Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Člověk je "mostem", spojujícím svět viditelný se světem duchovním. Ve viditelném světě má zjevovat slávu svého Stvořitele. Má být hospodářem,(moudře spravovat zemi Gn 1,28), věrným obrazem Hospodinovým.


Původně jsem chtěl pokračovat v povídání o Boží Trojici,
ale překvapilo mě, kolik lidí zde postrádá elementární znalosti křesťanství o člověku. Znalostí, se kterými jsme někteří už organicky a přirozeně vyrůstali. Bylo by neefektivní rozebírat Trojici, pokud si neujasníme svoji vlastní roli ve světě. Nemá smysl řešit rovnice o třech neznámých, pokud jsme nezvládli ani malou násobilku.
V jednoduchosti je genialita – a náš Bůh je geniální, to mi můžete věřit!
Základní pravdy o Bohu i o člověku jsou tedy pravdy prosté a jednoduché, netřeba v nich hledat jinotaje.
Bůh stvořil dva světy, svět viditelný (hmotný) a svět neviditelný (duchovní), zemi a nebe.
Svět duchovní je životním prostorem pro anděly, ale i pro zemřelé svaté, kteří jsou nyní u Boha. Bůh tedy stvořil svět viditelný: neživou přírodu - kameny hlínu, moře, hory. Stvořil také přírodu živou – rostliny a zvířata. Nakonec stvořil Bůh člověka, aby ve světě viditelném zjevoval Stvořitele. 

Každý člověk bez výjimky je tedy stvořen k Božímu obrazu, k podobě Boha (Gn 1,26).
Bůh je duch a každý člověk, má – li být skutečně  jeho obrazem, musí nutně mít duchovou složku své osobnosti (lidskou duši k podobě Boha) – a aby mohl zjevovat Boha ve viditelném světě, potřebuje k tomu logicky také hmotné viditelné tělo.
Člověk tedy svým bytím, svou existencí zasahuje do obou světů, žije jak ve světě viditelném (svým tělem), tak i ve světě duchovním (svou duší, která je neviditelnou duchovní podstatou člověka).
Všechen viditelný svět stvořil Bůh tak, že pouze řekl – a stalo se.
Jenom člověka stvořil docela jinak.
Na tělo použil hmotu již stvořenou a svým dechem života (ruach) stvořil lidskou duši (nefeš), která toto tělo oživuje. Nefeš označuje bytost oživovanou dechem života, bytost která se projevuje také duchem. Lidská duše tedy už není samotným Božím dechem, je ale Božím dechem stvořena, jako Bůh je i ona duchem (J 3,6) a nyní tvoří (spolu s tělem člověka) jeho osobnost.
Po smrti člověka se tělo vrátí do země a duše se navrátí k Bohu (L 12,20; 1 Pt 4,19). Proto se smrt těla člověka stává důležitým okamžikem jeho celé existence, ve kterém se s konečnou platností rozhoduje o věčnosti. Ve smrti člověk skládá Bohu účet z toho, jak žil (Ř 14,12; Žd 4,13; 1 Pt 4,5).Při vzkříšení pak člověk dostane tělo oslavené, podobné jako má Kristus (Ř 8,11; Fp 3,21).

Po Adamově pádu zůstalo lidstvu smutné dědictví, hříšná náklonnost těla ke zlému, která nás bude doprovázet až do naší smrti.
Naší duši pak zůstává volba existence mezi dvěma stavy:
Přiklonit se k volání těla a zvolit život ve hříchu (lidský duch [lidská duše!] žije životem přirozenosti těla).
Nebo tělu odporovat a zvolit život podle volání Ducha svatého, život v souladu s původním Božím záměrem a řádem, život v důvěrném společenství člověka s Bohem (nový duch člověka po znovuzrození, lidská duše v Bohu!).
Tato lidská volba je zcela dobrovolná a svobodná. Jen tehdy, když zvolíme Boha za svého životního průvodce, dokážeme ho (s jeho pomocí) také pravdivě a viditelně světu zjevovat (zjevovat Boží lásku). Ovocem tohoto stavu pak bývají dobré skutky, ke kterým na mnohých místech Písmo vyzývá (Mt 5,16; 2 Kor 9,8; Ef 2,10; Kol 1,10; Žd 10,24 atd, atd…).
O takovéto podobě člověka (jenom s tělem a duší) mluví i Pán Ježíš v Mt 10,28, i Petr ve Sk 2,31, i Jan ve Zj 18,13. Při zkoumání Písma je nutno neztrácet se zřetele souvislosti i způsob vyjadřování východních národů, který je hodně odlišný od našeho západního ( pro porozumění je vhodné si k takovému místu přečíst i poznámky vzdělaných a zkušených biblistů).
Písmo na mnoha místech vyjmenovává ve smyslu věc jednu, jen pro ni používá více výrazů, aby se tak znásobila naléhavost takového sdělení.
Např. Bylo by scestné rozdělovat člověka na samostatné srdce, duši, mysl a sílu, protože se zde jedná jen o různé úhly pohledu na člověka, na jeho podstatu. (Mk 12,30) Proto budeš milovat Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a ze vší své síly.'Toto nejsou čtyři rozdílné a nezávislé složky člověka, ale vyjádření toho, že se člověk má bytostně přiklonit k Bohu.
Některé z vás ale pořád mate Pavlova zmínka o duchu, duši a tělu člověka a usuzujete z toho, že člověk se tedy musí skládat ze složek tří. (1 Tes 5,23) Sám Bůh pokoje ať vás tedy plně posvětí a zachová celého vašeho ducha, duši i tělo bez úhony k příchodu našeho Pána Ježíše Krista.
Ovšem smysl je jiný. Apoštol zde  označil výrazem "duch"  přání ke konání dobra v jednotě duše a těla v Bohu (nový duch člověka).Celý náš nový duch je náš život v Bohu, život těla i duše v souladu s Božím řádem ve společenství  s Bohem, kdy našim chováním (tělo je podřízeno duši) teprve skutečně zjevujeme Boha ve viditelném světě.

Třemi složkami zmatená lidská mysl pak produkuje domyšlenky a vnímá lidského ducha jako nejdůležitější složku lidské osobnosti (přitom je nový duch ve skutečnosti zjevování Boha člověkem - zjevování Boha člověkem tělem i duší  zároveň – což přirozeně je smyslem lidské existence).
Následně pak přisuzuje lidské duši jen věci přirozené (mysl, city a vůli) což sice bezesporu jsou i složky lidské osobnosti a tedy složky lidské duše, ale nikoli ty nejhlavnější. I člověk, který není vůbec z nějakého důvodu schopen myslet, není schopen citů, ani vůle, nic neztrácí ze své důstojnosti a nepřestává být člověkem. Duše se nemůže někam „vypařit“.
Zatímco němá tvář (třeba pes) má svou inteligenci, dokáže myslet (rozpozná smysl rozkazů), má své city (skáče radostí, když se páníček vrátí domů) a dokáže mít i svou vůli (kdy třeba odmítne poslechnout rozkaz). Přes všechny tyto vlastnosti pes není obrazem Boha, nemá nesmrtelnou duši. Pes dokáže opětovat lásku, nedokáže však milovat svého nepřítele.  Na kopanec odpovídá přirozeně kousnutím, ale nikdy nedokáže nastavit „druhou tvář“. Pes nedokáže složit báseň, nedokáže vytvořit něco jen pro samotnou krásu (namalovat obraz, složit hudební skladbu). Pes nemá potřebu krásy. Zato člověk má touhu po tom, co přesahuje jeho hmotné tělo. Touha lidské duše po kráse zjevuje touhou lidské duše po Bohu.

Lidská duše je skutečnou podstatou člověka, to nejkrásnější po čem Bůh touží a co na nás miluje,
je samou podstatou lidské osobnosti před Bohem, nikoli jen jakási „mysl, city a vůle.“
Lidská duše (duchovní složka člověka) spolu s tělem bude nakonec jednou spasena či zavržena (Mt 10,28).
Člověka skutečně bolí, když vidí, že někteří lidé s nadšením a ochotou dát svůj život Bohu (která už dávno není v našich krajinách samozřejmostí, ale stává se vzácností), nemají jasno ani v tak základních věcech a zbytečně tápou v neznalosti lidských domyšlenek, vyvozují z nich nepravdivé závěry, které pak zásadně protiřečí jiným místům v Písmu a nutí je tato místa nevidět, ignorovat.