Zlo není logické 

Pavlovo učení o prvotním hříchu, gen.audience 3.prosince Česká sekce RV

 Drazí bratři a sestry, 
V dnešní katechezi se budeme věnovat vztahům mezi Adamem a Kristem, jež načrtnul svatý Pavel ve známé pasáži z listu Římanům (5, 12-21), kde předává církvi podstatné linie učení o prvotním hříchu. Vlastně už v prvním listě Korinťanům, když pojednával o víře ve vzkříšení, Pavel srovnával praotce a Krista: „ Jako totiž pro spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak zase pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu… První člověk – Adam – se stal živou bytostí, poslední Adam však bude oživujícím duchem“ (1 Kor 15,22.45). V úryvku z páté kapitoly listu Římanům je porovnání mezi Kristem a Adamem rozvinutější a názornější: Pavel probírá dějiny spásy od Adama k Zákonu a od Zákona ke Kristu. V centru pozornosti nestojí ani tak Adam a důsledky hříchu pro lidstvo, jako spíše Ježíš Kristus a milost, která byla jeho prostřednictvím tím hojněji na lidstvo vylita. Opakování výrazu „tím hojněji“ v souvislosti s Kristem zdůrazňuje, že dar v Něm obdržený dalekosáhle překračuje Adamův hřích i důsledky, které měl pro lidstvo, takže Pavel nakonec dochází k závěru: „Kde se rozmnožil hřích, tam se v míře ještě daleko štědřejší ukázala milost“ (Řím 5,20). Pavlem vylíčené srovnání Adama s Kristem tedy vynáší na světlo podřazenost prvního člověka vůči převaze toho druhého.

Vzato z druhé strany, je to právě položení důrazu na nezměrnost daru milosti v Kristu, proč Pavel zmiňuje hřích Adamův. Dalo by se říci, že kdyby to nebylo kvůli důkazu ústředního postavení milosti, nepojednával by o hříchu, který „skrze jednoho člověka přišel na svět a skrze hřích pak smrt“ (Řím 5,12). Pokud tedy ve víře církve uzrálo vědomí dogmatu o prvotním hříchu, pak je tomu tak proto, že je neoddělitelně spojeno s jiným dogmatem: o spáse a svobodě v Kristu. V důsledku toho bychom neměli o hříchu Adama a lidstva nikdy pojednávat odděleně od spásonosného kontextu, to znamená bez jeho porozumění v horizontu ospravedlnění v Kristu.
Jako lidé dneška se však musíme ptát: co je to prvotní hřích? Čemu učí svatý Pavel, čemu učí církev? Je dnes ještě toto učení udržitelné? Mnozí se domnívají, že ve světle dějin evoluce už není místo pro nauku o nějakém prvním hříchu, který se rozšířil do dějin celého lidstva. V důsledku toho by ovšem ztratila své opodstatnění také otázka Vykoupení a Vykupitele. Existuje tedy prvotní hřích nebo ne? Abychom mohli odpovědět, musíme rozlišit dva aspekty učení o prvotním hříchu. Existuje aspekt empirický, to znamená pro všechny konkrétní, viditelná a řekl bych i hmatatelná realita. A dále aspekt mysterický, dotýkající se ontologického základu této skutečnosti. Přítomnost kontradikce v našem bytí je empirický údaj. Na jedné straně každý člověk ví, že musí konat dobro a v jádru jej také konat chce. Současně však cítí jiný impuls konat opak, následovat cestu egoismu, násilí, dělat jenom to, co se mu líbí, i když ví, že jedná proti dobru, proti Bohu a proti bližnímu. Svatý Pavel vyjádřil v listě Římanům toto protiřečení v našem bytí takto: „Jsem si vědom, že ve mně, to je v mém těle, dobro nesídlí. Vůli sice mám, ale dobro vykonat nedovedu. Neboť nekonám dobro, které chci, nýbrž dělám zlo, které nechci.“ (7, 18-19). Toto vnitřní protiřečení v našem bytí není nějaká teorie. Každý z nás ji zakouší každý den. Především kolem sebe vidíme převahu té druhé vůle. Stačí pomyslet na denní zprávy o nespravedlnosti, násilí, lži a chlípnosti. Každý den to vidíme. Je to fakt.
Jako důsledek této moci zla v našich duších rozlila se do dějin jakási špinavá řeka, která zamořuje zeměpis lidských dějin. Velký francouzský myslitel Blaise Pascal mluvil o jakési „druhé přirozenosti“, která překrývá naši původní, dobrou přirozenost. Tato „druhá přirozenost“ ukazuje zlo jako něco, co je u člověka normální. Tak je tomu i v běžném výrazu „to je lidské“, který má dvojí význam. „To je lidské“ může znamenat, že dotyčný člověk je dobrý, protože skutečně jedná tak, jak by měl člověk jednat. Avšak „to je lidské“ může vyjadřovat také lež: zlo je normální, je lidské. Zdá se, že zlo se stalo druhou přirozeností. Toto protiřečení lidského bytí, našich dějin má vyvolávat a dodnes také vyvolává touhu po vykoupení. A ve skutečnosti se touha po tom, aby se svět změnil, i příslib, že vznikne svět spravedlnosti, pokoje a dobra, objevují všude: v politice např. všichni mluví o této nezbytnosti změnit svět, vytvořit spravedlivý svět. Právě to je výrazem touhy po vysvobození z kontradikce, kterou zakoušíme v nás samých.
Fakt moci zla v lidském srdci a v lidských dějinách je tudíž nepopiratelný. Otázkou je: jak toto zlo vysvětlit? V dějinách myšlení a s odhlédnutím od křesťanské víry existuje jeden hlavní vzorec vysvětlení, které má různé varianty. Tento vzorec praví: bytí samo si protiřečí, nese v sobě jak dobro, tak zlo. Ve starověku v sobě tato myšlenka zahrnovala mínění, že existují dva stejně původní principy: dobrý princip a špatný princip. Tento dualismus je prý nepřekonatelný. Oba principy stojí na stejné rovině a proto tato kontradikce bude vždy a existuje prý už od počátku. Tato kontradikce našeho bytí by tak odrážela kontradikci dvou takříkajíc božských principů. V evolucionistickém, ateistickém pojetí světa se vyskytuje tatáž vize. Ačkoliv je bytí v tomto pojetí chápáno monisticky, předpokládá se, že bytí jako takové v sobě od počátku nese zlo i dobro. Bytí samo prý zkrátka není dobré, ale je vydáno dobru i zlu. Zlo je stejně původní jako dobro. A lidské dějiny prý jen rozvíjejí vzor, vyskytující se v celé předcházející evoluci. To co křesťané nazývají prvotním hříchem, je prý ve skutečnosti jen smíšená povaha bytí, směs dobra a zla, která – podle této teorie – prý náleží do téže látky bytí. Je to v podstatě bezútěšná vize. Kdyby tomu tak bylo, pak je zlo nepřemožitelné. A nakonec by platil jen vlastní zájem. A každý pokrok by nutně bylo třeba zaplatit řekou zla a kdo by chtěl sloužit pokroku, musel by akceptovat, že zaplatí tuto cenu. Politika v podstatě stojí na těchto předpokladech a důsledky toho vidíme. Toto moderní myšlení může nakonec vést jenom ke sklíčenosti a cynismu.
Ptáme se tedy znovu: co říká víra, dosvědčená svatým Pavlem? Nejprve potvrzuje fakt konkurence mezi oběma přirozenostmi, fakt tohoto zla, jehož stín visí nad celým stvořením. Slyšeli jsme sedmou kapitolu listu Římanům. Mohli bychom přidat kapitolu osmou. Zlo jednoduše existuje. Na rozdíl od dualismů a monismů, o nichž jsme krátce uvažovali a shledali je skličujícími, nám víra na vysvětlenou říká: existují dvě tajemství světla a jedno tajemství noci, které je však obklopeno tajemstvími světla. První tajemství světla je toto: víra nám praví, že neexistují dva principy, jeden dobrý a druhý špatný, ale jenom jeden princip: Bůh stvořitel, a tento princip je dobrý, jenom dobrý, beze stínu zla. A proto také bytí není směs dobra a zla; bytí jako takové je dobré a proto je dobré být, je dobré žít. To je radostné poselství víry: je pouze jediný dobrý zdroj, Stvořitel. A proto je život dobrem, je dobré být mužem, ženou, je dobré žít. Potom následuje tajemství tmy, noci. Zlo nepřichází ze samotného zdroje bytí, není stejně původní. Zlo pochází ze stvořené svobody, ze zneužité svobody.
Jak je to možné? Jak se to stalo? To zůstává skryto. Zlo není logické. Pouze Bůh a dobro jsou logické, jsou světlem. Zlo zůstává tajemné. Představilo se velkými obrazy ve třetí kapitole Geneze, ve vizi dvou stromů, hada a hříšného člověka. Velkolepý obraz, který nám dovoluje hádat, ale nemůže vysvětlit to, co je samo o sobě nelogické. Můžeme hádat, nikoli vysvětlit; nemůžeme to ani vyprávět jako jednu událost vedle druhé, protože skutečnost je hlubší. Zůstává tajemství tmy, noci. K tomu však vzápětí přistupuje tajemství světla. Zlo vychází z podřazeného zdroje. Bůh je svým světlem mocnější. A proto zlo může být přemoženo. Proto je možné uzdravit stvoření, člověka. Dualistické vize a také evolucionistický monismus nemohou říci, že člověka je možné uzdravit, ale přichází-li zlo jenom z podřazeného zdroje, zůstává pravdou, že člověk je vyléčitelný. A kniha Moudrosti říká: „Stvořil člověka k nesmrtelnosti“ (1,14). A nakonec poslední bod, člověk není jen vyléčitelný, je skutečně uzdraven. Bůh přinesl uzdravení. Osobně vstoupil do dějin. Proti trvajícímu zdroji zla postavil zdroj čirého dobra. Kristus ukřižovaný a zmrtvýchvstalý, nový Adam klade proti špinavé řece řeku světla. A tato řeka je v dějinách přítomna: vidíme světce, velké, ale i maličké světce, jednoduché věřící. Vidíme, že řeka světla, která vychází z Krista je přítomna, je silná.
Bratři a sestry, je adventní doba. V jazyce církve má slovo advent dva významy: přítomnost a očekávání. Přítomnost: světlo je přítomné, Kristus je nový Adam, je s námi a mezi námi. Světlo již svítí a musíme otevřít srdce, abychom viděli světlo a vstoupili do řeky světla. A především být vděčni za to, že Bůh sám vstoupil do dějin jako nový zdroj dobra. Advent však znamená také očekávání. Temná noc zla je stále mocná. A proto se v Adventu modlíme spolu se starověkým lidem Božím: „Rorate caeli de super“. A modlíme se naléhavě: přijď Ježíši, přijď, dej sílu světlu a dobru; přijď tam, kde panuje lež, neznalost Boha, násilí, nespravedlnost; přijď, Pane Ježíši, dej dobru ve světě sílu a pomoz nám být nositeli tvého světla, tvůrci pokoje, svědky pravdy. Přijď, Pane Ježíši!

přeložil Milan Glaser


Zamyslete se se mnou nad slovy o zlu. Nebude vám snad vadit, že tu mělo být otištěno již v Adventu.