Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Dnešní pluralistická a bezbožná společnost vytváří prostředí lhostejnosti v záležitostech náboženství, aby dosáhla falešné a prázdné jednoty a svobody. Říká se, že každému musí být dovoleno věřit v to, co mu vyhovuje, a co ho činí šťastným. Závěrem je, že Bůh se moc nezajímá o to, zda to čemu člověk věří, je pravdivé, protože všichni budou spaseni, pokud jsou „hodní“. Někteří k tomu dospěli na základě tvrzení, že pro nás neexistuje žádná objektivní pravda, které se máme držet, což postupně vede k popírání existence Boha. Druzí říkají, že existuje jen několik základních objektivních pravd, kterým musíme věřit, abychom byli spaseni. Oba názory se míjí s prostou realitou řádu ustanoveného Bohem – člověk, aby byl spasen, musí věřit úplně všemu, co učí katolická Církev. Toto tvrzení nepřímo říká, že všechna nekatolická náboženství jsou falešná, že pouze katolická Církev obsahuje úplný poklad pravdy předané Kristem apoštolům, a že tento celý poklad – ne jeho větší část nebo část – je nutný pro spasení. 

Ačkoliv dnešní svět tyto pravdy popírá a opovrhuje jimi, jsou plně v souladu se zdravým rozumem a stálou naukou Církve. Kristus dal apoštolům celý poklad víry („Duch Svatý...vás naučí všemu.“ J 14:26) a řekl jim, aby jej předali světu („Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky“ Mt 28:19) a hrozil odsouzením těm, kteří jim neuvěří („Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen.“ Mk 16:16). Neodsuzoval by do pekla všechny, kdo neuvěří, pokud by nebylo důležité uvěřit všemu, co apoštolové učí, nebo kdyby si nebyl jistý, že apoštolové učí pravdu („Kdo slyší vás, slyší mne...“ L 10:16). Sami apoštolové věděli, že ten, kdo věří odlišně od jejich neomylného učení, zahyne – „Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet!“ (Ga 1:8).
Kristus nezamýšlel, aby znali a žili pravdu jen lidé, kteří žili v době apoštolů. Zajistil, aby se poklad víry předával generacemi tak, aby všichni měli možnost uvěřit všemu tomu, co svěřil apoštolům - „já jsem s vámi po všecky dny až do skonání světa“ (Mt 28:20). Jeho pravda, skutečná pravda, se nikdy nemění a je důležité držet se jí dnes, stejně jako to bylo důležité v prvním století. Jen tím, že se budeme držet toho, co je pravdivé, můžeme milovat Boha, sloužit Mu a být spaseni, protože falešné principy vedou ke zlým skutkům. Protože existuje pouze jediná pravda, a ta je neměnná a nepostradatelná, je nemožné, aby více než jeden systém víry nebo náboženství, které ve světě existují, vedl ke spasení. Jakékoliv jiné stanovisko popírá slova Našeho Pána.
Je to zajisté skrze katolickou Církev, když Náš Pán vede lidi, aby po staletí udrželi onen poklad svěřený apoštolům. Je to katolická Církev, která porazila mnoho herezí namířených proti podstatě a osobě Krista dávno před tím, než se objevily protestantské denominace. Byly to například arianismus, monofyzitismus, monotheletismus, nestorianismus, pelagianismus nebo apollinarismus. – všechny tyto hereze silně odporovaly pravé nauce, než byly vykořeněny, a některé existují dodnes. Je to katolická Církev, která se drží stejných nauk, které Otcové, jimž „zněla v uších“ slova apoštolů, učili a bránili, a které všichni kromě schizmatiků (zde myšleno pravoslavných křesťanů – pozn. překl.) dnes odmítají – ušní zpověď, úcta ke svatým obrazům, skutečná Přítomnost v eucharistii, existence sedmi svátostí, Církev jako konečný soudce ve všech věroučných sporech a mnohem víc. Je to jen katolická Církev, která se nezměnila a je to jen ona, která existovala od časů Krista.
Církev si je jistě vědoma, že ji Kristus dal celý poklad zjevení, aby jej strážila až do posledního dne a proto trvá na neomylnosti Svrchovaného pontiffa, jehož Kristus jmenoval Svým vikářem na zemi, a také na tom, že spásu lze nalézt pouze v jejím mateřském náručí.  Kdykoliv papež 1) za užití své plné apoštolské autority, 2) definuje, 3) jako svrchovaný učitel všech křesťanů, 4) věc víry nebo morálky, 5) které se univerzální Církev musí držet, pak je neomylný a vyjadřuje nauku, která je částí pokladu víry svěřeného apoštolům, kterému katolíci vždy a všude věřili.
Katolická Církev třikrát slavnostně neomylnými výnosy definovala, že mimo katolickou Církev není spásy. Nejjasnější a nejrozhodnější z těchto tří výnosů přišel od papeže Evžena IV. v bulle Cantate Domino v roce 1441, kde prohlásil ex cathedra: „Nejsvětější římská Církev pevně věří, prohlašuje a zvěstuje, že nikdo z těch mimo katolickou Církev, nejen pohanů, také Židů, heretiků a schizmatiků se nikdy nemůže podílet na věčném životě, ale půjde do věčného ohně ´připraveného ďáblu a jeho andělům´ (Mt 25:41), pokud se před smrtí k Církvi nepřipojí... Nikdo, ať jsou jeho milodary jakkoliv velké, nikdo, i kdyby prolil svou krev ve jménu Kristově, nemůže být spasen, pokud nepřijme náručí a jednotu katolické Církve.“
Další dva neomylné výnosy jsou následující: Existuje jedna univerzální Církev, mimo níž nemůže být vůbec nikdo spasen. Papež Inocenc III., ex cathedra. (čtvrtý Lateránský koncil, 1215).
Prohlašujeme, říkáme, definujeme a oznamujeme, že je pro spásu každé lidské bytosti zcela nezbytné, aby podléhala římskému papeži. Papež Bonifác VIII., (Unam Sanctam, 1302). To znamená, a vždy znamenalo, že spása a jednota existují pouze v rámci katolické Církve, a že členové heretických skupin nemohou být považováni za „část“ Kristovy Církve. Tato nauka je stálým učením papežů po staletí.
Dále je dogmaticky vyloženo, že žádná autorita v Církvi, nezáleží na tom, jak vysoce postavená, se nemůže zákonně pokusit změnit jasný význam tohoto (nebo jakéhokoliv) neomylného dogmatu. První vatikánský koncil učil: „Význam Posvátných dogmat, která musí být vždy zachována, je ten, který naše Matka Církev určila. Nikdy není přípustné odchýlit se od nich ve jménu hlubšího pochopení.“ Stejně První vatikánský koncil slavnostně formuloval, že dokonce ani papež nemůže učit novou nauku.
Pravdu, že není spásy mimo katolickou Církev, přirozeně podporovali všichni světci v každé době. Zde je několik příkladů:
Sv. Irenej (13-202), biskup a mučedník: „Církev je branou k životu; všichni ostatní jsou zloději a lupiči. Kvůli tomu se jim musíme vyhýbat... Slyšeli jsme ono prohlášení, že nevěřící a slepí tohoto světa nezdědí svět života, který přijde... Odporujte jim v obraně jediné pravé a život dávající víry, kterou Církev obdržela od apoštolů a poskytla ji svým synům.“
Sv. Augustin (354-430), biskup a Učitel Církve: „Žádný člověk nenalezne spásu nežli v katolické Církvi. Mimo katolickou Církev může člověk mít vše kromě spásy. Člověk může mít čest, může mít svátosti, může zpívat aleluja, může odpovídat amen, může mít víru ve Jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, a také ji hlásat, ale nikde člověk nenalezne spásu kromě katolické Církve.“
Sv. Fulgentius (468-533), biskup: „Co nejpevněji se držte toho, a nikdy nepochybujte o tom, že nejen pohani, ale také Židi, všichni heretici a všichni schizmatici, kteří skončí tento život mimo katolickou Církev, půjdou do věčného ohně připraveného pro ďábla a jeho anděly.“
Papež sv. Řehoř I. Veliký (590-604): „Svatá a univerzální Církev učí, že není možné vyznávat opravdově Boha mimo ni, a prohlašuje, že všichni, kdo jsou mimo ni, nebudou spaseni.“
 Sv. František z Assisi (1182-1226): „Všichni, kdo neuvěřili, že Ježíš Kristus je opravdu Syn Boží, jsou odsouzeni k záhubě. Také všichni, kteří vidí Svátost Těla Páně a nevěří, že je to opravdu Nejsvětější Tělo a Krev Pána...ti jsou také odsouzeni k záhubě!“
Sv. Tomáš Akvinský (1226-1274), Doctor Angelicus: „Nelze vejít ve spásu mimo katolickou Církev, stejně jako v době potopy nebyla spása mimo archu, která symbolizuje Církev.“
Sv. Ludvík de Montfort (1673-1716): „Mimo katolickou Církev není spása. Každý, kdo odporuje této pravdě, zahyne.“
Sv. Robert Bellarmin (1542-1621), biskup a Učitel Církve: „Mimo Církev není spásy... proto se symbolicky (v Apoštolském vyznání víry) sjednocujeme s Církví v odpuštění hříchů: ´Věřím ve svatou Církev obecnou, společenství svatých, odpuštění hříchů´... Z toho důvodu se Církev srovnává s Noemovou archou, protože stejně jako při povodni, každý kdo nebyl v arše, zahynul, stejně tak nyní zahynou ti, kdo nejsou v Církvi.“
Sv. Alfons Maria z Liguori (1696-1787), biskup a Učitel Církve: „Všechny rány osudu u nevěřících pramení z příliš velkého přilnutí k věcem života. Tato choroba srdce oslabuje a zatemňuje chápání a vede k věčné zkáze. Kdyby se pokusili uzdravit svá srdce tím, že je očistí od neřestí, brzy by obdrželi světlo, které by jim ukázalo nutnost připojit se ke katolické Církvi, v níž samé je spása. Měli bychom neustále děkovat Pánu, že nám poskytl dar pravé víry tím, že nás připojil k dětem Svaté katolické Církve ... Kolik je jen nevěřících, heretiků a schizmatiků, kteří se nemohou těšit z e štěstí pravé víry! Země je jich plná a jsou všichni ztraceni!“
Papež Pius XII. (1939-1958): „Někteří říkají, že nejsou vázáni naukou, která učí, že Mystické Tělo Krista a Římskokatolické Církve jsou jedna a táž věc. Někteří nutnost patřit do pravé Církve kvůli dosažení spásy omezují na bezvýznamnou formuli. Jiní konečně znevažují opodstatněnou povahu důvěryhodnosti křesťanské víry. Tyto a podobné OMYLY, jak je jasné, se vkradly mezi jisté naše syny, kteří jsou oklamáni nerozumným zápalem pro duše nebo falešnou vědou."
Největším skutkem křesťanské lásky, který člověk může vykonat, je přivést druhé k pravdě. Katolická víra je dar od Boha, takový, který můžeme sdílet, takový, který dává život a spásu. Matka Církev, která má starost o blaho celého lidstva, se vždy snažila přivést všechny do jednoho ovčince (Jan 10:16) a sjednotit všechny ve vyznávání jediné víry, kterou nám skrze apoštoly dal Kristus. Pokud by Církev skrývala pravdu, nebo byla spokojená s ponecháním ostatních v jejich omylu, byla by krutá a lhostejná.
To je velkým ponaučením pro katolíky, protože mnozí si neváží nevyčíslitelné hodnoty své víry, jak by měli. Musí se dávat ostatním při každé příležitosti, musí se předávat těm, kteří strádají bez pravých svátostí, kteří vykládají Bibli bez neomylné učitelské autority, nebo kteří často vedou nemorální život bez opory „pilířů a základu pravdy“.
Ať jsou tedy všichni katolíci jako mučedníci starých časů, kteří raději umřeli, než by se vzdali jediné nauky katolické víry, a jako velcí misionáři, kteří snášeli mimořádná strádání a utrpení, aby přinesli spásu byť jen jediné duši. Je to pouze pevná víra v důležitost katolické víry, která motivovala tyto hrdinské činy a pouze taková je víra, která dnes může „přemoct svět“ (I J 5:4).

Přeloženo z Our Lady of the Rosary Library.