 |
Právě je 474 návštěvník(ů)
a 0 uživatel(ů) online:
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme
116485897
přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
Hledání: Počátek mariánského kultu v evangeliích
Vloženo Pátek, 21. srpen 2009 @ 16:59:34 CEST Vložil: Stepan |
poslal xb Postoj křesťanů k Ježíšově matce se v průběhu doby, kdy vznikala evangelia, změnil.
Markovo evangelium se o Ježíšově matce zmiňuje pouze na dvou místech:
Marek 6,3:
Což to není ten tesař, syn Mariin a bratr Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův? A nejsou jeho sestry tady u nás?" A byl jim kamenem úrazu.
Marek 3,20-35:
Vešel do domu a opět se shromáždil zástup, takže nemohli ani chleba pojíst. Když to uslyšeli jeho příbuzní, přišli, aby se ho zmocnili; říkali totiž, že se pomátl. (vsuvka o Ježíšově domnělé posedlosti/pomatenosti) Tu přišla jeho matka a jeho bratři. Stáli venku a vzkázali mu, aby k nim přišel. Kolem něho seděl zástup; řekli mu: "Hle, tvoje matka a tvoji bratři jsou venku a hledají tě." Odpověděl jim: "Kdo je má matka a moji bratři?" Rozhlédl se po těch, kteří seděli v kruhu kolem něho, a řekl: "Hle, moje matka a moji bratři! Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka."
Ježíšova matka je mezi těmi, kteří se Ježíše chtějí zmocnit jako pomateného. Český studijní překlad Bible na tuto opomíjenou souvislost v poznámce upozorňuje a i v katolickému překladu na http://www.usccb.org/nab/bible/mark/mark3.htm se v poznámce píše, že případ nevěřících zákoníků je vložen dovnitř vyprávění o příchodu Ježíšových příbuzných.
Židé věřili, že některé významné postavy z Písma byly počaty bez pohlavního styku. Příběhy popisující tato zázračná početí jsou součástí židovské apokryfní literatury z Kristovy doby. Matouš a Lukáš obsahují podobné popisy vztažené na Ježíše, který by jinak zůstal níž než starozákonní osobnosti. Lukáš při tom navíc důkladně podřazuje Jana Křtitele Ježíšovi. Motivaci pro to můžeme vidět ve Sk 19,1-3, kde Lukáš podává zprávu o tom, že fungovali učedníci pokřtění Janovým křtem.
Podle Matouše se Ježíš narodil za krále Heroda, který zemřel roku 4 před Kristem. Podle Lukáše se Ježíš narodil, když Sýrii spravoval Quirinius. Správcem Sýrie se Quirinius stal roku 6 po Kristu. Na http://en.wikipedia.org/wiki/Quirinius píšou, že podle většiny historiků je Lukášova zpráva chybná.
Příchod Ježíšovy matky a bratrů podávají Matouš (12,46-50) a Lukáš (8,19-21) "očištěný" od negativní informace zachované u Marka 3,21. Že byl Matoušovi a Lukášovi předlohou Marek je vidět mimo jiné z toho, že Matouš ani Lukáš neobsahují žádný náznak, že by Ježíš byl někde uvnitř, když dochází ke sdělení, že jeho matka a bratři stojí venku.
Z výše uvedeného vyplývá, že v době vzniku nejstarší vrstvy Markova evangelia nebyla ještě pociťována potřeba brát na Ježíšovu matku při psaní textu větší ohled než na ostatní jeho příbuzné. Autoři příběhů o Ježíšově narození už takovou potřebu pochopitelně měli.
I přes tyto poznatky jsem já osobně přesvědčen, že Maria byla výjimečná a skvělá žena, a chovám k ní hlubokou úctu.
|
Podobná témata
 |
|
Re: Počátek mariánského kultu v evangeliích (Skóre: 1)
Vložil: oko v Pátek, 21. srpen 2009 @ 21:35:59 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) | ..."Židé věřili, že některé významné postavy z Písma byly počaty bez pohlavního styku."...
Které postavy a proč o nich není zmínka v Písmu?
|
Židovská tradice panenského zrození (Skóre: 1)
Vložil: xb v Pátek, 21. srpen 2009 @ 22:11:24 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Úryvek z knížky Kurta Schuberta Ježíš ve světle tradiční židovské literatury (str. 19-25):
Je zřejmé, že zpracování motivu panenského zrození v Matoušových a Lukášových příbězích o Ježíšově dětství nemá ani v nejmenším nic společného s pohansko-mytologickými náboženskými představami. V antických textech se spjení božstva s pozemskou dívkou líčí různě. Motiv panenského zrození však známe i z čistě židovských pramenů, a to jak helénizované provenience alexandrijského židovství, tak z izraelských kněžsko-apokalyptických kruhů. Důležitý doklad helénistického židovství podává Filon Alexandrijský ve svém spise De Cherubim, 40-51. Podle Filona, silně ovlivněného platonismem, poznávají skutečně ctnostní muži své ženy jinak než sexuálně. Jako příklad zde Filon jmenuje Abrahama, Izáka, Jákoba a Mojžíše. Žena znamená smyslnost, předpokladem poznání je však odvrat od smyslnosti a tím i od těla. Proto i milovníci moudrosti odmítají každou formu smyslnosti. Ženy, které jsou s těmito muži spojeny, jsou tedy ženami jen podle jména, ve skutečnosti však jsou zosobněním ctností. Filon proto jména žen jednotlivých patriarchů i Mojžíše vykládá: Sára je Vůdkyně, Rebeka Ta, která setrvává v dobru, Lea znamená Ta, jež se namáhá a ustavičně cvičí v ctnostech, Sipora pak Ta, která ze země spěchá k nebi a která tam pozoruje šťastné nebešťany. Zdá se, že podobné etymologizace znal Filon ze synagogálního kázání. Zřejmě zde jde o alegorizaci, která byla v době Filonově všeobecně známá a uznávaná. Pokud byl ovšem autorem těchto alegorií sám Filon, museli bychom u něj předpokládat důkladnou znalost hebrejštiny. Hebrejské slovo sara znamená skutečně kněžna a lze je tedy dobře přeložit jako vůdkyně. V moderní hebrejštině znamená prostě ministryně. Hebrejský kořen, který je základem jména Lea, znamená namáhat se, lopotit se. Slovo Sipora pochází od výrazu cipor, pták. Říká-li Filon o Sipoře, ze země spěchá k nebi, aby tam pozorovala šťastné nebešťany, je o ní řečeno, že se jí dostává vidění Božího trůnu. To je motiv, známý v Palestině z rané židovské mystiky.
O něco dál pak Filon uzavírá: Ctnosti, které působí tolik dokonalých věcí, nemohou být znesvěceny smrtelným člověkem. Přijímají proto své sémě přímo od Boha. Sára otěhotněla teprve tehdy, když na ni Bůh shlédl v její osamělosti. Jako biblický doklad tohoto tvrzení uvádí Filon slova Gn 21,1. (…) Filon pak pokračuje zcela jednoznačně: Porodit ji však nenechává tomu, kdo na ni shlédl, nýbrž tomu, který horlivě usiloval o dosažení moudrosti, jehož jméno je Abraham. Ještě zřetelnější je to u Ley, o které v Gn 29,31 stojí, že Hospodin otevřel její lůno. Porodila ale Jákobovi. Také Gn 25,21 chápal Filon v tom smyslu, že Rebeka počala z Boha, když za ni Izák úpěnlivě prosil. Ex 2,22 vykládal podobně: Bez úpěnlivých proseb pojímá Mojžíš okřídlenou a vznešenou ctnost, Siporu, i shledá, že je těhotná, nikoli však ze smrtelníka … Začíná-li Bůh obcovat s duší, prohlašuje tu, která se již předtím stala ženou, opět za pannu … Neobcoval tedy se Sárou dřív, než se zbavila všech vlastností ženy (Gn 18,11) a opět se vrátila k důstojnosti čisté panny. Představa panenského narození, početí bezprostředně z Boha, bylo tedy v helénistickém židovství známo. Vycházela z platonského učení, podle něhož jsou tělesné žádosti a ctnost navzájem neslučitelné. Je zřejmé, že zde žádná podobnost s literární formou obou příběhů o Ježíšově dětství v podání Mt a Lk neexistuje.
Podstatně zřetelnější jsou podobnosti se zprávou o panenském narození Malkísedekově, která tvoří závěr delšího znění staroslověnské kniky Henochovy. Tématem této tradice je otázka, jak mohlo být v době potopy uchováno řádné kněžství. Na místě, kde byl Henoch vzat do nebe, postavil Metúšelach, jeho bratři a všichni Henochovi synové oltář. Metúšelach se na přání lidu a na pokyn božského zjevení stal sám knězem a na tomto oltáři přinášel Bohu oběti. Před smrtí mu Bůh ve snu nařídil, aby svým kněžským nástupcem ustanovil Nira, syna svého syna Lámecha, Noeho mladšího bratra, což Metúšelach neprodleně učiní. Nirova žena jménem Cofanima, žena již vysokého věku, byla až dosud neplodná, nyní ale otěhotní. Kněz Nir s ní však nespal a nedotkl se jí ode dne, kdy ho Bůh stanovil, aby před lidem sloužil (jako kněz). (23,2) Cofanima chce své těhotenství skrýt, avšak těsně před tím, než má porodit, zavolá si ji Nir k sobě – a zjišťuje, že je těhotná. Rozzuřen nařizuje Nir, aby odešla k tomu, s nímž otěhotněla. Cofanima trvá na tom, že neví, jak otěhotněla, Nir jí to odmítá uvěřit, tu se však Cofanima zhroutí mrtvá. Nir spěchá ke svému bratru Noemovi a vypráví mu celou záležitost. Noe má za to, že náhlá smrt Cofanimy je v danou chvíli nejlepším koncem, neboť se tak předešlo veřejné ostudě. Je však třeba Cofanimu tajně pohřbít. Položí ji tedy na máry ozdobené černým suknem, zavřou dům a odejdou vykopat hrob. Zatímco jsou pryč, porodí mrtvá Cofanima chlapce. Ten se posadí zprava na její máry. Když se Noe a Nir vrátí, aby ji pohřbili, spatří chlapce sedícího vedle mrtvé Cofanimy. Noe a Nir byli naplněni velikou bázní, neboť tělesně chlapec vypadal docela jako tříletý, promlouval svými ústy a chválil Boha. Noe a Nir na něj pohleděli a hle, pečeť kněžství byla na jeho srdci a jeho zjev byl velkolepý. Tu řekli Noe a Nir: Hle, Bůh po nás obnovuje podle své vůle kněžství. (23,22-24) Noe a Nir tedy vezmou chlapce, obléknou ho do kněžských rouch a nakrmí jej kněžským pokrmem. Nazvali ho Malkísedek. (23,26) Cofanimu pak nepohřbí tajně, nýbrž s velikými poctami. Když se Noe vydá na cestu domů, zjeví se Bůh ve snu Nirovi (23,24) a sdělí mu, že vzhledem k nastávající potopě nemusí mít o svého syna Malkísedeka starosti. Pošle prý totiž archanděla Michaela, aby během potopy Malkísedeka ukryl v ráji, v nebeské zahradě Eden. Tento chlapec nezahyne spolu s těmi, kteří zahynou v tomto pokolení, neboť jsem ho předurčil, aby byl veleknězem na věky, Malkísedekem. Hodlám jej ustanovit hlavou kněží, takových, jako bývali dříve (23,37).
Text se v překladech starozákonních pseudepigrafů zpravidla neobjevuje, neboť byl v posledních desetiletích pokládán za vsuvku křesťanského původu. Téma panenského narození a zájem na věčném kněžství Malkísedekově platily za zřetelné důkazy křesťanského původu celého vyprávění. Tradice staroslověnské verze Henocha 23,37 o věčném Malkísedekově velekněžství bývala vztahována k Žd 6,20, kde je Ježíš označen jako kněz na věky podle řádu Malkísedekova. Těm, kdo odvozovali malkísedekovskou tradici ve staroslověnské knize Henochově z listu Židům, ovšem – dosti překvapivě – nevadilo, že v Žd 7,3 je o Malkísedekovi řečeno, že je bez otce, bez matky, bez předků, zatímco slovanský Henoch uvádí jaho rodokmen. Jistota, s níž někteří označovali slovanského Henocha 23 za křesťanský text, pak byla definitivně otřesena nálezem kumránského zlomku, v němž Malkísedek vystupuje jako nebeský soudce při posledním soudu a v některých ohledech připomíná Syna člověka z etiopského Henocha 37-71. Malkísedek se tedy jakožto nadpozemská kněžská bytost objevuje v čistě židovském kontextu, který je stejně jako ostatní kumránské texty doma v kněžsko-apokalypticky orientovaném společenství. Je možné, že kumránští esejci ztotožňovali očekávaného eschatologického mesiáše Áronova s Malkísedekem. V každém případě nelze než souhlasit s Davidem Flusserem, když říká: „Nyní víme, že v určitých židovských kruzích se biblický příběh o Malkísedekovi rozrostl v jakýsi druh mytického životopisu: Malkísedek se stal preexistentní a nesmrtelnou bytostí; byl prý počat v mateřském lůnu slovem Božím.“ Některé kruhy ho nadto pokládaly za eschatologického soudce.
Domněnku o židovském původu slovanského Henocha 23 a jeho nezávislosti na listu Židům podporuje i skutečnost, že list Židům byl patrně adresován židokřesťanům. Pocházeli zřejmě z kruhů, které znaly kumránsko-esejský mesianismus, podle něhož měli po mesiášském proroku následovat společně kněžský a davidovský mesiáš. V naší souvislosti je proto v listu Židům nejdůležitější tvrzení, že Ježíš je – ačkoli davidovec – současně také veleknězem podle řádu Malkísedekova. (7,14-16) Lévijské kněžství Áronovců, na jehož čistou cádokovskou linii kladli Kumránci takovou váhu, je v listu Židům podřízeno kněžství podle řádu Malkísedekova. (7,5-11) Sami Léviho synové, kteří přijímají desátek, byli totiž v době, kdy dal Abraham Malkísedekovi z veškeré kořisti desátý díl, ještě v Abrahámově lůně. Proto je kněžství Malkísedekovo vyššího řádu než Áronovo. Jestliže je proto Ježíš velekněz podle řádu Malkísedekova, stojí nad áronovským veleknězem. Zde vidíme zřetelné odmítnutí mesiášských představ kumránských esejců, podle nichž měl být velekněžský áronovský mesiáš nadřazen davidovskému laickému mesiášovi. Autorovi listu Židům šlo o to, aby zdůraznil, že v Ježíši se naplňují oba mesiášské aspekty, velekněžský i davidovský. Jestliže však list Židům se svým pojetím Ježíše jako velekněze podle řádu Malkísedekova reaguje na nitrožidovskou tematiku, je pravděpodobné, že malkísedekovské tradice navazující na Gn 14 a Ž 110 byly v židovských kruzích známy již před sepsáním listu Židům. V slovanském Henochovi 23 máme před sebou jednu nit této tradice, jinou lze vidět v citovaném kumránském zlomku z jeskyně 11.
Pro židovský původ slovanského Henocha 19-24 mluví i tematika oddílu. Ústředním motivem je otázka legitimního kněžství. (...)
Všechno tedy mluví pro to, že slovanský Henoch 23 není křesťanská, nýbrž židovská tradice, vlastní jakési kněžsko-apokalyptické skupině, která vykazuje četné ideologické podobnosti s kumránskými esejci, aniž by však s nimi byla zcela totožná. Lze se proto domnívat, že v podobných kněžsko-apokalyptických kruzích byl motiv narození z panny znám i bez vnějšího helénistického vlivu. Sem patří i upozornění, že právě tyto kruhy nejspíše znaly i motiv božského zplození. V kumránském svitku nazvaném Řád obce, označovaném jako 1Q Sa II,11n, stojí: Toto je zasedání mužů znamenitých, [pozvaných] do zasedání rady společenství, když Bůh zplodí (hebr. jolíd) mezi nimi mesiáše. Nicméně tento verš je v kontextu příliš izolován, než abychom na jeho základě mohli říci cokoli určitějšího. To bychom arci s velkou pravděpodobností mohli, pokud by se podařilo nalézt podobně znějící text.
|
]
|
|
Re: Počátek mariánského kultu v evangeliích (Skóre: 1)
Vložil: dubriska v Pondělí, 24. srpen 2009 @ 16:46:47 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) |
Vážený pane,Mária sice je v evanjeliách tichá, ale ked niečo povie, tak to stojí za to.Do vašej pozornosti text Mariinho chvalospevu, magnificatu, v ktorom sa okrem iného uvádza: hľa od teto chvíle blahoslavit ma budú všetky pokolenia. takže ak chcete hladat "počiatok úcty k Márii" , hladajte ho páve v tomto texte. biblickom texte.
Magnificat:
Velebí moja duša Pána a môj duch jasá v Bohu, mojom Spasiteľovi, lebo
zhliadol na poníženosť svojej služobnice. Hľa, od tejto chvíle
blahoslaviť ma budú všetky pokolenia, lebo veľké veci mi urobil ten,
ktorý je mocný, a sväté je jeho meno a jeho milosrdenstvo z pokolenia
na pokolenie s tými, čo sa ho boja. Ukázal silu svojho ramena,
rozptýlil tých, čo v srdci pyšne zmýšľajú. Mocnárov zosadil z trónov a
povýšil ponížených. Hladných nakŕmil dobrotami a bohatých prepustil
naprázdno. Ujal sa Izraela, svojho služobníka, lebo pamätá na svoje
milosrdenstvo, ako sľúbil našim otcom, Abrahámovi a jeho potomstvu
naveky
Okrem toho je tu anjelske pozdravenie : požehnaná si medzi ženami
Takže to že si Pannu Máriu vážite je sice fajn - mimochodom bolo by asi obzvlášť hlúpe nevážit si Ježišovu matku, takže nie je celkom jasné prečo to zdôraznujete- , ale je to velmi málo.
|
|
|
|
|
