Grano Salis - Benedikt VI. o Vianociach

Drazí bratři a sestry,

Předvánoční novénou, kterou slavíme v těchto dnech, nás církev vybízí, abychom intenzivně a hluboce prožili přípravu na Narození Páně, které je přede dveřmi. Všichni nosíme v srdci touhu, abychom z nadcházejícího slavení Vánoc obdrželi uprostřed frenetické aktivity našich dnů klidnou a hlubokou radost a aby nám bylo dáno dotknout se dobroty našeho Boha a byla nám vlita nová odvaha.

Pro lepší chápání významu Vánoc, bych rád stručně naznačil historický původ tohoto svátku. Liturgický rok církve se totiž zpočátku neodvíjel od Kristova Narození, nýbrž od víry v jeho Zmrtvýchvstání. Nejstarším svátkem křesťanství proto nejsou Vánoce, ale Velikonoce; zmrtvýchvstání Krista zakládá křesťanskou víru, je bází evangelní zvěsti a rodí se z něj církev. Být křesťany proto znamená žít velikonočně, nechat se zapojit do dynamismu, který zahájil křest a který vede ke smrti hříchu a k životu s Bohem (srov. Řím 6,4).

První, kdo jasně tvrdil, že Ježíš se narodil 25.prosince, byl Hypolit Římský ve svém komentáři ke knize proroka Daniela z roku 204. Někteří exegeté pak poznamenali, že na onen den připadla slavnost zasvěcení chrámu v Jeruzalémě, ustanovená Judou Makabejským roku 164 před Kristem. Shoda dat by potom znamenala, že s Ježíšem, který se ukázal jako světlo Boží v temnotách, se opravdu uskutečňuje zasvěcení chrámu, advent – příchod – Boha na tuto zem.

V křesťanství se slavnosti Vánoc dostalo definitivní formy ve 4.století, kdy zaujala místo po římském svátku Sol invictus, nepřemožitelné slunce. Bylo tak zdůrazněno, že narození Krista je vítězstvím pravého světla v temnotách zla a hříchu. Jedinečná a intenzivní duchovní atmosféra, kterou se Vánoce vyznačují, se rozvinula ve středověku, díky svatému Františkovi z Assisi, který byl hluboce zamilován do člověka Ježíše, Boha-s-námi. Jeho první životopisec Tomáš z Celana v díle Vita seconda vypráví o tom, že sv. František „nade všechny ostatní svátky s nevýslovnou péčí slavil Narození Dítěte Ježíše a nazýval svátkem svátků den, ve kterém se Bůh stal malým dítětem, které sálo z lidského prsu“ (Františkánské prameny, č. 199, str. 492 – ital.vydání). V této obzvláštní úctě k tajemství Vtělení mají svůj počátek známé oslavy Vánoc v Greccio. Sv. František se při nich pravděpodobně inspiroval na své pouti do Svaté země a u jesliček v římské bazilice Panny Marie Větší. Prosťáček z Assisi byl zřejmě nadchnut touhou zakusit konkrétně, živě a aktuálně pokornou velikost události narození Dítěte Ježíše a radost z něho sdělit všem.

V prvním životopise píše Tomáš z Celana velice živě a působivě o jesličkové noci v Greccio a zásadním způsobem tak přispívá k rozšíření nejkrásnější vánoční tradice - jesliček. Noc v Greccio totiž do křesťanství opět vnesla intenzitu a krásu svátku Narození Páně a vychovala tak Boží lid k přijetí jeho nejautentičtějšího poselství, výjimečné vroucnosti, lásky a úcty ke Kristově lidství. Tento zvláštní přístup k Vánocům dal křesťanské víře nový rozměr. Velikonoce zaměřují pozornost na moc Boha, který přemáhá smrt, zahajuje nový život a učí doufat v budoucí svět. Se svatým Františkem a jeho jesličkami byla zdůrazněna bezbranná láska Boha, jeho pokora a jeho dobrotivost, která se Vtělením Slova zjevuje lidem, aby je naučila novému způsobu života a lásky.

Celano vypráví, že v oné Vánoční noci, byl František obdařen milostí podivuhodného vidění. V jesličkách viděl nehybně ležet děťátko, které se probudilo ze spánku právě, když se k němu František přiblížil. A dodává: „Ani toto vidění nebylo v rozporu s fakty, protože působením své milosti prostřednictvím svého svatého služebníka Františka se Dítě Ježíš vzbudilo v srdci mnohých, kteří na ně zapomněli, a hluboce se vtisklo do jejich milující paměti“ (Vita prima, op.cit., č.86, str.307). Tento obraz popisuje s velkou přesností to, co Františkova živá víra a láska ke Kristovu lidství předala křesťanskému svátku Vánoc: objev, že Bůh se zjevuje v drobných údech Dítěte Ježíše. Díky svatému Františkovi tak mohl křesťanský lid vnímat, že o Vánocích se Bůh stal opravdu Emmanuelem, Bohem-s-námi, od něhož nás neodděluje žádná bariéra a žádná dálka. V onom Dítěti se Bůh stal každému z nás tak blízkým, tak bližním, že jej můžeme oslovovat „Ty“ a navazovat s ním důvěrný vztah hlubokého citu, stejně jako to děláme u novorozeného dítěte.

V onom dítěti se totiž zjevuje Bůh-láska: Bůh přichází bezbranný, bezmocný, protože nás nechce uchvátit takříkajíc z vnějšku, ale spíše má v úmyslu být ve svobodě člověkem přijat. Bůh se stává bezbranným Dítětem, aby přemohl lidskou pýchu, násilí, žádost po majetku. V Ježíši Bůh přijal tuto nuznou a odzbrojující situaci, aby nás přemohl láskou a dovedl nás k naší pravé identitě. Nesmíme zapomínat, že největším titulem Ježíše Krista je právě „Syn“, Syn Boží. Božská důstojnost je označena výrazem, který odkazuje až k pokorné situaci Betlémských jesliček a přitom jedinečným způsobem koresponduje s jeho božstvím, které je božstvím Syna.

Jeho situace Dítěte nám kromě toho ukazuje, jak se můžeme setkat s Bohem a těšit se z jeho přítomnosti. Ve světle Vánoc můžeme pochopit Ježíšova slova „Jestliže znovu nebudete jako děti, jistě nevejdete do nebeského království“ (Mt 18,3). Kdo nepochopil tajemství Vánoc, nepochopil rozhodující prvek křesťanské existence. Kdo Ježíše nepřijme srdcem dítěte, nemůže vstoupit do nebeského království – toto chtěl František připomenout křesťanstvu své doby a všech dob, až po dnešek. Modleme se k Otci, aby udělil našemu srdci onu jednoduchost, která v Dítěti rozpoznává Pána, právě tak jako František oné noci v Greccio. Pak by se mohlo i nám přihodit to, co Tomáš z Celana s odkazem na zkušenost pastýřů z Vánoční noci (srov. Lk 2,20) vypráví o těch, kteří byli svědky oné události v Greccio: „každý se vrátil domů naplněn nevýslovnou radosti“ (Vita prima, op.cit. , č.86, str. 479.

A to je přání, s nímž se ze srdce obracím k vám všem, k vašim rodinám a k těm, kteří jsou vám drazí: Šťastné Vánoce vám všem!

Přeložil Milan Glaser Zdroj: radiovaticana.cz

	Hledej
	Je a svátek má Marek. Vytvoření registrace