 |
Právě je 514 návštěvník(ů)
a 0 uživatel(ů) online:
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme
116490696
přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
Teologie: Zkoušky a věrnost
Vloženo Čtvrtek, 21. říjen 2010 @ 16:14:33 CEST Vložil: Olda |
poslal BohemianAnonymus Tímto tématem jsem se zabýval již dříve; teď bych se rád pokusil o
stručný pohled z jiného úhlu, kterým snad doplním své níže uvedené
příspěvky.
Bůh koncipoval náš svět jako duální – tedy svět protikladů.
Dobro – zlo; víra – nevěra; život – smrt, etc. Jen v duálním světě je
možná volba mezi dvěma oblastmi, protiklady. Ve světě unárním je možná
volba jen uvnitř dané oblasti, tedy větší / menší než dobro, nebo zlo. Dualitu
našeho světa vidím též v tom, že v něm operují dvě duchovní síly, které
se nacházejí v permanentním antagonistickém konfliktu: Bůh a satan.
Je zajímavé, že Bůh připustil i v nebeských světech na čas dualitu, tedy svobodu, která dovolila andělům učinit také rozhodnutí, která se Bohu příčí a tím umožnila jejich zkoušku. Bez duality je zkouška nemožná. Jak známo, satan a jeho andělé v ní neobstáli a byli z nebes vyvrženi do našeho světa a podsvětí (viz první až třetí link).
Bez rozhodnutí se věrnost nemůže manifestovat. Bůh k rozhodnutí člověka nenutí, zůstává přísně neutrální. A v této Boží neutralitě spočívá naše svoboda a tím i plná odpovědnost za naši věčnost. Bez svobody naše rozhodnutí nemá cenu. Pokud by nás Bůh v našem rozhodování jakkoli omezil a my bychom pak následky svého rozhodnutí nesli neomezeně, byla by tím popřena Boží spravedlnost. V našem duálním světě můžeme volit mezi dobrým a zlým, mezi Bohem a satanem. Satan a jeho andělé tuto svobodu svou vzpourou ztratili – proto nemohou konat dobro, i kdyby sebevíce chtěli. Zlo tedy vyplývá z podstaty našeho duálního světa, který nás staví před volbu, které nelze uniknout. Centrální princip Tímto principem je Boží touha sdílet věčnost s věrnými, osvědčenými. To znamená, že v důsledku Božího rozhodnutí vznikne určitý výběr, ke kterému je člověk přizván. A každý výběr znamená rozdělení, tedy vzniku části z celku. Do tohoto výběru se dostanou ti, kteří Boží touhu sdílejí a splní Bohem stanovenou určitou podmínku, která je v možnostech každého člověka. Bůh chce, aby člověk byl v této věci aktivní, aby pro svou záchranu něco udělal (Fp. 2:12). Nikdo tedy není předem vyřazen. Každý je zván. Tedy to, že Bůh tento výběr učinil již před založením světa (Ef. 1:4,5) neznamená, že kohokoli předem vyřadil. Ale protože Bůh prohlédá svým pronikavým pohledem všechny časy, vnímá naši budoucnost už jako minulost (definice prof. Sauera). Ví tedy „dopředu“, kdo jeho pozvání využije. My však svoji budoucnost neznáme. Proto je z našeho omezeného pohledu jistota spasení podmíněná – a to setrváním v Kristu až do konce (2Pt. 1:10; Mt. 10:22). Ti, kteří Boží plán záchrany hned odmítli (nenechali se pozvat; nedali Bohu šanci zachránit je) a ti, kdo ve svém povolání nevytrvají, tak zrealizují své nevyvolení. Naproti tomu ti, kteří ve svém povolání vytrvali až do konce, uskutečnili své spasení, tj. vyvolení (Mt. 10:22). Pro Boha se člověk rozhoduje; pokud se nerozhodne, stojí automaticky na satanově straně, jak krásně vyjádřil br. farář Marius Baar, kterého ocituji zpaměti: „Duchovní svět je černobílý. Kdo se nerozhodne pro bílé, nemusí se již dále rozhodovat, neboť stojí automaticky na protější straně.“ Z tohoto výroku vyplývá to, že rozhodnutí pro Boha je vyššího řádu, tedy člověk musí být aktivní – něco udělat. Tedy jde tak řečeno, „proti entropii.“ Naproti tomu – aby člověk zůstal v oblasti satanově,ve smrti, nemusí pro to udělat vůbec nic.
Princip záchrany
Bůh nebude nikoho zachraňovat proti jeho vůli. Spasitel se na své pozemské misi nikomu nevnucoval - neomezoval lidskou svobodu. Též hlasatelé evangelia dostali pro případ, že bude jejich zvěst odmítnuta, zcela jasnou direktivu (Lk. 10: 1-13), kterou pak uplatňovali (Sk. 13:51). Jinak řečeno: ten, kdo k Bohu nevztáhne ruku, toho Bůh nemůže vytáhnout a zachránit. Blíže viz: Kladu si otázku: proč nás Bůh do této pozice vůbec postavil? Mám za to, že Bůh tak stojí o společenství s věrnými, že radost z jejich společenství (sjednocení) převáží nad lítostí, kterou má nad smrtí každého hříšníka. (Ez. 33:11; 2Pt. 3:9). Bůh zkusil Abrahama (1M. 22) a dokonce i svého Syna (Mt. 27:46). To, co Bůh nakonec na Abrahamovi nepožadoval, učinil sám, když obětoval svého Syna (1Kor. 5:7; Žd. 9:28). A Spasitelovo rozhodnutí, že Bohu zachová věrnost, i když ho opustil, dává Jeho oběti nekonečný rozměr – viz čtvrtý link. Myslím, že obecně je možné říci, že spasení si nelze zasloužit, ale zavržení si lze velice snadno (třeba jen pasivitou), vysloužit. BohemianAnonymus |
Re: Zkoušky a věrnost (Skóre: 1)
Vložil: oko v Pátek, 22. říjen 2010 @ 08:44:09 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) | No, jsem velmi mile překvaten.
Základní věci. které jsem se zde mnohým snažil už mnohokráte objasnit, jsou zde docela hezky a přehledně shrnuty.
Jen bych maličko rozvedl, že rozhodnutí pro Boha neznamená jednoznačně jen zbožnost. I ateista, který v Boha nevěří, se rozhoduje pro Boha svým životem, když žije podle svého svědomí. I on volí mezi dobrem a zlem a protože nedostal dar víry, volí v rovině přirozené.
(Mt 7,21)
Ne každý, kdo mi říká 'Pane, Pane', vejde do nebeského
království, ale ten, kdo koná vůli mého Otce, který je v
nebesích.
Domnívám se, že přítomnost zkoušek v životě plyne jako důsledek ze svobodného vztahu. Opravdová láska může existovat jen mezi bytostmi, které do tohoto vztahu vstupují a volí vědomě, ve svobodě a dobrovolnosti. Skrze překonávání zkoušek zrajeme pro nebe, postupně odhazujeme zátěž tohoto světa.
|
|
|
Re: Zkoušky a věrnost (Skóre: 1)
Vložil: poutnick v Pátek, 22. říjen 2010 @ 14:05:28 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) | | Spíš bych řekl že Bůh celé své stvoření formuloval jako dobré a čisté, tak jak sám svědčí hned v knize Genesis. Nečistotu a zlo do něho vnášejí padlí andělé i my hříšní lidé. Na dualitu bych byl velice opatrný. Svadí to k představě zla jako srovnatelného protihráče nebo dokonce s odpuštěním partnera. Na tuhle myšlenku už pravděpodobně doplatilo mnoho lidí. |
Re: Re: Zkoušky a věrnost (Skóre: 1)
Vložil: oko v Pátek, 22. říjen 2010 @ 18:41:33 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) | Takováto dualita je dualitou gnostiků, ale doufám, že autor toto neměl na mysli. Dobrý bůh jako protiváha boha zlého je pro nás samozřejmě nepřijatelné. Náš Bůh nemá protiváhu, satan je jenom jeho stvoření, padlý anděl, obdařený svobodnou vůlí, který si dobrovolně zvolil zlo.
Na článku vidím podstatné toto:
..."Bůh chce, aby člověk byl v této věci aktivní, aby pro svou záchranu něco udělal (Fp. 2:12). Nikdo tedy není předem vyřazen. Každý je zván.!"...
..."Tedy to, že Bůh tento výběr učinil již před založením světa (Ef. 1:4,5) neznamená, že kohokoli předem vyřadil.
Ale protože Bůh prohlédá svým pronikavým pohledem všechny časy, vnímá
naši budoucnost už jako minulost (definice prof. Sauera). Ví tedy
„dopředu“, kdo jeho pozvání využije. My však svoji budoucnost neznáme.
Proto je z našeho omezeného pohledu jistota spasení podmíněná – a to
setrváním v Kristu až do konce (2Pt. 1:10; Mt. 10:22)."...
|
]
Re: Re: Zkoušky a věrnost (Skóre: 1)
Vložil: Nematemne (kotozor@seznam.cz) v Pátek, 22. říjen 2010 @ 19:25:33 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) | Felix culpa – „šťastná vina“, v křesťanské liturgii vyjadřuje, že člověk, který činí pokání, je na tom lépe než kdyby viny neměl.
Stvoření s pádem je zřejmě lepší než stvoření bez pádu. Takže když je řečeno: "A viděl, že všechno co učinil, je velmi dobré." tak to vzhledem k Bohu jenž zná budoucnost také i tak je, včetně toho následného pádu. Bůh učinil stvoření tak, aby k tomu došlo. Vše se děje v Jeho režii. Nebo myslíš, že by mu to mohl někdo pokazit? O tom pochybují. |
]
Re: Re: Zkoušky a věrnost (Skóre: 1)
Vložil: BohemianAnonymus v Sobota, 23. říjen 2010 @ 12:55:29 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) | To: poutnick
Bůh je jen jeden (5M. 6:4; Mk. 12:29). Je dobrý (1Par. 16:34; 2Par. 5:13; Ezd. 3:11). Je Stvořitel (5M. 32:18; Jb. 32:22; Ř. 1:25).
A protože je dobro reprezentované Bohem Stvořitelem, tedy absolutně nadřazenou bytostí, je také dobro nadřazené zlu, které je reprezentováno satanem, tedy stvořenou bytostí. Tyto skutečnosti známé každému věřícímu jsem neuvedl, ale v mém příspěvku který pošlu na sousední Notabene, již chybět nebudou.
Dualitu, jak jsem již uvedl, chápu v tomto smyslu jako svobodu volby mezi dobrým a zlým. A bez svobodného rozhodnutí se věrnost nemůže manifestovat.
Bůh, samozřejmě jako absolutní bytost, mohl k sobě přijmout všechny bez zkoušky. Ale nebyla to Jeho vůle - Bůh se rozhodl jinak. Bez zkoušky se věrnost nemůže projevit. Věrnost se projevuje stálou poslušností. A proto ten, kdo neslyšel o Bohu a žil věrně podle zákona svědomí (naslouchal mu a nechal se jím ovlivnit), bude spasen (Ř. 2:14,15). Ale od toho, kdo o Kristu již slyšel, bude požadováno více: nést ovoce, tedy skutky plynoucí z lásky k Bohu a víry Něj. Nikdo nebude spasen jen na základě svého „dobrého srdce.“
David Novák z CB ve své práci „Předurčení“ vidí problém takto:
Člověk je před znovuzrozením ve stádiu naprosté duchovní smrti. Pouze moc Ducha svatého může člověka z pout hříchu vysvobodit. Jak ale již bylo řečeno, neznovuzrozený člověk může být dobrý občan, dávat milióny korun na stavbu nemocnic, ale nemůže udělat nic ve jménu Ježíše, tedy s dobrými motivy. Jinými slovy ‑ to co dělá, není za účelem oslavit Krista a tím jsou jeho motivy hříšné i když to tak nevypadá.
Krásný příklad je zapsán v 13. kapitole 1Kor. kde Pavel připouští, že se člověk může nechat pro druhé upálit, mluvit jak anděl, všechno rozdat druhým ale bez lásky...to nic neprospěje. Z kontextu Písma víme, že láska k lidem musí vycházet z lásky k Bohu. Je nesmysl milovat stvoření a nemilovat Tvůrce. Tedy morální skutky člověka budou souzeny v úhlu jeho lásky k Bohu.
Tato slova můžeme podložit i několika verši jako např.
Řím.8:8 „Ti kdo žijí z vlastních sil (v těle) nemohou se líbit Bohu.“
Řím. 14:23 „A cokoli není z víry, je hřích.“
Žid.11:6 „Bez víry není možné zalíbit se Bohu.“
Z těchto i dalších pasáží vidíme, že člověk sám skrze své schopnosti po Bohu netouží. Může dělat mnoho úžasných věcí, ale před Bohem to neobstojí. Když vidíme všechny uvedené verše pohromadě, možná si lépe uvědomujeme velikost Boží milosti. Stále jsme v pokušení přeceňovat naše zásluhy na tom, že jsme se stali křesťany, že jsme něco přestali resp. začali dělat. V mnohých svědectvích je často větší důraz na to, co jsme udělali my pro Boha místo toho, co Bůh udělal pro nás. Nakonec to pak vyznívá, že na prvním místě bylo naše rozhodnutí, které jakoby zastiňuje Boží milost a vyzdvihuje naší morální dobrotu.
Konec cit. Zvýraznění textu je mé vlastní.
BA
|
]
|
|
Re: Zkoušky a věrnost (Skóre: 1)
Vložil: Cizinec (info@cizinec.com) v Pondělí, 25. říjen 2010 @ 14:36:16 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) http://www.cizinec.com/ | Ahoj.
Některé věci chápu dost jinak, asi je to proto, že jsem kus života prožil jako Pavel.
Píšeš:
Dualitu, jak jsem již uvedl, chápu v tomto smyslu jako svobodu volby mezi dobrým a zlým. A bez svobodného rozhodnutí se věrnost nemůže manifestovat.
a také:
Člověk je před znovuzrozením ve stádiu naprosté duchovní smrti.
Nevím, jestli si uvědomuješ, jak velký rozdíl je mezi svobodou volby dobra a zla a mezi naprostou duchovní smrtí. Když se podívám na svůj život zpět, nejsem schopen nalézt ani jedno období, ve kterém bych měl svobodu volby dobra a zla. Fakt nevím, že bych něco takového žil.
Když jsem žil ve stavu naprosté duchovní smrti, bez Ježíše Krista, neměl jsem vůbec žádnou svobodu vybírat mezi dobrem a zlem. Hodně jsem se snažil vybírat si dobro, ale ať jsem dělal co jsem dělal, vždycky to dopadlo nějak pofiderně. Kezky to popisuje Pavel, když píše o Zákonu, hříchu a smrti: "Vím totiž, že ve mně (to jest v mém těle), nepřebývá nic
dobrého. Neboť chtění mám u sebe pohotově, ale vykonání toho
dobrého nenacházím. Nekonám totiž dobro, které chci, ale zlo, které nechci, to
dělám."
Když jsem tenkrát zkoumal svůj život, viděl jsem až moc jasně, že nemám docela žádnou svobodu vybírat si, ale Hřích si se mnou mává jak se mu zlíbí.
Měl jsem jedinou svobodu: Nechat se z hříchu vykoupit Ježíšem Kristem. Až mne ta svoboda překvapila, protože jsem si tenkrát myslel, že žádnou svobodu nemám.
Svobodu vybírat si dobro a zlo jsem neměl ani později. Nemám vůbec žádnou svobodu jít do krámu a vzít si, co tam leží bez placení, nemám dokonce ani svobodu nechat si věc, kterou proneslo moje dítě náhodou pokladnou bez placení. Nemám ani svobodu vzít si nějakou věc, která leží na ulici a já ani nevím, komu patří.
Nemám vůbec žádnou svobodu klít, nadávat, mluvit sprostě. Nemám vůbec žádnou svobodu nemít v úctě svoje rodiče. Nemám vůbec žádnou svobodu jít a někoho zmlátit, ublížit mu. A nemám tisíce a tisíce dalších "svobod" vybírat si mezi dobrem a zlem.
Stejně tak nemám vůbec žádnou svobodu vyjít ze schámat a prokletí, kterým jsem byl naučen mojí rodinou a komunismem. Už jen proto, že jsem ani nebyl schopen nahlédnout co všechno bylo v mém životě špatně, natož abych měl svobodu to měnit. Tyhle věci vyplývaly a vyplývají postupně napovrch od tehdy až dodnes. Některé řeší Bůh, některé musím řešit já a některé jsou spoluprací. A trvá to řešení dost dlouho. Na můj vkus. Jsem přeci jen trochu netrpělivý. A to ještě ani nevidím, co všechno je potřeba dořešit.
Možná je to o pojmech, co se tím slovem "svoboda" či "volba mezi dobrem a zlem" myslí. Pro mne je jediná svoboda: Ježíš Kristus. To je on, který určuje, co mám volit, co mám žít, v čem se mám osvědčit. Často jsou jeho priority jiné, než moje a musím poslechnout jeho a ne se snažit řešit to, co zrovna mě "připadá špatné".
Stejné to je s "dobrými skutky". Už jsem v životě nadělal tolik věcí s "dobrým úmyslem" že až příliš do hloubky chápu slogan "cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly". Když se podívám na svůj život zpátky, už bych nechtěl opakovat všechno to, jsem provedl s dobrým úmyslem (a co dopadlo až příliš často dost špatně). O to více jsem vděčný za každý skutek, který Bůh připravil, abych v něm "chodil".
Rád bych k tomuhle napsal věci podrobněji, protože těch zkušeností je dost, ale je to za hranicí toho, o čem smím psát takhle veřejně.
Princip záchrany
Bůh nebude nikoho zachraňovat proti jeho vůli.
Přesně tak.
|
Re: Re: Zkoušky a věrnost (Skóre: 1)
Vložil: BohemianAnonymus v Čtvrtek, 28. říjen 2010 @ 00:02:10 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) | Zdravím Cizinče,
výrok:
„Člověk je před znovuzrozením ve stádiu naprosté duchovní smrti“ také nepokládám za zcela přesný. Naprostá duchovní smrt znamená definitivní neschopnost volit mezi dobrým a zlým, trvalou neschopnost prosit Boha o vysvobození. Proto slovíčko „naprosté“ je ve výroku navíc.
J. 8:36 „Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni.“
Jen v Kristu máme možnost vyjít z jakýchkoli schémat, která nás svazují a drží ve své moci. Tedy schémat, za nimiž stojí satan.
My živí, (v těle), máme možnost prosit Boha o vysvobození, pokud jsme se o tuto možnost sami nepřipravili – viz níže. Nevěrní zemřelí, satan a jeho andělé již tuto možnost nemají.
Svobodu volby osvědčujeme při pokušení: Bůh vytváří určité situace, ve kterých máme osvědčit svoji věrnost; ovšem satan nás ponouká k tomu, abychom se v nich rozhodli nesprávně. A každá volba mezi dobrem a zlem je volbou mezi Bohem a satanem, mezi svobodou a otroctvím. Bez lidské svobody volby neexistuje odpovědnost. Řečeno jinak: jen člověk svobodný je za své jednání odpovědný. Pro Krista se musím rozhodovat neustále, dokud jsem v tomto těle, jen tak bude můj vztah s Ním živý. I mou svobodou je Kristus:
2Kor. 3:17 „Duch je tím Pánem; kde je Duch Páně, tam je svoboda.“
Rozlišuji tedy mezi svobodou člověka jako nutným předpokladem každého rozhodnutí a svobodou jako cílem (osvobozením od hříchu), kterou nám vydobyl Kristus, pro Nějž se máme stále rozhodovat, tedy činit vůli nebeského Otce (Mt. 7:21), k Němu směřovat (Mt. 11:28) a v Něm zůstávat (J.15:4-7).
Problém hříchu: pokud jsme v tomto těle, máme díky Kristu svobodu nehřešit, které naší vinou nedosahujeme cele, což ve svém důsledku nevylučuje možnost, že zhřešíme. A pokud zhřešíme, naději máme v Přímluvci, Ježíši Kristu. (1J. 2:1). Tedy svoboda nehřešit v našem duálním světě neznamená nemožnost zhřešit. Možnost zhřešit (např. podlehnout pokušení), tu bude vždy.
Lépe viz:
Rozdíl mezi hřešit a zhřešit
O svobodu volby již na tomto světě lze přijít, dopustí-li se člověk hříchu k smrti (1J. 5:16), který pokládám za totožný s hříchem proti Duchu sv. (Mt. 12:32). Následkem odpadnutí od víry je vypálený cejch na vlastním svědomí (1Tm. 4:2), který se projevuje necitlivostí k Božímu slovu. Jen tak se člověk dostane do stavu naprosté duchovní smrti. A to je skutečná tragédie…
Jak jsem již napsal, v unárních světech, do kterých se po smrti odebereme, je volba mezi dobrem a zlem vyloučena – a z toho vyplývá i nemožnost změnit svůj stav.
Citát z práce Davida Nováka jsem uvedl proto, že obsahuje řadu velice hodnotných postřehů z kterých se můžeme poučit.
Pán s Tebou. BA |
]
Re: Re: Re: Zkoušky a věrnost (Skóre: 1)
Vložil: Cizinec (info@cizinec.com) v Pátek, 29. říjen 2010 @ 06:30:21 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) http://www.cizinec.com/ | J. 8:36 „Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni.“
Tomuhle rozumím stejně: V jen Kristu Ježíši je vůbec možné nahlédnout, co všechno je v životě člověka špatně a jen v něm je možné ze hříšných schémat myšlení a chování vyjít ven. To je pro mne opravdová "svoboda v Kristu".
Ta "svoboda v Kristu" pro mne ale neznamená možnost volby mezi něčím. Možnost volby je když jdu do restaurace a můžu si vybrat gulášovou nebo dršťkovou polévku. To je možnost volby mezi alespoň trochu rovnocennými věcmi. Tomu bych zase neříkal svoboda v Kristu. Možnost vybrat si mezi tím, jestli něco ukradnu v samoobsluze a nebo jestli budu pracovat a někomu pomůžu jsou tak nesouměřitelé věci, že bych tomu neříkal "svoboda volby", navíc ta první "volba" nemá se svobodou společného nic.
Se zkouškami souhlasím, to vidím stejně. Jen se tu občas ohrazuju když se tu někdo Boží zkoušky křesťanů v jejich životě prezentuje jako zkoušky bachařů v koncentráku: Uspěl jsi, jdeš do dalšího kola Smrti, neuspěl, jdeš rovnou do plynu. Z toho čiší neznalost Boha, Božího charakteru, Božího způsobu výchovy. Nebo spíš pohled na Boha z druhé strany "zezdola".
|
]
|
|
Re: Zkoušky a věrnost (Skóre: 1)
Vložil: brusle7 (brusle7@seznam.cz) v Čtvrtek, 28. říjen 2010 @ 07:17:50 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) | Ve zkouškách se poznává naše skutečná víra.
Ani učedníci v první zkoušce víry při křižování Krista (i přes vyznávání ústy) neobstáli (skutek utek - okamžitě po zatčení Krista strachy od Něj utekli).
|
|
|
Re: Zkoušky a věrnost (Skóre: 1)
Vložil: BohemianAnonymus v Pátek, 05. listopad 2010 @ 19:18:50 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) | Doplněný článek naleznete zde. BA
|
|
|
Re: Zkoušky a věrnost (Skóre: 1)
Vložil: BohemianAnonymus v Pondělí, 27. srpen 2012 @ 19:00:51 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) | Někteří však nekonečnou oběť Spasitelovu a Jeho zkoušky znevažují, tvrdíce, že Bůh, který je vševědoucí a všemohoucí , o všem dopředu věděl a proto Spasitelovy zkoušky nebyly zkouškami, neboť v nich nemohl selhat – že vše bylo nalinkováno dopředu a tudíž nutně směřovalo ke svému předem stanovenému konci.
TÍM ALE POPÍRAJÍ MJ. BOŽÍ PRAVDIVOST A SPRAVEDLNOST!!!
Mám za to, že právě v případě Spasitelovy oběti a zkoušek Bůh své vševědoucnosti a všemohoucnosti nepoužil (omezil se) a tím ponechal budoucnost otevřenou, kterou tak vložil zcela na bedra svého Syna.
Podobně i Syn nelpěl na rovnosti s Bohem a nebeské slávě (omezil se), byl dočasně postaven níže než andělé, vzal na sebe způsob služebníka a kvůli nám, sám sebe zmařil (Fp. 2:7,8; Žd. 2:7-9).
Aby zkouška byla skutečná, musí obsahovat možnost selhání – viz níže. Svatý Bůh, jako absolutně nadřazená inteligence, stejně jako Boží Syn se rozhodli omezit se v zájmu spravedlnosti z toho důvodu, aby šance byly vyrovnané a Satan, jako podřazená bytost měl reálnou šanci uspět. Navíc Satan tím, že Bůh svého Syna na kříži opustil, získal obrovskou výhodu! A Satan (aniž by mu v tom Bůh jakkoli bránil), skutečně využil celý rejstřík svých možností: od pokoušení, intrik. . až po vraždu Spasitele.
Pokud je mi známo, tento problém nebyl dosud teologicky řešen a z kazatelen jsem ho dosud neuslyšel.
Vše; tímto komentářem se s GS definitivně loučím. Adminům, uživatelům, náhodným návštěvníkům i sobě přeji to, „abychom nežili už my, ale žil v nás Kristus.“ (Gal. 2:20). |
|
|
|
|
