Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Křesťané spolu ne vždy souhlasí. Není na tom nic divného - je přece psáno, že „z částky poznáváme", nebo, řečeno s ekumenickým překladem, „poznáváme částečně". Nesouhlas mezi křesťany není žádná tragédie; jde však hodně o to, jakým způsobem spolu nesouhlasíme. Právě při našem nesouhlasení se může ledacos vyjevit. Chci se v tomto článku zamyslet nad způsoby našeho nesouhlasení. Nebudu zastírat, že impulsem k těmto úvahám je kontroverze, do níž jsem sám vstoupil reakcí na článek Aleše France v časopise „Zápas od duši" kritizující kurzy Alfa.

Nebyl jsem jediný, kdo na tento článek zareagoval. Nebudu zastírat, že nepatřím mezi brouzdače po internetu - ne proto, že bych byl nějak zásadně proti, ale patřím už přece jenom ke starší generaci, zvyklé spíše na noviny, časopisy a knihy. Ale občas mi někdo přepošle nějaký článek, a tak mi kdosi přeposlal i reakci Aleše France na mou kritiku. (Od A. France samotného jsem repliku nedostal, ač sám jsem mu svůj článek poslal.) Nevím, zda někde vyšla či vyjde v tištěné podobě.

Po otištění Francova článku v „Zápase o duši" mi někteří sourozenci poslali různé rozhořčené články na jeho adresu. Rozhořčení bylo dle mého názoru na místě; ne všechno však, co v těch článcích bylo, bylo správné. Přestože Aleš Franc je kritikem nepříjemným a dle mého názoru často zavádějícím a nespravedlivým, s některými kritikami na jeho adresu nesouhlasím. I proto tento článek.

Mám za to, že Francovi nelze vyčítat sám fakt, že někoho nebo něco písemně kritizuje, pokud to, co kritizuje, vyšlo rovněž písemně. Není žádný důvod, proč by měl před píse-mnou reakcí na otištěné články usilovat o osobní setkání s člověkem, jehož chce kritizovat. Pokud někdo něco veřejně vydal, musí počítat s tím, že se mu případně dostane i veřejné kritiky. Rovněž nelze souhlasit s tím, že je-li nějaká věc v zásadě dobrá a jsou na ní nějaké vady, nemá se o těch vadách psát, aby se neporušilo i to dobré. Zde už nemám na mysli pouze polemiky Francovy nebo s Francem; často jsem slyšel tento názor od stoupenců hnutí víry, kteří s tímto zdůvodněním odmítali jakoukoli kritiku někdy evidentních a ve svých důsledcích vskutku nebezpečných úletů. Je-li někdo divotvorce, neznamená to, že má patent na pravdu. Není třeba mu rovnou přisuzovat špatné motivy či úmysly. I nechtěný a neúmyslný blud ale může velmi uškodit.

Křesťanské prostředí je nutno stále kulti-vovat. Nemáme-li zůstat ghettem (a bohužel jím mnohdy jsme a světu se tak k mému žalu mnohdy právem jevíme), musíme být schopni přinést své názory, postoje a stanoviska na „tržiště" a souhlasit s tím, že budou vystaveny kritice. Jinak myšlenkově zakrníme a ne-budeme nikoho zajímat.

Někdy jsem se setkal s tím, že když jsem upozornil na nějaké „vady na kráse", slyšel jsem argument, kolika lidem nějaký služebník či nějaký sbor pomohl. Tedy slyšel jsem pozitivní svědectví. Když jsem upozornil na věrohodná negativní svědectví, slyšel jsem: „Jak můžeš takhle soudit Božího služebníka?!" Nuže, to pozitivní hodnocení, které přináší můj partner v rozhovoru, je přece také soudem! Člověk, který se takto rozhorluje, chce brát v potaz pouze dobré ovoce a zavírat oči před špatným. To není moudrý ani spravedlivý postoj.

Však zpět k Aleši Francovi. Nemám mu za zlé, že se kriticky písemně ozývá. Co mi vadí a co považuji za neetické, je, že nepodává o lidech či jevech, které popisuje, věrohodné svědectví. A to přes to, že jeho články jsou zpravidla doprovázeny bohatou a pečlivou dokumentací.

Chci-li nějakému autorovi či nějakému směru či hnutí porozumět, musím se pídit po tom, jak ono rozumí samo sobě. Ano, v něja-kém hnutí se mohou vyskytnout bludy; lecja-ký autor může být v něčem pomýlený. Pokud ho ale chci hodnotit, pak si musím položit otázku, oč mu jde. A zde se právě Franc - a bohužel někdy nejen on - mnohdy trefuje značně vedle. Lépe řečeno, ani se vlastně trefit nechce a shledává pouze doklady, které mají daného člověka či hnutí nějak znemožnit. Je to škoda; činnost, které se chce věnovat - totiž ochrana církve před bludy - je něco po-třebného a užitečného, i když se to nikdy ne-může stát centrem našeho zájmu. Absolutní pomíjení otázky, o co daným lidem jde, ba někdy dokonce podsouvání motivů, které daní lidé nikdy neměli, činí jeho práci nevě-rohodnou a neužitečnou, a to i kdyby přinesl dokladů dvakrát tolik.

Např. štěkání na Alfě by vskutku byl jev, nad kterým by bylo záhodno se pozastavit. Ovšem tehdy, kdyby pro Alfu hrál nějakou roli. Neříkám: podstatnou roli, vědomě píšu: nějakou roli, třeba nepodstatnou. Ale štěkání na Alfě nikdy žádnou roli nehrálo; ať si A. Franc píše cokoli; to, oč šlo Nickymu Gumbelovi a Sandymu Millarovi a lidem kolem nich, bylo, aby co nejvíce lidí poznalo Krista. Hledali - a dle mého názoru našli - metodu, která je přiměřená dnešní době. Ve Francově článku se konstatuje, že jde o přístup nekonfrontační, a skoro jako by to bylo špatně. Je legitimní bavit se o tom, zda má naše zvěstování být konfrontační nebo nekonfrontační, jaké jsou meze Alfy, zda skutečně nehrozí nebezpečí, že zvěst o Kristu nebude zkreslena. Pokud od konfrontace upustíme zcela, apod. Ale vytvářet v čtenářích dojem, že na Alfě jde o štěkání, to je prostě zavádějící. Aleš Franc dělá špatně svou práci, protože není schopen - nebo si nechce - položit otázku, co je na daném jevu centrální. A protože střílí tak vedle, co se týče Alfy, protože před pár lety střílel tak vedle, co se týče KMS, stává se celá jeho pilná práce nevěrohodnou. Je mi to líto. Jsou jevy, o nichž toho tolik nevím, jako třeba mormoni nebo Davidiáni. Kdyby o nich Aleš Franc něco napsal, ani bych to nečetl, protože si myslím, že v jejich případě by střílel podobně vedle jako v případech, které znám zblízka.

Možná k tomuto omylu studování sekt ně-jak svádí. Vzpomínám si na dobu, kdy jsme ještě byli v evangelické církvi, tedy na osmdesátá léta. Občas se u nás objevil dar jazyků. Nebylo to příliš často, ale vzbuzovalo to obrovský zájem u lidí mimo náš sbor. Pro nás to nikdy nebyla centrální otázka - naši kritici se nás ale neustále vyptávali na tuto věc. Marně jsme se snažili vysvětlit, že v našem sboru jde především o zvěstování evangelia a „chození ve světle". Leckterý z našich kritiků se „vozil" zásadně na věcech, které pro nás byly zcela okrajové.

Myslím, že my křesťané se musíme naučit kriticky myslet. Nemusíme tolerovat bludy u svých odpůrců. Měli bychom ale být šlechetní a velkorysí, a na rozdíl od světa, který zásadně chce jen najít chybu a často vědomě zveličuje případné chyby protivníků, bychom měli vyjít od otázky, co daný člověk/hnutí chce říci. Bohužel, Aleš Franc spíše než Eirénaia (velkého křesťanského myslitele z konce druhého století, který napsal knihu „Proti kacířstvím") připomíná Janu Bobošíkovou. Ani té nelze upřít dobrou přípravu.

DAN DRÁPAL

KS Praha
Autor je seniorem Křesťanských společenství a pastorem KS Praha-východ.

ŽIVOT VÍRY - BŘEZEN 2004