Pro úvod použijí omezenou analogii Boží lásky k člověku a mužovy lásky k ženě. Izrael je špatnou manželkou, avšak její nebeský ženich nemůže zapomenout na šťastnější dny.

„Připomínám ti zbožnost tvého mládí, tvou lásku před sňatkem, jak jsi za mnou chodila pouští.“ Jer.2,2.
„Izrael je nevěsta z chudobince, nalezenec, již její Milenec nalezl opuštěnou na kraji cesty, oblékl ji, ozdobil a učinil krásnou a ona ho přesto zradila.“ Ezech. 16,6-15.
„Cizoložnicemi“ nás nazývá Jakub, protože se obracíme k „přízní světa“, zatímco Bůh „žárlivě touží po duchu, kterého do nás vložil“. Jakub 4,4-5.

Církev je Kristova nevěsta, kterou miluje tak, že nesnese žádnou její poskvrnu nebo vrásku. Efez. 5,27.

Jak starý, tak i nový zákon říkají totéž, Bůh nesnese na předmětu své lásky, ve starém zákoně Izrael, v novém zákoně Církev, žádnou poskvrnu. A proto se na Golgotě osobně postaral o to, aby jeho nevěsta byla bez poskvrny. Odstranil překážku, která vždy byla mezi Bohem a námi, a to tak, že Zákon s jeho ustanoveními, která svědčila proti nám, přibil na svůj kříž. A tak na svém těle odstranil nepřátelství a smířil nás s Bohem.

Je dobré znát lásku, a nejlepší pro nás je znát lásku nejdokonalejšího objektu, Boha. Ale znát ji jako lásku, v níž jsme především nápadníky a Bůh předmětem dvoření, ve kterém my hledáme a On je nalezen, a v níž především On se podřizuje našim potřebám a ne naopak, by znamenalo znát ji ve formě, která se velice příčí samé podstatě věcí. Neboť my jsme pouze tvorové; naše role musí být vždycky rolí žadatele k činiteli, ženy k muži, zrcadla k světlu, ozvěny k hlasu. Naše nejvyšší aktivita musí být odezva, ne iniciativa.

A proto Jan píše: „v tom je láska, ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že On si zamiloval nás.“ 1 Jan 4,10.

Bůh chce naše dobro a našim dobrem je ho milovat (onou láskou odezvy, vhodnou pro tvory).
Abychom Ho milovali, musíme Ho znát. A jestliže Ho známe, musíme vpravdě padnout na tvář.
Nepadneme-li, ukazuje to, že to, co se pokoušíme milovat, ještě není Bohem – třebaže to může být to největší přiblížení, jakého může naše mysl a fantazie dosáhnout.

Takže ať se nám to líbí nebo nelíbí, Bůh nám zamýšlí dát to, co potřebujeme, ne to, na co právě myslíme a co chceme. A tak býváme zaskočeni nesnesitelným komplimentem, láskou, které je příliš mnoho, nikoliv málo.

Bůh je jediným dobrodiním pro všechny tvory. Z čeho tak dovozuji?

Tady bych vás rád upozornil na dvě místa základní a dvě pomocná místa v Písmu. Základní jsou: Genesis 2,8—9. a Zjevení 22,1-2, 17. Pomocná jsou: Genesis 40,1 až 41, 57. a Matouš 25,1-13.

První a poslední věc v Písmu; strom života, pro jednotlivce i celek – církev. Proč? Protože teď je sedm let hojnosti a je třeba se naučit jíst ze stromu života, a udělat si dostatečnou zásobu pro sedm let hladu, který dolehne na celý svět.

Musíte být silní mou silou a požehnání mým požehnáním, neboť žádné jiné vám nemohu dát. V jedné pasáží vložil tato slova do Božích úst George MacDonald. Bůh dává co má, ne co nemá. Dává štěstí, které je, ne to, které není.

Nenaučíme-li se jíst jedinou potravu, která ve vesmíru roste – jedinou potravu, která kdy může růst v jakémkoli vesmíru – pak musíme na věky hladovět. „Tam bude pláč a skřípění zubů.“    

Nejprve musí křesťanství zvěstovat diagnózu – zprávu samu o sobě velmi špatnou – než může vyhrát zvěst o léčbě.

Na závěr jaký je rozdíl mezi laskavostí a láskou. Laskavost je v lásce obsažena, avšak láska a laskavost není totéž. Jestliže laskavost je oddělena od ostatních elementů lásky, je v jádře určitým způsobem netečná k svému objektu a dokonce k němu pociťuje něco jako pohrdání.

Laskavost se nestará o to, jestli je její objekt dobrý, nebo špatný, ale jen o to, aby netrpěl. I Písmo ukazuje, že to jsou cizoložňata, co jsou zhýčkaná; legitimní synové, kteří mají pokračovat v rodinné tradici, jsou trestáni. Žid. 12,8. Jen pro lidi, o které nedbáme, žádáme štěstí za každých okolností; na své přátelé, osoby milované a na děti máme požadavky vyšší a raději bychom je viděli trpět, než být šťastnými v opovrženíhodných a zvrácených manýrách.

Žel jen málokdo si uvědomuje, že náš život je v každém okamžiku zásobován skrze Něho; naše mrňavá, zázračná moc svobodné vůle řídí těla, jež jsou držena při životě jen Jeho stále dodávanou energií – samotná naše schopnost myslit je Jeho mocí, přenesenou na nás.

My jsme, a to ne v metafoře, ale v pravdě, božské umělecké dílo, něco, co Bůh vytváří a s čím nebude spokojen, pokud to nedosáhne určité formy.