Grano Salis - Jednou spasen navždy spasen?

Kalvinisté správně zdůrazňují Boží svrchovanost a absolutní moc, zatímco Arminiáni rovněž správně zdůrazňují svobodnou vůli a odpovědnost člověka. Tyto dva pohledy však, pokud mají být správně pochopeny, musí být posuzovány společně. Rada Assemblies of God věří, že Boží svrchovanost a suverenita je prosta jakéhokoliv libovůle nebo rozmaru. Taktéž věří ve svobodnou vůli a odpovědnost člověka.
1. Spása je k dispozici každému člověku (2 Pe 3:9; J 3:16, Ř 10:11 – 13).
2. Spasení se přijímá a udržuje vírou (Ef 2:8, F 3:9; Žd 10:38, 1 Pe 1:05, Ř 3:28, Ga 2:20, 21).
3. Setrvávání v hříchu nepříznivě ovlivní víru člověka (1 Jn 1:8; 03:08; Ř 3:5–8, 1 Kor 3:1–3; Žd 3:12–14, 12:1).
4. Věřící odmítnutím Krista ztrácí spásu (J 17:12; Žd 10:38; 1 Tim 4:1, 5:12, 15; 1 Jn 5:16, 2 Pe 2:20; Žd 10:26, 27; 6:4–6).

1. Spása je k dispozici každému člověku

Zde si můžeme položit dvě otázky: „Jsou někteří předurčeni ke spáse a jiní k zatracení?“ a „Kdo jsou vyvolení?“ Odpověď je jasná tehdy, pokud poznáme, že poselství evangelia je určeno tomu „kdo chce.“ Nikdo při čtení Nového zákona nemůže opominout tuto velkou opravdu. Nicméně v 9–11 kapitole Římanům jsou určitá prohlášení, která – zdá se – naznačují, že svobodná vůle člověka je v otázce spásy vyloučena a že se Bůh při své volbě vyvolených rozhoduje pouze na základě své Boží svrchovanosti, bez ohledu na lidskou vůli. Například: (Děti se) ještě… nenarodily a nemohly učinit nic dobrého ani zlého. Aby však zůstalo v platnosti Boží vyvolení, o kterém bylo předem rozhodnuto, a které nezávisí na skutcích, nýbrž na tom, kdo ovolává… Neboť je psáno: `Jákoba jsem si zamiloval, ale Ezaua jsem odmítl.´.. `Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.´ Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává… Smilovává se tedy, nad kým chce, a koho chce, činí zatvrzelým (Ř 9:11, 13, 15, 16, 18). Pokud je ovšem tato pasáž posouzena ve světle toho, co učí celé Boží slovo o vyvolení, je zřejmé, že se vůle člověka na jeho vyvolení podílí. Bůh vyvolil Jákoba před jeho narozením, ovšem na základě předzvědění toho, co Jákob učiní. Tato pravda je zjevná v Petrově epištole." Petr, apoštol Ježíše Krista, příchozím rozptýleným v Pontu, Galacii, Kappadocii, v Azii a v Bitynii, „Vyvoleným podle předzvědění Boha Otce“ (1 Pe 1:1,2). Tato stejná pravda je uvedena v Římanům 8:29. „Nebo kteréž předzvěděl, ty i předzřídil, aby byli připodobněni obrazu Syna.“ Bůh určil předem podmínky, za kterých prokáže svoji milost. Na základě jeho předzvědění věřících, jsou tito v Kristu vyvoleni (Ef 1:4). Tak Bůh ve své svrchovanosti poskytl plán spásy, skrze který mohou všichni spásy dojít. V tomto plánu je vzata v úvahu i lidská vůle. Spasení je tak k dispozici každému, kdo bude chtít.

2. Spasení se přijímá a udržuje vírou
Bible jasně říká, že jsme spaseni milostí skrze víru (Ef 2:8) a že jen z víry živi budeme (Žd 10:38, Ř 1:17, Ga 3:11; Abk 2:4). Stejně jako je spása získána nikoliv dílem spravedlnosti, ale aktem víry, stejně je i zachována – ne spravedlností, ale skrze život z víry! Křesťan se nestává křesťanem na základě skutků, ale na základě víry. To musí být zdůrazněno. V žádném případě není hříšník přijat Bohem na základě nějakého dobrého skutku, který vykonal. Je zachráněn zcela a bezvýhradně z milosti, skrze víru. Vírou přijímá skutečnost, že Kristus zemřel místo něho. Vírou se spoléhá na milosrdenství Boží a přijímá Krista jako svého Spasitele. Vírou vidí sám sebe oblečeného do Kristovy spravedlnosti, která je mu přičtena bez jeho vlastní zásluhy. (F 3:9). Ví, že je přijat skrze víru, a toto vědomí mu působí radost a pokoj. Nicméně aktuální postoj věřícího nesmí být zaměňován s jeho postavením. Má jistotu spasení, protože věří. Jeho postavení je výsledkem Boží milosti, přijaté vírou. Stojí ospravedlněn, oděn Kristovou spravedlností! Postoj věřícího nebo jeho způsob přijetí Kristovy spravedlnosti je jinou věcí. To zahrnuje duchovní růst, progresivní posvěcení skrze poslušnost a spolupráci s Duchem svatým (2 Pe 1:5–7, Ř:12, 13; 8:13; Kol 3:1–5). Během tohoto procesu zrání se věřící musí učit stejně tak ze svých chyb, jako z vítězství. Přesto nikdy nepochybuje, pokud je jeho víra v Krista pevná neboť stojí vírou. Jeho duchovní růst se liší v kvalitě a stupni, v závislosti na poddání se a pozornosti Duchu svatému, který v něm působí. Přesto po celou dobu spění k dokonalosti je mu skrze víru přičtena Kristova spravedlnost. Jeho spása je zajištěna. „Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši“ (Ř 8,1). Tato jistota spasení je získána pouhou vírou, a to jak v přijetí spásy, tak v jejím průběhu. Tato jistota je možná jedině Boží milostí, přičtením spravedlnosti Jeho vlastního Syna omylnému a chybujícímu věřícímu, který si tak může podržet živou víru v Krista. „Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti“ (2 Kor 5:21).
3. Setrvávání v hříchu nepříznivě ovlivní víru člověka

Bible jasně ukazuje, že křesťané v tomto životě hřeší a že útočištěm křesťana, pokud zhřešil, je odpuštění v Kristu (1 Jn 1:8, 9; 2:1). Na druhé straně je pro křesťana nepřirozené pokračovat v životě hříchu. Pokud v něm přebývá Kristův život, nemůže žít v hříchu (1 Jn 3, 8–9). V originále je použito přítomného průběhového času). Kdo hřeší, je z ďábla. Kdo se narodil z Boha, nemůže žít v hříchu, zatímco děti ďáblovy ano. Křesťan musí duchovně růst a hřích odkládat, rozpoznávaje, že hřích ničí jeho víru. Znamená to, že křesťan, který zůstává v hříchu, zůstává i spasen? Na první pohled mnozí řeknou, že nemůže. Přesto je nutné zvážit, že strach, pýcha, závist, hořkost jsou chápány jako často společně sdílené nedostatky. Málokdo by řekl, že skrze tyto hříchy jsou věřící zatraceni. Přesto, jestliže trváme na tom, že Bůh požaduje bezhříšnou dokonalost, je namístě vznést otázku: „Stojí člověk v Kristu na základě vlastní spravedlnosti nebo skrze spravedlnost Krista, která mu je přičtena skrze víru?“ Pokud je člověk spasen pouze tehdy, když vede bezchybný život, pak spása není z milosti, ale ze skutků! Jestliže je člověk Bohem akceptován jen tehdy, nečiní-li chyby, pak křesťanský život není bez odsouzení, jak tvrdí Pavel v Ř 18:1. Je to spíše průběžné cvičení se ve zpytování duše a pokání, plné strachu a odsouzení, bez radosti a důvěry, že poznání může přinést spásu. (Viz Římanům 5:9–11, kde je jasné, že Bůh nás miloval natolik, že nám z lásky připravil vše, co potřebujeme k cestě do slávy. Toto ujištění nám dává radost v Něm.) Další otázkou pak je: „Co se stane s věřícím, který se dopustí hříchu v době Ježíšova návratu?“ Ti, kdo tvrdí, že se křesťan nemůže dopustit hříchu a být stále zachráněn, by řekli, že takový věřící je ztracen a odsouzen na věčnost. Jaká beznaděj! Věřící není jako dveře otáčející se v pantech, jednou uvnitř a jednou vně Boží milosti! Je držen v Boží ruce a ani smrt, ani život, ani andělé, ani mocnosti, ani knížectva, ani přítomnost, ani věci které přijdou, ani výška, ani hloubka, ani žádný jiný tvor nejsou schopny ho oddělit ho od lásky Otcovy! To musí být řečeno, nicméně s dalším důrazem, že nejde o přirozenou věc pro křesťana v hříchu. Ten nemůže setrvávat v hřešení stále stejnými, starými hříchy. Zrozen z Ducha, věřící je nové stvoření, pro které staré věci pominuly a nastaly věci nové (2 Kor 5:17, NASB). Hřešit je nyní nepřirozené. Starý život je věcí minulostí, zbavenou moci, s kterou se počítá jako s usmrcenou novou Přítomností (Ř 6:11). Na rozdíl od nových vnuknutí srdce se staré zvyky a praxe stávají nepřirozenými. „Ten, kdo se narodil z Boha,“ jak řekl Jan, „nemůže hřešit [nebo setrvávat v páchání hříchu].“ Hřích je cizí novému charakteru. Naší novou přirozeností je víra, ne hřích. Když naše stará přirozenost dočasně a nečekaně získá převahu, ta nová se proti tomuto nepřirozenému vpádu vzbouří. Okamžitá pomoc je v Kristu. Věřící, který zhřešil, se neobrací ke Kristu v tísni o ztrátu své duše, ale s bezpečným vědomím, že jako syn Boží má Advokáta s Otcem – který je věrný a spravedlivý, odpustí mu a očistí ho od každé nepravosti. Tak má věřící výsadní postavení a jako dítě Boží o něm nemusí pochybovat, protože ví, že je založeno na neomylné spravedlnosti Krista, které obdržel víru. S důrazem na Boží milost a svrchovanost je také nutné věnovat pozornost svobodné vůli a odpovědnosti věřícího. Bůh věřícímu člověku neodňal možnost volby. Rozhodnutím svobodné vůle se věřící stal Božím dítětem a skrze svobodnou volbu rovněž Božím dítětem zůstává. Zůstávat ve víře je odpovědností věřícího. Věřící rovněž musí být opatrný, aby si nezlehčoval postoj k hříchu. Nesmí používat Boží milost k tomu, aby hřešil. „Máme dále žít v hříchu, aby se rozhojnila milost?“ táže se Pavel (Ř 6,1). Odpověď je důrazně negativní. Pavel věděl a učil, že pokračovat v hříchu bude nepříznivě ovlivňovat víru věřícího, a víra je zásadní věcí, umožňující mít vztah s Bohem. Pokračovat v hříchu se stává troufalostí, svévolí, je to důkazem vzpoury. (Viz Nu 15, 30:31). Vzpoura je pak opakem důvěry a poslušnosti víry. Věřící musí být neustále ve střehu, „Dbejte na to, ať nikdo nepromešká Boží milost“ (Židům 12:15). Bible jej nabádá: „Sami sebe se ptejte, zda vskutku žijete z víry, sami sebe zkoumejte.“ (2 Kor 13:5). Proč taková opatření a obavy? Tato opakovaná varování jsou smysluplnými, jestliže rozpoznáváme, že ztráta víry znamená i věčnou ztrátu duše. Zatímco je pravdou, že věřící si spásu nezaslouží skutky spravedlnosti, stejně tak jako svoji schopností udržet si spasení, je stejně tak pravdivé, že spásu obdržel skrze víru a může o ni přijít skrze nevěru! Hřích a nevěra spolu úzce souvisí. Hřích ohrožuje víru a ztráta víry znamená ztrátu postavení věřícího. Verše Žd 3:12,14 to potvrzují. Jejich pisatel varoval bratry před nevěrou, která odděluje od živého Boha. Uvedl, že oklamání hříchem je příčinou nevěry a připomněl jim, že máme účast na Kristu pouze tehdy, pokud si zachováme naši důvěru až do konce. V Kristu stojíme vírou. Když odstraníme víru, naše postavení nepřetrvá. To je důvodem, proč Písmo nabádá: „Dejte si pozor, bratří, aby někdo z vás neměl srdce zlé a nevěrné…“ (Žd 3:12).
4. Věřící odmítnutím Krista ztrácí spásu

Bůh nedovolí, aby někdo odešel příliš snadno. (viz Ř 10:21, kde Pavel mluví o Izraeli, nicméně zásada přitom platí.) Ale věřící může být ztracen, pokud ignoruje vedení Ducha svatého a dosáhne bodu, kdy odmítá Ježíše jako svého Spasitele. Je možné věřit jen dočasně a v době pokušení odpadnout (Lk 8:13). Je možné, aby slabý bratr, za něhož Kristus zemřel, zahynul (1 Kor 8:11). Je možné, aby jméno bylo zapsáno v knize života, a poté bylo smazáno (Zj 22:19). Není vždy snadné určit, zda se daná osoba již otočila k Ježíši, jako ke svému Spasiteli zády. Proto je dobré nechat rozhodnutí o těchto záležitostech v rukou vševědoucího Boha. Můžeme si být jisti, že pokud se Bůh nevzdává úsilí přivést zpět marnotratného syna, nesmí tak učinit ani církev Ježíše Krista. Příliš často lidé odepsali člověka, kterého Bůh v žádném případě neodepsal. Bible uznává možnost ztráty spasení, ale nikdy neváhá nabídnout naději každému, kdo chce reagovat na naléhavou výzvu svatého Ducha. Ježíšovo pozvání je bezpodmínečné. Hovoří ke všem, když říká: „Pojďte ke mně všichni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám.“ (Mt 11:28). Opět Bible mluví ke všem, když říká: „každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen“ (Ř 10:13).

	Hledej
	Je a svátek má Jiří. Vytvoření registrace