Grano Salis - O mlhavosti Nové smlouvy

Chápu, že pro některé mohou být myšlenky obsažené v tomto článku projevem nezralosti ve víře, pro další důkazem mého neznovuzrození, bludařství či dokonce alibismu. Přesto si myslím, že aspoň pár lidem mohou být užitečné. A když nic jiného, mohu pro někoho posloužit jako odstrašující příklad:-)

Vymezení mlhavosti

Tento termín jsem si vypůjčil z logiky, kde se mluví o fuzzy množinách. Samotné slovo fuzzy je možné překládat jako mlhavý, vágní, neurčitý. Asi všichni jsme se ve škole setkali s elementární teorií množin, kdy jsme rozhodovali, jestli je to či ono jejím prvkem či ne, přičemž odpověď byla buď ano nebo ne. U fuzzy množin existuje tzv. funkce příslušnosti, která vyjadřuje stupeň příslušnosti daného prvku k dané množině.

Co že to má společného se zvěstí (teologií) Nové smlouvy? V sedmdesátých letech minulého století byl v rámci fuzzy logiky zaveden tzv. princip inkompatibility, který říká:"S tím, jak roste složitost sytému, klesá naše schopnost formulovat přesné a významné vlastnosti o jeho chování, až je dosáhnutá hranice, za kterou jsou přesnost a významnost prakticky vzájemně se vylučující jevy." Základní zvěst Evangelia o spáse skrze víru v Kristovu smírčí oběť je prostá. Avšak teologická interpretace Nové smlouvy jako celku je velmi složitá (komplexní) záležitost. V následujícím textu se pokusím ukázat, proč se domnívám, že křesťanská teologie neobsahuje pravdivé a nepravdivé výroky, ale pouze výroky s jistou mírou pravděpodobnosti.

Příliš mnoho neznámých

Obávám se, že mnou zvolený příklad není pro jeho kontroverzní podstatu právě šťastný, ale na druhou stranu je to téma, které se tu už diskutovala mnohokrát, takže s ním bude seznámem každý čtenář. Jedná se o teologický výklad pasáže Mt 16,18, tj. známé ustanovení papežství.

Kristus praví (doslova):
A já tedy tobě říkám, že ty jsi Petr (Petros) a na této skále (petra) vybuduji svou církev ...

Byl to např. Greg, který v tomto článku upozornil na rozdíl ve významu slov petros a petra v moderní i klasické řečtině.

Klasický katolický argument použil Elo, když prohlásil, že ten výrok byl pronesen v aramejštině, kde by místo petros a petra bylo slovo kefas a kde se malý kámen (řecky petros) řekne evna. Klíčová otázka je, odkud víme, jakým jazykem to bylo proneseno? Ano, Ježíš mluvil aramejsky, ale stejně tak řecky a hebrejsky. U řečtiny je navíc možné, že slova petros a petra jsou v koiné synonyma, což ale opět nevíme jistě. Máme tu tedy čtyři různě pravděpodobná řešení: aramejština, koiné (rozdíl mezi petros a petra jako v klasické a moderní řečtině), koiné (petros = petra) a hebrejština.

Další otázkou je, co nebo kdo je myšleno spojením "této skále". První možností je, že se jedná o aluzi na Starou smlouvu, kde je v hebrejštině slovo skála používáno v doslovném slova smyslu a rovněž v přeneseném. V přeneseném slova smyslu je s jedinou možnou vyjímkou použito pro Boha (př. Dt 32,4; 1S 2,2; 2S 22,47; Ž 18,36; Iz 44,8). Dobrým vodítkem může být Septuaginta, kde místo slova "skála" nacházíme pravidelně slovo "Bůh". Otázkou zůstává, je-li skálou v Iz 51,1 míněn Bůh nebo Abraham, jak se domnívají např. překladatelé ČSP. Ježíš tedy mohl vyjádřit myšlenku, že církev bude vybudována na Bohu, který ostatně byl původcem Petrova vyznání. Vezmeme-li v úvahu, že použité řecké ukazovací zájmeno vyjadřuje "předmět" nejbližší k mluvčímu, mohl Ježíš myslet sám sebe - dokonce nelze vyloučit, že při těch slovech ukázal sám na sebe. Je pochopitelně možné, že Kristus řekl to, co v daném verši čtou katolíci. A konečně nelze zcela vyloučit, že se odkaz na skálu týká předešlého Petrova vyjádření a že církev bude zbudována na víře v Ježíše jako Krista. Poslední vysvětlení jde však proti gramatickým zvykům v klasické řečtině. V tradici církve máme z přednikajského období výklad k této pasáži od Terulliana, který ve svém montanistickém období jednoznačně popírá, že slova o skále se týkala koholi jiného než Petra, tj. že nemají nic společného s jeho nástupci. A dále u Cypriána, který slova určená Petrovi vztahuje na všechny biskupy církve. Ve spisech ostatních autorů (Ignác z Antiochie, Justin Mučedník, předm. období Tertulliana) se za skálu pravidelně označuje Kristus, ale jedná se o obecné výroky, tedy nikoli komentáře k danému verši.

Máme tu tedy opět několik různě pravděpodobných vysvětlení, kdo či co je ta skála: Petr, Petr a jeho nástupci v pozici římských biskupů (předpokládejme, že Petr byl prvním z nich), Petr a všichni biskupové církve, Kristus, Bůh, víra. V rámci své teologie Nové smlouvy si každý "zvolí" jeden význam a v rámci zásady vykládat Písmo Písmem pak dohledá další verše, které jeho závěr potvrzují. Paradoxně se zastánci různého pochopení budou dovolávat stejných pasáží. Např. verše o ustanovování biskupů mohou svědčit pro druhé, třetí a poslední řešení, nebo se problému "skály" vůbec netýkají.

Nepohodlné verše

Každý ucelený výklad Písma se musí nějak vyrovnat s verši či pasážemi, které mluví proti němu. Jeden takový stručný příklad jsem tu už uvedl v článku, kdy Písmo zastává tři vzájemně neslučitelná stanoviska. Z pasáží týkajících se pojídání masa obětovaného modlám a krve nelze udělat nějaký jednoznačně pravdivý závěr bez použití slovní ekvilibristiky. Je to snad zakázané stejně jako smilstvo (Sk 15,21 a Sk 21,25), nebo jsou takové jídelní předpisy nesmyslem vymyšleným lidmi (Kol 2,16 nn), nebo se máme řídit (jíst/nejíst) podle vlastní víry a svědomí a brát ohled na bratry a sestry slabé ve víře (Ř 14)? Je správné křtít novorozence nebo je to činnost odporující smyslu a povaze křtu?

Závěr

Od prvopočátku křesťanství existuje mnoho rozličných interpretací Písma. Neexistuje jednotná tradice církve. Církve, které se odvolávají na tradici často zpětně provedou selekci na pravověrné a nepravověrné pisatele a i u těch prvních do své tradice zahrnují jen něco. Nemělo by nás tedy nijak překvapovat a znepokojovat, že ani dnes nepanuje shoda a asi nikdy panovat nebude. Neměli bychom však zapomínat, že naše často detailně propracované teologické výklady jsou jen jednou z mnoha více či méně pravděpodobných verzí. Právě vědomí mlhavosti vlastní teologie je dobrým základem pro schopnost nahlížet s úctou na výklady a závěry druhých.

Dokonce věřím tomu, že takový stav byl Pánem zamýšlen. Skutečnost, že druhý křesťan zastává často opačný názor na tu či onu nauku, by měla vést k pokoře a vědomí vlastní omylnosti. Často se nemohu zbavit pocitu, že autor nejednoho komentáře na GS opomenul na úvod napsat:"Právě jsem o tom diskutoval s Bohem a věc se má takto ...", či "V rodině uchováváme vlastnoručně apoštolem Pavlem napsaný komentář, takže ..." Vzájemné rozdíly by nám také měly ukázat, že mluvíme o věcech, které neznáme, které nechápeme, které vidíme mlhavě, jak už napsal jinými slovy Pavel (1Kor 13,9-13). V neposlední řadě je tak umožněno přijmout Krista za svého Pána, což je to jediné, na čem opravdu záleží, velmi širokému spektru lidí rozličných povah a schopností.

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace