se z té špíny nezbláznili. Je připraven nás očistit, budeme-li o to stát i těsně před naším návratem k němu. Tento proces se dá ale vnímat i tak, že jsme už všichni očištění. Ano, je to tak. Kristus opravdu už vykoupil všechny hříchy všech lidí. Za mě se obětoval i v těch věcech, které mám teprve před sebou a já se k tomu hlásím. Jenže to je pohled z perspektivy Boha. Pro něj čas neplatí, pro mne ano. Proto je možné situaci vidět ze dvou různých úhlu. Důležité pro mne je, že já potřebuji, aby to udělal. Hlásím se k Jeho oběti, hlásím se k němu, aby se i on jednou přihlásil ke mě. Celý tento cyklus je završen mým případným spasením. Spása je  cílem našeho pozemského bytí. Dojde-li kdo do toho cíle dříve, napadá mě otázka, k čemu je jeho další setrvání v tomto slzavém údolí? Vždyť to pozbývá veškerého smyslu. Už ničeho dalšího dosáhnout nemůže.

Rozhodně odmítám, že na moje případné spasení nemají vliv moje hříchy. O požadavcích Boha vůči člověku je v Písmu dostatek informaci. Stačí je brát vážně, nepřehlížet je. Je tam přece psáno, že pokud my neodpustíme nebo nám nebude odpuštěno...nebo že se máme usmířit už cestou, pak že bude pozdě....Proč by to tam bylo, pokud by to nic neovlivňovalo? 

kar.

K tomu Mt 12,31 snad tolik, že Bůh v našem světě působí, s výjimkou dvou události, snad výhradně v osobě Ducha svatého. S osobou Syna se někteří setkali při jeho prvním příchodu, což byla první ze zmíněných událostí a někteří se s ním setkají při jeho druhém příchodu. Otce do této polemiky není nutno vůbec zahrnovat. Jsem seznámen i s názorem, že snad pouze ten jeden konkrétní, v Písmu citovaný hřích, je hříchem proti Duchu svatému. Mě však nic nebrání v tom, aby jsem  jako hřích proti Duchu svatému vnímal jakékoli rouhání se Bohu. Pokud se někdo domnívá, že rouhání se proti Synu a Otci působí Bohu slast, prosím, ať se rouhá. Já  můj postoj nehodlám nikomu vnucovat, ani ho obhajovat, je to můj osobní postoj k mému Bohu. Pro upřesnění však ještě dodávám, že jsou-li Otec, Syn a Duch svatý jednou bytosti, není člověku umožněno rouhat se proti prvním dvěma tak, aby se to rouhání nevztahovalo i k osobě třetí! Z toho zákonitě plyne, že rouhání se proti kterékoliv Boží osobě, je rouháním se proti Duchu svatému. Otázkou opravdu je, co už není rouhání proti Duhu svatému. Ve finále mi vychází, že snad nic.
S tím odpouštěním hříchu je to hlavně tak, že máme usilovat o to, aby nám žádné hříchy nikdo odpouštět nemusel, jelikož se jich nedopouštíme. Víme však, že na to jaksi nestačíme a proto je zde právě Bůh se svou očistnou obětí a se svou Milosti. Jak nám však mají být odpuštěný hříchy, pokud o to sami nebudeme stát? Snaha o odpuštění je projevem toho, že o odpuštění stojíme. Ať už je to odpuštění od nás ke druhým nebo od druhých k nám. Musíme usilovat o odpuštění v obou směrech. Tam, kde se toužicímu a žádajícímu o odpuštění nedostane kladné odpovědi, doufejme že zasáhne právě Boží omilostnění žádajícího. Ovšem tomu, kdo odmítne odpustit je určena výstraha, že ani jemu odpuštěno nebude. Celé to na mne nepůsobí jako zbytečná informace. Já to beru dost vážně. Myslím si, že Bůh chtěl, abychom tohle věděli. Také nesmím zapomenout, že nemusím být vždy jen tím kdo o odpuštění žádá a obdrží ho. Mohu ho také neobdržet. Také mohu být o odpuštění žádán a mohu, nebo nemusím žádosti vyhovět. Pokud si uvědomím všechny tyhle možnosti, vůbec se mi  poučení o tom, jak s odpuštěním „pracovat“ zbytečným nezdá. Nejde přece jen o mou, Bohem viděnou, lítost. 

kar.

......Pokud se někdo domnívá, že rouhání se proti Synu a Otci působí Bohu slast.........

Nem.
      "...To nemyslíš vážně, že? Že bych s vědomím, že vše bude odpuštěno mimo hříchu proti Duchu svatému se rouhal Bohu? Proč bych to dělal, vždyť Jej miluji...."

To myslím zcela vážně! Omlouvám se však za to, že jsem způsobil, že jsi si uvedené vztáhl konkrétně na svou osobu. Tak to myšleno opravdu nebylo! Napsal jsem "pokud se někdo domnívá" a ne, že si myslím, že se domníváš ty. Tak promiň!

Když ty se zamyslíš nad mým přístupem ke vnímání hříchu proti Duchu svatému, myslíš si, že takovým přístupem někomu škodím? Já si právě myslím, že takový přístup po mě Duch svatý žádá.

Tentokrát jsi to pochopil tak jak jsem to opravdu myslel a jsem rád, že mě upozorňuješ na mezeru v logice mého postoje. Přesto jaksi tuším, že daleko od pravdy nejsem ani já. Možná to bude tak, že kdo vnímá hříchy jako rouhání se Duchu svatému, tomu to tak bude počítáno. Pak nemám ovšem ani tu naději. Nadějí však zatím naštěstí rovněž pociťuji. Dostal jsem se tedy, po čase opět, do situace, kterou musím nechat zatím jako "Boží tajemství" neobjasněnou. Tohle však nemyslím obecně, ale jako předmět úvahy o vztahu mezi Bohem a výhradně mnou. Nějaké náznaky možného vysvětlení sice vnímám, ale bez hlubšího hledání si o nich netroufám hlasitě hovořit. Tahle situace mě vrací "zpět na zem", máš na tom podíl a já ti za něj děkuji. :-))

Jo, to je těžká odpověď říci ano, já hřeším.

Ano, Pán Ježíš nás svou smrtí na kříži vykoupil a zemřel za naše hříchy.

Což ovšem neznamená, že když zhřešíš, že nemáš svých hříchů litovat, a dělat jakože ti to ulítlo, a že nic.

 

Římanům 8, 23  - 24

• 23A nejen to: i my sami, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla.
  
• 24Jsme spaseni v naději; naděje však, kterou je vidět, není už naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal?
  
  Je pravda, že jsme již vykoupeni. Pán Ježíš nás přišel spasit a naše spása je předmětem naší naději. Ve své svobodě ji můžeme přijmout.

Hm, tak jsem ti porozuměla tak, že jsi soběstačný - tu nezávislost o které píšeš a bezcitnost bych nazvala soběstačností. V této soběstačnosti pak můžeš hřešit a ty hříchy už nevnímáš a nemusíš jich litovat, protože jsi vlastně spasen a jsi postaven na roveň Bohu.

Ty sice píšeš, že sloužíš Bohu svým životem, ale jak mu můžeš sloužit svým hříchem, kterého nelituješ? To je vzácná svoboda hřešit a nepřiznávat hřích Hospodinu a nelitovat ho? 

Z toho co píšeš vyplývá že si nevážíš, co pro tebe Pán Ježíš vykonal.

No prostě mi u tebe chybí ta lítost nad hříchy, které děláš. Ledový klídek - však jsem spasen - NO TO NEJDE K LÁSCE.

Copak?

Myslím si, že to jde o nepochopení Boží Prozřetelnosti. Ano, my jsme vykoupeni smrtí Pána Ježíše na kříži, ale proto, abychom mohli přijmout to, že nás spasil svou smrtí na kříži, je zapotřebí litovat hříchu, které stále v čase děláme. Každý máme na světě vymezen čas k životu v Boží Prozřetelnosti a my v tom nám určeném čase hřešíme. Těch hříchu je třeba litovat a prosit o odpuštění.

Rosmano, jiná cesta není,  -je třeba hříchy vyznat před Hospodinem, prosit o odpuštění a litovat jich.

Nříkej mi, že nehřešíš.

V čase, který ti Bůh určil, pro život tady na zemi hřešíš.

Hříchy ti vzaly léta života, litoval jsi jich, znovuzrodil jsi se, no a co teď? Hřešíš, nehřešíš. Stačí ANO, nebo NE.

Nadávat nemusíš. Učedník Pána Ježíše nenadává. Jenom nějaká imitace učedníka nadává.

co kradu, prosím tě?

Nadávat nemusíš. Učedník Pána Ježíše nenadává. Jenom nějaká imitace učedníka nadává.

mě by celkem zajímalo,  z jaké jsi party.

Napsal jsi mi:

Re: Re: Re: Re: Můžeme přijmout? (Skóre: 1)
Vložil: rosmano v Středa, 15. prosinec 2010 @ 19:18:38 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)Jaelo, šrublo ti v hlavě? Píšeš snad z Bohnic?

No, já nevím, jak tvá svoboda, ale mu svobodu mi dal Hospodin, když mě zavolal k žití na tomto světě. Jenom ve svobodě lze milovat a já Hospodina miluji.

Jestli je tvá svoboda zpropadená, to já nevím, ani nevím, co to je zpropadená svoboda.

Mou svobodu mi dal Hospodin, jsem Boží dítě.

Těším se do nebe. Bůh mi dává oporu v životě tady na světě, vždy se na něj mohu spolehnout, je můj hrad, je to můj Otec, má síla.

Žiju tady vlastně v Jeho síle a opírám se o Jeho MOC.

Co mi můžeš nabídnout ty, obyčejný človíček, zrnko písku, které se vypíná jako bujné křoví.

Já mám ku pomoci Hospodina, Boha mých otců.

Mě Cizinče neošálíš.

říkám Cizincovi a tobě radostnou zvěst. Jestli to považuješ za šílení - pokoj tobě.

Prosím tě Rosmano dej mi odkaz na stránky tvé církve, odkud mi píšeš, ať se poučím - protože to bujné křoví bys snad mohl znát.

Bibli znám, takže Cizincovy nápady nemohu přijmout víš. Jsem římskokatolička.

Kristus je můj Vykupitel, miluje mě a já miluji Jeho.

  Napíše o mne takovouhle lež a sprosťárnu a ty se neozveš. Tohle dělá s mnoha lidmi tady, proto si s ní ani někteří vůbec nepíšou, já jen vyjímečně, pokud reaguje přímo na mne. Podle mne si promítá do druhých lidí svoji situaci a snaží se je natlačit do toho, co sama žije. Reaguji na to, co píše, tohle konkrétně "jsi spasený, nemusíš litovat hříchů, můžeš hřešit jak chceš, hříchy nevnímáš" je lež, kterou buď sama žije, nebo jí tu lež někdo natloukl do hlavy a ona jí stále hází na druhé lidi. Už jen z téhle věci je zjevné, že její slova o lítosti nad hříchem jsou jen vějička, protože sama neustále vyjadřuje opak.

  Ale jinak máš pravdu, udělal jsem chybu, omyl, kterému jsem se mohl vyhnout. Neměl jsem na její psaní reagovat, měl jsem jí nechat u toho, že spásu ve své svobodě může přijmout. Jestli to udělá, nebo je je už na ní a na jejím rozhodnutí.