|
Právě je 507 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online:
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme 116491336 přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
Kontrasty: Miluj sám sebe
Vloženo Neděle, 04. červenec 2010 @ 23:49:06 CEST Vložil: Stepan |
poslal jaela LÁSKA K SOBĚ SAMÉMU JE MÍROU LÁSKY K BLIŽNÍMU
KNI*****
-->
Miluj sám sebe
Pokud nemilujeme sebe, nedokážeme se otevírat lásce druhých
(Józef Augustyn) z knihy "Kde
jsi, Adame? "
, vydal(o): Karmelitánské
nakladatelství
Biblický text:
K Ježíšovi přistoupil jeden ze zákoníků, který slyšel jejich rozhovor
a shledal, že jim dobře odpověděl. Zeptal se ho: "Které přikázání je
první ze všech?" Ježíš odpověděl: "První je toto: `Slyš, Izraeli,
Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z
celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své
síly!' Druhé je toto: `Miluj svého bližního jako sám sebe!' Většího
přikázání nad tato dvě není" (Mk 12,28-31).
Obraz pro toto rozjímání:
Podívejme se na svou tvář na fotografii. Můžeme se na sebe podívat do
zrcadla. Zároveň se pokusme uvědomit si skutečnost naší existence.
Zamysleme se nad tím, že naše bytí je darem od Boha. (...)
1. LÁSKA K SOBĚ SAMÉMU JE MÍROU LÁSKY K BLIŽNÍMU
Druhé přikázání nám káže milovat nejen bližního, ale také sám sebe.
Milovat sám sebe je stejně důležitým přikázáním jako milovat bližního.
Ježíš učinil z lásky k sobě samému měřítko lásky k bližnímu. Proto je
láska k sobě samému zahrnutá v prvním přikázání tolik důležitá. Nemůžeme
si zamilovat bližního, pokud nejprve nemilujeme sami sebe.
P. van Breemen prohlašuje, že skutečná láska k sobě samému je jednou z
nejobtížnějších schopností v lidském životě. Zkušenost ukazuje, jak málo
je v našem okolí lidí, kteří dokážou milovat sami sebe nezištnou,
štědrou a náročnou láskou. Mnoha lidem se zdá být už hovor o lásce k
sobě samému čímsi podezřelým. Často převládá názor, že Ježíš vybízí
především k nenávisti vůči sobě samému. Pro potvrzení tohoto názoru jsou
uváděna slova: Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: "Kdo chce jít za mnou,
zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne" (Mt 16,24).
Jak je tedy třeba chápat sebezápor? Jistě jej nemůžeme ztotožňovat s
nenávistí vůči vlastní osobě. Láska k sobě samému vychází přímo z Božího
stvořitelského aktu. Protože jsem Božím dítětem, jsem zrozen z lásky a
určen k lásce. Můj život si zasluhuje lásku, tedy i tu "mou vlastní".
Vše, co vychází z lásky jako ze svého pramene, mělo by být zahrnuto
láskou. Sebezápor se však týká toho, co náš život ničí: našich vášní a
hříchů. Skutečná láska k sobě samému se zakládá především na plném
přijetí vlastního života takového, jaký v daném okamžiku je, bez
znechucení, bez zahořklosti a rezignace.
Často hovoříme o dobrotě a trpělivosti vůči bližním. Abychom mohli
zaujmout tento postoj vůči bližním, je nám zapotřebí prokazovat dobrotu a
trpělivost především sami sobě. Pokud nemilujeme sami sebe, nedokážeme
se otevírat ani lásce druhých; příliš rychle je začneme podezřívat z
nedostatku lásky a odmítnutí. Protože pochybujeme o hodnotě vlastního
života, často pak vnímáme druhé lidí jako ohrožení. Jsou-li druzí ve
srovnání s námi chváleni, naše já tehdy pociťuje ohrožení. Snadno se v
nás probouzí pocit žárlivosti, s nímž si nedokážeme poradit. Negativní
představa o sobě samém nám nedovoluje přiblížit se jiným lidem a
přijímat jejich lásku přirozeným způsobem.
Láska k sobě samému je důsledkem života podle přikázání lásky k Bohu.
Pokud člověk vnímá Boží lásku, pokud se pokouší odpovídat Bohu láskou na
lásku, pak tato zkušenost plodí lásku k sobě samému. Láska k sobě
samému, podobně jako láska k bližním, však představuje druhé přikázání a
vyplývá z prvého. Pouze v perspektivě prvého přikázání, tedy v
perspektivě Boží lásky, nalézá svůj smysl a opodstatnění.
Vstupme do celého našeho životního příběhu, zvláště pak do období
dospívání, kdy jsme se vědomě učili přijímat vlastní život. Položme si
otázku: Co se mi na mně samém nelíbilo? Co jsem ve svém životě nedokázal
přijmout? Co jsem odmítal: vzhled svého těla, úroveň své inteligence,
svůj charakter, studijní výsledky, sexualitu? Co z toho se mi dnes stále
ještě nelíbí? Co v sobě stále ještě nepřijímám? Co bych chtěl na sobě
změnit?
Všimněme si, že to, co na sobě nepřijímáme, přitahuje naši pozornost,
stravuje naši životní energii; způsobuje, že se soustřeďujeme především
na to, čeho se nám nedostává. A opět na druhé straně si povšimněme, že
jsme už některé nedostatky v našem životě přijali. Snad každý z nás se
už smířil s určitými rysy vlastního charakteru, s určitými životními
neúspěchy, problémy. Pokusme se poděkovat Bohu za to, co už jsme
přijali. A zároveň si ve svém nitru povšimněme rodící se vnitřní
svobody. Sebepřijetí spočívá svou podstatou právě ve svobodě vůči sobě
samému, vůči všemu, co máme a kým jsme. Namísto toho, abychom se trápili
nedostatky, můžeme užívat darů, které již máme.
Sebepřijetí je možné pouze tehdy, když jasně vidíme hranice našich
lidských možností, hranice našich psychických schopností, emocionality,
naší citlivosti, slabosti, lidské ubohosti. Láska k sobě samému může být
vybudována jedině na pravdě. Nepřijetí sebe samého je ve své podstatě
vzpourou proti sobě, je to pokus o popření našich vlastních přirozených
hranic.
Pokud nemilujeme sami sebe, začne se v nás objevovat přehnaný strach z
poznávání vlastních chyb a nedostatků. Nejsme s to jim čelit, a tím
spíše je uznat sami před sebou i před bližními. Chybně se totiž
domníváme, že by přiznání se k vlastní křehkosti mohlo způsobit ještě
větší odmítnutí naší osoby druhými lidmi. Začneme se tedy uzavírat a
ukrýváme své slabosti; maskujeme je před sebou, před Bohem i před lidmi.
A právě strach o sebe je zdrojem izolace, osamělosti, podezřívavosti a
agrese vůči druhým. Láska k sobě samému, sebepřijetí nás učí skutečné
vnitřní svobodě: svobodě vůči bližním i vůči sobě samému.
2. PŘIJETÍ VLASTNÍHO ŽIVOTA JAKO DARU BOŽÍ LÁSKY
Bůh nemiluje člověka pro to, kým je, ale výlučně proto, že je, že ho
stvořil. Jeho láska je ryzím darem. Bůh od nás neočekává nic než přijetí
jeho bezpodmínečné lásky. Přijímá člověka v jeho aktuální skutečnosti s
veškerými omezeními, slabostmi, zraněními.
Boží láska k člověku má stvořitelský charakter. Jestliže lidská láska ke
druhému v člověku osvobozuje to nejlepší, co se v jeho nitru skrývá,
pak Boží láska člověka tvoří: A Bůh viděl, že všechno, co učinil, je
velmi dobré (Gn 1,31). Toto zaslíbení stvoření vzahuje kniha Genesis
nejen na člověka obecně, nýbrž také na každý konkrétní lidský život. Bůh
učinil náš život dobrým; avšak být dobrý ještě neznamená být dospělý,
dokonaný. Náš život před námi stojí jako úkol ke splnění; je jako zrno
hozené do země, které - aby mohlo přinést užitek - musí růst. Růst však
začíná umíráním toho, co je v nás staré, neduživé, neuspořádané.
Přijetí vlastního života, láska k sobě samému je spojena s opuštěním
snahy být jako Bůh. Ve vzpouře proti vlastním lidským omezením je skryto
pokušení dosažení božskosti vlastními silami. V základu tohoto
podstatného nepřijetí sebe a vlastního života se skrývá zpochybnění naší
závislosti na Bohu.
Láska k sobě - v protikladu k tomu, jak obvykle bývá chápána, - se
nezakládá na rezignaci, na trpnosti vzhledem k vlastnímu životu. Přijetí
vlastního života je základem rozhodnutí se pro životní kreativitu,
rozhodnutí se pro překračování lidských omezení. Láska k sobě samému
vyžaduje obrácení. Pokud by v přijetí chyběl záměr růst, obrátit se,
nastoupila by v životě rezignace, jejímž důsledkem by byla pouhá
vegetace.
Láska k sobě samému představuje bezpodmínečné přijetí vlastního života
jakožto Božího daru. Láska neklade podmínky. Ani láska k sobě samému se
nemůže spojovat s jakýmkoli podmiňováním. Proto je láska k sobě možná
okamžitě. Kladení si podmínek: "zamiluji si svůj život, až..." lásku k
sobě samému prakticky znemožňuje. Láska, která klade podmínky, zároveň
přestává být láskou a přechází v některou z podob manipulace. Člověk
nemusí nutně manipulovat pouze druhými lidmi, ale i vlastním životem.
Hranice mezi tím, co člověk nemůže, a tím, co nechce, je obvykle velice
tenká. Často ve svém životě můžeme jen velmi málo, protože málo chceme.
Lidské možnosti velice vzrostou, jestliže vzrostou lidská přání,
jestliže vzrůstá zdravá víra v sebe. Přijetí vlastního života, láska k
vlastnímu životu bude možná, jestliže po ní skutečně zatoužíme a
uvěříme-li v ni.
Na naše vlastní nepřijetí, na naše potíže s milováním sebe sama přece
nejsme sami. Přijímáme-li pokorně neschopnost přijmout sami sebe, musíme
zároveň prosit Boha, aby nám zjevil pravdu o tom, že naše štěstí je
jeho darem, kterým nemáme právo pohrdat a odmítat jej. Vědomí, že je
život Božím darem, utišuje naši vnitřní vzpouru.
A následující důležité cvičení tohoto rozjímání. Snažme se vyvolat si na
okamžik v paměti všechny naše nedostatky, křehkosti, slabosti, omezení,
hříchy. Všechno, co se nám zdá být nejhorší a za co se nejvíce stydíme;
co jsme snad ještě nikdy před nikým nevyslovili. Se všemi těmito
"odpornými věcmi" na paměti se přesto snažme vnímat, že jsme Bohem
milováni, přijímáni, akceptováni. Prosme, abychom zakusili laskavý,
hřejivý Boží pohled. Sebeodmítání, zvláště tehdy, kdy nabírá většího
rozsahu, se mění v určitý ostych před sebou samým i před druhými. Bojíme
se, že ti, kdo nás milují, se za nás budou stydět. Bůh se za nás
nestydí. Bůh - můžeme-li to tak "lidsky" říci - je hrdý na své dílo, je
na nás pyšný: A Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré.
3. LÁSKA K SOBĚ JE ROVNÁ LÁSCE K BLIŽNÍMU
Miluj svého bližního jako sám sebe. Přikázání milovat sám sebe nás
vybízí, abychom se pokládali za rovné s druhými. Přikázání nám říká:
Udělej pro sebe to, co chceš udělat pro druhé. Přijímáme-li sami sebe,
dáváme i svým bližním ten největší dar. Milujeme-li sebe, budeme s to
milovat i je; budeme pro ně mocnou oporou; budeme s to řešit rodící se
konflikty a nedorozumění s klidem.
Je třeba vystříhat se nemístné ušlechtilosti, která nám přikazuje
prohlašovat, že všechno patří těm druhým, mně však nic. Takto chybně
chápaná ušlechtilost nám diktuje odevzdávat všechno bližním a sebe
zanedbávat. Pokud bychom nedokázali prokázat lásku sami sobě, nedokázali
bychom ji darovat ani našim blízkým. Pokud bychom nedokázali sami sobě
prokázat obyčejné lidské milosrdenství a soucit, nedokázali bychom je
darovat ani našim nejbližším.
Zmíněná špatně pochopená šlechetnost vůči druhým, která nám velí zcela
vyloučit samy sebe, v sobě ukrývá dvojznačnost. Skrývá se za ní totiž
touha vysloužit si pozornost a lásku druhých; pokud by však člověk
navzdory vynaloženému úsilí a obětem nedoznal očekávané odezvy, začne se
v něm rodit postoj plný výčitek a smutku. Tyto výčitky člověk často
potlačuje až do okamžiku, kdy mu povolí nervy. Tehdy, podobně jako tomu
bylo u prvorozeného syna z podobenství o marnotratném synu, vyvrhujeme
ze svého nitra celou nahromaděnou lítost:
Ale on mu odpověděl: `Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil
žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil
se svými přáteli' (Lk 15,29). S výčitkami se pojí i pokořování jiných a
pocit křivdy: Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil
tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele' (Lk 15,30). Hle, jak
končí lidská šlechetnost, která nechce nic pro sebe, ale vždycky všechno
dělá jen pro druhé. Člověk, který nemiluje svůj život, nedokáže být
nezištný. Není schopen dát komukoli cokoli zadarmo.
Z toho plyne: nejprve udělejme pro sebe to, co chceme udělat pro druhé.
Dopřejme si to, co chceme dopřát bližnímu. V této souvislosti se ptejme,
nakolik doopravdy pečujeme o vlastní život. Existuje v našem životě
rovnováha mezi správně chápanou láskou k sobě samému a láskou k
bližnímu? Nebo se řídíme špatně pochopenou šlechetností, která si
všechno odpírá, ale zároveň si ve vztahu k druhým pěstuje pocit
sebelítosti? Nelituji, nevyčítám snad druhým, že nedoceňují mé úsilí,
mou práci, mou obětavost, moje nasazení?
4. ŽIJE VE MNĚ KRISTUS
Miluj svého bližního jako sám sebe. Tato slova jsou ve skutečnosti
citátem ze Starého zákona, ale používá jich Ježíš. Tak sám přenáší
přikázání ze Starého do Nového zákona. Přikázání lásky k sobě samému v
sobě nemá ani stín egoismu. Není v žádném případě ani výrazem lidské
malodušnosti. Ve skutečné lásce k sobě samému se naplňuje ztotožnění
lásky k sobě s láskou ke Kristu. Krásné svědectví tohoto ztotožnění nám
podává svatý Pavel, který o sobě prohlašuje: nežiji už já, ale žije ve
mně Kristus (Gal 2,20). To, co dělá Ježíšův učedník pro sebe, dělá
zároveň pro svého Mistra, pro Krista. A to, co dělá pro svého Pána, dělá
zároveň pro sebe. Kristus se ztotožňuje s každým člověkem, zvláště s
nuzným a ubohým, jemuž je zapotřebí milosrdenství a pomoci.
`Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných
bratří, mně jste učinili' (Mt 25,40). Než sami začneme sloužit chudým a
ubohým, nejprve uznejme vlastní bídu a ubohost. Především musíme
věnovat mnoho pozornosti, času, energie, obětí sami sobě, aby byla naše
láska k ubohým alespoň v nepatrné míře nezištná. Uznáme-li sami sebe za
jednoho z nejnepatrnějších, máme právo zabývat se vlastní bídou, vlastní
ubohostí, vlastní křehkostí a v prvé řadě na sebe užít Ježíšova slova:
cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste
učinili.
5. VĚTŠÍHO PŘIKÁZÁNÍ NAD TATO DVĚ NENÍ
Většího přikázání nad tato dvě není - říká Ježíš. Dvě přikázání jmenuje
jedním dechem. Tímto způsobem spojuje přikázání lásky k Bohu s
přikázáním lásky k bližnímu. Tato dvě přikázání by byla ve své podstatě
pro duchovní život dostačující. Pokud bychom je dokázali uvádět do
života, nepotřebovali bychom žádná další. Svatý Augustin říká: Miluj a
dělej, co chceš. Ale protože je naše láska velice ubohá, zraněná,
potřebujeme ještě i ostatní přikázání. Jednak proto, že všechny příkazy,
předpisy a přikázání slouží výlučně interpretaci prvního z nich:
přikázání lásky. Přikázání a zákony nám poskytují záruku dobrého
pochopení prvního přikázání - přikázání lásky.
Pokud by nějaké přikázání, pravidlo či předpis nebyl praktickým výkladem
lásky, stal by se prázdnou literou zákona. Každý zákon se obrací proti
člověku, není-li v něm obsaženo přikázání lásky. Naše zbožnost by byla
zmrzačena, kdyby se jí nedostávalo lásky k Bohu a bližnímu; snadno by se
proměnila ve sbírku náboženských rituálů, ve sbírku zvyků a morálních
předpisů, které je prostě třeba dodržovat.
Uzavíráme rozjímání na téma prvního přikázání. Ptejme se tedy sami sebe,
nakolik z něj skutečně žijeme. Uvědomujeme si jeho důležitost pro
vlastní život? Zpovídáme se z hříchů proti němu? Prožíváme první
přikázání jako podstatu všech ostatních přikázání? Uvědomujeme si, že
všechna ostatní přikázání, předpisy, nařízení, zákazy vychází z tohoto
prvého? První přikázání, uvádíme-li je do praxe, velmi zjednodušuje
duchovní život.
|
Podobná témata
|
|
Re: Miluj sám sebe (Skóre: 1) Vložil: Eleazar v Pondělí, 05. červenec 2010 @ 08:48:55 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | Kdo je na sebe zlý, na koho bude dobrý? Nebude mít radost ani ze svého majetku. Není horšího člověka než ten, kdo nepřeje sám sobě; v tom je odplata za jeho špatnost. I když udělá něco dobrého, udělá to proto, že se zapomněl, ale nakonec ukáže svou špatnost. Sírachovec 14,5-7
|
Re: Re: Miluj sám sebe (Skóre: 1) Vložil: Jaela v Pondělí, 05. červenec 2010 @ 09:29:31 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | Eleazar Kdo nemiluje sám sebe, nemiluje svého bližního. Jak je vidět, stále se máme nad čím zamýšlet. Když já druhému nadávám, miluji sama sebe?
|
]
Re: Re: Miluj sám sebe a terapie s Dr. Bachem (Skóre: 1) Vložil: mk (miliko(a)atlas.cz) v Středa, 07. červenec 2010 @ 04:13:27 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | Může se stát, že někdo odmítá sám sebe z důvodu nedostatečného nastavení svého hodnocení. Býval třeba podhodnocen jinými nebo seřváván v práci nebo jako kdysi když byla povinná vojna. Když se tomu naučí věřit, odnese si dojem, že je bezcenný nebo méněcenný, odmítání sám sobě dobré věci, které mu patří a uskromňuje se už programově řízeně z podvědomí. Takže vypadá jako když se nemá rád. Ve skutečnosti se každý má nějakým způsobem rád, ale může být sám sebe zapírající . K tomu jsem dospěl, když sem četl o Bachově květové terapii, která nenásilným způsobem podporuje zdravé sklony v psychice a pomáhá odstranit bloky. V uvedením případě, bych mohl doporučit vůni borovice, která napomáhá při pocitech sebeodmítání a pocitech nedostatečnosti. Celý popis působení vůně borovice č. 24 je zde: Klíčová slova: VÝČITKY, POCITY VINY Pine (borovice) je vhodná pro lidi, kteří mají silné pocity viny a dělají si výčitky. Viní se za chyby ostatních – vlastně za všechny věci, které nejdou správně a dobře. Ovládá je pocit bezcennosti a nedůstojnosti. Jejich komplex viny a pocit studu se netýká nutně skutečného pochybení a ničí každou radost ze života. Vzbuzují zdání pokory a pořád se za všechno omlouvají, i nemoc je důvodem k omluvě. Mnohokrát mají pocit, že si nemoc nebo bolest zaslouží.
Pozitivním potenciálem Pine je ohodnocení a akceptování realistické zodpovědnosti a rozvoj zdravého posuzování. Pozitivní lidé typu Pine akceptují a respektují sami sebe ve stejné míře jako jiné lidi, bez přehnaného a odmítavého posuzování. Dr. Bach napsal o borovici: „Jen jeden náznak odmítnutí sebe sama nebo jiných lidí je (také) náznakem odmítnutí univerzální lásky, omezením našich sil, univerzální lásky, která proudí skrze nás k jiným.“ |
]
|
|
Re: Miluj sám sebe (Skóre: 1) Vložil: rudinec v Čtvrtek, 08. červenec 2010 @ 18:09:49 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | LÁSKA K SOBĚ SAMÉMU JE MÍROU LÁSKY K BLIŽNÍMU
Ak je tento výrok správny, ako vysvetlíš následujúci výrok P.J.Krista:
Lukáš 14:26 Ak ide niekto ku mne a nemá v nenávisti svojho otca i matere, ženy i detí, bratov i sestier, ba ešte len aj svojej vlastnej duše, nemôže byť mojím učeníkom. |
Re: Re: Miluj sám sebe (Skóre: 1) Vložil: JMK v Čtvrtek, 08. červenec 2010 @ 19:15:53 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | Já ti ten výrok vysvětlím snadno, Rudinče. Sežeň si pořádnou Bibli a ne tyhlety mizerný překlady v nějakém maďarském pseudojazyku. Pokoj s tebou.
|
]
Re: Re: Miluj sám sebe (Skóre: 1) Vložil: Jaela v Čtvrtek, 08. červenec 2010 @ 19:19:05 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | Rudinec Když by ti někdo blízký bránil klanět se Hospodinu, jsi povinný poslechnout Hospodina a klanět se mu. Jsi povinný si dát Boha na první místo. Vždy máš mít Boha na prvním místě, nemusí to být jenom vztahy, ale i auto můžeš mít na prvním místě před Bohem.
Když si dáš na první místo Boha a budeš se mu klanět, to ale neznamená, že otce a matku zabiješ, ale jsi povinen k nim mít úctu, neboť platí 4. přikázání desatera. Nebudeš mít požehnání, pokud se budeš chovat bez úcty k otci, matce atd.......
|
]
Re: Re: Miluj sám sebe a stará slova v Bibli o lásce k rodině (Skóre: 1) Vložil: mk (miliko(a)atlas.cz) v Středa, 21. červenec 2010 @ 18:13:21 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | I když jsme vděčni za staré překlady Písma (Arnošta, Roudnický, Husův, Kralický atd.), přece se hodí občas změnit některá slova. Už to ´´bohabojný´´a ´´bát se Boha´´místo ´´respektovat Boha´´, vede k divným konstelacím myšlenek. Podobně Awee, awesom v Aj. Ale Boha máme přece milovat. Slova ´´míti v nenávisti´´ jistě povstaly z nedokonalého vyjádření jakéhosi ´´odmítnutí´´, nebo ´´ nelpění ´. Snad bych to opravil takto : milovat Ježíše, láskou jít k němu, za ním a odebrat tu lásku, kterou mám k dosavadním blízkým. Nedávat přednost lásce k lidem před láskou k Němu a Bohu. Při povolání apoštolů je psané, že opustili svého otce a loď a následovali Ježíše. Jistě nelze čekat, že začnou tu loď nenávidět, ale už pro ně nebyla dost přitažlivá. Podobně s rodinou, přitažlivost rodiny byla nahrazena přitáhnutím k Ježíši. V příběhu deseti panen jde o výraz ´´nenedostalo´´. Jedněm došel olej , ale druhé jim nemohly dát, ABY SE NESTALO, že by se nedostalo všem později. Kralický překlad má výraz ´´aby se nenedostalo´´. Rozumíme tomu věcně, jako rozumíme věcně, že láska k Bohu a jeho Synu je na prvním místě před ostatními, načež otrocky čteme ´´míti v nenávisti´´ rodinu, místo ´´odklonit svou lásku od rodiny´´ nebo tak nějak podobně.
Jsou i jiná zajímavá slova. V Písni Šalamounově se říká o dívce ´´jak krásné jsou židoviny tvé´´. Neznal jsem význam, až v jednom slovníku jsme našel, že šlo o pejzy. To, co roste u Žida na boku hlavy pod uchem jsou po staročesky pejzy, mohjo by se říci také licousy, ale v Kralické Bibli to jsou ´´židoviny´´ Tedy skráně. Ovšem dívkám neroste pod uchem nic, žádné pejzy a říkat, že má krásné židoviny znamená ne ty vlasy pod uchem, ale líčka, skráně.
|
]
|
|
Re: Miluj sám sebe (Skóre: 1) Vložil: Didymos v Čtvrtek, 08. červenec 2010 @ 21:21:41 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | Sami sebe nemilujme. Není v nás nic dobrého, co bysme mohli milovati. Jak říkali Tolstoj:"láska k sobě jest počátkem smrti, láska k Bohu a lidem počátkem života."
|
Re: Re: Miluj sám sebe (Skóre: 1) Vložil: JMK v Pátek, 09. červenec 2010 @ 20:00:58 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | Mluv za sebe;-)
|
]
Re: Re: Miluj sám sebe (Skóre: 1) Vložil: Nematemne (kotozor@seznam.cz) v Pátek, 09. červenec 2010 @ 22:34:59 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | ......Není v nás nic dobrého.......
No, tak to potom, někdo zpackal. Ale my, lidská rasa, jsme to nebyli. |
]
|
|
|
|